"Práci ve škole mi zamítli," oznámila Max paní Boyd, když vyhledala její knihovnu. Tam už přišla na jistotu. Nakonec těžko říct, kde by pracovala ochotněji. 
"Ale nepovídejte," podivila se paní Boyd. Max s upřímně zklamaným pohledem usedla na židli u stolku u velkého arkýřového okna. "Dáte si čaj?"
"Moc ráda," přikývla. Nejraději by si dala panáka, aby si vyčistila hlavu, ale pokud jí byl nabídnut čaj, neodmítla. Byla rozrušená, klepala prsty do stolu a nevydržela sedět, alespoň se tedy vrtěla.
"Víte, uchytit se tady dá práci. Místní si neradi připouští přistěhovalce k sobě, mají svou hrdost." Před Max postavila šálek zeleného čaje. Zbožňovala zelený čaj, ale jak na to přišla paní Boyd, na to se neptala. Pro jistotu.
"Paní Boyd, snad jste se sem taky nenastěhovala," podotkla podmračeně Max a uchopila šáled do rukou. 
"Říkejte mi, prosím, Leslie. Jsem sice už dost stará, ale paní Boyd mi taky říkat nemusíte," požádala, ale Max si ji prohlížela. Vlasy k ramenům sice měla doslova šedé, tvář plnou krásných vrásek a zelenomodré oči, které jistě již viděly a zažily mnohé, plné ostříleného pochopení, přesto všechno její vystupování působilo na Max velmi sympaticky a příjemně.
"Dobře, Leslie, nastěhovala jste se sem?" přeformovala tedy svou otázku po chvíli přemýšlení. Leslie se posadila naproti Max, načež se mateřsky usmála. Ten výraz naznačoval spoustu zkušeností. Max měla ke starším lidem vždy úctu, ale Leslie jí přišla jako velmi zvláštní dáma. Měla pocit, že kdyby jí vyčetla každou chybu a cokoliv, jen by se na ni usmála a směle by prosadila svou myšlenku. A Maxine by ji ještě s radostí odkývala. Svým způsobem byla tou ženou ohromená.
"Maxine, drahá, je spousta věcí, které vy mladí nechápete. S mým mužem jsme přišli hledat klid..."
"Já taky hledám klid," přerušila ji Max horlivě. Když se Leslie opět zatvářila jako její matka, sklaplo jí. "Jasně... my mladí."
"Přesně tak. Přišli jsme sem za úmyslem odpočinku, jakési harmonie. Dříve jsme bydleli v Bristolu. Můj manžel se narodil tady, a tak jsme se sem vrátili..."
"A co vás donutilo přistěhovat se sem?" zajímalo Max. Lesliin úsměv nabral smutku, žalu. V Maxině hlavě se začala formovat jakási určitá myšlenka. Znepokojeně poposedla na židli a lehce se zamračila.
"Leslie, jestli o tom nechcete mluvit, pak to naprosto chápu. Nemusíte se mi svěřovat..."
"Ne, to je v pořádku, Maxine," přerušila ji a pohled, který ještě dřív upírala do stolu, zvedla k ní. "Pohádali jsme se s dcerou vlastně kvůli prkotině. Já idiot jsem jí vyčítala, že dělá to, co chce. A když začala být úspěšná, chtěla jsem se jí omluvit. A omlouvala jsem se jí. Jenže ona už mě neposlouchala. Moc jsme jí já i můj muž ublížili a bohužel už to nešlo vrátit. Bristol jsme tedy opustili a přišli jsem sem. Mého manžela místní přijali, mě však ne. Také mi trvalo dlouho, než jsem zapadla, ale vám se to podaří, Max." Jen na ni zírala. Právě se jí svěřila s tak těžkým, složitým osudem a stejně do jeho konce vložila radu pro Max.
"Bože, Leslie, to mě mrzí. Nevím, co říct. Snad jen, že..." Opravdu nevěděla, to se nestávalo často. "Nemá ani ona snahu zpravit to?" nedalo se jí nezeptat se. Leslie se oči zaleskly slzami, když se zoufale usmála.
"Mám pocit že ne." Maxine vydechla a přikývla. Nechtěla na ni tlačit, ani ji stavět do nepříjemné situace. Rozhodla se tedy ustoupit, avšak věděla, že tomu příběhu ještě přijde na kloub.
"Chladne vám čaj, Leslie," pousmála se Max. Leslie vydechla, otřela si slzy a úsměv jí oplatila.
"Děkuju, Max," řekla a napila se. "Co ta práce? Berete ji?"
"No... sedět tady, sem tam přerovnat knížky, nějakou občas prodat nebo vypsat záznam o vrácení? Budu mít i čas pro sebe. Jo, myslím že jo."
"Budu moc ráda, když mi tady budete pomáhat zrovna vy, Max. Už jsem tady měla pár... místních. Jsou to strašné drbny," zasmála se Leslie, díky čemuž se usmála i Max. V přítomnosti té ženy cítila u srdce klid. Téměř nic ji v ty chvíle netížilo. To necítila už dlouho. 
"Leslie, trefila jste se mi do chutě omylem, či něco víte?" nedalo Mtax. Leslie se tajemně ušklíbla. 
"Voníte po zeleném čaji, Max. A... taky jsem si u vás všimla té kouzelné sbírky krabiček s čaji, kde převládal ten zelený. Jsem jen všímavá žena," zazubila se nakonec. Max se zasmála a s výdechem přikývla. 
"Ovšem."

Ještě toho večera, když se Max vrátila domů, vešla již v pyžamu do své pracovny. Protáhla si ztuhlá záda, krk i paže, ztěžka se jí dýchalo.
"Sakra," ulevila si a uhnula pohledem od desítek fotografií přilepených na zdi. Začaly se jí vracet vzpomínky.

Ten první paradoxní moment plný prázdna. Ty stovky myšlenek, které se jí rozletěly hlavou jako jiskry od právě přiloženého dřeva do divokého ohně. Necítila nic, jen vnímala vzdálený pocit, že se stalo něco velmi špatného. Než se stihla vzpamatovat, vrátila se k místu nehody. Několik policejních aut, jejichž sirény modře a rudě problikávaly. Hasičské auto, záchranka. Byla na místě v okamžik, co se do vydavatelství dostala zpráva o tragické nehodě kousek od banky. Bylo zvláštní, jak v ten okamžik zbystřila a jen mávnutím dala šéfovi vědět, že na místo jede ona. Tušila něco neblahého, ale to, že uprostřed toho kruhu plného chaosu najde svého nejlepšího přítele... Naštěstí šok pracoval, a tak byla schopna se ještě poptat několika záchranářů, co se stalo.
"Vrazili do sebe. Ten motorkář a tamto fáro," kývl jeden ze saniťáků směrem k Harleyi a černému Bentley, jejichž lesk byl ten tam. Stroje plné škrábanců, promáčknuté plechy a zkroucené trubky. Ani neuvažovala nad vinou svého kamaráda, jezdil zodpovědně a neznala lepšího řidiče. Vždyť ta motorka byla jeho vášní, dával pozor na ni i na sebe. A to hlavně kvůli Meredith, jeho krásné snoubence. Zahlédla jen velký černý pytel, který byl naložen do sanitky. Přivolaný lékař jen potvrdil smrt. Ovšem když auto opustilo ulici, přenesla svou pozornost k muži v tmavě modrém obleku, který seděl u druhé záchranky s ranou na čele a zlomeným nosem. Téměř okamžitě ji zaplavila zloba. Že je svět fér?
Po měsíci zněla oficiální výpověď vyšetřovatelů krutě a bolestně: Jasná vina motorkáře. Bezohledně zabrzdil před Bentley, které do něj vrazilo. Viděla to. Viděla srolovanou kapotu luxusního auta a jistá si byla tím, že policisté lžou. Jí i jeho snoubence do očí.
Nikdo jí ale nevěřil. Meredith chtěla, aby lidé znali pravdu a podporovala Max. Jenže po několika měsících nulových postupů už nemohla dál. Meredith to vzdala pro svůj vlastní klid. Neměla více sil v nekonečné sisyfovské práci, a tak Max zůstala sama jen s minimální oporou svého přítele, Matta. Sám pracoval u policie, naneštěstí se na případu nepodílel, ale natajno nahlédl kvůli Max do spisů a podle toho, co se tam psalo, soudil o pravdivosti slov svých kolegů. Tehdy se s ním Max těžce pohádala a trvalo dalších pár měsíců, než se slzami vzteku odešla z jeho bytu.

Rozzuřeně práskla dlaněmi do zdi a odešla spát.