"Ale měla byste si najít práci," radila rozespalé Maxine ráno o týden později paní Boyd. Za ten uplynulý týden Maxine navštívila čtyřikrát. Chtě nechtě, musela se s ní tedy pokoušet seznámit. O sobě prozradila málo, o své práci ještě méně. A paní Boyd se nezdála, že by ji to jaksi iritovalo.
"Asi ano," přiznala nakonec Max a prohrábla si rozcuchané vlasy. "Máte nějaký tip?"
"Můžete to zkusit ve škole. S vaším vzděláním byste klidně mohla vyučovat nižší ročníky..."
"Na to nemám nervy," bojkotovala okamžitě Max. V nejhorším případě to tam ale bude zkoušet. Tak jako tak, představa sebe mezi uřvanými caparty ji děsila.

Paní Boyd ještě posedávala u Max, pila čaj a pokoušela se proniknout za hradby té chladné nájemkyně. Max zrovna povídala o životě v Londýně, nic konkrétního samozřejmě, když se jí rozezvonil mobil. S protočením očí hovor odmítla a dál pokračovala. Ovšem to i volající na druhé straně. Znovu nepřijala hovor.
"Klidně to zvedněte, někdo se po vás očividně shání," řekla paní Boyd.
"Ale ne, to je dobrý," pousmála se Maxine a odsunula mobil stranou. Za malou chvíli se opět rozezněl. A když opětovně zamítla, zvedla se paní Boyd od stolu.
"Já už stejně musím jít." Nevypadala, že by se nechala přemluvit, a Max, která dobře znala to, jak se ji samotnou někdo pokouší ukecávat, ustoupila a nechala návštěvu odejít. Horko těžko ale říci, jestli by raději hloupě tlachala s paní Boyd, a nebo odvážně vzdorovala zvonění mobilu. Mobilní telefon jen krátce cinkl, oznamuje sms zprávu.

Dobře. Když už nepřijímáš hovor, aspoň si přečti ty podělané smsky. Max, chybíš mi. A ty to víš.
To, co se stalo, mě nehorázně mrzí. Je mi i líto Sama, ale musíš se přes to přenést...

"Fajn, výborně," zavrčela pro sebe, dál už zprávu nečetla a vytočila jeho číslo. V okamžiku se již z reproduktoru chrlila slova muže s naléhavým hlasem.
"Matte!" oslovila ho rázně, ale muž pokračoval. "Matte! Zmlkni!" Povedlo se, na druhý pokus zaklapl ústa. Maxine se posadila na stůl a prohrábla si vlasy rukou. Už teď ji bolela hlava.
"Říkáš to všechno proto, že ti na tom opravdu záleží, a nebo protože za to může tvé povolání? Jsi neskutečně prohlanej, ani to už nepoznám," podotkla jízlivě. Odezvou jí byl ironický smích. Sama pro sebe se spokojeně usmála. Někdy byla na své poznámky hrdá.
"Jo. Stará drzá Max. Kde jsi? Byl jsem u tebe doma a nic. Vyrazilas na výlet?" Pojala podezření. Oprávněně.
"A teď, Matte, tě to opravdu zajímá?" zeptala se, o nic méně pichlavě. Rozhlédla se po obýváku. Měla by aspoň rozestřít, byla tam nehorázná tma. Zachmuřené počasí také o nic nezlepšovalo světlo.
"Prostě se mi zastesklo po těch tvých sladkých slůvkách, Maxine. Tváříš se jako drsňačka, ale umíš být i něžná, sexy."
"Hm, pokračuj," pobídla ho a zvedla jedno obočí. Vlastně když si tak zpětně vybavovala jejich poslední setkání, neřekla mu, že mu dává košem. A Matt měl jako muž přeci jen něco do sebe.
"Chybí mi naše společné večery. Jen ty, já, pár svíček, čínské jídlo v plastových krabičkách... Proč jsme o to přišli, Max?" Hrál na city, čehož si byla dobře vědoma. Ale čekala, co z něj dál vypadne.
"Matte, přišli jsme o to, protože jsi idiot, který si své mindráky žehlí v posteli," odpověděla přeslazeně. Její tvář však nabrala zcela jiný výraz, když zaslechla, jak se někdo v Mattově okolí škodolibě zasmál. Mužský hlas to byl. Zamračila se.
"Řekni mi, že nejsi v práci," zavrčela. Pojem soukromí někdy s prací nedokázal skloubit. Měl ale jiné záměry, než jen zavolat své drahé polovičce, o které už jen doufal, že jeho polovičkou je.
"Zlato, jsem v práci, ale..."
"Zdržuješ hovor. Fajn. Už je stejně pozdě. Podařilo se ti mě lokalizovat?!" Odpovědí jí bylo jen nejisté odkašlání. "Matte!" Byla tak naivní, aby si myslela, že jí volá z čistého stesku?
"Fajn! Odhalila jsi mě, spokojena?" Zněl lehce rozčíleně. Pravděpodobně už svého kolegu probodával propiskou.
"Jsi prohnanej parchant," sykla a ukončila hovor, načež doslova mrskla telefonem o stůl.
"A já jsem idiot." Zamyslela se nad prací. Z paní Boyd ještě před odchodem vypadlo, že další volné místo je jen u ní v knihovně, napadlo Max, že ta škola nebude až tak špatný nápad. 

Zastavila se tedy před zastarale vyhlížející acharnskou školou. Kamenem osázená budova, stará ale udržovaná okna, mohutné dřevěné dveře se zdobenou kovou klikou a dvěma velkými kovanými klepadly ve tvaru hlavy jakéhosi chrliče. Přizvedla obočí a odhodlaně vešla dovnitř. Najít sekretariát a následně ředitelnu nebylo ničím složitým.
"Amber Cassidy," vyslovila jméno, které nesla cedulka na dveřích ředitelny. Oddechla a zaklepala na dveře. Na vyzvání vešla a zavřela za sebou. Za stolem seděla mladá žena, zrzavé vlasy, modré oči. Příliš sladká, než aby vedla školu, zdálo se jí.
"Dobrý den," pousmála se Max a přes stůl ředitelce podala ruku, "Maxine Clancy. Dostala jsem tip, že by se mi tady mohla podařit najít nějakou práci." Děkovala za svou schopnost přetvářky. Ta ženská se už od pohledu zdála jako siréna. Pěkný vzhled, ale bude to mrcha. 
"A o přesně jakou práci máte zájem?" usmála se ředitelka, aniž by se nějak představovala. Max si odkašlala a posadila se na židli naproti ní.
"Mohla bych vyučovat nižší ročníky..."
"A co jste studovala, slečno?" Mluvila s ní jako s děckem nebo idiotem. Max zvedla obočí.
"Jsem žurnalista, slečno Cassidy. Investigativní žurnalista."
"Nejste učitelka," konstatovala ředitelka zjevný fakt a urovnala si štos papírů na stole. V Max se začaly sbíhat nervy. Byla zvyklá, že s ní lidé občas komunikovali jako s kusem... exkrementu řekla by. Ale Slečna Cassidy byla jednou, velmi nepříjemnou osobou. Max by ji přirovnala k špendlíku zapíchnutém v botě.
"Nejsem," přikývla.
"Pak nemůžete být učitelkou..."
"Umím pracovat s lidmi, slečno. Rychle se učím, vím toho dost a děti mě milují," usmála se. To poslední byla lež, ale to zakryla nevinným vřelým úsměvem.
"Pak byste mohla zkusit práci ve školce. Nebo v jeslích," navrhla ženština a široce se usmála. Max měla pocit, že ji ve sboru vyloženě nechtěla.
"Dobře, děkuju. A na ty natrefím kde?" Byla ochotna pracovat i s menšími dětmi.
"Nejbližší jsou třicet kilometrů vzdálené." Max si odkašlala a kousla se do tváře, aby zabránila jízlivé poznámce, jež se z ní drala.
"A tady snad školku nemáme?" optala se se již mírně vytočeně, čehož si ředitelka všimla a založila si ruce na desce stolu.
"Ve školce je zaměstnanců dost a jesle nevedeme," řekla. Tím tónem Max doslova odpálkovala. To už Maxine nezvládla, vyletěla na nohy, přičemž si ředitelka dotčeně připlácla dlaň k hrudi. Málem nad tím protočila oči.
"Pak vám tedy moc děkuji," zasyčela Max. "Nashle." Doslova vyklusala na chodbu a ještě za sebou stihla prásknout dveřmi, načež se málem s někým srazila.
 "William?" podivila se, když si uvědomila, jak ji drží kolem hrudi, aby zabránil jejímu pádu.
"Učíte?" zeptala se udiveně, když si ji pobaveně prohlížel. Ne každý den mu v náručí přistávala pěkná žena.
"Taky přeju hezký den," zasmál se a pustil ji. "Nějak vytočená, ne?" Max si upravila bundu a kývla hlavou. Nešlo si jejího rozhořčení nevšimnout. Dokonce i tváře měla narudlé a rty pevně semknuté do tenké linky.
"Máte to pěknou ředitelku," zabručela a ohlédla se ke dveřím. Měla sto chutí fixou připsat něco nepěkného za jméno na cedulce.
"No... Amber je... jiná. Tedy spíš stejná jako místní..."
"Místní? Nejste snad vy místní?" přerušila ho s postřehem a už si jej podezřívavě měřila pohledem. William shlédl k hodinkám, musel na hodinu. Ale byl ochoten se pozdržet.
"Ne. Přistěhovali jsme se, když mi bylo jedenáct. Nikdy mezi ně nezapadnete," pousmál se smířlivě. Dobře dokázal chápat, jak se Max cítí.
"Neradi si k sobě připouští cizí lidi."
"Sakra, jste tady víc než dvacet let, ne?" Čekala by, že je to dost dlouhá doba na to, aby se stal místním.
"Jednadvacet," přikývl. "Nechcete třeba přijít na kafe? Předám své zkušenosti, popovídáme si a Zack už se teky vyptával na tu okouzlující dámu," zasmál se Will. Max svraštila obočí.
Okouzlující dáma, jo? zopakovala si v duchu. Divila se, že si bratr ještě pamatuje. Will byl milý, ale až moc ochotný se otevírat. To Max nechtěla a ani to neuměla. Vždycky od lidí čekala podlost a možná právě proto se jí často i dočkávala. Přesto z Williama sálala pohoda a tušila, cítila z něj, že by nikomu záměrně neublížil. A ona věřila svému instinktu.
"To nevím. Mám dost své práce a navíc musím najít nějak jinou, tady a slušně placenou..." V tom se rozrazily dveře ředitelny.
"Ach, Wille," vydechla zaskočeně Amber, když si dvojici prohlédla s namíchnutým výrazem. Maxine znala ten pohled, jasně na ni paní ředitelka žárlila. Bez jediné výčitky se Maxine široce usmála na Williama a přistoupila k němu blíž. Nemusela se do vřelosti až tak moc nutit.
"Moc ráda přijdu," oznámila sladce Willovi. A pak odešla jako z bitevního pole. Dokázala si domyslet výraz slečny ředitelky. Dala by kopu zlata, aby ho mohla vidět. Ale vítěz se neohlíží.