„Tlačte maminko, už jen kousek." Stál jsem vedle Cateline, držel ji za spocenou křečemi zatnutou ruku a snažil se ji povzbudit. Svou ruku jsem skoro necítil, ale i tak jsem jí stisk oplácel a stále opakoval, jak je úžasná a askvělá, že to dokáže a že je hrdinka. Doktor nás podporoval tam zezdola. Nedokázal jsem se tím směrem ani podívat. Tolik krve, bylo mi z toho špatně. Snad je to normální, protože teď to vypadá spíš jako by měla vykrvácet. „Zvládneš to Cate, už to skoro máš. Pomysli na naše děti. Zlato vydrž." „Tak mámo, naposledy hodně zatlačíme, ano? Jedna, dva, tři!" Cate se celá zapřela, málem mi zlomila ruku a s hrdelním bolestným křikem vyvinula tlak. S vyčerpáním dopadla na opěradlo porodního lehátka. „Petere, já už to nedokážu, nezvládnu to." „Tak mami, připravte se. Za chvíli půjde to druhé. Chce táta přestřihnout pupeční šňůru?" Trochu bázlivě jsem na vratkých nohách ušel těch pět kroků a s velkým sebezapřením, abych se nepozvracel, nebo neomdlel, jsem uchopil nůžky a přestřihnul tu divnou blanitou trubici. „Skvěle tati. Máte to skoro za sebou." Doktor mě plácl po zádech a poslal zpět k Cate, které křečovitě držela železné tyče lehátka, že to vypadalo, že je snad přelomí svou silou vejpůl. Vždycky tak slabá a vyzáblá Cateline s jahodovým čajem v rukou a čokoládovou sušenkou na talíři teď byla k nepoznání. Otřel jsem jí orosené čelo a políbil ji na tváře. „Zvládneš to Cate. Podívej, támhle je jedno. Támhle na tom pultíku je naše holčička." „C-co jí to dělají? Vždyť pláče." „Jen ji myjí, aby nebyla od krve, víš? Za chvíli už bude spokojeně hajat v chlupaté dečce, uvidíš." „Tak mami, jdeme na to!" Doktor se opět přesunul na své místo a začal druhý porod. Nebylo to ani tři minuty a druhé z dětí bylo na světě. Nás malý chlapeček byl na světě. Ale......neplakal. „Doktore, co se to děje? Proč nepláče?" Ten mě však nevnímal. Pokřikoval něco na sestry a ty hystericky pobíhaly po sále a podávaly nějaké věci. „Petere, co to dělají?! Co se děje?!" „To je dobrý, je to v pořádku Cate." Snažil jsem se ji uklidnit, ale vlastně jsem uklidňoval sebe. Bože na nebesích, žádám tě o nemožné. Prosím nenech našeho chlapečka zemřít. „Puls stabilní, dechová frekvence v normě! Zvládli jsme to vážení!" Doktor si dost znatelně oddechnul. „Tak mami, jde ven placent a bude to v pohodě, uvidíte." Usmál se, se svými děsivě vypadajícími ostrými přístroji a nářadím ještě něco chvíli dělal tam dole a pak přikázal, aby mě vyvedli a Cate převezli na pokoj.

Ležela tam, přikrytá bílou peřinou a klidně spala. Byla tak statečná. Ten porod jí musel velmi vysílit, sám bych si nedokázal být na jejím místě. Vedle postele stály dvě malé postýlky. Naše děti Nathanael a Olivia. Byly sladké už v první minutě jejich narození, ještě když byli celí od placenty a krve. Teď jsou ale úplně k sežrání. Zamotaní v heboučkých přikrývkách pastelové barvy růžové a modré. Miluju je už od prvního okamžiku. Wade bude mít těžkou konkurenci. Šťastně jsem se usmíval, držel ruku svého přítele a dýchal na hrubé sklo, kterým bylo vidět do pokoje. Nechtěl jsem je budit, když byli všichni po tak náročném dni, ale neodpustil jsem si chvíli se na ně alespoň podívat. „Jsou celí po tobě." „Ne, jsou po nás." Zamilovaně jsem se usmál, ale ne na Wadea, ten dostal mých úsměvů už mraky. Tentokrát jsem se usmíval na dva spící uzlíčky. Bože, jsem strašně sentimentální otec. „Nechceš na chvíli za nimi dovnitř?" „Asi raději ne. Nechci je vzbudit, když tak hezky spí." Mezi námi zavládlo ticho. Nešlo o nějaké nepříjemné trapné napětí, to ne. Prostě jsme si jen užívali momentu, výhledu a společné blízkosti. Na chvíli bylo všechno ideální. „Ty jména jsme vybrali skvělé. Takové nemá každý druhý, co?" „To teda ne. S těmi budou hodně na očích." „Děti dvou nejbohatších mužů Londýna!" Oba jsem se tomu zasmáli. Možná nás budou ty děti nesnášet, ale já jsem spokojen. Jsou to mí miláčci. Malí Olivi a Nathanaelek. Miluju vás.

Máme Tady předposlední kapitolu! Doufám že se líbila a užili jste si ji tak jako já! Po dlouhém rozvažování jsem se rozhodla vybrt tyhle dvě jména. Vím, že nejčastěji jste psali Aleksandru, ovšem mám známou, co se tak jmenuje a dejme tomu, že znám i lepší povahy, tudíž jsem se rozhodla podle rad své rodiny a vybrala Olivii. Ale Nathanael se vám splnil, tak snad jsem vás potěšila. Doufám, že dostanu hvězdičku a komentík!

Vaše Tiranis!