Dny pomalu utíkaly, jako by je někdo odmotával ze zlaté nitě života. Čtyři dny a stále žádný telefonát. Už jsem si začínal říkat, že nám možná jen nechtějí sdělit špatné zprávy. „Wade? Co chceš na svačinu?" Stál jsme v kuchyni a dělal si na snídani rohlík s marmeládou a tak jsem si řekl, proč neudělat svému příteli svačinu do práce, že? „Cože zlato?" „Ptám se, co chceš na svačinu." Wade se na chvíli zamyslel a pak na mě koukl milým úsměvem. „Kromě tebe? Tak asi toust." Protočil jsem očima a šel mu ten toust udělat. Stál jsem za linkou a mazal chleba máslem a hořčicí, u toho se usmíval a pobrukoval si nějakou melodii, co hrála z vedlejšího pokoje v televizi. Dal by si mě na svačinu. Musel jsem se usmívat. Byl to sice oplzlý vtip, které nemám rád, ale i tak to svým způsobem potěší. Pořád se mu líbím. Strčil jsem Toast do stroje, aby se trochu zapekl a konečně se zakousnul do své snídaně. Asi jsem to trochu přehnal se sladidly, jelikož mi marmeláda vyprskla ven na tričko. „Sakra práce!" Pustil jsem vodu do dřezu, abych si ho alespoň trochu očistil, když v tom začal zvonit mobil. „Vezmeš to zlato?! Jsem ve sprše!" Povzdychnul jsem si, vypnul vodu a běžel pro telefon. Sakra práce dneska. Čapnul jsem telefon podrážděně do ruky a už se chystal seřvat toho na druhé straně, když se rozezněl ve sluchátku ten hlas. „Pan Parker nebo Wilson u telefonu?" „A-a-ano." „Situace se poněkud zkomplikovala. Mohl byste prosím přijet i se slečnou do nemocnice na slovíčko?" „Já, asi ano, tedy.....jak zkomplikovala? Děje se něco?" „Tak my vás budeme čekat kolem desáté hodiny, nashle!" To byla ta sestra! Camila! Doktoři volali! „Wade! Wade! Volali doktoři!" Vběhnul jsem do koupelny a vrhnul se ještě mokrému svalovci kolem krku. „Petere! Co to-.....volali doktoři?" Usmál jsem se a místo souhlasu mu vlepil jednu pusu. „Dneska máme přijet na nějakou konzultaci." Šťastně jsem ukazoval svůj bílý chrup a měl chuť skákat do vzduchu a ječet jako blázen. „To je super zlato! V kolik tam-.......nepálí se tady něco?" Strnul jsem. Sakra! Ten toast! V mžiku jsem byl u linky a vytahoval zčernalý chleba z toustovače. Sakra, sakra, sakra! „Ehm, tak já si s sebou vezmu raději jogurt." Měl jsem chuť mu ten chleba hodit do obličeje. Nakonec jsem s ním jen mrsknul do koše a běžel se převléct do ložnice. Nepůjdu tam přece v bílém triku pomatlaném borůvkovou marmeládou.

„Petere? Co ty tady?" Cateline mě vpustila do bytu ausadila mě u tety na gauči. „No, jedu si pro tebe." Zářivě jsem se usmál ahodil si nohu přes nohu a položil se do pohodlného polstrování. „Asi těnechápu." Brunetka si přisedla naproti do křesla a do rukou si vzala hrneks čajem. Jeho omamná vůně šla cítit až ke mně. „Říkám ti, že jedeme donemocnice." „K-kam? Co?" „No volali mi z nemocnice a máme se stavit.Oblíkat!" Vstal jsem z gauče a začal zmatenou Cate strkat směr její pokoj.„A-a na kolikátou tam máme být?" „Za hodinu." „CO?!" Zpoza zavřených dveří jsemslyšel nadávky, dupání a padání věcí. To dívky opravdu tak zmatkují, když jde ovzhled? Jen jsem se nad tím pokrčil rameny a odešel zpět na gauč. Nebudu přecestát, když můžu sedět. „Petere? Mohl bys mě přijít zapnout?" Zvedl jsem se z měkkéhoposezení a odešel do ložnice. Cate ke mně stála zády a snažila se marně sidopnout šaty. Opatrně jsem jí ruce odehnal a šaty zapnul sám. „Celkem nezvyk,že mi pro jednou chlap šaty zapíná a ne naopak. Pokusila bych se si to zapnoutsama, kdybych nevěděla, že nejsi hetero, ale jako teplýmu ti důvěřuju, že mě tunebudeš očumovat." „V pohodě. Jo a být tebou, tak si tyhle šaty neberu."Zakřenil jsem se na ni a otočil se k odchodu. „P-proč? Co je na nichšpatného?" „No, párají se ti. Víš, tady." Zasmál jsem se a ukázal na šev naboku v úrovni pasu, kde trčelo pár nitek a látka tam byla rozevřená. „Sakra,ehm, tak......pomůžeš mi se zase rozepnout?" Zatvářila se provinile a udělala psíoči. Jen jsem na to s úsměvem, kterého se snad dneska nezbavím, kývl azase jí šaty rozepnul. A tak jsem to zopakoval ještě třikrát, než jsme seshodli na perfektním výsledku. „Božínku běžíme! Nestíháme!"

Tak jsem si řekla, že by bylo hezké vám zpříjemnit večer, nemyslíte? Co na to říkáte? Popravdě jsem se teď opravdu zasekla na bodě mrazu a nevím jak pokračovat. O lékařině toho moc nevím a příjde mi hloupé psát o něčem, čemu nerozumím, tak si prostě nejsem jistá, jestli to nemám přeskočit, napsat o devět měsíců později... a ukončit to happy endem do pěti dalších kapitol. Bylo by to v mnohém jednodušší, ale nevím, zda bych vás tak neošidila o velkou část příběhu. Dejte mi prosím vědět, jestli chcete delší verzi, nebo mám udělat skokanský můstek. Díky a budu ráda i za hvězdičky!

Vaše Tiranis!