„Městská Nemocnice. Příští zastávka, kavárna u Starbucks." Wade zastavil u vchodu do nemocnice a nechal nás vystoupit. „Jděte napřed. Zaparkuju a najdu si vás." „Pá zato." Nahnul jsem se otevřeným okénkem do auta a dal Wadeovi pusu na tvář. „Petre honem!" Teta na mě už mávala mezi vchodovými dveřmi. Cestou k nim jsem si všimnul pár znechucených pohledů starších pacientů, co před budovou nemocnice kouřili cigarety. Zato vevnitř jsem si všimnul dvou mladších slečen, jak v kantýně sedí se svou matkou a nenápadně si na mě ukazují a culí se. Hold jsou asi jen dva druhy lidí, ti, co to berou a ti, co by nás nejraději vyhubili. Hold mají smůlu, ve 21. století je homosexualita povolena. „Přejete si?" Za pultem informačního centra seděla příjemná zrzka. Podle jmenovky na hrudi to byla Jessica. „Dobrý den Jessico. Jsme tady na prohlídku ke gynekologovi? Kde bychom ho našli?" „Po schodech do druhého patra a po modré směrovce až na konec." Mile se usmála a ukázala nám směr. Poděkovali jsme a vydali se tím směrem. V čekárně ku podivu byl jen jeden další pár. Vypadali mile, ale nějak moc smutně. Sedli jsme si na protější židle a mlčky pozorovali stěnu naproti sobě. Cat mě držela povzbudivě za ruku a v druhé měla mobil, kam něco horečně vyťukávala. Nechtěl jsem být nezdvořilý a koukat jí přes rameno, ale když ani po pěti minutách nepřestala s textingem a dušeným smíchem, musel jsem se zeptat. „Hele Cateline, s kým si to píšeš?" „Wade se nás snaží najít v téhle rozlehlé nemocnici a já ho schválně navádím špatně." Málem jsem vyprsknul smíchy při představě rozzuřeného zoufalého svalovce, jak pobíhá po komplexu nemocnice a vyvolává naše jméno. V tu chvíli, kdy Cat vypla mobil, prohnal se kolem dveří stín mužské postavy. Zelenoočka na mě kývla a já se s omluvou vyřítil ze dveří za prchající siluetou. „Wade!" Prudce se na mě otočil a v mžiku byl u mě. Natisknul mě na stěnu a hluboce mě políbil. Byl jsem v šoku a nevěděl, co teď dělat. Nakonec jsem nemusel dělat nic, jelikož se stejně rychle zase odtáhnul a pustil mé zápěstí. „Petey....." frustrovaně si prohrábnul vlasy „.....měl jsem strach. Nemohl jsem vás najít a-„ Umlčel jsem ho krátkou pusou na rty. Usmál jsem se a vzal ho za ruku. „Jsme v pořádku. Cateline tě jen chtěla vytočit." „Povedlo se jí to." „Ale nepovedlo, jsi přece úplně klidný, ne?" Rošťácký jsem na něj mrknul a táhnul ho do čekárny za tetou a brunetkou.

„Wilsonovi...... a Parkerovi?" Sestřička vykoukla ven akdyž nás všechny uviděla, s pozvednutým obočím nás nechala vejít. „Camilo,usaďte prosím naše hosty." Postarší muž, vlasy na hlavě mu pomalu prořídly ačástečně po stranách zešedivěly. Kalné modré oči schované za hustým obočím askly kulatých brýlí. Pod nosem knír a na bílém lékařském plášti jmenovku. Takvypadal náš budoucí gynekolog. „Zdravím celé osazenstvo. Tady slečna bude hádámnosička? A který z pánů je partnerem?" „Ehm......nemám partnera, ale pokud chcetevědět tatínka budoucího dítěte, je to támhle ten malý brunet." Cate se na mězašklebila a kdyby se na mě neupíral zkoumavý zrak doktora, už bych jí tovrátil. „Aha, dobrá. Tak provedeme pár základních vyšetření, zda mátedostatečně přívětivé prostředí a pána si prohlédneme taky. Camilo, dejte pánovikelímek prosím." Ta sestra mi dala jakousi plastovou věc do ruky a všechny násvystrnadila z ordinace. „Jděte to naplnit a pak se vraťte. Kabinky, kdevás nebude nikdo rušit, jsou rovně chodbo a na konci vpravo." Zabouchla za námidveře, že mi jimi málem strefila hlavu. Nebyla to tedy nijak příjemná ženská.Až mi z ní naskákala husí kůže. Pomalu jsem se s nepříjemným pocitemvydal ke kabinkám. No komu by se tam taky chtělo, že? Už jen pomyšlení, co setam dělo, mi zvedá žaludek. „Petey, čekej! Jdu s tebou." „C-cože? Ne!" „Pomůžuti." Ten pohled se mi nelíbil. „Zvládnu to sám." Ačkoli jsem to řekl, nebyljsem si jistý, že to bude pravda. Nakonec jsem dělal, že si nevšímám, že jdeWade stále za mnou.

Tak, netuším co teď napsat. Snad se líbilo a dáte mi hvězdičku a koment.

Vaše Tiranis!