Seděli jsme všichni tři v kuchyni u malého stolu a navzájem se koukali jeden po druhém. Vládlo mezi námi neskutečně nepříjemné ticho. Jak rád bych ho nějak rozumně přerušil, skončil tu hroznou atmosféru, jenže nebylo jak. „Takže......řekneš mi konečně, co se stalo?" Wade vypadal nanejvýš ustaraně. Ztěžklou hlavu si opíral o dlaň pravé ruky a v levé svíral křečovitě sklenici ranního alkoholu. Cateline se držela za spánky a snažila se jen o umírnění bolesti, způsobené kocovinou. A já? Já tam prostě seděl a koukal na ty dva nešťastné lidi, co by potřebovali pomoc, kterou jim nemohu poskytnout. „Tak povíš něco, nebo budeš dělat, jakože že se nic nestalo?!" Brunetka zmučeně zakňučela a křečovitě stiskla oční víčka k sobě. „Já prostě nevím, jak to vysvětlit. Každýmu se přece stane, že občas musí něco hořkého zapít, ne?" „Jenže ty jsi nepila od matčiny smrti Cat! Chápeš to vůbec? Nemůžeš se mi divit, že se strachuju!" „Nekřič! Bolí mě z tebe hlava." Ačkoli ani jeden z nich nijak zvlášť nezvýšil hlas, to syčení a napětí bylo víc než znatelné. „Prostě mě poslal můj přítel do háje, stačí?!" Zelené oči se zaleskly slzami, ale ani jedna se nakonec neprobojovala až na povrch. Tohle prohlášení nás oba zaskočilo. Na Wadeovi šlo vidět, že zřejmě o žádném příteli nic ani nevěděl a já ji prostě najednou musel začít litovat. „Přítel? Cat, proč jsi nám to neřekla?" brunetka se nevesele až bolestně pousmála. „Nechtěla jsem vám to tu kazit. Stejně s tím nic neuděláš Wade. Už je to pryč, je to za mnou, jen jsem potřebovala tu hořkou situaci trochu zapít. To je všechno, vážně." S Wadem jsme se na sebe dlouze podívali. Měl jsem v tu chvíli dojem, že přesně oba víme, jak jí pomoci. Bylo by hloupé říkat, že se to spraví, protože to je nereálné a ona sama to ví stejně jako to víme my. Ale zvednout náladu bychom jí mohli. „Hele Cateline, co bys řekla na výlet do Disneylandu a pořádnou kopu čokoládové zmrzliny?" Upřímně jsem se usmál svým perličkovým úsměvem a mrknul na ni. Nevypadala, že by se jí nějak zvlášť chtělo, ale na odpověď jsem nečekal. Vytáhnul jsem ji na nohy a poslal ji do koupelny, aby se zkulturnila. Na bolest hlavy jsem jí ještě podal sklenici vody a dva prášky ibuprofenu.

--

„Tak co, je to lepší?" Ptal jsem se jí už alespoň po desáté a pokaždé jsem dostal jen jednoslovnou odpověď, že prý jo. Ale neznělo to ani trochu přesvědčivě, takže jsem to zkoušel dál. To Wade měl jiný názor. Po zmrzlině a asi pěti hodinách v zábavním parku to vzdal a už jen se svou sestrou potichu soucítil. Nemluvil na ni, ani nijak nenaléhal, jen svou sestřičku držel kolem ramen a uklidňujícím pohybem jí mnul ruku. Myslím, že on je v tomhle o hodně lepší než já. Minimálně vypadá více jako psychická podpora. „Hele, tak když se ti nechce ulevit takhle, tak to zkusíme jinak, ne? Zkus se z toho vykecat! Tak proč tě ten idiot nechal?" Cateline popotáhla z ledové tříště a zapřela se hlavou do Wadeovy paže. Bože, ten je fakt vysokej. „Chtěla jsem rodinu, prostě začít poklidný život. Už je mi celkem dost a ráda bych měla capartíka, co by se kolem mě motal. Prostě mi chybí takový ten hřejivý pocit mateřství. Chápete to, ne? No a on chtěl flámovat a dál náš vztah držet na té pomyslné nezávazné hranici. No a když jsem mu řekla, že to myslím vážně, tak ............dal mi košem." Ke konci vyprávění se jí zlomil hlas a zbytek věty už jen zašeptala. Po tváři jí stekla jedna horká slza, ale zbytek se na povrch nedostalo přes tvrdou emoční skořápku. „To je mi líto Cat. Nevím co víc na to říct. Můžeš, můžeš u nás zůstat, jak jen dlouho budeš chtít." Pokoušel jsem se nahodit veselý úsměv, ale nějak to nevyšlo. Bylo mi líto, že jí opustil nějaký idiot, protože se nechtěl vázat. Kolik že to včera huhňala, že spolu byli let? Čtyři, pět? A pořád se nechtěl uvázat? To je ale idiot. Raději jsem nechal dálkovým ovládáním odemknout zamčené dveře a nasednul za volant. Cateline teď potřebuje bratrskou podporu, tak je nechám, ať si vzadu posedí společně.

Dojeli jsme domů a každý si šel po svých. Ceteline chtělazase jít pít a to jsem nemohl dopustit. Nakonec to Wade nehal na mě, tak jsemzavolal tetičce. Však ona už jí zvedne náladu. Je jako chodící lék protidepresi. Jen co přijela, velmi ochotně mi přislíbila pomoc a vytáhla Cate někamven. Nevím, co má v plánu, ale věřím, že se jí povede ji rozveselit. S oněco lehčím srdcem jsem zavřel dveře bytu a spokojeně si oddechnul.

Tak je to tady! Další kapča! Jak jsem řekla, snažím se to popohnat, tak snad mi to vydrží. Dejte mi vědět, jaký je váš názor a zatím čau!

Vaše Tiranis!