S tetou byla nehorázná zábava. Hodně jsme se zase spolu nasmáli a já byl jen rád, že ji zase vidím. Povídala mi hodně o nové práci a jak se jí líbí, že může rozšiřovat firmu. I tak si ale myslím, že by byla spokojenější zpět ve Francii. Já jsem jí naopak řekl o svých poklesech a neúspěších. Svěřil jsem se jí i s tím, jaký jsem vůl, že jsem Wadea už zase ranil, ale že jsme teď zase spolu a je to skvělé. Tetička se mile usmívala a vypadalo to, že mi ten vztah opravdu přeje.

Ke konci schůzky jsem jí pověděl i o závěti a o nesplnitelném posledním úkolu. Slíbila, že se nad tím zamyslí a dá mi vědět. Loučil jsem se s ní ve dveřích její pracovny a odcházel za Wadem i s krabicí lahodných sušenek s polevou. Při odchodu mě hřálo u srdce a ani nabroušený pohled rozmrzelé vrátné mi nemohl náladu zkazit.

Před firmu svého přítele jsem došel téměř na čas. Trochu mě mrzelo, že jsem si nestihnul zajít pokecat s Norim a Caroline, ale s tím stejně nic nenadělám. U tetičky jsem se holt zdržel až moc dlouhou dobu. S každou minutou čekání jsem byl netrpělivější. Po deseti minutách, kdy byl Wade stále někde v tahu jsem alespoň zalezl do budovy, aby mi nebyla taková zima. Venku sice bylo příjemně, ale foukal lehký větřík, který po deseti minutách stání na místě dokáže pořádně zastudit. Pochodoval jsem do mramorové podlaze pořád tam a zpět, pak už jsem si i sednul do krémových sedaček a hypnotizoval schodiště. Co mu tak trvá?!

Po další asi čtvrt hodině jsem se opravdu naštval a nechal Wadea Wadeem. Odebral jsem se před monumentální budovu, odchytnul si první taxi, co jelo kolem, a prostě nadiktoval adresu hřbitova. Už teď skoro nestíhám. Já toho nesmrtelnýho blbečka asi přizabiju. Jak mohl zase zapomenout?! „Co se stalo drahej pane? Špatný den?" „Ani se neptejte. Byl skvělý do doby, než se jeden exot rozhodnul nedorazit na schůzku. Teď kvůli němu nestíhám!" Taxikář s mohutným prošedivělým knírem jen chápavě pokýval hlavou. „Nestíháte na hřbitov? Upřímnou soustrast." Nechápavě jsem pozvednul obočí, než mi to došlo. Musel jsem se trochu pousmát. Vztek ze mě rychle opadával. „Ale děkuji, i když teda na pohřeb nespěchám." „A kampak tedy? Na ten kierchov se za zábavou nechvátá." Pousmál jsem se nad tou představou. Spěchat na hřbitov za zábavou? „Jdu na „kolaudaci" jedné hrobky." Vyhlídnul jsem z okénka a přelétl očima krajinu za sklem. Už jsme skoro tam. Domy se snižují a je tady víc zeleně, což znamená, že už jsme ve stejné čtvrti. „Tak ať se vám to vydaří maestro a prosil bych 10 euro." Podal jsem tomu podsaditému chlapíkovi bankovku a vyskočil z vozu. „Naschle!" „Mějte se pane!" Než jsem stačil říct RAS, DVA, už byl někde za humny. Pokroutil jsem nad tím hlavou a raději zatlačil do kovaných černých vrat. Ani už si nepamatuju, kdy jsem tady byl naposledy. Bude to už skoro sedm let, kdy mi sem pochovali strýčka. To jsem ještě chodil do školy a nemusel se ničím tak šíleným trápit, jako je shánění peněz a stavění hrobek. Mimoděk mi začaly trochu slzet oči. Tohle místo na mě působí strašně stísněným dojmem. Nedokážu nevnímat ten chladnějí vzduch tady kolem a to ponuré šero mezi stromy. Oprýskané kusy kamene se tyčily ze země v pravidelných řadách na desítky metrů, kam jen oko dohlédlo. Nemám rád hřbitovy, nelíbí se mi tady. Došel jsem do hlubší části hřbitova, kde se do oblouků stavěly menší hrobky pro tři až čtyři rakve. Byly opečovávané, to šlo poznat. Na rozdíl, od hrobů v přední části hřbitova, se tyhle stavby pyšnily čistotou a bohatými květinovými věnci. Procházel jsem v polokruzích až do samého středu hřbitova, kde stála masivnější stavba ze zdobeného opracovaného žulového kamene a cihel. Vypadala opravdu velice dobře. Ani po letech bez údržby nebude vypadat špatně. Možná trochu obroste mechem a lišejníky a začne působit strašidelným dojmem. Nadzvednul jsem prázdnou ruku a bříšky prstů se dotknul vstupních dveří. Byly bohatě vyřezávané a poseté motivy z bible i antické mytologie. Nebýt na hřbitově, když už se začíná smrákat, skutečně bych obdivoval tak krásnou stavbu. „Pan Parker?" Ten hlas zazněl z nenadání tak blízko za mými zády, že jsem se neubránil polekanému výkřiku. „Pozor pane, ať si ještě nepřivodíte infarkt. Tohle je po setmění opravdu nehezké místo." Přímo přede mnou stál menší mužík v černém kabátu až na zem a s koženou brašnou v nepřiměřeně velkých dlaních na jeho výšku. „Pan Parker?" Muž zopakoval svou předešlou otázku a významně se na mě podíval. „A-ano, to jsem já. Vy budete pan Schilton, že?" „Schildron, ale ano, to jsem já. Tak co na ni říkáte?" Otočil jsem svůj pohled zpět na tu krásnou stavbu a pak zpět na mužíka v černém. „Vypadá skvěle. Dokonce se mi zdá, že snad lépe než na plánech." Na neutrální protáhlé tváři muže se objevil menší úsměv. „Děkujeme za uznání. Tedy jste se stavbou spokojen?" „Mohu ji vidět zevnitř?" Uhnul jsem z cesty Schildronovi a nechal si odemknout hrobku. Podal mi stříbrné klíče do rukou a pokynul mi, abych vešel dovnitř. „Jsou zde tři menší oddělené místnosti. Tady..." poukázal na dveře na levo „...jsou vystavěné desky na jednotlivé rakve, stejně jako v prostřední místnosti a tady..." Tentokrát ukázal na pravé dveře „...zde je skvorný oltář se stojany na svíce a památečním mramorovým kamenem. Dovolili jsme si již vytesat jméno prvního obyvatele hrobky, pokud to nevadí." Rozhlížel jsem se po stísněném prostoru. Bylo to propracované velice pečlivě až do detailů, a to včetně klíčů ve svazku. Každý jeden z nich působil tak staře a tematicky skvěle zapadal ke stavbě. „Je to skvělé, opravdu. Myslím, že jste odvedli skutečně dobrou práci." „Děkujeme. Pokud dovolíte, odebral bych se zase ven, ať stihneme podepsat papíry, dokud na ně vidíme." Kývnul jsem a nechal Schildrona, aby zase zamknul. Podepsal jsem listiny a závazné smlouvy, přečetl si některá upozornění a podmínky smlouvy, celé to nechal stvrdit razítkem a s odporoučením pěkného večera se každý rozešel svou cestou. Já spěchal rychle ze hřbitova pryč a hned po nasednutí do taxíku jsem vytočil číslo svého právníka. „Dobrý podvečer pane Parkere. Nějaké novinky?" „Mám kupní smlouvy a návrhy tvořené na míru přímo pro svou matku. Nechám vám je poslat poštou. Bude to tak stačit." „Takto nemohu říct, musím prvně smlouvy pročíst, ale mělo by to být více než dostačující. Opravdu jsem o vás pochyboval. Překvapil jste mne pane." „Přeji pěkný večer. Na shledanou." Položil jsem hovor a zavrtal se do sedadla taxíku. Ufff, a další věc je za mnou.

Myslím, že ode mě bude jen fér, když vám tady dneska přidám ještě jednu kapitolu, co říkáte? Snad se vám líbila a budu nepřetržitě vyčkávat vaše hvězdičky a komentáře. Dejte mi vědět, jak se vám tahle kapča líbila!

Vaše Tiranis!