Vzbudil jsem se v posteli jen ve spodním prádle a tričku. Wade mě sem přenesl? Musel jsem se nad tím pousmát. Opatrně jsem vstal z postele a došoural se do kuchyně. Tam na stolku ležel teplý hrnek s kávou a plněná čokoládová taštička. Musela být čerstvá, asi z blízké pekárny. Krásně se rozplývala na jazyku. Ta chuť byla božská. Za poslední dny jsem toho moc nepojedl, tak jsem se nad takovou dobrotou mohl doslova roztéct. „Chutná zlato?" Uslyšel jsem za sebou lehce pobavený hlas a na svých bocích jsem ucítil dotek velkých dlaní. „Je to skvělé." „To jsem rád." Pustil mě, usmál se a vlepil mi krátkou mlaskavou pusu na tvář. „Chceš abych šel dneska s tebou na tu schůzku, nebo mám být někde stranou?" Usmál jsem se a nacpal si do pusy zbytek taštičky. „Klidně můžeš jít se mnou, ale pokud máš práci, tak tě nutit nebudu." „Prosím tebe, copak já bych vynechal příležitost se ulít z práce? Už se v těch papírech začínám nořit. Rád se alespoň na chvíli odpoutám od povinností." Zazubil se na mě a pak se obrátil zpět k lince, kde se věnoval nějakému jídlu. „Tak to je fajn. V tom případě o půl jedné před tvou prací a dáme si procházku ke hřbitovu?" „To by šlo, i když to teda nezní zrovna romanticky, když zmíníš ten hřbitov." Zasmál jsem se a protočil hraně oči. „Pardon, tak tedy v půl jedné pod tvou firmou a zajdeme si na romantickou procházku mezi nebožtíky. A jen tak náhodou zkontrolujeme, zda stojí ten největší kus betonu cihel a malty na tom pozemku v celku, a jestli skutečně nacpeme dovnitř dvanáct rakví a smuteční kámen, hmm?" „Bože, raději už nemluv." Oba jsme vyprskli smíchy. Bylo fajn se zase smát s někým, s kým je vám dobře a nemuset myslet na všechny ty pohromy kolem.

Jen co jsme se dosmáli, tak jsem i přes námitky Wadea vykopal do práce. Slyšel jsem že kvůli mně zanedbával své povinnosti a já nechci, aby pak měl nějaké problémy ve firmě. Přeci jen od sebe zas tak dlouho nebudeme. Jen nějakých 5 a půl hodin. Zaklaply za ním dveře a já zůstal sám v jeho bytě, který jsem už tak dlouho pořádně neviděl. Rozhodnul jsem se to tady trochu projít, pak navštívit tetičku May v práci a nakonec jít k Wadeovi do práce si ještě pokecat s kamarády.

Zjistil jsem, že se v bytě nezměnilo skoro nic. Až na dva další mé obrázky spidermana v pokoji se zlatým klíčem a zarámovanou fotku na konferenčním stolku v obýváku, to tady bylo pořád stejné. Trochu mě zarazilo, že tady měl Wade mou fotku, když jsme byli od sebe, ale raději jsem to nechal být. Prosmýčil jsem ještě ledničku a rozhodnul se, že po cestě zpět musíme nakoupit. Pozhasínal jsem v bytě a v kabátu se vydal ven. Venku už bylo tepleji, tak jsem čepici nechal na botníku a zamknul jsem.

„Dobrý den, je tady slečna May?" Mile jsem se usmál na nějakou mrzutou recepční. No, ve Francii měla milejší obsluhu. Je mi to pořád trochu blbé, ale přeci jen jsem matce něco slíbil, nebo mi to spíš bylo písemně nakázáno, ale to je jedno. Ta baba za pultem se na mě podívala zpoza obrouček tlustých brýlí a něco si zkontrolovala v počítači. „A vy jste?" „Jsem Peter Parker, její rodina. Pustíte mě za ní?" „Vedoucí tady není, ale mohu jí zanechat vzkaz." „Kdy se vrátí?" Bylo divné, že tady není. Nestávalo se, že by teta nepracovala. „Odjela za někým blízkým do dražší čtvrti města. Nevím, kdy se vrátí, ale mám jí dnes již nedomlouvat žádné schůze. Tak chcete zanechat vzkaz?" „N-ne, děkuji." Otočil jsem se a vyšel z budovy. Vytáhnul jsem z kapsy mobil a vytočil její číslo. „T-teto? Jak se máš?" „Jé, ahoj Petey, zrovna jsem na cestě k tobě. Jsi doma? Hádám že jo, když nemáš práci a je ještě ráno..." „Této brzdi, nejsem doma. Šel jsem za tebou do práce. Myslel jsem, že tady budeš." Chvíli bylo na druhá straně ticho, pak jsem slyšel nějaké hlasy a nakonec hlasitý smích. „Tak to je ale blbá náhoda, co?" May sotva lapala po dechu, jak se snažila uklidnit. „No, to asi jo. Hele tak mám dojet domů, nebo jak teda?" „Počkej u mě v práci, hned jsem tam." Už jsem nestihnul nic říct, jelikož z druhé strany sluchátka už bylo slyšet jen slabé pípání. Položila to. No tak mi asi nezbývá nic jiného, než na ni skutečně počkat.

Tak jsem zase tady! Ano, ještě jsem neumřela i když nemocná jsem byla. Omlouvám se za tak šílené zdržení, ale prostě teď vůbec nestíhám. Snad mi to prominete. Pokusím se vydávat častěji. Vím, že to říkám pokaždé, ale už se to opravdu pomalu blíží k závěru. Budu ráda za komenty a hlasy!

Vaše Titanis!