44. Přiznání

Po dlouhém objímání a líbání jsme se najedli. Wade sám něco ukuchtil, aby mi dokázal, jak moc mu na mě záleží a já to poslušně snědl, ačkoli to bylo hnusné a tak jsem snad dokázal já svou lásku jemu. A pak jsme společně pozhasínali svíčky a odebrali se na procházku po městě. „Víš Petere, nevěřil jsem, že někdy budu tak šťastný jako jsem teď s tebou." „W-wade, nevím co na to říct. Jsem tak rád, že jsem tady teď s tebou. Já se moc omlouvám za všechny ty problémy, co jsme spolu měli. Můžu za to jen já. Strašně moc bych ti chtěl-„ Nemohl jsem doříct, co jsem měl na srdci, protože mi zazvonil mobil. Kdo otravuje takhle pozdě večer? Neochotně jsem hovor přijal a omluvně se na Wadea usmál. „Ano?"

„Dobrý večer Pane Parkere. Omlouváme se, že rušíme takhle pozdě, ale je potřeba, abyste nechal zkolaudovat tu stavbu na hřbitově. Můžete udat nějaký termín, ať tam hoši dojdou a nechají si vyplatit zbytek peněz?"

„A-ano, jistě. Tak třeba zítra v jednu? Stavba je hotová?"

„Vše je doděláno. Děkujeme za vaši spolupráci a počítáme s vámi zítra v jednu hodinu. Pěkný večer pane."

Položil to. Schoval jsem mobil do kapsy a podíval se na zmateného Wilsona. Koukal na mě tím svým zvědavým pohledem a mě bylo jasné, že mu to stejně řeknu. „Víš jak jsem dostal ten dopis po matce? Dal jsem se do práce a tak nějak už to skoro mám." „Kecáš?! No to je bomba! A jak to všechno zvládáš? Co vůbec chtěla?" Podíval jsem se na jeho nadšenou tvář. „Wade........musím se ti přiznat. Já, ukecal jsem pár lidí od tebe z práce, aby za tvými zády dělali pro mě a pomohli mi dostat prachy. M-mrzí mě, že jsem tě o-oklamal a okradl. B-bylo to pro mámu a byl jsem na tebe tak naštvaný. J-je mi to vážně líto. Měl jsem ti to říct dřív." „Petere, myslíš to vážně? Ty......kdo? Kdo ti pomohl?" Polknul jsem a uhnul pohledem. „To je jedno. Prosím nebuď na ně zlý. Za všechno můžu já." „Tak kdo to byl?!" Zněl o hodně naštvaněji, než předtím. Opatrně jsem se otočil na velmi ale opravdu velmi opatrně jsem kouknul na naštvaného Wadea. Chytnul jsem ho za ruku a stočil jeho pohled jen na mě. „Wade, koukni na mě. Moc mě to mrzí, ale za žádnou cenu nenapráskám lidi, co mi vydělali na chleba. Neměl jsem co jíst, čím zaplatit teplo, vodu. Ani na metro jsem neměl. Zachránili mi zadek a já je nenapráskám." Díval jsem se zpříma stále na něj. Nic jiného, jen on. Chtěl jsem, aby mi koukal do očí a vnímal každý můj pohyb. „Nikdy je neprásknu. Díky nim jsem ještě neumřel a budu jim za to vděčný, navíc mají to zaplacené jako odpracované hodiny, takže práci mají udělanou, neboj." „Petey, netušil jsem, cos musel prožívat. Bože, vždyť máš vlastně zastavěný veškerý majetek! Kdes proboha bydlel?" „V tom uzavřeném matčině domu. Sundal jsem policejní pásku." Usmál jsem se na něj tím nejzářivějším úsměvem a políbil ho lehce na chladné rty. Venku už začínala být zima a my stáli na místě přesně na ráně všem vichrům a větrům. „Je tady docela zima. Nechceš už jít zpátky?" Jen jsem nesměle přikývnul a nechal se vzít kolem ramen. Chyběl mi ten hřejivý pocit v hrudi. Bylo to hrozné nechat v hrudi chovat jen ocelový chlad. „Zlato, chtěl bych se zeptat, povíš mi o tom dopisu? Vím žes to neměl lehké a chtěl bych.........chtěl bych vědět co všechno jsem ti způsobil. Co sis musel vytrpět. V tak hrozné chvíli jsem tě vyhnal ze svého bytu, bože já jsem ale debil." „Wade, klid! Za prvé, odešel jsem dobrovolně a dokonce jsi mě nechtěl pustit, na to jsi zapomněl? A za druhé, nebylo to tak hrozné, jen jsem měl málo peněz, jelikož jsem většinu utratil za flašku alkoholu." Nepříjemně jsem se ošil třebaže jen při pouhé vzpomínce. Byl jsem jako nějaká troska vyvržená společností, prostě hnus. „Šlo vlastně jen o pár příkazů. Mám už hotové skoro všechno. Vydělal jsem si peníze na postavení rodinné hrobky, rozprášil jsem matčin popel, postaral se o tetičku a lámu si hlavu nad posledním úkolem. Nebylo to nic moc těžkého, jen jsem trochu nemile sháněl peníze. Omlouvám se, že jsem tě okradl." Sklopil jsem zrak k zemi, abych se na něj nemusel dívat. Připadal jsem si jako sprostý zloděj, co jde trochu nerozumně s prosíkem k vykradené bance. „To je.......je to jen maličkost Petey, nezlobím se. Vlastně......asi bych měl poděkovat těm dotyčným za tvou záchranu." Mrknul na mě a přitáhnul si mě do drobného polibku. Usmál jsem se na něj a kouknul mu do očí. Studený vítr ošlehal jeho tváře do krásně červené a lehce popraskané rty se na mě mile láskyplně usmívaly. I ve tmě byly vidět jiskření těch oříškových očí, co jen podtrhávala tmavozelená šála kolem jeho krku. Byl to nádherný pohled. Jako bych se znovu zamiloval. Ruku v ruce jsme se vydali zpět k Wadeovi domů. Už bylo hodně pozdě a chladno, takže nás počasí jen pohánělo k rychlejšímu tempu. „Petere?" „Hmm?" „Co je ten poslední úkol?" „Cože....jo aha, úkol. No, prostě úkol, to neřeš." Nechce se mi to nijak zvlášť říkat. „Petere, víš že mě to říct můžeš." Můžu? Asi má pravdu, ale stejně se mi nijak zvlášť nechce. Kouknul jsem na něj s plánem, že ho zamítnu, ale to jsem dělat neměl. Tak upřímné štěněčí oči snad nikdo ještě nikdy neviděl. Zdá se mi to, nebo se za těch pár týdnů Wade dočista změnil? Je mnohem přístupnější, alespoň mi to tak připadá. „Já.........musím zajistit dědice." V tu chvíli se Wade zastavil. Chtě nechtě jsem tak učinil taky. Chvíli bylo jen takové to hrozně trapné ticho, než se starší z nás trochu vzpamatoval a nervózně se pousmál. „To přece není problém, vždyť existuje adopce." „Musí to být moje krev." „Ehm.....tak umělé oplodnění. Je určitě hodně ochotných nosiček a dárkyň. Nebude to zas tak těžké." Odmítavě jsem zakroutil hlavou. „Na to nemám peníze......a půjčovat si nechci." Nastalo nepříjemně tíživé ticho. Šli jsme mlčky až k jeho domu, kde Wade odemknul a vzal nás do tepla bytu. „Ale jak chceš potom splnit něco tak absurdního? Víš přece, že bys musel....musel...." Kývnul jsme hlavou a stočil pohled stranou. Nebudu se na něj koukat, když si přijdu tak nepříjemně pošpiněn. A to jsem to ještě ani neudělal........a ani neudělám. Na to zkrátka nemám. „Nebudu to dělat." „Pak teda......" „Nevím, chápeš? Nevím co mám dělat. Jen vím, že nebudu strkat svůj penis do žádný ženský!" Zoufale jsem si zajel rukou do vlasů. Tahle situace mi byla víc než nepříjemná. Wade ke mně jen došel a pevně mě ukryl ve svém náručí. „Klid Petey, něco se vymyslí, hmm? Zatím to nech plavat, stejně teď v noci na nic nepřijdeme." Jen jsem se víc zachumlal do jeho hrudi a nechal se obklopit tou skvělou vůní jeho osoby. Má pravdu, navíc zas o tolik nejde. Pokud se něco stane, pak to tak asi mělo být. Stejně moc nenaděláme. „Díky Wade." „Nemáš zač Spidey." Spidey? Zní to tak zvláštně. Kdy mi říká mou skrytou identitou. „Klid Petere, jen jsem to zkoušel. Víš, že jsem blázen do tvýho koníčku." Zasmál se a pustil mě. Sedli jsme si na gauč a za svitu světla z obrazovky jsem usnul svému příteli na rameni. Promiň Wade, ale dneska už toho na mě bylo moc.

Tak a další kapitola je tady! Je to o něco delší kapča, tak snad se líbila. Mám teď strašně moc práce se školou, tak moc nemám na psaní čas, snad nevadí. Budu doufat, že se k tomuhle příběhu dostanu ce nejdřív, ale dřív jak příští týden to nevidím. Dejte mi hvězdičku komentík a hlavně mějte hezký den!

Vaše Tiranis!

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top