Dva dny utekly jako voda a já zase stál před matčiným domem a vyhlížel černou dodávku. Měli tady být už před půl hodinou. Co jim sakra trvá?! Náhle se z poza rohu vyřítilo černé auto a v neskonalé rychlosti zabrzdilo před mým domem, až zaskřípěly gumy. „Dobrý den pane Parkere. Omlouváme se, ale bylo zde menší zdržení." Pokynul jsem jim na pozdrav a vydal se do domu. Carolin mě zatáhla do koupelny a začala mi pomáhat se převlékat. Mezitím udělali kameramani z mého obýváku ateliér. Na stěny se namáčklo pár pláten pro chytání světla a do pozadí se zavěsily takové nepojmenovatelné zástěny. Všechno to pak dovršila kožená stolička a tyč vprostřed pokoje.

Caroline si dávala záležet, opravdu záležet. Trvalo jí to hodně dlouho, ale nakonec ze mě udělala i celkem model. Začalo se s černobílými fotkami jako z šedesátých let, pak jsem se fotil v dámských melounových šatech a v latexovém oblečku jako pro pejsky. Dokonce mi pak na tělo černou barvou namalovali nějaké znaky a pentagram. Vypadalo to poměrně zajímavě, ale tak divně zvrhle. Ani nevím, do jakého časopisu by TOHLE chtěli dát. Nakonec jsem tam skončil jen v černém spodním prádle a s rudou růží v puse. Tahle se mi líbila asi nejvíc, ale byla nejméně kuriózní a tak se asi nebude tolik prodávat. Nevím, jak to celé dopadlo, ale modlil jsem se, aby to vyšlo líp než skvěle. Potřebuju peníze a ty jinak nezískám. Nori mi při odjezdu slíbil, že jen co vše dostříhají a fotky doupraví, dá mi vědět. Ale budu si pro ně muset dojít sám. Nemilá věc, ale snad tam nepotkám Wilsona. Sami přece říkali, že skoro nechodí do práce. Asi si někde shání novou oběť. Nad tou myšlenkou jsem prudce potřásl hlavou. Na tohle myslet nebudu, nestojí mi za to trápení. Ještě jsem celé té skvadře zamával, než jsem vešel znovu do domu a konečně si oddychnul.

Sednul jsem si na pohodlnou pohovku a začal přemýšlet.Na mysle se mi vloudila vzpomínka ze včerejška. „Prosím Petere, nech si tovysvětlit!" „Nešahej na mě ty prasáku! Nechci nic slyšet! Nemluv na mě! Jsi jenmanipulátor a odpad společnosti! Naprosto nechápu, jak jsem s tebou mohlvůbec být!" „Petere sakra stůj!" „Ne! Nechoď ke mně!" Namáčknul mě na stěnu azoufale se mi zahleděl do očí. Vypadal, že asi zkolabuje. Pořádně jsme serozhoupal a vrazil mu kolenem mezi nohy. Svalil se přede mě na zem a bolestněkňučel. Jen jsem ho obešel a s kufrem jsem si do zamířil ke dveřím. „Petere....sakrastůj. Nech si to vysvětlit." Slyšel jsem, jak se rozvzlykal. Nemohl jsem hovidět, ale i tak mě bodlo u srdce. Otevřel jsem a zase zavřel dveře, aby tovypadalo, že jsem utekl. Vzlyky nabraly vyšší frekvenci. „Vždyť já tě miluju tyjeden blbečku, tak proč mi to děláš?" V tu chvíli mi vyschlo v krku.Měl jsem pocit, že jsem pod vodou a nemůžu se nadechnout. Jako bych hledal voduuprostřed vyprahlé pouště. Pustil jsem své tašky a došel do kuchyně, kde se nazemi třáslo přerostlé klubko nervů. Srdce mi sevřela ledová pěst. Nemohl jsemho takhle vidět. „Já tebe taky." Obrátil jsem se a doslovy vyběhnul i se svýmivěcmi z bytu. Dole jsem stopnul taxíka a viděl už jen ztýranou tvář svéhoexpřítele, jak na mě hledí z okna. 

Probral jsem se ze vzpomínání a zase se mi chtělo brečet. Myslel jsem si, že už jsem se obrnil, že mi ten parchant rozbil srdce na miliony střepů, ale stačil jediný pohled a zase jsem to všechno cítil. Položil jsem si hlavu do dlaní a zakňučel jako raněné zvíře. Proč jen mě tak mučí? Já nechci, nechci, už ne. Stočil jsem se na pohovce a raději usnul, než abych se trápil.

Ahoj lidi! Ne, ještě jsem neumřela i když to tak možná vypadá. Pokusím se vám během vánoc vydat alespoň nějaké ty díly, ať vám to vynahradím. Snad ok a přikládám i pár fotek pro lepší představivost (stažené z internetu). Snad tohle ještě čtete a dáte mi hvězdičku. A taky komentík!

Vaše Tiranis!