O pár hodin později už jsme s Wadem chodili po Londýně a užívali si volný den. Opravdu jsme se bavili, zašli jsme si na zákusek a do kina, pak se vydali do parku a pozorovali přírodu kolem. Zasněžený Londýn vypadal nádherně. Už dlouho jsem takovou procházku nerealizoval a s Wadem po boku se mi skvěle zapomínalo na ten nepříjemný fakt. K obědu jsme vyzvedli i Steva, Tonyho a Morgan a společně se najedli v jedné luxusní malé restauraci v centru. Bylo to vážně skvělé a vůbec se mi nikam nechtělo. Nakonec jsme ale přeci jen dali rodině sbohem a namířili si to na nadiktovanou adresu. Jen, co jsme stanuli před domem, stáhnula mi žaludek ledová pěst. Je to odporné, když musíte podat všechno sebezapření, abyste se neotočili a neutekli. „Bude to v pohodě brouku, ano? Budu tam s tebou." Kývl jsem a nechal se vtlačit dovnitř.

„Ach! Dobrý den pane Parkere! Rád vás zde vidím i když při tak nemilé situaci. A vy budete ten reklamní magnát Wade Wilson? Rád vás poznávám oba takto osobně. Já jsem Wallis Johnson, advokát vaší matky. Pracuji na její pozůstalosti." Potřásl si s námi rukou a usadil nás do pohodlných červených křesel. „Tak pánové, musím se prvně zeptat, zda mohu probírat tyto věci i před panem Wilsonem, nebo zda má odejít." „Zůstane." „Zůstanu." „Dobrá, byla to jen formalita. Pochopte, musím dodržovat protokol. Tak tedy, pane Parkere, vaše matka nezanechala přesnou závěť, nicméně se v jejích věcech našla listina s pokyny, jak naložit s věcmi po její smrti. Dá se to považovat za jakýsi seznam. Jste přímým dědicem všech velkých firem, které vaše rodina držela, ale pokud je chcete obdržet, musíte vykonat poslední vůli vaší matky." „Jistě to chápu. Udělal bych to tak jako tak. Zaslouží si uctít její památku." „To je od vás milé. Pořídil jsem vám kopii toho listu, ale nevím, kolik toho zmůžete. Ty úkoly mi připadají nesmyslné." Podal mi papír s přetištěným matčiným rukopisem. „Také nezapomeňte, že pokud něco z toho uděláte, musíte si to nechat zaznamenat a zhodnotit, aby se dalo říci, že jste přání splnil." Ještě chvíli s námi řešil detaily a pak jsme si znovu podali ruce a každý se vydal svým směrem. Na papír jsem se ani nekouknul. Sbalil jsem ho do tašky a nechal ho být.

„Petere, zlato?" „Hmm?" Ležel jsem Wadeovi na hrudi v obýváku na gauči přikrytý huňatou dekou a odpočíval. „Budeš se ty přání snažit splnit?" „nevím, co na tom papíru je." „Nekouknul ses?" „Ne." Zavrtěl jsem se na něm a lépe se uvelebil, abych mu viděl do očí. Wade mě pozorně pozoroval ustaranou tváří. „Kdybych ti tak mohl pomoct." „Kdybys mohl, tak vím, že bys to udělal, ale nemůžeš, tak se netrap. Není potřeba, abychom se trápili oba." Přesvědčeně jsem se na něj podíval. Byl jsem plně odhodlaný mu to dokázat. Usmál jsme se na něj a políbil ho na čelo. „Víš, že tě miluju?" „Víš, že já tebe víc?" Oba jsme se zasmáli a stulil se hlouběji pod deku. Wade zapnul televizi a já mohl zase chvíli relaxovat v jeho náruči. Tyhle chvilky miluju. Když jsme spolu, sami, jen my dva a ve vzájemném objetí si necháváme ulevit od bolestí.

Tak jsem zase zpět! A chci se zeptat, čte to ještě někdo? Poslední dobou se mi zdá, že tohle vůbec nemá čtenáře a nechce se mi pokračovat v něčem, co nikdo nečte, tak mi dejte vědět, jestli s tím mám pokračovat. Kdyžtak bych to nějak lajcky ukončila a hodila ten příběh za hlavu. Dekte koment a hvezdičku.

Vaše Tiranis!