„Pane! Pane! Je mi to strašně líto. Netuším, jak to podat, ale..." Ale ne, už zase noviny. To tam zas bude nějaká úchvatná zpráva. Ale tentokrát to nebyl bulvár ani jiné drby, ale pohřební listina. Sakra, co se mohlo stát tak hrozného? Vždyť Wade už nikoho nemá, kdo by mu mohl umřít. „Dej to sem Adel, co se děje?" „Strana tři. Je o tom celá stránka." Jen co ty listy rozevřel, málem je upustil. „Petere, na to by ses měl asi kouknout." Nechápal jsem, ale otevřel noviny a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Přes půl stránky se táhla fotka mé matky, napuchlé a celé oteklé. Titulek nesl zvěst, že je Paní Parkerová mrtvá už asi tři dny. Dnes ráno ji našli ve své vile ve vaně. Příčina smrti-infarkt. Musela číst ty noviny, kde se líbám s Wadem na přebalu a dostala z toho mrtvici. Začaly se mi třepat ruce i nohy. Listy vypadly z rukou na zem a jen dvě silné paže zabránily tomu, abych je následoval na kamennou podlahu. „Otevírej mi dveře Adelin, odnesu ho nahoru." Vzal si mě do náruče a nesl mě někam pryč. Nevnímal jsem nic kolem. V hlavě mi hučelo. Můžu za to, že je mrtvá. Zabil jsem ji. Zabil jsem svou matku. Když si jen představím, že jedna z posledních myšlenek na ni byla, kéž by umřela, byl jsem v koncích. Ať byla jakákoli, stále je to má matka. „T-teta. M-musím zavolat t-tetě." „Jistě zlato, jen tě donesu nahoru, jo?" Neodpovídal jsem. Cítil jsem se, jako by mi odpadl kousek mě. Zabil jsem nevinného člověka. Tolik jsem ji vytáčel, přiváděl k šílenství, že z toho dostala infarkt. Ta fotka musela být poslední kapkou. A já se sám divil, že mi vůbec nevolá a neřve na mě z mobilu, že mě vydědí.

„Jak mu je?" „Pořád hrozně. Je bílý jako stěna, nemluví a jen se klepe. Možná, možná bychom měli zavolat Starkovi." „Nechte to na mě pane."  Slyšel jsem, že Wade o něčem mluví se svou sekretářkou, ale nevnímal jsem co si mezi sebou říkají, dokud nepadlo slovo Stark. Celý jsem se oklepal. „W-ade." Můj přítel se na mě otočil se starostí v očích. Přisednul si ke mně a přitáhnul si mě tak, aby mě mohl obejmout. Byl jsem mu vděčný za každou maličkost, co pro mě dělá. Položil jsem si hlavu na jeho hruď a zavřel oči. „Vydrž lásko, my ti pomůžeme." Hladil mě po zádech a druhou rukou mi pročesával vlasy. Cítil jsem se v jeho objetí bezpečně a milovaně. Nezasloužím si to. Jsem vrah. Zabil jsem svou matku. Měl bych být zavřený v žaláři, nebo možná raději rovnou posazený na křeslo. Stisknul jsem mu jednu ruku a zoufale si ji přitáhnul k tělu. „Klid lásko, prosím uklidni se. Mluv se mnou. Co se děje?" Polknul jsem. Jako bych polykal prach. V ústech jsem měl jako na poušti a žaludek mi dělal kotrmelce. „Zabil jsem ji." Wade sebou trhnul. „Co to říkáš. Vždyť to není pravda." „Infarkt, ty, já, smrt. Můžu za to. Zabil jsem ji." „Blázne. Copak to říkáš?! Za nic nemůžeš. Byla to stará hašteřivá baba, co tě ničila. Nemůžeš za to, že jsi gay a neudělal jsi nic špatného. Jsi hrdina Petey. Zachránil jsi tolik životů, pomohl tolika lidem a sám jsi byl týraný protivnou babou. Nemůžeš za to, že umřela." „A-ale ten infarkt-„ „Mohla dostat při čtení čehokoli. Nemusela číst zrovna něco o nás dvou. Třeba se jí zvednul tlak u článku o propadu akcií vaší firmy." Celým svým srdcem jsem si přál, aby to byla pravda. Tisknul jsem se k pevnému tělu a modlil se v neskutečné. „Bude to dobré lásko, nenechám nikomu, aby ti ublížil."

Po asi půl hodině jsem usnul a když jsem se pak vzbudil, už byla tma. Z vedlejší místnosti jsem slyšel hlasy. Celá situace z dnešního rána se mi vrátila jako rána bumerangem. „Wade!" Otevřely se dveře, hlasy utichly a dovnitř vešel můj miláček, Adeline a ..........pan Stark?" „T-tony?" „Ahoj Petere. Tak jsme se rozhodli s Morgan, že zajedeme na návštěvu." „A-a-ale......" Obrátil jsem se nechápavě na svého přítele. Ten se jen usmál a lehce kývnul. Zavolal ho. Chtěl mi pomoct. Bylo to od něj tak milé. Nechal jsem se obklopit oběma dvěma na sedačce a objímat se. Když už jsem si připadal celkem v klidu, otočil jsem se na Tonyho a zeptal se ho na otázku, co mi vrtala hlavou. „Kde je vlastně Morgan?" „Steve s ní šel do ZOO." „Steve je tady taky?" „A to jsem měl jet na tak luxusní dovolenou sám?" Zasmál se, jako by to bylo zcela jasné a pohladil mě po vlasech. „Měli bychom asi jít někam pryč, prosím. Třeba na kafe, jo to je ono. Potřebuju kafe, nebo whisku. Nejlépe obojí." „Adelin prosím, že to tady dneska doděláš a zamkneš. Vezmu ho pryč." „Spolehněte se pane." Sebrali jsme si všech pět švestek a odešli. Musel jsem vypadnout a něco do sebe nalít. A ti dva se mi rozhodli vyhovět.
Tak a je to tu! Další kapča! Snad se líbila! Dejte hvězdičku a komentík!
Vaše Tiranis!