„Tak jo, užij si to tady a tak za dvě hodiny jsem zpět a chci vidět outfity!" Dveře se zabouchly a já zůstal sám v obří kostymérně. Probíral jsem se pánskými obleky, dámskými šaty, viděl jsem nespočet klobouků a punčošek a nakonec jsem se dostal i k takové absurditě, jako jsou paruky a podprsenky. Carolin měla nakonec pravdu, bavilo mě to. A až mě v tomhle uvidí Wade, asi mu začne téct krev z nosu.

„Tak co Petey, jak ses nám vystrojil?" Caroline pobaveně prohlížela malou hromádku uprostřed místnosti. „Není toho nějak málo? Já myslela, že gayové se strojí rádi." „Ty seš tak stereotypní. Ukaž mi raději, kde je tady make-up a pak mě zaveď někam, kde bych se mohl převléct." „Jak si přejete výsosti." Zasmála se a už mě táhla menšími dveřmi pryč.

„Panečku, to jste vy pane Parkete? Moc rád vás poznávám. Je to čest setkat se s idolem měsíce. Já jsem Nori Rita Rori. Dělám tady videa a Carolin mi říkala, že prý vás ulovila do časopisu. Tak mě napadlo, tedy jen jestli byste byl ochotný, neudělal byste nám v tom kostýmu třeba nějakou menší show? Moc by nám to pomohlo, děláme teď o vás menší video a nějak se nedokážeme vymotat. Není o vás moc videí ani fotografií." Tak a je to tady, teď se na mě sesypou všichni. Že já blbec jsem na to té holce kývnul. „No, proč ne. Když už budu navlečený, tak proč ne, ale mám na vás menší prosbu." Pošeptal jsem mu můj malý nápad, ten se jen usmál, pokýval hlavou a už běžel do zvukového oddělení. No, tak tohle si ještě užiju. „Pospěš Petere, nebo to dneska nenafotíme." „Už letím. Jo a zavolej si pak toho skřítka, co si mě chtěl natočit." „Skřítka?" „No, takový vysoký, hubený, pištivý hlas, debilní jméno..." „Jo aha, ty myslíš Noriho? Jeho rodiče jsou blázni do filmů ze ságy Tolkiena. Všichni jeho sourozenci se jmenují jako blázni." Kývl jsem a zalezl do kabinky.

Po asi deseti minutách praní se s dámskými silonkami a korzetem, jsem vyšel ven. Na sobě šedé sako, buřinku a kalhoty stejné barvy. Vyšší černé lakované boty a v ruce vycházkovou hůl. „A to je ten tvůj zázrak?" „Nech se překvapit." „Fajn, ale tu hůlku ne! Dej to sem. Hmmmm, už to mám! Na!" Strčila mi do ruky černý deštník. Skvěle se to hodilo. Wade vážně neudělal chybu, že ji přijal. „Tak jo, to je lepší a opovaž se, aby to nebylo dobrý."

Zavedla mě do ateliéru. Za foťákem stála mladá holka, vlasy na krátko, pearcing snad po celém obličeji, černé potrhané oblečení co skvěle kontrastovalo s rudou hlavou. „Čauky! Ty budeš Pete-..........eh, tak jo, to jsem nečekala. Budu fotit středověkého frajera, či co?" „Klid kotě, však se dozvíš, všechno v pravý čas." Usmál jsem se na lehce vykolejenou fotografku a vyšplhal na podium. Přesně podle instrukcí tady stála replika bytelné lampy a večerní ulice klidného Londýna. „Fajn, tak kde je ten skřítek?" „Už letím!" Do místnosti se přihnalo tak sedm dalších lidí s kamerami a k tomu Nori s flashkou v ruce. „Tak jo, začínáme. Kde je komparz?" Na podstavec vyšlo šest slečen v oblečcích bylo vidět, že kameramani slintají a i ta fotografka si je významně prohlížela. „Tak jedem! Všichni na místa!" Hlas Caroline se rozezněl pokojem. Kývl jsem na ni a postavil se na své místo. Z repráků se začala linout hudba a já začal poskakovat do melodie. (Doufám, že tady všichni viděli Toma v songu Umbrella, pokud ne, rozhodně si to pusťte!) Protočil jsem se kolem lampy, zahrál si s deštníkem a pak skočil ze zorného pole. V mžiku jsem měl dole jak sako, tak i kalhoty. Přetřel jsem si pusu rtěnkou a boty vyměnil za pevné podpatky. A jde se na to!

Tak co? Jak se líbí kapča? Já jsem spokojená sama se sebou. Už se vážně blížíme konci, tak si těch pár posledních užívejte koťata! A dejte mi hvězdičku, follow a komentík!

Vaše Tiranis!