Myslím, že bylo hned jasné, co jsem si vybral a proto teď sedíme na gauči s krabicemi na kolenou a sledujeme Pána Prstenů. „Hele, hele, teď přijde ta scéna!" Tetička byla úplně zažraná do filmu, který už stejně viděla nejméně stokrát a hltala každou hlášku. Někdy jsme spolu recitovali části, co jsme znali zpaměti a nebo jsme vypli zvuk a dabovali postavy sami. Stračně jsme se u toho nasmáli a šli spát až v pozdních hodinách. „Dobré noci přeji sličná May." „Kéž i vám luna svítí na cestu rytíři mých dní." Se smíchem jsme zavřeli každý své dveře pokoje a zachumlali se do teplých peřin. Alespoň jsme si spolu dnešek užili.

„Petere vstávej!" Probudil mě naléhavý hlas. „Hmmm? Já chci ještě spát." „Dělej, nebo to na letiště nestihneš." Letiště? Co to kdáká? Já přece nikam..............letiště! Vystřelil jsem do sedu jako namydlený blesk, až jsme málem vrazil čelem do Mayina obličeje. „To je dost, že sis to uvědomil. Honem! Letí to za dvě hodiny!" Odběhla do kuchyně a já se začal převlíkat. Vzhledem k tomu, že mě čeká skoro třičtvrtě hodiny autem na letiště jsem už moc času neměl. Nahodil jsem kalhoty a čisté tričko, prsknul na sebe trochu parfému a letěl do kuchyně na snídani. „Chleba se sýrem a na svačinu rohlík se salámem. Dej si to do kufru, ať ti to na letišti nezabaví." Poděkoval jsem, dal tetě pusu a společně jsme vyběhli ven. Všechno se odehrálo v rychlém tempu a snídal jsem až v autě na místě spolujezdce. „Nezapomeň, že musíš přijet. A pozdrav všechny. Hlavně sestru, ano? A buď na ni hodný. Ona to taky nemá jednoduché. Jo a nedělej blbosti. Nechci si o tobě zase číst v každých novinách, jasné? Tak jo, papa a hezký let." Políbil jsem tetu na tvář a vešel do haly. Měl jsem dost času na odbavení a tak akorát jsem všechno stihnul. V letadle jsem byl v první třídě skoro sám, takže jsem měl docela příjemný let a poté jsem autem cestoval dlouhou dobu, než jsem se dostal až k mámě domů. Bylo nějak kolem čtvrté, když jsem vkročil do domu. „Mami? Jsem doma!" Nikdo se neozýval. Že by snad spala? Nechal jsem to být a odešel do svého pokoje, kde jsem se vybalil a převléknul na schůzku s Karolin. „Už jsi se vrátil? Proč jsi nic neřekl?" Máma stála ve dveřích a jemně se mračila. „Volal jsem. Asi jsi mě přeslechla." Sjela mě pohledem od hlavy až k patě a pak se jen uchechtla. Jdeš někomu dělat matraci, že ses tak vyfintil?" Ironicky jsem se zasmál a obešel ji do chodby směrem ke kuchyni. „Já nejsem buzerant, abych někomu dělal postel." „Tak co byla potom ta fotka?" Matka se zle zatvářila. Asi hodlala tropit scény. „Jo ty myslíš tem fake? To byla fotomontáž. Narafičili to na mě a to tak okatě, že to pan Stark rozluštil na necelou půl hodinu." Vítězně jsem se usmál nad zmraženým obličejem své matky a vpochodoval do předsíně. „Čekej mě večer. Jdu na kafe s kamarádkou." S tím jsem ji nechal rozpálenou do běla v předsíni a práskl jsem dveřmi. Ta mě asi ve spánku udusí polštářem.

Kavárnu jsem našel dost brzy a byl tady dokonce půl hodiny předem. Objednal jsem si jen vodu a čekal s čím tvrdě pracující dívka přijde. „Ach bože, to jdu pozdě?" Přihnala se do obchůdku jako velká voda a tvrdě dopadla na židli naproti mně. „Ne, á jsem tady brzy. Co tak uřícená?" „To firma. Za dobu nepřítomnosti pohřešovaného Wilsona jsem to tam kočírovala jen se sestrou a byla to vážně fuška. Teď nestíhám vlastní práci. Ještě, že už se našel." Zasmál jsem se a upil ze sklenice. Jo, kdyby jen věděla. „A co jsi vlastně chtěla probírat?" „Jo, promiň, že jsem tě tak naháněla. Chápu, že to musí být dost divné. Skoro se neznáme, prohodíme spolu pár slov a už po tobě něco chci, ale zdál ses mi celkem přátelský a tak......" „V pořádku. Já se přece nezlobím. Jsem rád, že se chceš přátelit. Tak o co jde?" Šlo vidět, že si dívka dost oddechla. Usmála se a už pomaleji a srozumitelněji začala s prosbou. „Máme na podzim vypracovat speciální číslo módního časopisu. Je to velká zakázka a téma je mladé celebrity. Tak nějak jsem doufala, že bys třeba........" „Že bych se nechal nafotit? Poskytnul rozhovor nebo rovnou něco ze soukrmí?" Zasmál jsem se a snažil se dát najevo, že tohle rozhodně nemám v plánu. „Ne, tohle ne. Potřebovala bych někoho na ručení. Vždycky je číslo věnované někomu slavnému a já bych chtěla vybrat tebe. Problém ale je, že bys musel být vyfocený na přebalové straně." To si dělá srandu, ne? „Proč já?" „Jsi fajn, moc hvězd osobně neznám a připadáš mi, že si nehraješ na něco, co nejsi. Vyzařuje z tebe to, co tě dělá tebou samým." Usmívala se jako sluníčko já pod tím úsměven roztál. „Fajn, ale sám si zvolím, jak se nechám vyfotit, OK? Nebudu ze sebe dělat šaška v kožený bundě a roztrhaných džínách." „To beru. Focení je až za dlouho. Ještě se domluvíme. A teď něco lepšího. Jak se vůbec máš? Už jsem tě strašně dlouho nepotkala ve firmě. Že by ta svatba padla?" Ta holka snad ví všechno. „Ta padla, to máš pravdu. Ale neboj, brzy se mě nezbavíš. Budu u vás na stáži, přímo vedle šéfíka." Zasmál jsem se a spiklenecky mrknul. „Ten bude nadšenej. Kouká na tebe jak na obrázek." „Cože?" „Toho sis ještě nevšimnul. Doslova tě svlíká pohledem." Karolin se zasmála a upila s donesené kávy. Kdy ji stihla objednat? „To si nemyslím. Asi se ti něco zdá." „Houby. Na tohle mám nos! Vždycky poznám, kde se líhnou novinky. Byla bych skvělá bulvární sloupkařka." „To nepochybuju."

Bavili jsme se skvěle. Zjistil jsem, že Karolin je bystřejší než sokol a vidí i to, co nevidí. Je nesmírně rázná, ale velmi dobrá přítelkyně a takovou holku si rozhodně budu držet blízko. Nakonec mi ještě několikrát poděkovala, že jsem jí prý zachránil a pak už zase zmizela mezi lidmi. Takové trochu tornádo, povodeň, ale jinak skvělá.

Tak jsem tady s další kapčou! Doufám, že se alespoň trošičku líbila. Peter bude dělat modelku!!!! Jé, to bude ještě sranda (doufám). Pokud se kapča líbila, tak hoďte hvězdičku!

Vaše Tiranis!