Jak jsem včera šťastný usínal, tak jsem se dneska probouzel se špatnou náladou. Venku pracovali dělníci na opravě silnice a nějaký dunivý a řinčivý zvuk jednoho ze strojů mi nedal už dobrých deset minut spát. „Já ty blbce zabiju! Vždyť je ještě ráno!" Vstal jsem a nahnul se z okna ložnice. Naskytl se mi pohled na partu deseti dělníků ve žlutooranžových vestách a ochranných přilbách, jak odstraňují staré zbytky asfaltu z cesty. „Hej! Dejte si pohov! Je teprve ráno! Hodina navíc vás nezabije!" Jeden ze starších obhroublých prosťáčků se na mě otočil s opovržením v obličeji. „Slyšíte to chlapi? Tak princátko nemůže spát! Ty se jdi zahrabat aristokrate! Od devíti můžeme dělat randál jakej chceme, takže nás ve čtvrt na jedenáct nebudeš peskovat!" Se zamračením jsem od okna odstoupil a začal se převlíkat. Už bych stejně neusnul, tak to nebudu zdržovat. Moment, neříkal čtvrt na jedenáct? Ty bláho, jak dlouho jsem spal?!

„Petere? Už ses probral?" Teta vykoukla od linky a hned nato se k ní postavila zpátky. „Tak co to kutíš tentokrát?" Už jsem se ani nedivil, že má v ruce zase kus těsta. „Pokouším se o perníčky. To je dost, že ses uráčil přijít. Dovolávala se sem nějaké Karolin. Chce s tebou zajít na kafe. Máš jí zavolat zpátky." „Díky." Převzal jsem si telefon a vytočil číslo, co volalo jako poslední. „Halo?" „Ahoj, tady Peter. Co jsi potřebovala?" „Tak jsi konečně vstal? No sláva. Potřebuju s tebou něco probrat. Kdy budeš v Londýně?" „Asi za necelý týden. Přijíždím v pondělí." „To je báječné. Takže se uvidíme v pondělí večer v kavárně Supreti? Je to akutní." Chvíli jsem byl potichu a přemýšlel, až jsem nakonec souhlasil. „Tak v pondělí v Supreti. Hodí se ti šestá večer?" „To bude skvělé. Tak tam! Těším se!" Hovor spěšně zavěsila. Musela zase někam spěchat. Ta holka je jak poděs. Pokud jí o něco jde tak šlape i přes mrtvoly. Znám ji sotva měsíc a už ji mám dokonale přečtenou. „Vyřídil sis hovor?" Teta celá od mouky se zrovna prala s teplým plechem, zatím, co se snažila strčit další připravený dovnitř do trouby. „Jo, tedy myslím. Mám už několik naplánovaných akcí hned ze startu příjezdu. Snad to nějak stihnu všechno. „Ty vždycky. Jsi přece superhrdina." May se zasmála a konečně zavřela dveře trouby. „A je to! Jde se zdobit!" Se zářivým úsměvem mi vtiskla do ruky žlutou zdobičku. Musel jsem se začít smát tomu veselému výrazu ve tváři. „Neřehtej se a zdob, než ti to celé roztaje v rukou. Pak už nenazdobíš nic." „Ano madam."

Den utekl jako voda a za ním hned i druhý a třetí. Byl jsem rád, že se nevlečou, ale začínalo mi být líto tety, která smutněla s blížícím se odjezdem. Slíbil jsem jí, že až se pořádně zabydlím a ustálím si život, tak že za ní i s Wadem zajedeme a strávíme tady minimálně výkend. Byla z toho nadšená a přestala se mračit, za což jsem byl rád. „Petere? Máš už sbaleno? Zítra odjíždíš!" „Já vím, já vím. Vypadá to, jako by ses mě snažila zbavit." „To ne, ale už tě chci mít zpátky i s tím tvým přítelem. Wolisem?" „Wadem této, jmenuje se Wade." „Ach ano, s Wadem. Hlavně ho nezapomeň pozdravit." Celý rozhovor byl až komický. Já se opíral o futra a odpovídal jsem tetě, která se snažila jednou rukou zabalit krabici pečených dobrot, zatím co v druhé měla bagetu se sýrem. „Nechceš s tím třeba alespoň pomoct?" „V pořádku! Zvládám to! Ty jsi balit." Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a udělal, jak řekla. Nebudu se s ní přece hádat.

Po asi hodině už jsem měl zabaleno a byl připraven na zítřejší ráno. Na to, že bylo teprve asi jedenáct mylo dost šero a tak jsme si s tetou udělali výlet k ní do práce. Měla menší neziskovou nadaci pro lidi s postihem záškodníků. Nejčastěji se jednalo o vykradené rodiny, ale původně ji teta založila kvůli padouchům a škodám nadělaným při jejich likvidaci. Měla celkem dobré informace, když jsem jí je denně referoval. Bývalo to jako na výslechu. Ještě teď se tomu musím smát.

„Božínku, ten ti ale vyrostl! A jaký je z něho hezký kluk! Máš štěstí, taky to mohla být obludka." Sesypaly se na mě doslova všechny úřednice v budově a různě mě chválily. Teta se jen usmívala a pořád dokola opakovala, že štěstí má moje máma, ne ona. To jim ale vesměs bylo jedno. „A zase ho někdy přiveď! A dej vědět! Napečeme něco dobrého! Stejně je jen kost a kůže, musí se vykrmit!"

„To byl děs. Ještě, že už jsme pryč." Teta se smálacelou cestu domů. „Tak špatné to zase nebylo. Ale za to tvoje hrdinstvídostaneš odměnu. Co bys řekl na pizzu a filmový večer?"

Další trochu prázdnější kapitola. snad se i  tak líbila a těšítese na další! Peterovi se krátí čas s tetičkou a je čím dál blíž setkání s Wadem. Těšíte se tak jako já? Doufám, že jo. Budeme se těšit spolu, co vy na to?

Vaše Tiranis!