Let dopadnul dobře. Odbavení bez komplikací a kufry jsem si taky našel bez starostí. Když jsem vyšel z neprůchozích místností, teta mi rovnou skočila kolem krku. „Tak co Petey? Jak ses tam měl? Jsi nějaký veselejší. Už jsi to přešel? Nebo že by se ozval?" Chrlila na mě otázku za otázkou, že už jsem ani nevěděl, na co se vlastně ptala na začátku. „Brzdi této. Klid. Řeknu ti všechno, jen mě nech vydechnout." S přihlouplým úsměvem mi zasalutovala a vzala moje zavazadla. „Tak jdeme do auta. Řekneš mi to po cestě." Kývl jsem a nastoupil do auta.

„Páni, tak to jsem vážně šťastná. Hlavně když ho máš rád." Byl jsem přímo nadšený, že to všichni berou tak dobře a dokonce mě podporují. U tety jsem to ještě čekal, ale že Tony s Kapitánem? To by mě nenapadlo. „Víš, je v tom víc. Já ho miluju. Vážně jo." Teta se jen usmívala, když najednou úplně poskočila za volantem, že jsme málem dostali smyk. Instinktivně jsem se chytnul sedadla a koukl na cestu. Jenže tam nic nebylo. Byla naprosto prázdná, dokonce i bez hrbolů a výmolů. „Co sakra blbneš?!" „Teď mi došlo, že je tohle vlastně tvůj první vztah! Nikdy ti nic nevydrželo déle jak pár dní a teď? Máš normálního partnera! A říkáš, že ho miluješ! Já jsem na tebe tak pyšná ty můj chlapečku!" Koukal jsem na ni jako na zjevení. Kvůli tomu mě málem vybourala?!

Dojeli jsme, vybalili se, najedli se a dali si dobrou noc. Let a cesta sežraly celý den, navíc ty zběsilé hrátky s Morgan času taky nepřidaly. Když už se smrákalo, sednul jsem si k oknu a koukal na ten pohádkový výhled. Jednou sem Wadea vezmu a ukážu mu Paříž. Je to přece město zamilovaných, ne? A já jsem v tom až po uši, jak to řekla teta. Z rozjímání mě probral nepříjemný zvuk vyzvánění. Hrábl jsem po mobilu a hovor přijal. „Prosím? Kdo je u telefonu?"

Volající: Ahoj, tady Ned. Nevím jestli si mě ještě pamatuješ-

Peter: Ahoj Nede! To už je času. Co potřebuješ? A jak se vůbec máš?

Ned: Pořádáme třídní sraz a tak nás napadlo, že bys možná chtěl přijít taky. Vím, že je to už hodně let od střední, ale na srazy se chodí s nadšením, ne? Bude tam většina lidí z našeho ročníku. Dorazíš?

Peter: Moc rád. Kdy a kde to máte? A co mám mít s sebou?

Ned: Však to znáš, hlavně nějaké slušné oblečení. Bylo by to za devět dní v Londýně v klubu Night Bird. Je tam dost místa pro nás všechny a pití a jídlo je zajištěné. Začíná to v jednu a konec není určený. Budeš zrovna poblíž?

Peter: Ty máš vážně štěstí. Zrovna v neděli se vracím z Paříže. Můžete se mnou počítat. Ale teď zpět k tobě, co s tebou vlastně je? Nějak jsem o tobě od školy neslyšel.

Ned: Času dost na srazu. Teď ještě celkem spěchám a nechci dostat seřváno, že jsem malou nevyzvedl ze školky. To by bylo zase točo. Zatím čau Petere!

Peter: Tak ahoj a v úterý.

Položil jsem telefon a musel se usmát. Tak můj nejlepší kámoš ze střední má ženskou a dceru? Tak to bych nikdy nečekal. Jasně, že jsem čekal, že bude mít jednou rodinu, ale že takhle brzy po škole a že si ho nějaké dobrovolně vezme? No, alespoň budeme mít o čem mluvit. Už jsem si chtěl jít lehnout, když mi ještě mobil zapípal a na displeji se objevila zpráva. Psal ji Ned a asi dost spěchal, jelikož bylo každé druhé slovo nedokončené nebo špatně naklikané. AHJ. ZAPOMEL JSME TY RICT, ŽE SI MAS DOVEZT DOPORDVOD.

Tak doprovod? Bylo mi hned jasné koho bych si přivedl, ale bude s tím souhlasit? Známe se přeci jen hodně krátkou dobu na to, abych ho jen tak dovedl bez ptaní mezi spoustu neznámých lidí a chtěl po něm, ať se šťastně usmívá. Budu ho muset poprosit. Ale teď už hurá do postele.

Tak je tady další kapča! Doufám, že se líbila a budete se nadále těšit! Napiště koment nebo tam hoďte nějakou tu hvězdičku!

Vaše Tiranis!