20. Meg Ďáblíková
Ráno bylo stejně zmatené a chaotické, jak to bývá pokaždé, co od Starkových odjíždím. Tašky mi vždycky záhadně zmizí a Morgan mi ráno odmítá odemknout dveře pokoje. Snídani si dělám na třikrát, jelikož vždy skončí v něčích spárech a auto má najednou motor v háji, nebo mu chybí voda v chladiči. Za tu dobu, co tu malou znám už vyzkoušela snad všechno, jen aby mě v domě udržela. Taky ji mám rád, ale už jsem potřeboval vypadnout. Tašky jsem našel na střeše vily a jídlo si pro jistotu strčil rovnou do batohu na zádech. Zajistil jsem si odvoz taxíkem a s Tonym a Stevem jsem se loučil až u dveří domu, aby nás Morgan neuvěznila v nějakém z pokojů. Wade to všechno sledoval s největším pobavením a jen kroutil hlavou nad vynalézavostí malé slečny. „Uvidíš Meg, že jednou mě nachytáš tak, že neodjedu, ale teď už vážně musím. Uvidíme se brzy, neboj. Táta přijede za mnou do Francie během příštího měsíce, ok?" Hnědovláska si jen setřela slzičku z líčka a pokývala hlavou. „Budeš mi chybět brácho. Nikdy se dlouho nezdržíš. Není to fér." „Drž se špunte. S Petem tě brzy navštívíme a celou dobu si budeme hrát, jo? Bude sranda." Morgan to asi trochu utěšilo. Dokonce se i usmála. Budu muset Wadeovi poděkovat, až budeme zase sami. „Drž se chlapče a prosím tě už nepij." Tony mě objal a poplácal po zádech. „Mějte se tady hezky. A přijeďte, jak jsem říkal. Rádi vás všechny uvidíme." Už jsme nasedali do auta, když na nás ještě od domu zakřičel brunet. „A Wade! Opovaž se mu ještě ublížit, jinak si tě podá sám Iron Man!" „Můžeš počítat i s Kapitánem Amerikou hošánku!" Oba na nás mávali a usmívali se. Když nám pak zmizeli z očí, stáhl si mě Wade k sobě. „Jsou roztomilí, jak se o tebe bojí." „Ale ty víš, že jsem už dávno velkej kluk, že?" Zapředl jsem mu do ucha a posadil se na něj. „Hmmm. Asi jo, ale nějak si nejsem jistej." Zakřenil jsem se a lapil jeho ústa. Pomalu jsem ho dráždil jazykem v ústech a občas ho kousnul do rtu. Nebylo to žádné urychlené muchlování. Byl to pomalý polibek ve kterém jsem si vychutnával prostě jen jeho blízkost. „Petere. Nechceš přeci jen zajet do hotelu?" Wade mě držel za boky a asi se pral sám se sebou, aby mě tady nepoložil na sedadlo. „Ještě budeš muset vydržet brouku." Zašeptal jsem mu do ucha a naschvál slézal z jeho klína extrémně pomalu. „Provokatére. Těš se, že ti to vrátím i s úroky." „O tom nepochybuji."
„Děkujeme za odvoz!" Koukal jsem, jak se taxíkvzdaluje a pak jsem už jen sebral své tašky a vešel na letiště. „Kde to máš?" „Vbudově B a ty?" „Já jsem v D." Povzdechnul jsem si a chytl Wadea za ruku.Tázavě se na mě podíval. Cítil jsem, že ani jemu se ode mě nechce, ale co sedalo dělat. On musí do své firmy a já k tetičce. „Dej mi ještě pusu tyjelito, nebo se ti tu snad rozbrečím." Nečekal na nic dalšího a políbil mě. Bylto polibek plný pocitů a vzájemných strachů a smutků. „Uteče to jako voda a pakuž budeš jenom se mnou." Neochotně jsem se od něj odtáhl a přehodil si taškypřes rameno. „Tak za týden kotě. Už teď se nemůžu dočkat." „Za týden prdelko. Aani o den déle, jinak se ti zblázním." Ještě jednou jsem ho líbnul na tvář, nežjsem se vydal k turniketu. „Pá." „Ahoj." A už zase sám. Chtělo se mi hnedotočit, skočit mu kolem krku a už ho nepustit. Proč jen je v našem pofidernímvztahu pořád tolik zmatků? To nejde prostě žít normálně? Asi ne, když jste superhrdinové. Riziko povolání. Tys mě teda faktpodpořil. Nechceš si radši zase zalézt? Máš mě chránit, ne mě štvát. Sorry, už jsem pryč.
Tak další z takových těch sladkých dílů, kdy se toho moc neděje. Snad se vám i tak líbil a budete ho číst i nadále. Budu ráda za komenty i hvězdičky!
Vaše Tiranis!
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top