Stál jsem s telefonem v ruce a už asi po sté se zkoušel dovolat Wilsonovi. Pokaždé to však spadlo do záznamníku, nebo mi to rovnou típnul. Po zaznění tónu zanechte vzkaz. „Sakra Wade, tak už to zvedni! Musím s tebou mluvit! Prosím! Moc mě to mrzí, jasné?! Chci tě vidět, musím tě vidět a všechno ti vysvětlit. Neházej mě do koše Poole, vím, že to nechceš udělat. Tak to-„ V mobilu zapraskalo a na opačné straně se ozval hlas, jež mi tolik scházel. „Petere, nech toho. Nevolej mi." „Já musím! Poslouchej, moc mě to všechno mrzí. Udělám cokoli, jen se neotáčej zády. Wade." „Myslíš si, že jsem blbej?! V novinách jsou všude tvoje fotky s nějakým žabožroutem! Já nejsem tvoje hračka mladej. Dej mi pokoj a nehraj si se mnou." „Co? Já nevím o čem mluvíš. Od doby, co jsem přijel k tetě jsem zavřený doma a snažím se ti dovolat. Přísahám! Zeptej se tety. Vážně ti nelžu! Wade prosím." „Sbohem Parkere." Hovor se přerušil a já se zřítil do polštářů v posteli. Začal jsem brečet a bylo mi úplně jedno, že si smáčím povlečení. K hrudi jsem si mačkal polštář a křečovitě se ho držel jako záchranné vesty. Wade tě odepsal a můžeš si za to sám. To jediné mi znělo v hlavě.

Z dlouhého pláče mě vyrušil zvonící mobil skočil jsem po něm a rovnou ho zvednul. „W-Wade?" „Cože? Mladej seš tam? Potřebovali bychom tě tady v New Yorku. Kde jsi teď?" Volal mi Stark. I když mě zamrzelo, že to nebyl Wilson, jeho jsem slyšel moc rád. Bral jsem ho trochu jako tátu, dost zvláštního ale přeci. „Jsem ve Francii u tety May. Co potřebujete? Nějaká mise?" „Ne, ale velká schůze Avengers. Přijedou všichni a Fury tě tam chce mít taky. Je to za tři dny v Avengers tower. Tak dorazíš?" „Budu moc rád. Dám vědět tetě a za tři dny budu tam. V kolik to začíná?" „Ještě přesně nevím, ale pokud dojedeš dřív, můžeš zůstat u nás v New Jersey. Drž se mladej. Zatím." „Nashle pane Starku." Típl jsem hovor a pousmál se. Alespoň budu mít chvíli myšlenky někde jinde, než jen u Wadea. „TETO?!" Vyšel jsem z pokoje a začal ji hledat po bytě. Stejně jako i dva dny předtím byla i dnes v kuchyni s nějakým těstem v ruce. „Petey? Děje se něco?" „Avengers mě potřebují v New Yorku. Pojedu za dva dny. Nevadí to?" Usmála se. „Vůbec. Alespoň se nebudeš tak trápit a přijdeš na jiné myšlenky. Hlavně nezapomeň ode mě všechny pozdravit." „Neboj se. Jo a neříkej to mámě." Kývla a chopila se vykrajování nějakých kousků. V pokoji jsem se ještě ten den sbalil a pomohl tetě s pečením.

„Wade? Ahoj, tady zase já. Prosím zavolej. Neříkal jsi náhodou, že vždycky není všechno tak, jak to vypadá? Já s nikým vážně nebyl! Prosím...............strašně mi chybíš."

„Tady zase Peter. Prosím zavolej mi. Jedu teď do Ameriky. Slibuju, že ti všechno vysvětlím, jen mi zkus věřit."

„Tady Peter. Stojím na letišti. Prosím ozvi se Wade. Prosím, moc prosím. Nic jsem s nikým neměl, přísahám na svou smrt, že ne. Nevím, jak ti to dokázat. Zvedni to."

„Mám snad dotáhnout toho parchanta, co to vyfotil před tvůj práh, aby se ti doznal?! Wade sakra tak zvedni to! Nevím, odkud ta fotka je, ale musí být stará, nebo je to fotoshop! Poole tak to kurva zvedni!"

„Ahoj Wadeeeeeeeeeeeee. Jak se máš lásko? Já jsem někde, někde daleko. Je tady spousta hodných lidí. To bys ani nevěřil, jak tady mají hnusné pivo, ale tvrdý alkohol? Ten je skvělej. Ozvi se Poolíku. Koťátko moje, střede mého vesmíru, moc mi chybíš."

„Bože to je bolehlav. Omlouvám se, jestli jsem ti včera volal. Jsem v New Jersey a včera jsem to v baru přehnal. Nic to ale nemění na tom, že mi strašně chybíš. Zavolej mi prosím."

Taková trochu srdceryvka, pokud tady mám citlivky. Wade dal Peterovi prakticky košem, ale to nejhorší teprve příjde! Těšte se na příští díl!

Vaše Tiranis!