Zatím, co se tedy Peter mořil dohady se svou matkou, já jsem musel pracovat. Večer, co jsme se rozloučili, mi byl velmi nepříjemný. Peter byl úplně první, kdo věděl o celém mém tajemství a to, že z toho byl až tak v klidu, mě děsilo. Já sám jsem se roky vyrovnával se svým stavem a on je prostě v poho? To se ani trochu nebojí o svůj zadek? Že bych mu snad něco udělal? To nepochopím, prostě ne.

Doma jsem toho moc nestihl. Jen co jsem přišel, lehl jsem do postele a usnul. Zato ráno bylo o dost zajímavější. Nejen, že se mi všechno už od samého počátku sralo, ale do toho mi zavolala ta otravná ženská- Parkerová. Lituju, že jsem se s ní kdy zapletl, i když to bych nepoznal Petera. Snídani jsem posral (dal jsem si do míchaných vajíček dvě lžíce cukru) a když jsem si chtěl udělat alespoň tousty, zapálil jsem touster. Sakra! Už když jsem vstával, bouchl jsem se do čela postele a v koupelně mi došel jak toaleťák, tak parfém. Zubní kartáček mi spadl do záchodu a košili jsem si roztrhnul o kliku dveří. Do práce jsem tak vyšel alespoň s půlhodinovým zpožděním a naprosto neupravený. Po příjezdu mě čekal další dáreček- vypadlá elektřina. Všichni zaměstnanci mi běhali po chodbách a kvůli těsným termínům zmatkovali. „Zdravím pane." „Adeline, díky bohu. Dokážeš se o to tady postarat a přepojíš mi toho klienta z banky? Musím s ním probrat ještě detaily." „Pane, vypadla i pevná linka, budete muset volat ze svého mobilu." Otráveně jsem šáhl do kapsy, ale samo sebou nahmatal prázdno. „Sakra, zapomněl jsem si telefon doma!" „Půjčím vám svůj." „Děkuji Adeline, jsi můj strážný adnděl. Co bych bez tebe dělal?" „Už byste ležel v hrobě." Zasmála se a odcupitala pryč. Byla vážně vtipná se svou malou výškou a to i přes to, že nosila enormní podpatky. To byl taky důvod její vtipné chůze. „Jo a Adeline! Jestli příjde paní Parkerová, pak ji pošli ke mně!" „Spolehněte se!" Vděčně jsem se na ní usmál a odešel k sobě do kanclu.

Den se vlekl v chaotickém rytmu a ke konci už jsem byl vážně rád, že vůbec žiju. Měl jsem posledních pár papírů, než odejdu domů, když na dveře zaklepala nová asistentka. „Omlouvám se pane, ale má sestra Adeline už odešla domů, jak to má podle pracovní smlouvy a paní Parkerová tak stojí už asi deset minut v hale. Mám ji za vámi poslat?" „Díky Karoline, to budeš hodná." Zmizela za dveřmi a já si musel povzdechnout. To zase bude. „Ach pane Wilsone, omlouvám se za vyrušení, ale nemohu se vám dovolat." „Ano, nějak nám vypadly všechny systémy. Máte s něčím problém?" „Jde o Petera. Chci jej poslat zpět do Francie, ale váš návrh práce ve firmě by mu také prospěl. Nejsem si ovšem jista, zda si ze mě zase nedělal jen srandu. A také mi řekl, že jde dnes s vámi ven. Popravdě jsem ráda, že na něj dohlídnete zrovna vy, je totiž strašný průšvihář." „Nebojte se, legraci si z vás nedělá. Velice rád bych Petera zaučil u sebe ve firmě, pokud budu mít tu možnost. A co se týče dneška, stáváme se přáteli. I přes špatný start jsme si k sobě našli jisté sympatie. Máte milého syna paní Parkerová, nebuďte na něj tak přísná." Tahle konverzace jak mě nebavila, tak byla snad nekonečná. Ta dotěrná ženská si nedala pokoj a pořád něco potřebovala probrat. Když už jsem ji pak vyhnal s uctivým díky, bylo venku tma. Sakra, snad nepřijdu pozdě na schůzku. Dodělal jsem svou rozdělanou práci a urychleně se měl k odchodu. Samo sebou jsem zase odcházel jako poslední, typické. Nikdo tady nemaká dýl, než by musel.

Hodinky mi ukazovaly půl sedmé, když jsem přijíždělk domu Parkerů. Peter už tak ale stál s dost nepříjemným výrazem vetváři. Vystoupil jsem z taxíku a urychleně zaplatil. „Co se děje prdelko?Máma zlobí?" Zamračil se ještě víc a prošel kolem mě, jako bych byl vzduch.Nezapomněl do mě taky vrazit loktem. „Hej babe, co se děje?" „TY se ještěptáš?! Necháš mě tady čekat dvě hodiny a přijdeš si s úsměvem na tváři!Jseš nehoráznej kretén Wilsone!" Z očí mu sršely blesky, zatínal rucev pěsti a tikl k sobě čelist. Docela teď naháněl strach. „Jaké dvěhodiny? Jsem tady na čas." „Je devět ty debile! Pokud si dobře vzpomínám,tak jsme se měli sejít v sedm!"Devět? WTF? Koukl jsem se na hodinky, ty ale ukazovaly stále stejný čas, tedypřesně půl sedmé. „Kurva, zasekly se mi hodinky. Dnešek už být vážně lepšínemůže." Podíval jsem se znovu na Petera, kterému teď ale stékaly po tváříchslzy. V mžiku jsem byl u něj a silně ho přivinul k sobě na hruď.„Blbečku. Myslel jsem si, žes mi dal košem. Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?"„Jasně, chápu. Omlouvám se. Prosím neplač, byla to jen nehoda." Obmotal mi rucekolem hrudi a opřel si čelo o mou hruď. „Na procházku mě přešla chuť. Vem mědomů Wade." Domů? Chce mě tak brzy opustit? „Zlato, já se vážně moc omlouvám.Nechtěl jsem, nenechávej mě samotného." „Co to meleš?" „Nechoď k mámě azůstaň tu se mnou, hm? Udělám, co jen si budeš přát." Snažil sem se ho u sebeudržet, on se však odtáhl a začal se nekontrolovatelně smát. „Ty seš pako! Jámyslel k tobě domů!" Než mi to došlo, stál jsem jako zamražený. Pak jsemovšem musel napodobit jeho chování a zasmát se sám sobě. „Ale tu nabídku beru.Ještě si dneska zamakáš, jen počkej." S nečitelným výrazem ve tváři měchytl za ruku a vydal se směrem do centra k mému bytu.

Tak jsem zkusila něco ze strany Wadea. Jeho bláznivé hlasy v hlavě jsem vypustila za což se omlouvám, ale bylo to s nimi dost zvláštní a sem se to prostě nehodilo. Snad se vám kapča líbila a budete se těšit na další!

Vaše Tiranis!