Zdravím, doufám že se vám příběh líbí, jelikož se teprve začne ještě rozjíždět. :)

Bella

Seběhla jsem schody a chtěla být už pryč. To co mi Logan říkal, mě vykolejilo ještě víc. Chtěla jsem zůstat, ale stejně to nemělo smysl. Ne teď. Byla jsem až moc zmatená.

,,Isabell!'' křikl na mě Milo a běžel za mnou, tak jsem se zastavila venku, před hlavním vchodem nájemního domu.

,,Bell, no tak. Ty vážně odcházíš?'' doběhl mě a tvářil se úplně stejně jako Logan. Tak dotčeně, zničeně a smutně.

,,Milo, nech to být. Sám víš, že si s Loganem jenom ubližujeme a to se neznáme nijak dobře a prakticky mezi námi nic nebylo.''

,,Ale může to být jiné. Můžete to spolu zkusit.''

,,Milo ne. Už jsem se rozhodla. Nevidíme se naposled.'' na vteřinku se Milo pousmál a sklopil zrak. Byl ostýchavý. Tohle jsem u něj ještě nikdy neviděla.

,,Doufám, že se uvidíme brzy. Stav se kdykoliv. U nás máš vždycky dveře otevřené.'' podíval se mi do očí a já se musela pousmát. I přes to všechno je stále dobrosrdečný. Tohle jsem na něm vždycky obdivovala.

,,A málem bych zapomněla. Nevím, jestli se uvidíme, tak ti chci předem popřát všechno nejlepší.'' usmála jsem se od ucha k uchu a on se ušklíbl.

,,To si nech. Koukej se zastavit. Takovéhle přání neberu. Zatím ahoj.'' mávl mi na rozloučenou a zmizel v domě. Trochu mi vylepšil náladu, ale ne na tolik, abych se hodila úplně do klidu. Bouřilo ve mně tolik smíšených emocí. A já neměla ani kam jít. Mohla jsem jít jedině zase za Jasonem. Snad mi pomůže něco najít...

,,Bell tebe bych tu tak brzy nečekal.'' ušklíbl se svým pokřiveným úsměvem Jason a nasadil namachrovaný postoj u brány.

,,Hele Jasone, nech si to rýpání. Já vážně potřebuju helfnout.'' zadívala jsem se na něj a on teda odstoupil a pustil mě dovnitř. V hale jsem odložila bágl na zem a pořád ve mně byla bouře emocí. Chtěla jsem se toho nějak zbavit, ale neměla jsem jak.

,,Co si tak roztržitá? Pohádala ses s Loganem?'' začal rýpat znovu svým povýšeným tónem a to mě dokonale vytáčelo.

,,Přestaň!'' zvýšila jsem na něj hlas, protože jsem o to rýpání nestála. Nevím, co si tím chtěl dokázat, že se bude chovat zase jako namyšlený vůl!

,,Proč? Nevybíjej si zlost na mě. Já ti nic neudělal.'' postavil se přede mě a sledoval mě s přimhouřenýma očima.

,,Ale děláš. Schválně do mě rýpeš! Už jen z radosti, že nejsem s Loganem! Oba jste stejný! A vůbec! Nechovej se jako pokrytec! Tohle totiž nejsi ty! Viděla jsem, jak se chováš v přítomnosti Melody a to je tvoje pravá tvář! Tak si nehraj na něco, co nejsi!'' vážně jsem už na něj řvala. Všechny ty emoce ve mně vybuchly jako časovaná bomba.

,,Si šílená.'' pronesl udiveně a tím mě dopálil ještě víc. Díval se na mě svým povýšeným výrazem a stál naproti mně. Na tváři mu pohrával i jeho známý neohrabaný úsměv.

,,Takhle mi už nikdy neříkej!'' zavrčela jsem na něj skrz zaťaté zuby a měla ruce semknuté v pěst, až jsem cítila, jak se mi nehty zarývají do kůže. V tu chvíli jsem se nepoznávala. Stávalo se mi jen zřídka, že bych až takhle běsnila.

,,Pojď, něco ti ukážu, co ti pomůže.'' popadl mě za ruku a táhl kamsi přes kuchyň někam do sklepa. Pak mi to ale došlo. Jen co jsme se dostali do sklepa po schodech, tak jsem uviděla vzadu v místnosti viset boxovací pytel.

,,Vezmi si je.'' podal mi boxerské rukavice a tak jsem si je vzala. Držela jsem je v rukou a prohlížela si místnost. Rozhodně tady trénoval a posiloval.

,,Tak navleč si je.'' popohnal mě Jason a on sám si vzal do rukou takovou cvičící žíněnku, do které většinou lidi, co jsem viděla ve filmech, boxovali a kopali, zatímco ten co ji držel, se snažil udržet rovnováhu a chodil občas v kruzích.

Boxerky jsem si teda navlékla na ruce a postavila se naproti němu. Jason se usmíval a kývl na mě hlavou.

,,Co? Mám snad do tebe bušit jako ve filmech?'' zeptala jsem se nejistě a on protočil oči.

,,No jak spolu do toho bušíme, si představuju každičkou sekundu dne.'' rýpnul si opět a tím opět ve mně vyvolal ty emoce, co před chvílí ve mně doslova vybuchly. Takže jsem už na nic nečekala a udeřila. Byl trochu překvapený, ale hned měl na tváři zase ten povýšený úsměv.

,,Pořádně udeř! Vybij ze sebe všechny emoce. Uleví se ti.''

,,Neříkej mi, co mám dělat!'' zavrčela jsem a znovu udeřila a pak hned kopla.

,,Pořád je to slabý, víc se snaž! Vzpomeň si na Logana, na svoji rodinu, rodiče a lidi, co ti kdy v životě ublížili.''

,,Sakra mlč! Nic o mé rodině nevíš!!!'' zase jsem zasáhla a dala do toho všechnu sílu. Jason stále chodil do kolečka a já si na něm právě vybíjela zlost.

,,Si šílená!'' řekl mi zvýšeným hlasem a já se rozmáchla ještě víc. Všechno to ve mně vřelo a chtělo to ven!

,,Neříkej mi tak!!!'' zavrčela jsem varovně, ale on to ignoroval.

,,Si šílená. Se na sebe podívej. Chováš se jako magor!''

,,Sakra sklapni!'' zakřičela jsem na něj z plných plic a znovu udeřila a kopla. On ale pořád nepřestával a burcoval mě. Tak jsem dělala víc úderů za sebou a vší silou, jak jen to šlo.

,,A co tvoji rodiče? Proč jsi od nich odešla? Tak Bell, povídej!'' burcoval mě dál a já už cítila, jak se emoce blíží k hranici, kdy asi zkolabuju. Dělalo se mi z toho zle a nejvíc na povrch vylézala lítost, bolest a smutek. Přehoupl se mi z toho celý žaludek.

,,Sakra mlč! Nevíš, o čem mluvíš!''

,,Vždyť říkám, že si šílená!!'' tentokrát to řekl tak tvrdě, že jsem už nemohla. Zasadila jsem poslední ránu vší silou, ale hned se mu zhroutila do náruče.

,,Bell, vnímáš mě Bell?'' zeptal se mě už normálně a jeho hlas zněl naléhavě.

,,Už nemůžu dál.'' zaskuhrala jsem a brečela. Všechno to prostě přeteklo. Tolik let jsem v sobě všechno potlačovala, že jsem kvůli tomu zřídka měla ty záchvaty, kdy jsem se neovládala a on to teď celé podnítil a vyburcoval k tomu, abych se toho zbavila. Při tom mě držel v náručí a posadil se se mnou na zem. Nepřestával mě objímat a uklidňovat.

,,Řekni to Isabell, musíš to říct nahlas, aby ses toho všeho zbavila.'' mluvil ke mně tiše a přesto naléhavě. Nechtěla jsem, prostě jsem jen brečela, ale on mě přesto donutil, abych to doslala ze sebe i slovy.

,,Chybí mi. Tolik mi chybí rodiče. Zemřeli, když mi bylo deset. Ale kvůli tetě jsem všechno v sobě dusila a jeden čas říkala, že s nimi mluvím a že je vidím. Děti ve škole se mi smáli a říkali, že jsem šílená, ale psycholog mi pomohl. Tvrdil, že je to traumatem a že budu v pořádku, ale nebyla jsem. Nikdy jsem nebyla sama sebou a všechno v sobě dusila. Nechtěla jsem tetě Avě přidělávat starosti. Nesměla jsem, protože taky truchlila a ještě se měla starat o mě. A kluci mě vždycky jenom využívali. Myslela jsem, že Logan je jiný, ale na té výstavě. Zasadil mi tím akorát další rýhu do srdce a dnes jsme se pohádali. Měl tam tu holku a stejně mě prosil, abych zůstala, ale já nemohla. Všechno se vrátilo. Všechny ty pocity, když jsem ztratila rodiče. Už prostě nechci další zklamání. Už nemůžu, já prostě nemůžu.'' všechno jsem to ze sebe dostala a cítila, jak ze mě spadl obrovský balvan, který se se mnou táhl 10 let.

,,To bude dobré Bell, konečně jsi shodila ten balvan.'' řekl mi klidně a dokonce povolil objetí. Cítila jsem ohromnou úlevu. Ale za to mě rozbolelo celé tělo. Tím jak jsem do něj kopala a zasazovala mu údery, jsem si dost protáhla všechny svaly v těle.

,,Je ti už líp?'' zeptal se po chvilce a tak jsem mu pohlédla do tváře. Díval se na mě jako by měl před sebou Melody. A já mu byla vděčná, že to ze mě všechno dostal.

,,Je to lepší. Jak si věděl, že mi to pomůže?'' zeptala jsem se už celkem klidně, jen trochu občas popotáhla.

,,Víš, ani já nemám dokonalý život, a když jsem dostal Melody do péče...všechno bylo ještě těžší a složitější. Nezvládal jsem to a jeden můj známý mě naučil, abych se vybil v boxu. Všechny emoce dostaneš ven a uleví se ti. Už od prvního setkání jsem na tobě viděl, jak jsi upjatá a nejsi sama sebou.'' usmál se na mě přívětivě, aby rozehnal moje obavy, které mi vyčetl z tváře. Nicméně to zabralo. Už jsem to chápala. A bylo mi ještě jasnější, proč je právě takový, jaký je.

,,Děkuju ti.'' usmála jsem se na něj a on mě zase pevně objal, tak jsem omotala ruce kolem jeho krku a uvolnila se ještě víc. Hlavu jsem schovala ve žlábku mezi ramenem a krkem a cítila se s ním v bezpečí.

,,Není za co.'' pošeptal mi a já se pro sebe usmála. Jason byl skvělý kluk. A já byla ráda, že jsem ho poznala, i když naše první setkání, nebylo zrovna přátelské. J

O týden později

,,Kam zase jdeš?'' zeptala jsem se Jasona a on se zarazil ve dveřích. Na klíně jsem držela malou Melody, která se na něj zářivě usmála.

,,Musím si něco zařídit.'' houkl na mě a rychle zmizel venku.

,,Tak Melody, jsme zase samy, co chceš dělat?'' obrátila jsem se na ni a musela se usmát. Ona vážně byla zlatíčko. A poslední dobou ji hlídám, jelikož mi Jason nabídl přístřeší, dokud budu potřebovat.

,,Pustíme si pohádky.'' zazubila se na mě a tak mi nic jiného nezbylo. Stejně brzy u nich usne a uložím jí do postele. Pořád mi ale hlavou vrtal Jason. Poslední tři dny se chová divně a náhle odchází pryč. To se mi opravdu nelíbilo. A pak ještě je tu Logan. Mluvila jsem s Milem po telefonu a říkal, že taky poslední dobu blbne. Ti dva se museli do něčeho namočit. Nebo aspoň nic jiného mě nenapadá.

Melody zhruba po hodině usnula, tak jsem ji uložila do postele. Potom jsem přešla do svého přechodného pokoje a převlékla se. Měla jsem v plánu zjistit, co se děje. Protože to na 100% nebylo jen tak. Jenže jsem nevěděla, kde hledat. Tak jsem zkusila štěstí a podívala se po jeho pokoji, jestli najdu nějaké vodítko, ale měl tam jen papírek s nějakou adresou a názvem podniku. Nelíbilo se mi to, ale rozhodla jsem se tam vydat.

Na dané adrese jsem stála během hodinky. Bylo už večer a začínala mi být zima. I přesto, že bylo léto. Ale taky na to přispěly moje nervy. Bála jsem se toho, co v tom klubu uvidím. Nakonec jsem tam ale vešla. Hrála tam hlasitá hudba a sotva se tam dalo hnout. Nicméně Jasona jsem nikde neviděla, tak jsem to prošla všude, ale pořád nic. Až jsem si všimla jedněch dveří, odkud se ozýval křik. Někdo tam na někoho křičel a vyhrožoval mu.

,,Tak sakra mluv!'' křikl další, ale to už jsem poznala Jasona. Nevím, co jsem si v tu chvíli myslela, že dělám, ale neuvažovala jsem nad tím a ty dveře otevřela. Naskytl se mi tak pohled na Jasona, jak uhodil kluka, který seděl na židli a další stáli kolem a dívali se na to. Taky tam byl jeden starší chlap, který začal nadávat. Byla jsem z toho v šoku. A Jason taky.

,,Zařídím to.'' oznámil tomu chlapovi a popadl mě za ruku.

,,Jasone! Musíš se jí zbavit! Jděte s ním!'' zařval na ty ostatní a já si uvědomila, že jsem v pořádném maléru.

,,Já to zvládnu šéfe!'' houkl za sebe, ale už mě cpal hrubě před sebou.

,,Co se tu sakra děje?'' zvýšila jsem na něj hlas, ale on do mě pořád vrážel, aby mě procpal lidmi v klubu.

,,Tak jdi Bell, dělej. Tihle kluci nemají slitování.'' zaúpěl a ve mně hrklo. Zastavila jsem se a podívala se na něj.

,,Jasone!'' ozvalo se za námi a já si všimla těch kluků, jak se procpávají lidmi k nám.

,,Utíkej!'' poručil mi Jason a začal nám dělat cestičku. Na nic jsem už nečekala a utíkala za ním. Za námi se ozývali naštvaný hlasy, aby jim uhnuli. Jen tak, tak jsme se dostali před klub a já nemohla popadnout dech.

,,Kopni mě do rozkroku. Dělej.''

,,Co? Zešílel jsi?'' vyjekla jsem na něj a snažila se rozdýchat.

,,Tak sakra udělej to, jestli chceš žít. A pak utíkej a nezastavuj se. Já je zdržím.''

,,Co?''

,,Tak dělej!'' zařval už na mě, tak jsem udělala, co chtěl a pak rychle utíkala pryč. Netušila jsem, kam běžím, ale snažila jsem se zahýbat za každý roh, který se mi naskytl. Ještě nikdy jsem do běhu nedala tolik energie a snahy, jako v tu chvíli. Běžela jsem jako o život, což zřejmě byla pravda, podle toho co říkal ten chlap a pak co mi říkal Jason. Nadávala jsem si za to v duchu, že jsem se do něčeho takového vůbec pletla.

Celou cestu jsem se stále otáčela, ale ani jednou jsem nikoho neviděla. Doufala jsem, že je Jason zabavil na tak dlouho, že už neměli šanci mě najít. Což jsem si celkem oddychla. Musela jsem uběhnout pěkný kus bloků a tak jsem se vyčerpaně svalila na jednu lavičku. Zhluboka jsem se oddechovala a pořád se kolem sebe rozhlížela. A když jsem uznala, že jsem v bezpečí, tak jsem se rozhlédla, kde to vlastně jsem a pak se vydala domů za Jasonem.

Kód od brány jsem už naštěstí znala, tak jsem si otevřela a šla do domu. Doufala jsem, že se už vrátil. Ani nevím kolik času jsem strávila během a pak cestou sem.

,,Konečně! Sakra co sis myslela, že děláš? Proč si tam šla?'' spustil Jason, jen jsem za sebou zavřela dveře. Měla jsem štěstí, nemusela jsem na něho čekat...

,,Co jsem tam dělala já? To ty mi řekni, co jsi tam dělal!'' opáčila jsem, ale zuřil, on vážně zuřil!

,,Víš to moc dobře. Už jsem ti říkal, že tohle ke mně patří. Takový prostě jsem!'' zařval na mě a díval se na mě naštvaně. Dokonce měl svůj naštvaný postoj.

,,Nejsi takový! Jenom si šel špatnou cestou. Můžeš toho kdykoliv nechat! Sakra Jasone, to vážně rád děláš tuhle práci?'' stále jsem měla zvýšený hlas, ale nezlobila jsem se na něj. Byla jsem zklamaná.

,,Tak už to prostě je Isabell. Víš to od první chvíle, tak proč si teď překvapená?'' řekl mi už celkem klidně, ale přesto odměřeně. Propaloval mě svým zlostným pohledem a já neměla slov. Měl pravdu. Věděla jsem to. Ale neměl pravdu v tom, že je to v něm. Nebyl takový...to jak se choval ke mně a když byl s Melody, to byl on...ne tohle...on není prostě člověk, co rád ubližuje druhým!!!!

,,Říkej si, co chceš Jasone, ale tohle nejsi ty. Vím, jak se díváš na Melody. Ty nejsi jako oni. A nikdy nebudeš! Jenom si zbytečně naděláš problémy. A co bude, až to všechno praskne? Můžeš jít do basy a co bude s Melody? Co Jasone? Uvědomuješ si, jaké následky tohle bude mít?'' mluvila jsem klidně, ale rozhodně jsem nebyla tak klidná. Musel si konečně uvědomit, co to všechno znamená. Pokud ho zabásnou, Melody půjde do dětského domova nebo do náhradní péče.

,,Tohle se nikdy nestane.'' řekl po chvilce mlčení, ale rozhodně bylo na něm vidět, že si není jistý tím, co právě řekl. Nemělo smysl mu dál něco vymlouvat. Prostě jsem se sebrala a šla si dát koupel. Jeho jsem tam nechala stát, ať nad sebou zapřemýšlí.

Další den jsem nám chystala oběd, protože jsem vstávala na desátou a oni ještě spali. Vzhůru byla jen Anna, ale ta si všímala úklidu. Takže jsem měla svůj prostor na vaření. J

,,Ahoj.'' ozval se po chvilce za mnou Jason, tak jsem ho pozdravila, ale neotočila jsem se od vaření. Neměla jsem na něj náladu, na to mě až moc večer zklamal...

,,Zlobíš se na mě?'' zeptal se zase po chvilce.

,,Ne.''

,,Tak se mnou nemluvíš?''

,,Mluvím s tebou, nevšiml sis?'' řekla jsem jen a dál připravovala jídlo.

,,Isabell.'' povzdychl si, ale já si ho dál nevšímala. Překvapil mě spíš tím, že se postavil za mě a vzal mě za ramena.

,,Omlouvám se.'' řekl mi zničeně, ale neměl se za co omlouvat!

,,Nemáš se za co omlouvat. Měl jsi pravdu. Věděla jsem to od začátku.'' jeho ruce jsem ze sebe shodila a přemístila se k plotně. Nakrájenou zeleninu jsem z prkýnka dala na pánev a promíchala to. Ale Jason jen tak ustoupit nemínil, proto mě otočil čelem k němu. Dívala jsem se mu do očí a viděla v nich, jak ho ta včerejší hádka mrzí.

,,Omlouvám se za to, jak jsem se včera choval. Máš pravdu. Nejsem jako oni. Dnes odpoledne si jdu hledat normální práci. S tímhle končím.'' říkal mi odhodlaně a naléhavě se mi díval do očí. Vím, co chtěl slyšet, ale stejně jsem mu to neřekla.

,,Proč?'' zeptala jsem se jen, abych se ujistila, že to dělá kvůli Melody.

,,Co proč?''

,,Proč toho necháš?'' ujasnila jsem mu a on se trochu zamračil. Asi jsem se ho tím dotkla...

,,Přece kvůli Melody a taky...kvůli tobě.'' to poslední řekl sotva slyšitelně a opatrně. Ale přesto se mi dál díval do očí. Byla jsem si vědoma toho, co ke mně cítí, ale...já jsem si nebyla jistá ničím. Nevěděla jsem, co cítím k němu, ale věděla jsem, co cítím k Loganovi. Rozhodně mi záleželo na obou. Byla to zapeklitá situace...

,,To je dobře, že sis to uvědomil.'' řekla jsem jen a chtěla se otočit zpátky k plotně, ale nedovolil mi to.

,,Nic víc neřekneš?'' zeptal se překvapeně a zvedl mi bradu tak, aby mi viděl do očí. Bože, co mi to dělá!!!!

,,Jasone.'' zaúpěla jsem slabě a bezbranná. Zaháněl mě do kouta a byl si toho až moc dobře vědom. Viděla jsem to na něm.

,,Isabell, uvědom si konečně, koho chceš.'' řekl mi klidně a potichu, ale sklonil se ke mně, abych to slyšela. Cítila jsem jeho dech na svém krku a byla vyvedená z míry. A to díky němu! Sakra, jak já ho za tohle nesnáším!

,,Vím, že se ti líbím.'' zašeptal mi znovu, když jsem mu neodpověděla a lehce se dotkl rty na mém krku. Z toho doteku mi naskočila husí kůže.

,,Toužíš po mně, chceš, abych se tě dotýkal.'' říkal mi dál smyslně do ucha a rukama si mě přivinul víc k sobě. Ale já stále nebyla schopná slova. Moje tělo na něj reagovalo tak, jak jsem nechtěla. Všechny svaly v těle se mi napnuly a vyžadovaly každičký jeho dotek na mém těle. Můj tep se zbláznil a dech se mi zadrhával v plicích.

,,Isabell, nebraň se mi.'' zašeptal mi znovu smyslně a tentokrát mi unikl slabý slastný sten ze rtů, aniž bych chtěla. A to bylo přesně to, co chtěl. Na víc nečekal a spojil naše rty ve vášnivém polibku. Celé moje tělo se tomu oddávalo a bažilo čím dál víc po jeho blízkost a jeho dotycích.

Ještě nikdy jsem nic takového nepocítila. S Loganem to bylo prostě jiné, ale přesto stejně silné. Neovládala jsem to, i když jsem chtěla. Nešlo to. Bylo to silnější než já.

,,Miluju tě Iasabell.'' zašeptal mi Jason do rtů a jednou rukou mi vjel pod tričko. Ten dotek byl spalující. A v tu chvíli mi to došlo...já pálila oběd, který jsem pro nás všechny vařila.

Jasona jsem od sebe rychle odstrčila a popadla pánev, která už čmoudila spáleným. Strčila jsem to pod proud studené vody a povzdychla si. Co jsem to sakra udělala...nechala jsem to zajít až moc daleko...

,,Je to jen jídlo. Uděláme něco jiného.'' zašeptal mi u ucha Jason a zezadu mě objal kolem pasu.

,,O to nejde.'' zašeptala jsem taky a zavřela na chvilku oči. Musela jsem se uklidnit.

,,Tak o co?'' nechápal a v hlase se mu mihl strach. Proto jsem se na něj radši otočila a podívala se mu do očí. Bál se toho, co mu řeknu.

,,Bell, nedělej mi to.'' zaúpěl zničeně, když viděl můj výraz. Popravdě? Sama netuším, jak jsem se tvářila. Ale poznal, jak se cítím. Nebo spíš věděl, co chci říct a nebylo to pro něho nic dobrého.

,,Promiň, ale já nemůžu.'' řekla jsem nakonec a doufala, že se nerozčílí. Ale marně. Zamračil se, jak nejlíp uměl a odstoupil ode mě o krok.

,,Jde tu o něj!!'' řekl rozhořčeně a přemáhal se, aby se držel v klidu.

,,Ne Jasone, jde tu o mě. Nejsem na to připravená.''

,,Ah, Isabell, jsi špatná lhářka! O co jiného by tu mělo jít. Je v tom pořád Logan! Tak mi netvrď něco jiného! Nejsem hlupák!'' říkal mi dál rozzlobeně, ale v jeho hlase bylo ještě něco jiného. Jenže nedokázala jsem rozeznat co.

,,Já...omlouvám se, ale jsem zmatená. Záleží mi na tobě a hodně, jenže...já prostě nevím. Dej mi chvíli čas, prosím.'' řekla jsem zničeně a radši sklopila zrak. Byla jsem na sebe naštvaná, že se nedokážu rozhodnout.

,,Ne, já se omlouvám. Zachoval jsem se opět jako vůl. Dám ti času, kolik budeš chtít.'' promluvil u mě tak blízko, až jsem se trochu lekla. Stál přímo naproti mně a jen co jsem k němu vzhlédla, tak mi rukama zajel do vlasů a usmál se na mě omluvně. V tu chvíli to nešlo jinak a úsměv mu opětovala.

,,Tak a teď se dáme do vaření ne? Když tohle jsme spálili.'' usmál se na mě od ucha k uchu a doslova zářil. Ty jeho změny mě nepřestanou překvapovat. J

,,To bychom měli, jinak budeš o hladu.'' odpověděla jsem mu a on se rozesmál. Jemně mě ještě políbil a pak se pustil do nového vaření. Chvilku jsem se dívala, jak hledá něco v lednici a jak to potom všechno vyndává. Byl do toho tak zažraný, že skoro zapomněl na moji maličkost. Nicméně, přidala jsem se k němu a uvařili nakonec zapékané brambory.