Tak lidičky, jelikož je tohle poslední díl, rozhodla jsem se ho dát ještě dnes s tím předešlým a taky ho nechala delší než jiné kapitoly. Snad se vám příběh líbil a můžete se těšit, až sem dám jeho pokračování pod názvem Poslechni své srdce. Moc děkuji za čtení. :) ;)

Isabella

Tak přece jen asi Bůh existuje. Vyslyšel mě a přivedl mi sem Jasona. Neměla jsem halucinace! Opravdu seděl na konci a usmíval se na mě. Přišel kvůli mně. Dostal můj dopis. Věděl všechno, co se tu dělo a on kvůli mně opravdu přišel. Byla jsem šťastná. Už jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy ho pořádně obejmu. Měla jsem nutkání vyjít z řady družiček a skočit mu kolem krku. Naštěstí jsem se udržela. Po zbytek obřadu jsem se usmívala a stále pohledem bloudila k němu. A když bylo konečně po všem a všichni se rozcházeli ke stolům s jídlem, tak jsem se rozeběhla a zavěsila se mu za krk. Tolik se mi ulevilo.

,,Tak ráda tě vidím.'' zašeptala jsem mu a drtila ho v objetí. Jason se zasmál svým hrdelním smíchem. Bylo to jako ukolébavka pro moje srdce a nervy. Tělem se mi rozlíval blažený pocit, že je tu stále někdo, komu na mě záleží, můžu se mu svěřit a že mě pochopí. Byl tu jen pro mě.

,,Nemohl jsem tě zklamat. Bylo mi jasné, že mě potřebuješ. A já tu vždycky budu pro tebe, i když spolu nebudeme chodit.'' ujistil mě se sarkasmem v hlase a já se smála. Vůbec se nezměnil. Byl pořád stejný. Toho jsem si cenila nejvíc. Byl to můj Jason. 

Mikaela mě ale jen tak nenechala. Musela jsem jí Jasona představit a pak jsem se od ní nesměla hnout ani na krok. On taky. Nejdříve mi to vadilo. Chtěla jsem ho odtáhnout domů a povídat si s ním, ale pak mi na tom nezáleželo. Hlavní bylo, že tam je se mnou a že se bavím. Dokonce jsem zapomněla na Logana. I když co mi říkala Mikaela, prý podle jeho pohledu usoudila, že hodně zuří...nebo spíš žárlí. Byl to jeho problém. Ať pro změnu trpí on. Já jsem měla v plánu se bavit a užít si zbytek dne.

Logan

Posadil jsem se ke stolu v rohu a popíjel svůj sekt, který mi nalil číšník. Měl jsem chuť se opít. Dokonce už i ten vztek mě opustil a zbyla jen lítost nad samým sebou. Nepoznával jsem se. Nikdy v životě jsem se takhle ještě necítil. A to už jsem zklamání zažil dost. Teď to bylo ale kvůli mojí rodině. Ke všemu se ještě dozvím, že moje pravá máma zemřela při porodu. Vzpomínal jsem na fotky, které jsem si v posledních dvou dnech prohlížel hodiny. Byla krásná a energická od pohledu. Dokonce se jmenovala stejně jako moje Isabell. Je to až k smíchu, že jsem se zamiloval do ženy se stejným jménem, jako kdysi můj otec. Přece si nejsme až tak podobní?? Nebo snad jo? Nevím. Dnes už opravdu nevím, jaký vlastně jsem. A jen pomyšlení, že jsem přesně jako otec, mě ničí. Možná na tom něco bude. Možná je lepší, že Bell už mě nechce. Ničím jí jen život. Přesně jako on mě. Jak hrozné to přiznání.

,,Logane? Co to proboha děláš?'' ozval se vedle mě Nick. Sedl si naproti mně na vedlejší židli. Ani jsem se nemusel dívat, jak se tváří. Znal jsem ho jako své boty. Jen jsem zvířil obsah sklenky a díval se, jak se vlní na jejím dně. Už jsem měl skoro dopitou několikátou sklenku.

,,Nedělám nic.'' odpověděl jsem mu klidně. Přesto v mém hlase bylo už znát množství alkoholu.

,,Právě, že nic neděláš. Proč nebojuješ o Bell? Měla by vědět, co se stalo.''

,,Nebude mě poslouchat! Sakra, co na tom nechápeš Nicku? Prostě jsem to spackal! Je to moje vina! Všechno je moje vina!'' urval jsem se na něho, aniž bych chtěl, ale prostě to ze mě vylítlo.

,,To je blbost! A víš to moc dobře!'' zvýšil na mě taky hlas, ale já se jen ironicky uchechtl. Nic nechápal. Nebo spíš já si nechtěl přiznat jeho starost o mě. V tu chvíli jsem byl díky alkoholu až moc hrdý.

,,Tobě se to mluví. Vzal sis holku, kterou miluješ a odpustila ti štrejchnutí vedle. Ale já na rozdíl od tebe, byl věrný. Takže mi do prdele už nemluv do života!'' zavrčel jsem s pod tónem nenávisti a dal se na odchod. Na Nicka jsem se už ani nepodíval, na nikoho kolem sebe. Mířil jsem si to rovnou do domu a k hlavnímu vchodu.

,,Zastav!'' uslyšel jsem za sebou Bell, proto jsem se v chodbě otočil. Zůstal jsem stát a podepíral se rukou o zábradlí schodů. Nějak se mi točila hlava a moje nohy neměly daleko od rosolu.

,,Co si o sobě sakra myslíš?! To musíš ničit i tenhle den?! Je to svatba tvého přítele! Jak si mohl na něho křičet?!'' řvala na mě naštvaně a konečně došla přede mě.

,,Nepleť se do toho Bell. Nic nevíš!'' řekl jsem jí trochu pobouřeně, ale držel jsem se. Nechtěl jsem být na ní hnusný.

,,Aha, hlavně že ty všechno víš co? S tímhle jdi do háje, Logane! Tohle se netýká nás dvou, ale mých dvou nejlepších přátel. Prostě jsi to přehnal!''

,,Ještě něco?'' zeptal jsem bez zájmu a viděl, jak jí to pobuřuje ještě víc. Tvářila se, jako by mi chtěla zakroutit krkem.

,,Ty jsi takový idiot! Musíš ničit život i jim?'' křičela už nepříčetně a přistoupila ještě o krok blíž. Musel jsem trochu zamžourat očima, abych ji neviděl rozmazaně.

,,Možná a nebuď šílená. Nesluší ti to.'' podotkl jsem, ale ona mi dala facku.

,,Nejsem šílená.'' řekla smutně a v očích se jí zalesklo. Měla je plné slz. Díky alkoholu, jsem nedokázal v nich číst. Viděl jsem jen svoje utrpení. A už vůbec jsem si neuvědomil, jak moc nesnáší, když se jí říká, že je šílená.

,,Jistě, nezapomeň být tady ty ta ublížená. Něco ti řeknu Bell, svět se netočí jen kolem tebe. I ostatní mají problémy a mnohem větší, než jsou ty tvoje.'' řekl jsem jí klidně a pak jsem odešel.

Bella

Dívala jsem se na jeho záda a zadržovala slzy. Nechtěla jsem brečet. Proklínala jsem se za to, jak jsem byla poslední dobou přecitlivělá. A proklínala jsem jeho, že křičel na Nicka v jejich svatební den. Když jsem se na tu jejich scénu dívala, pocítila jsem k Loganovi nenávist. Musela jsem mu to prostě vyčíst, protože šlo o moje nejlepší přátele. Jak se jen mohl takhle zachovat??

,,Bell? Jsi v pořádku?'' ozval se vedle mě Jason a ruku položil na mé rameno. Okamžitě jsem k němu vzhlédla. Objala jsem ho. Potřebovala jsem se schovat v jeho náručí. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho kolínskou, kterou používal vždycky. Axe. Ta vůně mu sedla už od začátku.

,,Je to horší, než jsem si myslel.'' povzdychl si a objetí ještě zesílil. Já jsem jen něco neurčitého zamručela. Nechtěla jsem mluvit. Potřebovala jsem jen pořádně obejmout. Jason mi to umožnil. Byl tu jen pro mě, jak už jsem se zmínila. Jeho přítomnost mě léčila sama o sobě. Jemu jsem vždycky mohla věřit. Dokonce mě napadalo, jestli jsem neudělala chybu, když jsem si vybrala Logana místo něho. Ale ne...moje druhá část mi říkala, že je to blbost. Logan byl ten pravý, i když mi tolik ublížil. Z nepochopitelného důvodu.

,,Musíš si odpočinout. Měli bychom jít.'' odtáhl se ode mě po několika minutách se starostlivým pohledem. Na to jsem jen kývla na souhlas a táhla ho na zahradu, abychom se rozloučili.

,,Tím lépe. My stejně za chvilku letíme na líbánky.'' ujistila mě Mikaela, že je všechno jak má být. Při tom se na mě stále zářivě usmívala, čímž mi okamžitě zvedla náladu. Po chvilce jsem se usmívala taky a rozloučila se ještě s družbami a družičkami i s Nickem a jeho rodiči. Pak jsme se vydali s Jasonem ke mně domů.

Cestou nikdo z nás nepromluvil. Jen jsme šli vedle sebe a on měl kolem mých ramen omotané ruce. Sice se tak šlo o něco hůř, ale nevadilo mi to.

Dávali jsme si na čas, než někdo z nás promluví. Musela jsem si nejprve urovnat vlastní myšlenky a pocity. Přemýšlela jsem i nad Loganem. Pořád jsem nic kolem něho nechápala. Dokonce jsem si vzpomněla, jak mi tvrdil, že za to může jeho rodina. Nevěřila jsem mu. Připadalo mi to naprosto absurdní, ale začínala jsem si myslet, že jsem se spletla. To jak se dnes na mě na chodbě díval...ten pohled jsem u něho nikdy neviděla. Byl zničený. Jeho oči byly plné smutku. Přes to všechno, co jsme společně zažili a on byl smutný...tohle bylo prostě jiné. Bylo to hlubší.

,,Pojď, teta s Tobbym nejsou doma.'' pobídla jsem Jasona, když jsem odemkla. Namířila jsem si to rovnou po schodech do svého pokoje, kde se válela Star na posteli.

Jason mě následoval. Zastavil se ve dveřích a rozhlížel se kolem sebe. Viděla jsem na něm, jak ho zajímá, kde žiju. To by asi zajímalo každého. 

,,Pomůžeš mi z šatů?'' promluvila jsem na něho a stála před zrcadlem, které jsem měla po pravé straně pokoje vedle dveří do koupelny. Dívala jsem se do jeho odrazu. Nejprve se na mě podíval překvapeně, ale pak se záludně ušklíbnul. Rozešel se směrem ke mně. Zastavil se, až za mnou prsty se ujal zipu, který pomalu táhnul dolů. Při tom se ale dotýkal mé nahé kůže. Měla jsem z toho zježené všechny chlupy na těle. Jeho dotek hřál jako vždy a dováděl mě k šílenství.

Jakmile byl zip úplně rozepnutý, tak mi prsty přejel po páteři zpátky nahoru. Při tom doteku jsem slastně vzdychla. Tolik mi chyběly jeho doteky. On sám o sobě mi chyběl. Byl to pořád můj Jason. Můj Jason. Stále jsem si opakovala dokola tahle dvě slova. Trochu jsem přivřela oči a vnímala jeho prsty, jak putují od krční páteře na můj krk. Přistoupil ke mně natěsno. Rukama mi přejížděl po ramenech a po krku. Při tom se díval na můj odraz v zrcadle. Zrychleně jsem dýchala a srdce mi bušilo až v krku. Mohl za to jeho lačný pohled. Přes zrcadlo jsem se mu stále dívala do očí. Byl to neuvěřitelný pohled. Jako bychom k sobě patřili.

,,Jsi překrásná Isabell.'' zašeptal mi a při tom mě jemně políbil na ušní lalůček. V tu chvíli mi srdce vynechalo jeden úder. Na okamžik jsem zadržela dech a zavřela oči. Snažila jsem se hodit do klidu. Bylo neuvěřitelné, co se mnou dokáže udělat.

,,Jasone.'' zaúpěla jsem slastně jeho jméno, ale překvapilo mě, jak můj hlas zní slabě. Jemu to ale nevadilo. Byl to impuls, který mu dovolil pokračovat. Rty se přemístil na krk, který mi zasypával motýlími polibky. S každým jeho dotekem se mi zrychloval puls. Jeho ruce mi stále jezdily po ramenou, dokud se neodhodlal shodit ze mě šaty. Jen trochu je stáhl dolů a pak už sjely na zem sami. Stála jsem před ním jen v krajkových kalhotkách. Přišlo mi až nefér, že on je sále oblečený, proto jsem se k němu otočila čelem. Stáhla jsem mu sako z ramenou, které následovalo moje šaty na zem. Pak jsem mu začala rozepínat košili a on mi pomohl. Tu jsem pak odhodila někam po pokoji. Rukama jsem mu chvíli přejížděla po hrudi a vychutnávala si tu známost tvaru jeho svalů. Sledovala jsem, jak se pod mými prsty trochu zatínají. Obdivovala jsem ho. Jeho tělo, povahu, rty...oči. Ty oči jsem milovala ze všeho nejvíc.

,,Opravdu to chceš Bell?'' zeptal se něžně a při tom mi rukama zajel do vlasů. Naléhavě se mi díval do očí, jako by v nich chtěl číst. Nemusel. Náruživě jsem mu kývala na souhlas. Chtěla jsem ho. Byl tu pro mě.

Natáhla jsem se trochu na špičky a vpila se do jeho dokonale tvarovaných rtů. Okamžitě mi vyšel vstříct. Celým svým tělem jsem se zapřela o jeho a ruce omotala kolem jeho krku. Nechala jsem se unášet touhou a vášní, kterou ve mně vyvolal. Dokázal, abych zapomněla. Abych nemyslela. Ale po chvilce se ode mě odtáhl a opatrně mě od sebe odstrčil. Nechápala jsem ho. Dívala jsem se na něho zmateně a ještě stále zrychleně dýchala stejně jako on. Tvářil se zničeně. Což mě zmátlo ještě víc.

,,Tohle nemůžeme.'' řekl nakonec a zadíval se mi do očí. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že to krásné mezi námi utnul.

,,Cože?!'' zeptala jsem se zmateně, ale přesto bylo v mém hlase znát podráždění. Stála jsem naproti němu napůl nahá a nabízela se mu, ale on odmítl? Nikdy neodmítl! Nepoznávala jsem ho. Vždycky si mě vzal, když jsem mu to dovolila.

,,Tohle prostě nejde. Já nemůžu! Nemůžu mu to udělat! Vzdal jsem se tě a už nemám právo se tě dotýkat.'' promluvil rozčíleně. Celkem mě to překvapilo. To jak rozhazoval rukama a tvářil se zničeně, jako by někomu ubližoval.

,,To není pravda. Smíš se mě dotýkat. Chci, aby ses mě dotýkal.'' přešla jsem úplně k němu a chtěla omotat zase ruce kolem jeho krku. On mi je ale odstrčil. Poníženě jsem je nechala svěšené u těla.

,,Ne Bell. Tohle není to, co chceš. Nezapomeneš na něho, když se vyspíš se mnou. V tomhle ti nepomůžu. Přijel jsem za tebou, abych ti byl oporou a pomohl ti, ale ne abych s tebou spal. Ani nemáš tušení, jak je pro mě těžké říct ti ne.'' po tomhle jsem už tuplem na něho zůstala zírat. Nečekala jsem, že mi řekne něco takového. Cítila jsem se poníženě a trapně. Ani nevím proč. Ne, vlastně vím. Měl pravdu. Zachovala jsem se k němu hnusně. Chtěla jsem ho využít. Bylo to hrozné. Sklíčeně jsem se na něho podívala a pak přešla k posteli. Hodila jsem přes sebe noční košilku, abych před ním nebyla polo nahá. Posadila jsem se na kraj matrace a sledovala své prsty.

,,Promiň. Už ani nevím, co dělám. Nechtěla jsem tě využít a cením si toho, že jsi vůbec přijel.'' promluvila jsem k němu, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí. Bála jsem se to udělat. Styděla jsem se za sebe. Jak jsem se mohla vůbec takhle změnit??? Nikdy dříve jsem takováhle nebyla. Byla jsem úplně jiná. Veselá a pomáhala jsem druhým, aniž bych očekávala, že udělají na oplátku něco pro mě. A teď tohle?

,,Nic se neděje. Pro tebe udělám cokoliv, už jsem ti to přece říkal. Vždycky tu budu pro tebe. A to s Loganem se vyřeší. Dej mu šanci. Miluješ ho přece ne?'' mluvil na mě klidně a vyrovnaně. Obdivovala jsem ho za to ještě víc. Proto jsem se na něho podívala. Stál nade mnou a klekl si, aby mi viděl do očí.

,,Miluju ho z celého srdce.'' přiznala jsem smutně. Jason se na mě zářivě usmál.

,,Tak vidíš. Všechno bude dobré. Zítra si s ním promluvím.'' povzbudil mě a tak jsem mu kývla na souhlas a objala ho.

Logan

Ráno jsem se probudil se stejným pocitem viny, který jsem měl na svatbě. Ke všemu se hlásila kocovina z vypitého množství alkoholu. Bohužel jsem si pamatoval vše. Nejraději bych na to svoje vystoupení zapomenul. Dokonce i rozhovor s Bell. Byl jsem hnusný...opět. Měl jsem chuť si zakroutit krkem. Stále jsem se snažil být jiný, než otec, ale přesto jsem byl úplně stejný. Nenáviděl jsem se za to. Jak jsem to mohl celé ty roky přehlížet? Vždycky jsem byl jako on. Stejně neústupný, arogantní a sobecký. Ah, sakra! Už jen pomyšlení na to mě přivádí k šílenství.

Pobouřený sám nad sebou jsem se po delší době vyhrabal z postele. Dal jsem si ledovou sprchu, která mi přesto nepomohla, a pak sešel dolů do kuchyně. Můj přítel Leo akorát stál u plotny. Dělal míchaná vejce se slaninou. On měl na rozdíl ode mě dobrou náladu.

,,Zdar Logane, dáš si taky?'' optal se, jak si mě všiml. Trochu se na mě natočil, aby mi viděl do očí. Jen jsem kývl na souhlas a posadil se na židli ke stolu.

,,Co se včera stalo? Nepamatuju si, že bys byl kdy opilý.'' pánev sundal z ohně a otočil se na mě. Ruce si složil na hrudi. Měl jsem jeho plnou pozornost. Jenže já se o tom nechtěl bavit. Obličej jsem si schoval do dlaní a lokty se opřel o stůl. Cítil jsem se hrozně.

,,Nechceš snad o tom mluvit? Stalo se něco s tou tvojí holkou? Nebo se snad nepodařila svatba?'' Ah bože, tolik otázek. Proč jen musí být Leo tak zvědavý? Měl jsem se raději nastěhovat do hotelu. Měl bych klid. Nikdo by se na nic neptal, nikdo by mě neotravoval.

,,Je ti blbě? Pohádali jste se? Tak co se stalo?''

,,Leo mlč, prosím.'' zaúpěl jsem do dlaní. Měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí do všech stran.

,,Proč? Chci vědět, proč jsi byl opilý. Nikdy dřív ses tak nechoval. Co teda za tím je?'' narážel dál, ale už jsem toho měl dost.

,,Prostě proto!'' okřikl jsem ho a podíval se na něho. Byl překvapený mojí reakcí, ale přesto už nic neřekl a raději nandal jídlo na talíře. Můj mi div na stůl nehodil. Byl dotčený.

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem křičet. Nechci se bavit o tom, co bylo. Chci začít od začátku a sám.'' omluvil jsem se mu. Myslel jsem to upřímně. Chtěl jsem zapomenout na vše, co bylo do včerejška. I na Isabell. Beze mě jí bude lépe, stejně jako ostatním. Měl jsem v plánu vrátit se do New Yorku a nebo ještě někam dál. Třeba do Canady, Londýna nebo Paříže. Co nejdál od toho všeho tady. Přece jen...útěk byl jedna moje nejsilnější stránka. Utíkat od všech problémů jsem uměl nejlépe.

,,V pohodě. Je to přece tvoje věc. Jen mě to zajímá, ale když chceš, už se teda ptát nebudu. Jinak každou chvíli dorazí Sarah, jedeme na výlet. Nechceš jet s námi?''

,,Ne. Užijte si to beze mě. Potřebuju se dát do kupy sám.''

,,Když myslíš, ale kdyby sis to rozmyslel...máš na to ještě tak hodinu.'' usmál se na mě a pak šel vedle do obývacího pokoje. Za to já jsem dojedl a pustil se do úklidu.

,,Ahoj, Logane. Dlouho jsem tě neviděla. Pojedeš s námi na výlet?'' radovala se Sarah, když přiběhla do obýváku. Ta holka snad nikdy neměla špatnou náladu. Vždycky jsem jí říkal Sunny, jako slunce. Na ni to doslova sedělo.

,,Sanny, taky tě rád vidím.'' usmál jsem se na ni a postavil se, abych ji mohl obejmout. Ona to s radostí přijala a ještě mě poplácala po zádech.

,,Hm, chlape, že se ani neozveš. Leo říkal, že máš holku.'' trochu se odtáhla, ale hned na to jsem si všiml, jak se podívala za mě. Rozhodně jí Leo naznačoval, aby o tom mlčela. Na to jsem se ani nemusel otáčet. Znal jsem ho jako své boty.

,,Už ne. Rozešli jsme se. Začínám od znovu.'' pousmál jsem se na ni, i když mi do smíchu nebylo. Ona ale viděla do duše snad každému, takže jsem ji neošálil.

,,To mě mrzí, ale tak když tě nechala, není ti hodna. Musela být slepá, když pustila k vodě tak skvělého chlapa jako jsi ty. Já nemít tady Lea, tak jdu do tebe.''

,,Hele!'' ozval se hned Leo, všichni jsme věděli, že to říká jen tak. Sunny se mu samozřejmě smála, protože se šklebil a začal dělat uraženého.

,,Buď v klidu Leo, tady Sunny není můj typ.'' ujistil jsem ho, aby byl v klidu. To se jí ale nelíbilo a dala mi boxa.

,,Vážně? Neříkej? A víš co? My už radši pojedeme a tebe tu necháme.'' vyplázla na mě jazyk a táhla Lea ven. Musím se přiznat...měl jsem díky těma dvěma lepší náladu a smál se.

,,Fajn. Užijte si to.'' odpověděl jsem jim klidně a zavřel jsem za nimi dveře. Konečně jsem měl zase chvíli pro sebe. To byl čas jít si sbalit. Musel jsem zmizet dřív, než mi to bude někdo vymlouvat.

Bella

Probudila jsem se kolem poledne, díky Star, která mi zalehla obličej, abych si jí všímala. Rukou jsem si ji stáhla k hrudi a schoulila se s ní do klubíčka. Okamžitě začala vrnět. Ten zvuk mi dodával vnitřní klid. Pak jsem si ale vzpomněla na Jasona. Málem bych zapomněla, že byl v noci se mnou. Na vteřinku mi to připadalo jako sen. Jenže ve vzduchu se stále držela stopa po jeho vůni. Rychle jsem proto vyletěla z postele. Utíkala jsem do obýváku, jestli ho tam najdu.

,,Jasone?'' volala jsem ho už od schodů, ale žádná odezva mi nepřišla. Ani se mi nenaskytl pohled, jak sedí na gauči. Obývák byl prázdný. Podívala jsem se ještě do kuchyně, ale taky nic. Jen...na lednici jsem měla od něho vzkaz.

Jsem na cestě za Loganem, abych mu domluvil. Brzy se vrátím. Zatím se opatruj. Tvůj Jason

Nad vzkazem jsem si nervózně povzdychla. Tohle nemohlo nikdy dopadnout dobře. Proč jsem s tím vůbec souhlasila? Vždyť ti dva mezi sebou vždycky jen soupeřili. A pak! Má náš vztah ještě vůbec smysl? Ani nevím, už se v tom naprosto ztrácím. Nepamatuju se, kdy se stala chyba.

,,Bell?'' uslyšela jsem tetu Avu, tak jsem vzkaz hodila do koše a šla za ní do chodby.

,,To už jste doma?'' divila jsem se, protože měli být na pár dní pryč a užívat chvilky pro sebe. Měli se vrátit až po zítří.

,,Jo. Volali Tobbymu, nutně ho potřebují v práci. Jak ses tu včera měla? A co svatba? Povídej a přeháněj, ať ukojíš moji zvědavost.'' pobídla mě vesele, tak jsem tedy spustila. Všechno špatné, co se stalo na svatbě, jsem samozřejmě vynechala. Teta Ava by se v tom šťourala tak dlouho, až by mi zase přeskočilo. O to jsem nestála.

,,Ah zlatíčko, jsem ráda, že sis to užila. Poslední dny jsi byla jiná. Taková moc smutná. Dělala jsem si o tebe vážné starosti, ale vidím, že zbytečně. Jsem ráda, že už jsi jako dřív.'' usmála se na mě a pak mě objala. Trošku jsem nechápala, ale pak mi to došlo. Mluvila jen o dnech, kdy jsem se vrátila a chodila jako tělo bez duše. No, to prakticky jsem pořád, ale vyvracet jí nebudu, že jsem jako dřív.

,,Cítím se skvěle.'' ujistila jsem ji a ona se na mě zářivě usmála. V tu chvíli mi strašně připomněla mamku. Vždycky si byly tak podobné...Je škoda, že táta byl jedináček. Celkem by mi občas pomohlo, kdybych měla bratrance nebo sestřenici, kterým bych se svěřovala.

,,To je fajn. Já teď zase půjdu. Volala mi Jeniffer, abych se stavila.''

,,Dobře.'' celkem se mi ulevilo. Hodilo se mi, abych doma nikoho neměla. Mohla jsem tak ještě přemýšlet. Nechápala jsem, kde tak dlouho Jason je.

Seděla jsem v obýváku v křesle a nervozitou si kousala nehty. Sice jsem to nikdy nedělala, ale v tu chvíli jsem to neřešila. Vlastně jsem nesnášela, když to někdo dělal...byl to hnusný zlo zvyk. Zamračila jsem se sama nad sebou. Okamžitě jsem si přestala kousat nehty a prohlédla si je. Byly už dostatečně zničené, proto jsem s tím přestala a složila si je na klíně. Podívala jsem se ke dveřím, jestli se už neobjeví Jason. Začínám být z toho křesla zlámaná. Už čekám tři hodiny a stále nic. Mobil mi nebral. Netušila jsem proč. A čím déle jsem čekala, tím více jsem se obávala, že jsem poslední šance u Logana pohřbila.

,,Isabell!'' uslyšela jsem Jasonův hlas zvenčí, proto jsem okamžitě běžela ke dveřím. Otevřela jsem a netrpělivě ho propalovala pohledem. On se ale k ničemu neměl. Jen se na mě soucitně díval a došel až ke mně. Děsil mě tím.

,,Tak Jasone, už něco konečně řekni! Jak to dopadlo? Řekni, že mě nezavrhl! Prosím!'' naléhala jsem na něho zoufale. Úplně jsem se netrpělivostí třásla.

,,Je mi líto, ale zřejmě je už konec.'' promluvil nakonec. Zůstala jsem na něho nevěřícně zírat. Nechtěla jsem tomu uvěřit a už vůbec si to připustit. Přesto jsem si za to mohla já sama. Měla jsem více Loganovi naslouchat a věřit mu.

,,Jak to myslíš, že je konec?'' snažila jsem se znít vyrovnaná, ale nepovedlo se mi to. Hlas mi přeskočil v náznaku hysterie. Jason na to reagoval, více smutnějším výrazem. Tím mi moc nepomáhal...

,,Logan zmizel. Byl jsem u něho doma, ale jeho otec mi řekl, že se odstěhoval. Musel jsem za Nickem, aby mi řekl, kam šel. Jenže když jsem dorazil k jeho kamarádovi Leovi, nikdo nebyl doma. Logan nechal jen vzkaz na dveřích, aby ho nikdo nehledal. Prohledal jsem celé město, jestli ho někde nepotkám. On prostě zmizel Bell, budeš se muset s tím smířit. Je mi líto, že jsem pro tebe nemohl udělat víc.'' když jsem tak sledovala jeho měnící se výrazy, nedokázala jsem se na něho zlobit. Ani jsem neměla důvod. On pro mě dělal hodně. Nezasloužila jsem si to.

Jak si mohl myslet, že má pro mě dělat ještě víc?

,,To nevadí. Udělal jsi toho pro mě dost.'' usmála jsem se na něho smutně a pak ho objala. Potom jsem ho zatáhla do domu, abychom se něčím zabavili a změnili myšlenky. Já to potřebovala jako sůl. Byla jsem zklamaná a naštvaná. Zlobila jsem se na sebe. Byla jsem tak tvrdohlavá. Měla jsem mu věřit!

Logan

Seděl jsem v autě naproti přes silnici u domu Isabell. Stále jsem váhal a hypnotizoval jejich dveře. Přemýšlel jsem nad vším, co se stalo za poslední měsíce a co jsem s ní prožil. Přesto jsem v tom viděl jen ty záporné věci. Ne, nezměnil jsem názor. Stále jsem si byl jistý, že jí bude beze mě lépe. Má tu přeci Jasona. Ten ji dokáže udělat šťastnou, na rozdíl ode mne. Viděl jsem to na ni, jak se k ní vrátil zvenčí. Sice byla smutná a on se tvářil taky divně, ale pořád i na tu dálku jsem viděl jiskření v jejích očích. Měla je až moc upřímné.

Chvilku na to zašla s Jasonem do domu a já se rozhodl vydat na cestu. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych si dodal odvahy a potom se rozjel do neznáma. Neměl jsem daný žádný cíl. Jen jet tam, kam mě srdce povede.

KONEC