Naštěstí to ke mně domů bylo jen kousek. Odnesl mě až do postele, kde jsem okamžitě usnula. Ten spánek jsem přivítala jako nikdy. K mé smůle, se mi opět zdálo o Troyovi. Probudila jsem se někdy kolem třetí ráno a nemohla už zabrat. Star ležela vedle mě schoulená do klubíčka a poklidně dřímala. Radši jsem si šla dát sprchu. Ta teplá voda mě znovu uklidnila a pak jsem zase zabrala.

Vzbudila jsem se až na oběd a přemýšlela, jestli mě bude Mikaela potřebovat. Zatím jsem žádné zprávy od ní neměla, proto jsem to nechala být. Po jídle jsem si zase zalehla do postele a celý zbytek dne jsem strávila v posteli. Večer jsem si nachystala věci na svatbu, abych se ráno nezdržovala. Musela jsem jet ještě k Mikaele a pomoci ji s přípravou na její velký den.

Logan

Po příjezdu domů s ''pomocí'' Jeffa jsem vyběhl z auta a mířil si to rovnou za otcem. Vztek mě dokonale poháněl. Měl jsem toho všeho plné zuby, snad jako ještě nikdy v životě. To jen díky lásce, kterou jsem cítil k Bell a oni mi ji stále rvali z dosahu rukou. Odpírali mi to, na čem mi ze všeho nejvíce záleželo. Snad si to ani neuvědomovali, protože mysleli jen na sebe. Musel jsem tomu udělat přítrž. Dál to takhle nešlo.

,,Kde je?!'' zeptal jsem se podrážděně mámy, která scházela schodiště v hale. Při mém tónu hlasu se samozřejmě nezapomněla zamračit.

,,Okamžitě se zklidni. Nezapomínej, s kým mluvíš.'' podotkla suše. Neodpustil jsem si pohrdavé odfrknutí. Už jen její hlas mě dráždil ještě víc.

,,Tak kde je?!'' zeptal jsem se znovu. Zatínal jsem pěsti, abych se na ni hned nevrhnul a neublížil jí. Rozčiloval mě i její samotný povýšený postoj. No, mě vlastně štvalo všechno. Oni dva, dům, kde přežívám, služebnictvo, jejich poskoci...prostě všechno!

,,Kde bys asi řekl. V pracovně.'' Víc jsem neváhal a namířil si to tam. Už když jsem se blížil ke dveřím, slyšel jsem více hlubokých hlasů. Matčiny narážky, ohledně slušného chování naprosto ignoroval. Dveře jsem rukama rozrazil. Obešel jsem chlápka, který stál kousek od nich a přešel ke stolu, za kterým seděl můj otec. Nahnul jsem se před ním. Jedním tahem jsem smetl vše, co bylo na jeho povrchu. Ostře jsem se podíval na otce. Díval jsem se do těch jeho modrých očí plné zloby.

,,Jak se opovažuješ, zasahovat do mého života! Jasně jsem ti řekl, že nikdy nebudu takový, jakého mě chceš mít a skákat, jak ty si zrovna pískneš!'' řval jsem na něho z plných plic, aby si to konečně zapsal za uši. A to jsem se ještě držel. Chtěl jsem mu ublížit. Měl jediné štěstí, že se mezi námi nacházel jeho drahý dřevěný stůl, který byl starožitný.

,,S kým si myslíš, že mluvíš?! Nevšiml sis, že tu máme návštěvu?!'' zahřměl pro změnu on. Trochu se ke mně naklonil s nenávistným pohledem, aby dal svým slovům ještě větší váhu.

,,Proboha přestaň s tím! Mám všeho už dost! Ničíš mi jenom život!''

,,Radím ti, aby ses okamžitě uklidnil. Nebo toho budeš litovat!'' zavrčel podrážděně, ale jen pro mě. Nechtěl, aby ho ta jeho slavná návštěva slyšela. To je typické. Před všemi hraje svatouška, ale skutečnost je jiná.

,,Litovat? Litovat? Jediné, čeho jsem kdy litoval, bylo, že jsem váš syn! Svými výhružkami mi rozhodně strach nenaženeš!''

,,Tak tohle by stačilo!'' zakřičel rozčileně. Pro jistotu se ještě postavil. To už mi byl ale o něco blíže. Mohl jsem tak na něho dosáhnout.

,,Tohle máme za to všechno, co jsme pro tebe s matkou udělali? Měl bys nám být vděčný! Nebýt mě, tak ani nemáš matku!'' křičel nepříčetně a při tom rozhazoval rukama. Tím posledním mě ale dokonale zmátl.

,,Vděčný? Za to že mi ničíte život? A co to sakra plácáš?'' zeptal jsem se zmateně, ale dál jsem držel svůj podrážděný tón hlasu.

,,Jediný, kdo komu ničí život, si ty. Celé ty roky jsem se o tebe staral a ona taky. Ani není tvoje máma. Ano, slyšíš dobře! Nejsi její syn.''

,,Co to do prdele plácáš? To je blbost!'' urval jsem se na něho znovu. On se mi ale vysmíval přímo do tváře. Dokonale si tu chvíli mého zmatení vychutnával.

,,To není blbost. Tvoje pravá matka zemřela při porodu. Nebýt tebe, tak by ještě žila. Je to tvoje vina! Neměl ses vůbec narodit! Ani jsem tě nechtěl. Byl jsi jen pouhý omyl!'' vmetl mi do tváře, jenže to byla poslední kapka, kterou mohl zasadit. Popadl jsem ho za ramena a přibil ho tváří ke stolu. Otec, neotec. V tu chvíli jsem měl černo před očima. Přejel jsem po zadku stůl a znovu ho popadl, než se stačil vzpamatovat z mého útoku. Za límec jsem ho postavil na nohy. Zuřivě jsem s ním praštil o knihovnu, která se nacházela za námi. Několik knih vypadlo na zem.

,,Lžeš! Já ti nevěřím!'' řval jsem na něho a mlátil s ním dál o knihovnu. Držel jsem ho za límec pod krkem a on se snažil dostat z mého sevření.

,,Je to pravda. Všechno je schované na půdě. Přesvědč se sám.''

,,Nenávidím tě! Rozumíš! Jsou to jenom lži! Snažíš se mě zmanipulovat! Jako to děláš celý můj život!'' znovu jsem s ním chtěl praštit a vytlouct z něho duši, ale popadly mě dvě silné ruce. Rozpřáhl jsem se loktem za sebe, ale on můj útok odrazil. Narazil mě na hranu stolu, až mě to zabolelo.

,,To stačí. Je to tvůj otec, proboha!'' okřikl mě Jeff. Postavil se před otce, aby ho mohl krýt. Vzteky bez sebe jsem se rozešel do chodby. Nemělo smysl dál tam zůstávat. Proti Jeffovi jsem neměl šanci. A pak! On mi za to nestál! Musel jsem se taky přesvědčit. Chtěl jsem znát pravdu!

Utíkal jsem do patra, kde byly dveře na půdu. Vyskočil jsem pod nimi, abych je díky šňůře, která u nich visela, mohl otevřít. Povedlo se. Schody sjely dolů a já vylezl nahoru. Na půdě byla spousta věcí. Nikdy jsem tam nic nehledal. Takže jsem netušil, kde hledat. Zjednodušil jsem si to. Všechno jsem rozvrátil na ruby, dokud jsem nenašel, co jsem chtěl.

S krabicí plnou věcí, naznačující minulost mého otce, jsem vzal s sebou do svého pokoje. Celý její obsah jsem vysypal na postel. Rukama jsem zběsile rozhrabal papíry a fotky. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co tam přede mnou leží. V hlavě jsem toho měl tolik, že jsem byl roztržitý a nedával tomu všemu dostatek pozornosti. To jen do té doby, než jsem uviděl fotku těhotné ženy. Nebyla to moje nynější údajná matka. Neznal jsem ji.

Fotografii jsem popadl do ruky a zadíval se na ni. Pozorně jsem ji očima studoval. Poznal jsem společné rysy v obličeji. Dokonce měla stejné oči jako já. To mi ale nestačilo. Znovu jsem se prohrabával papíry. Našel jsem oddací list, svůj rodný list a taky nějaké lékařské zprávy. Všechno to dávalo smysl, když jsem se do toho začetl. Byla nemocná a těhotenství bylo pro ni obrovské riziko. Svalil jsem se na postel, abych to mohl všechno rozdýchat. Zády jsem se opíral o pelest a rukama si promnul obličej. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Po delší době jsem se vzchopil. Sbalil jsem si nejpotřebnější věci a dokumentaci o své pravé matce. Pak jsem se sebral a dal se na odchod. Nemohl jsem v tom domě strávit už jedinou minutu. Zvedal se mi žaludek z vlastního otce a nevlastní matky.

,,Kam si myslíš, že jdeš?'' ozval se otec od dveří do obýváku, když jsem mířil ke vchodovým dveřím. To ve mně opět probudilo vztek. Tašku jsem shodil ze svého ramene a šel k němu. Jakmile jsem stál od něho na krok, napřáhl jsem se a dal mu pěstí. Zacouval dozadu. Zastavil se o gauč, díky kterému nespadl na zem. Měl prostě štěstí.

,,Ty ses zbláznil!'' okřikla mě zděšeně macecha. Ignoroval jsem ji. Prošel jsem kolem otce a vyházel jsem všechno z polic, co se mi dostalo pod ruku. A když už nebylo co zničit, vracel jsem se do chodby, kde jsem nechal svůj bágl s věcmi. Hned jsem měl lepší pocit.

,,Za tohle tě vydědím.'' zavrčel podrážděně a držel se za nos, z kterého se mu řinula krev.

,,Tohle jsem měl udělat už dávno a ty prachy si sežer. Od vás už nic nechci.'' odpověděl jsem mu vyrovnaně. Tolik se mi po tom ulevilo, ani nevím jak.

,,A nevracej se! V tomhle domě už nejsi vítaný.'' promluvila macecha a stála u mého otce. Jak dokonalá dvojka. O to mě ale ani prosit nemusela. S velkou radostí jsem se rozešel do noci.

Jakmile jsem za sebou zabouchl dveře, nadechl jsem se čerstvého vzduchu. V tu chvíli jsem se konečně cítil svobodně. Za celý svůj život jsem se tak ještě necítil. Jenže pak tu byl druhý pocit. Pocit viny a ztráty ohledně Isabell. Byl jsem si na 100% jist, že se mnou nepromluví.

Isabella

Stála jsem za zády Mikaele a dorovnávala jí vlečku svatebních šatů. Byla šťastná. Celá už od pohledu zářila. Connie s Lory jí stále chválily, jak je překrásná. Měli pravdu. Jenže já své nejlepší kamarádce záviděla. Ničil mě pohled na ni, a proto jsem se jen kolem sebe usmívala s křečovitým úsměvem. Vůči ní jsem se cítila ještě víc mizerně, že jsem tak sobecká a myslím v její den jen na sebe. Jinak to ale nešlo. Chtěla jsem, abych mohla být šťastná jako ona, ale bolest na hrudi od mého zlomeného srdce byla silnější.

,,Bell? Bell?'' oslovila mě Mikaela a trochu do mě strčila rukou. To mi pomohlo vzpamatovat se...tak trochu.

,,Hm?'' zamručela jsem zmateně. Zadívala jsem se jí do očí a viděla v nich obavy. Pohledem jsem rychle uhnula. Jinak bych měla ještě větší výčitky, že jí přidělávám starosti v její důležitý den.

,,Už se na to nemůžu dívat. Jestli tady nechceš být, tak jdi domů. Já to chápu. Nebudu se na tebe zlobit. Je pro mě důležité, abys byla šťastná.'' její tón hlasu mi jasně říkal, že je opravdu upřímná. Tím mi ale vůbec nepomohla. Connie s Lory mě propalovaly pohledem.

,,Ne. Ne! Jak tě to mohlo jen napadnout? Já tu chci být. Jsem šťastná.'' začala jsem ji přesvědčovat, ale marně. Stačil jeden jediný pohled a já si radši zničeně povzdychla. Spustila jsem na zem její vlečku a omluvila se jim, že musím na záchod. Rychle jsem proběhla dveřmi pryč z pokoje, jenže jsem byla neopatrná a hned do někoho vrazila. Kolem mých ramen se omotaly dvě silné ruce. Jemně se prsty dotýkal mé holé kůže. Měla jsem z toho husinu. Sebrala jsem všechnu sílu a podívala se mu do očí. Upíral na mě svůj pronikavý naléhavý pohled. Byl smutný. To jsem poznala hned. Musela jsem od něho rychle pryč, protože mi hrudí projížděla ostrá bolest. Málem jsem se před ním zalkla vzlykem. Naštěstí jsem to udržela v sobě. Rukama jsem se mu zapřela do hrudi a odstrčila ho. Pak jsem utíkala pryč. Co nejdál od něho.

Doběhla jsem do koupelny v patře. Otočila jsem klíčem a přesunula se k umyvadlu. Zapřela jsem se o něho. Prsty jsem silně svírala porcelán, který mi chladil kůži. Oči jsem měla pevně sevřené, abych zadržela slzy, které chtěly ven. Zhluboka jsem dýchala. Potřebovala jsem usměrnit své hormony, které si nedaly do dnes říct. Moc mi to nešlo, ale nakonec jsem přesvědčila sama sebe, že si to nesmím dovolit. Už tak jsem kazila své nejlepší kamarádce svatbu svojí náladou. Už jen kvůli ní jsem se dala do kupy.

Otevřela jsem oči a dívala se na sebe do zrcadla. Nepoznávala jsem se. Moje rysy ve tváři byly strhané. Sem tam jsem měla prohloubené vrásky. Jako bych ani neměla 20 let, ale dobrých 30. Ta skutečnost mě děsila. Co všechno dokáže udělat stres v životě během pár měsíců. Proklínala jsem den, kdy jsem odjela z domova. Bohužel čas vrátit nešel.

,,Isabell?'' uslyšela jsem Lory, jak klepe na dveře. Zněla ustaraně. Nad svým obrazem v zrcadle jsem protočila oči a pak se vydala ke dveřím.

,,Už je čas.'' řekla, ještě než jsem otevřela. Strávila jsem tam dost dlouhou dobu. Proč mě to jen překvapuje? Asi bych si na tohle měla začít zvykat.

,,Dobře. Můžeme jít.'' pousmála jsem se na ni, ale neošálila jsem ji. Změřila si mě podezíravým pohledem. Pak nasadila úsměv a táhla mě za ostatními. Postavili jsme se do řady na terase. Obřad se konal ve vile Nickových rodičů. Měli překrásnou zahradu a byla jako stvořená pro tuhle chvíli.

Já jsem šla hned jako první. Kluci už stáli u altánku s liliemi. Nick se na mě usmíval. Tím mě povzbudil. Jenže hned vedle něho stál Logan. Díval se na mě. Naschvál jsem od něho odvrátila pohled a šla uličkou dopředu. Holky se vydaly hned za mnou. Postavili jsme se na svá místa a přišla řada na Mikaelu. Objevila se na konci uličky se svým otcem po boku. Vypadala jako sněhová královna. Korzetové šaty se jí od pasu dolů rozšiřovaly, což budilo dojem jejich nadýchanosti. Na levém boku jí šaty zdobily jemné vyšívané světle modré kytičky s bílým kamínkem uprostřed. Působily jako malé diamanty, které se třpytily pod dotekem slunečních paprsků.

Mikaela přešla až přede mě, kde ji otec přenechal Nickovi. Oba se usmívali a dívali se na sebe láskyplně. Na chvilku jsem cítila, jak se mi obličej stáhl do bolestné grimasy. Zhluboka jsem se nadechla a vypnula své mimické svaly. Nasadila jsem okouzlující úsměv, abych nezkazila fotky. Pohled jsem věnovala jen těm dvěma, nebo Eddiemu s Ashtonem a Ownem. Loganovi jsem se vyhýbala, jak jen to šlo.

Logan

Stál jsem po boku Nicka připraven na obřad. Viděl jsem, jak je můj velmi dobrý kamarád šťastný a nedočkavý. Chápal jsem ho. Byl jsem taky nedočkavý. Holky měly každou chvilku stát na konci uličky.

,,Už se nemůžu dočkat, až budeme svoji.'' pošeptal směrem ke mně Nick s mírným úsměvem na tváři. Podíval jsem se mu do očí a všiml si, jak v nich má jiskřičky. Zajímalo mě, jestli taky takhle vypadám, když se dívám na Isabell. I když to bylo asi zbytečné...

,,Závidím ti.'' pošeptal jsem nazpátek, ale to už Bell vykročila dopředu. Na sobě měla světle modré korzetové šaty s nadýchanou sukní. Tmavě hnědé vlasy udělané do velkých loken, měla sčesané do strany a sepnuté velkou stříbrnou sponou. Lokny se jí pohupovaly, jak kráčela k nám dopředu. Její pomněnkové oči byly lehce zvýrazněné tužkou na oči a řasenkou. Rty byly lehce přetřené leskem, což jim dodávalo dojem plnosti. Byly k nakousnutí. Měl jsem chuť vyměnit si s Nickem místo a vzít si Bell. Jenže jsem věděl, že ona by nesouhlasila. Byla na mě naštvaná, jak jsem si myslel. V chodbě mi to dala jasně najevo. Když mi padla do náruče, tak mě okamžitě odstrčila s nenávistným pohledem. A teď se dívala všude kolem sebe, jen ne na mě.

,,Já, Mikaela Levysová odevzdávám se tobě, Nicku Davisi, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.'' pronesla manželský slib jako první Mikaela a při tom se na něho krásně usmívala. Nick se na ni taky doširoka usmíval a nespouštěl z ní oči. V tu chvíli mi to nedalo a musel jsem se podívat na Bell, když Nick začal říkat stejný slib. Ta se dívala na Nicka, ale všimla si mého pohledu. Rychle odvrátila hlavu. Dívala se na hosty, kteří sledovali zamilovaný pár mezi námi. Někteří dokonce brečeli. Byl to krásně vydařený den a my byli svědky spojení dokonalého páru. Ale pak moje nálada přece jen poklesla. Bell se dívala upřeně dozadu za ostatní lidi. Nejprve byla překvapená, jenže pak se konečně za dnešní den upřímně usmála. Dokonce jsem si všiml, jak se jí radostí rozšířily zorničky. Podíval jsem se jejím směrem, abych zjistil, co je tou příčinou. Byl to šok. Pro mě. Vzadu si na jedno volné místo akorát sedal Jason. Byl oblečený do černého smokingu, jako my všichni ostatní. Nevěřícně jsem na něho zíral. To jak se na Bell usmíval a ona se dívala na něho. Měl jsem opět vztek. Zhluboka jsem začal dýchat, abych se k němu nerozešel a nějak mu neublížil. Nechtěl jsem tak důležitý den svého kamaráda kazit svými výtržnostmi.