Nevím, jak dlouho jsme se tam líbali, ale probral mě zvuk hvízdotu a pak radostného pokřikování a smíchu. Odtáhla jsem se od Logana a podívala se za sebe. Všichni se na nás zubili od ucha k uchu a tleskali nám.

,,No konečně.'' podotkl Nick a já se na něj usmála. Potom jsem se podívala na Logana, který se zářivě usmíval. Neodolala jsem a naposledy ho jemně políbila. Pak jsme ale pokračovali v nacvičování. Zhruba po půl hodince jsme měli pauzu, tak se šli kluci projít. Prý chlapské záležitosti. Prostě drby, jak jinak. 

,,Co, že ses tak najednou rozmyslela?'' udeřila na mě hned Mikaela. Holky se postavily vedle ní a pohledem mi visely na rtech. Musela jsem se usmát.

,,No, já ani nevím. Když jsme sem jeli, tak jsem byla přesvědčená o tom, že jsem na něho pořád naštvaná a nic nebude. Jenže když jsme sem vešli a já ho tu uviděla tak stát...'' na chvilku jsem se zasněně odmlčela a po chvilce se na holky podívala. Stále čekaly, co jim víc řeknu.

,,A pak se mi omluvil za tu naši poslední hádku a já prostě nevím. Neodolala jsem. Nešlo to. Nevím, proč tak najednou bylo všechno pryč. To ty jeho oči a úsměv. Ah, sakra nekoukejte se na mě tak. Sama to nechápu.'' rozčílila jsem se zoufale, ale ony se ještě víc zazubily.

,,Neboj, Bell, my to chápeme.'' ujistila mě Connie.

,,Prostě si zamilovaná.'' doplnila ji Lory.

,,Mám z tebe radost.'' pevně mě Mikaela objala a já se usmála. Měla jsem skvělou náladu a už mi ji nic nemohlo zkazit.

,,Hey nějak brzo tady ne? Kde máte Logana?'' zeptaly se holky kluků, tak jsem se podívala ke dveřím a Mikaela se ode mě oddálila.

,,Copak tady není? Šel chvilku před námi.'' zeptali se zmateně, ale mě bodlo u srdce. Najednou byla moje dobrá nálada zase pryč a přepadl mě ten samý pocit jako v New Yorku.

,,Určitě se za chvilku ukáže. Třeba šel na záchod.'' řekla Mikaela, ale při tom se dívala na mě. To hlavně mě, se snažila o tom přesvědčit. Jen jsem jí na to kývla.

,,Ale odtamtud jdeme.'' podotkli kluci.

,,Tak šel třeba na vzduch. Chvilku počkáme a pak se uvidí.'' řekla mi zase na uklidněnou, ale já tomu nevěřila. Prostě se opět zdejchnul. Ani nevím, proč jsem si tím byla tak jistá.

,,Bell, on se určitě vrátí.'' uklidňovala mě dál, ale já se radši posadila na zem ke zdi a opřela se. Ostatní se dali do řeči. Snažili se dořešit pár maličkostí ohledně svatby, ale já hypnotizovala dveře pohledem. Doufala jsem...přála jsem si, aby se v nich každou chvilku objevil.

,,Bell, zlato? Dnes už to zabalíme.'' promluvila po delší době na mě Mikaela, tak jsem k ní vzhlédla. Dívala se na mě soucitně.

,,Jak je to dlouho?'' zeptala jsem se sklesle. Ani jsem neměla přehled o čase.

,,Půl hodiny. Mrzí mě to. Zřejmě jsi měla pravdu. Omlouvám se.'' jen co tohle řekla, tak jsem se rozbrečela. Na hrudi jsem cítila těžký balvan, který mě dusil. A mohlo za to další zklamání, které mi způsobil on. Moje srdce, které se za tu krátkou dobu polibku zacelilo, bylo opět zlomené. Už jsem to nemohla snášet. Nechtěla jsem. Ten pocit byl zničující.

,,Musím jít. Chci být sama.'' vzlykla jsem a postavila se na nohy. Rukou jsem si setřela slzy a utíkala pryč. Chtěla jsem být co nejdál. Co nejdál od toho všeho...

Logan

Díval jsem se do těch jejích krásných očí a utápěl se v nich. Ten pocit jsem miloval, stejně jako ji. Mohl jsem se na ni dívat hodiny a neomrzelo by mě to. Kupodivu z toho našeho polibku byli ostatní nadšení. Ovšem já taky. Litoval jsem tolika věcí a byl rád, že mi odpustila a usmířili jsme se. Už jsem skoro nedoufal, že se to stane. Ale byl jsem šťastný jako blecha. Stála přede mnou a zářivě se na mě usmívala. Opět byla jen moje. Ale kluci mě nakonec odtáhli o pauzu na chodbu, že si pokecáme. Samozřejmě vyzvídali a chtěli o nás podrobnosti. Jako bych jim to neříkal. Teda, aspoň Nick to už dávno věděl, ale Eddie s Ashtonem ne. Tak jsem jim teda řekl, jak to mezi námi bylo. Byli celkem překvapení. Do Isabell by to prý nikdy neřekli a to ji znali už spoustu let.

,,Hele já jdu dovnitř.'' oznámil jsem jim a vydal se na cestu.

,,Jasně. My tam budeme za chvilku.'' houkli za mnou, tak jsem jen kývl. Prošel jsem chodbou od záchodů ke dveřím tělocvičny, že vejdu, ale opíral se o ně Jeff.

,,Ne. Ne teď! Nikam nejdu!'' oznámil jsem mu hned, ale on se pobaveně ušklíbnul. Ah sakra, jak já toho chlapa nesnáším!!!

,,Ale jdeš. Rodiče tě potřebují doma. No, spíš tvůj táta. Takže jdeme.'' ujistil mě, ale já zakroutil hlavou.

,,Ne. Teď se to nehodí. Dorazím potom.'' chtěl jsem ho obejít, ale marně. Popadl mě za triko a táhl ven.

,,Sakra Jeffe! Já tam musím jít! Tohle mi nemůžeš udělat!'' nadával jsem a snažil se mu vyprostit. Marně. Měl o dost větší sílu a byl jednou tak namakaný. Tohle mi byl čert dlužný!!!

,,Smůla Logane. Tvůj otec mi dal jasný instrukce.'' oznámil mi nevzrušeně, ale to mě dopalovalo ještě víc. Zasadil jsem mu ránu do obličeje, že mě na vteřinku pustil, ale pak mě popadl znova a tlačil k autu. Tentokrát ho nezajímalo, že mi něco udělá.

,,Do prdele pust mě!'' přetahoval jsem se s ním, ale on mě přetočil ani nevím jak, k sobě zády. Ruce mi zkroutil za zády. Bolelo to jako čert.

,,Být tebou, tak sebou moc nehážu. Bude to akorát bolet víc. Mít ruce za zády není nic příjemnýho.'' poučoval mě, ale já ho neposlouchal. Chtěl jsem jen jedno. Vrátit se dovnitř a být s Isabell.

,,Trhni si Jeffe!'' zavrčel jsem, to už mě strčil do auta, kde seděl zbytek jeho poskoků. Skvělý, fakt že jo!! Svoje vzpírání jsem už vzdal a nabručeně seděl mezi nimi. Měl jsem toho už po krk. Co si o sobě kurva můj otec myslí??? Všechno jenom dokáže pokazit! Teď si ještě bude Bell, myslet, že jsem se na ni zase vykašlal. KURVA!!!

Isabella

Utíkala jsem ulicemi, kam mě nohy nesly. Na cestu jsem přes slzy skoro neviděla. Lidi kolem sebe jsem nevnímala. Bylo mi všechno jedno. Potřebovala jsem to všechno ze sebe dostat a běh mi připadal, jako nejlepší možnost. Po chvilce jsem před sebou viděla kostel. Okamžitě jsem běžela dovnitř. Doufala jsem, že tam najdu svůj vnitřní klid. Doběhla jsem až před oltář se spoustou svíček a svalila se na kolena. Slzám jsem nechala volný průchod. Nešlo to zastavit. Nenáviděla jsem se za to, že jsem do toho zase spadla. Byla jsem opět na začátku. Všechny ty sezení, co jsem měla u psychologa, mi byly k ničemu. Všechno se to vracelo a v ještě větší síle. V tu chvíli mi připadalo správné, začít se modlit. Dívala jsem se na obraz zobracující Ježíše na kříži. Prosila jsem ho, aby mi pomohl od bolesti a trápení. Nikdy dřív jsem na Boha nevěřila, ale doufala jsem, že mě vyslyší, jak vždycky tvrdili věřící. Potřebovala jsem v to věřit. Nevěděla jsem si rady, kam jinam bych se obrátila. Bůh, byl moje zřejmě nejlepší a jediná možná volba.

Po delší době hysterického pláče, jsem byla vyčerpaná. Neměla jsem už ani žádné slzy, které by si razily cestu ven. Celé moje tělo ochablo. Nedokázala jsem ani ruce dát nahoru. Nešlo to. Neměla jsem sílu. Jen jsem tam dál seděla vkleče, se svěšenýma rukama podél těla před tím oltářem a dívala se do světel svíček. Líbilo se mi, jak plápolaly v míru.

,,Bell?'' uslyšela jsem známý hlas, tak jsem se ohlédla za sebe. Kousek ode mě stál Nick se strhaným pohledem. Nechápala jsem proč, ale bylo mi to jedno. Pohled jsem zase odvrátila a zadívala se opět na obraz. Stále jsem čekala, na odezvu mého modlení. Ale nebyla žádná.

,,Měli jsme o tebe strach. Všichni tě hledají.'' promluvil znovu. Slyšela jsem, jak se pohnul z místa. Musela jsem se hodně soustředit, abych našla sílu na mluvení.

,,Proč?'' zeptala jsem se zmateně a vzhlédla k němu. Stál nade mnou se smutným výrazem ve tváři. A pak mi to došlo. Kolem mě bylo šero a osvětlovalo mě světlo svíček. Zrovna tak jeho tvář. Vypadal tak tajemně a přesto andělsky.

,,Je už jedenáct pryč. Báli jsme se, že se ti něco stalo.'' když tohle řekl, neodpustila jsem si ironický smích.

,,Mám pro tebe novinu. Mně se už něco stalo.'' řekla jsem se sarkasmem v hlase. Nick si nejistě přešlápl na místě a ruce schoval v kapsách svých kalhot. Pohledem ale neuhnul.

,,No, já...nevím, jestli chceš, abych ti na to vůbec něco řekl. Nejsem ten pravý na uklidňování.''

,,To nevadí. Nechci nic slyšet.'' ujistila jsem ho a zadívala se do ohně z jedné svíček. Nick si opět nervózně přešlápl a pak ke mně nejistě natáhl ruku. Nechápavě jsem se na něj podívala. Chvíli jsem ho jen sledovala, ale nakonec jsem jeho ruku přijala. Pomohl mi na nohy, jenže se mi podlamovala kolena, jak jsem byla slabá. Jako by to ani nebylo moje tělo.

,,Odvedu tě domů.'' druhou rukou mi zajel pod kolena a vyhoupl si mě do náruče. Nenamítala jsem. Jeho náruč jsem s radostí přijala a pak obličej schovala na jeho rameni. Konečně jsem v tu chvíli našla klid, po kterém jsem tolik toužila. A mohlo za to jeho přátelské náručí.