Jelikož teď nebudu na wattpadu použitelná, rozhodla jsem se ještě dnes vám sem dát kapitolu, možná stihnu ještě zítra jednu, ale další bude asi v neděli a nebo v pondělí. 

Seděla jsem na křesílku ve svém pokoji. Četla jsem si knihu. Pýcha a předsudek. Tu knihu jsem milovala. Byla jsem vždycky do ní zabraná, že mě nemohlo nic vyrušit. Ale najednou to bylo jiné. Uslyšela jsem kroky na schodech. Kolem mě bylo tíživé ticho, kde byste slyšeli spadnout špendlík. Chvilku jsem se zaposlouchala, ale kroky ustaly. Přesto jsem knihu odložila na noční stolek a šla se podívat. Musela jsem se přesvědčit, že je vše, jak má být, a jsem v domě sama. Otevřela jsem dveře pokoje. Na chodbě byla tma. Po chvilce si na to moje oči zvykly a viděla jsem obrysy zábradlí i nábytku, který se tam nacházel. Rukou jsem sáhla u dveří na vypínač. Trochu mě zabolely oči z toho náhlého světla. Chodba byla pustá. Nikde ani památky po člověku. Prošla jsem pro jistotu ještě přízemí. Nikde nikdo. Trochu jsem si oddychla a vrátila se nahoru. Chtěla jsem zase jít do svého pokoje, ale ještě jsem pro jistotu zkontrolovala ložnici tety Avy a Tobbyho. Byla prázdná.

,,Už ti vážně hrabe.'' pokárala jsem se a vrátila se do pokoje. Ze skříně jsem si vyndala noční košilku, nechala rozsvícenou jen lampičku na nočním stolku a šla do koupelny. Pustila jsem na sebe proud teplé vody a konečně se uvolnila. Nenáviděla jsem svoje nervy. Byla jsem už paranoidní. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, že si zajdu k psychologovi. Pak jsem ale zase uslyšela divné zvuky. Ohlédla jsem se ke dveřím koupelny a vypnula sprchu. Otřela jsem si obličej dlaněmi a poslouchala. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a utřela se. Zase se mi to jen zdálo. Hodila jsem na sebe košilku a zadívala se na sebe do zrcadla. Upoutala mě skoro zahojená rána u mého ramene. Prsty jsem ji přejela a všimla si světle růžových skvrnek, které značily, že mi zůstane jizva. Bylo až k neuvěření, že mě tam kousl Troy. Jenom z té vzpomínky mi běhal mráz po zádech, proto jsem tu myšlenku na něj rychle zapudila. Slíbila jsem si, že na to, co bylo, přestanu už myslet a budu se soustředit jen na budoucnost. Přestala jsem se prohlížet a vrátila se do pokoje. Zavřela jsem pootevřené okno a zalezla do postele. Natáhla jsem ruku k lampičce, ale zarazila jsem se. Všimla jsem si stínu u dveří. Nepamatovala jsem si, že bych je nechala otevřené. Rozšířenýma očima jsem se dívala do prostoru, který zahaloval jejich stín. Pak jsem si všimla, jak se pomalu zavírají. Stál tam! Díval se na mě se svým pokřiveným úsměvem.

,,Rád tě zase vidím. Slíbil jsem ti, že se mě nezbavíš.'' pronesl s pobaveným smíchem. V žilách mi ztuhla všechna krev. Zalkla jsem se, jak jsem chtěla křičet. V mžiku byl nade mnou. Prsty omotal kolem mého krku a já nemohla dýchat. Házela jsem sebou pod jeho těžkým tělem a držela ho za ruce, kterými mě škrtil. Nakonec trochu povolil a já začala křičet.

Házela jsem s sebou dál a bušila do něho rukama. Křečovitě jsem svírala víčka a křičela. I přesto se mi ale vydraly slzy na povrch, které jsem tak nesnášela.

,,To jsem já, Bell, Tobby!'' rázem jsem otevřela oči a dívala se do očí Tobbyho. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nabrat dech. Tobby se na mě díval starostlivě, až trochu se strachem.

,,To jsem jenom já.'' promluvil na mě zklíčený. Okamžitě jsem mu padla kolem krku a rozbrečela se naplno. Tobby mě pevně objal. Byli jsme v mém pokoji a kniha, kterou jsem četla, spadla na zem, jak jsem se zvedla. Kolem nás bylo slabé světlo, které tvořila rozsvícená lampička na nočním stolku.

,,Byl to jen sen. Byl to jen zlý sen.'' šeptal mi na uklidnění. Vlasy mi prohrábl jemný vánek od otevřeného okna a já si uvědomila, že to byl opravdu jen sen. Přesto jsem dál Tobbyho drtila v objetí. Bylo to tak skutečné. Nikdy jsem nevěřila, jak si mysl může s člověkem pohrát.

,,Už je ti líp?'' trochu se ode mě oddálil a starostlivě se mi zadíval do očí. Nebyla jsem schopná slova. Ten sen mě vyděsil k smrti. Radši jsem jen kývala hlavou na souhlas. Bála jsem se toho, že by se mi zlomil hlas hned při prvním slově. Tobby vzal můj obličej do dlaní a vynutil si můj pohled.

,,Všechno je v pořádku. Byl to jen sen. Jenom toho bylo na tebe v posledních dnech moc.'' ujišťoval mě dál. A zabralo to. Nebo spíš ten jeho pohled zabral. Díval se na mě tak naléhavě a s láskou, že jsem mu nemohla nevěřit.

,,Dobře.'' odpověděla jsem mu, ale to jsem netušila, že můj hlas bude sotva slyšet. Nejistě se na mě pousmál a tak jsem mu úsměv oplatila.

,,Tak je to lepší. Běž si dát koupel a pak jdi spát. Musíš si pořádně odpočinout.'' konečně se usmál svým obvykle zářivým úsměvem a tak jsem mu kývla na souhlas. Jako náhradní táta byl vždycky skvělý. 

,,Tak dobře. Já si jdu taky lehnout. Dobrou noc.'' políbil mě na čelo a pak zmizel v chodbě. Já jsem se pro jistotu rozhlédla kolem a pak zavřela dveře, abych se ujistila, že v tom koutě nic není. Pak jsem popadla svoji noční košilku a odešla do koupelny. Spustila jsem na sebe proud teplé vody a snažila se uvolnit. Pořád jsem v sobě měla divný pocit z toho snu. Ohlédla jsem se pro jistotu ke dveřím koupelny a vypnula sprchu. Otřela jsem si obličej dlaněmi a poslouchala. Nakonec jsem jen zavrtěla hlavou a utřela se. Nic jsem neslyšela. Hodila jsem na sebe košilku a zadívala se na sebe do zrcadla. Upoutala mě skoro zahojená rána u mého ramene. Prsty jsem ji přejela a všimla si světle růžových skvrnek, které značily, že mi zůstane jizva. Bylo to přesně jako ve snu. Připadala jsem si, jako bych prožívala deja vu. Nebo možná ne...těžko říct, jestli se to tak bere, když jsem něco prožila ve snu a pak to prožívala doopravdy. Nakonec jsem přestala myslet na ten sen a vydala se do pokoje. Okamžitě mě upoutaly dveře, které byly otevřené. Tělem mi projel mráz. Radši jsem je rychle šla zavřít a opřela se o ně. Pohledem jsem zkontrolovala pokoj a všimla si stále otevřeného okna. Tak jsem ho taky pro jistotu zavřela a pak si chtěla lehnout, ale zarazila jsem se. Jak jsem si toho nemohla všimnout dřív??? Nicméně jsem se zazubila od ucha k uchu. Na posteli totiž sedělo koťátko a pozorovalo mě s rozšířenýma očičkama. Bylo mourovaté a tak zvláštně barevně sladěné. Mělo zrzavé proužky a mezi tím černé s šedivými. Bylo tak nádherné. Okamžitě jsem si k němu vlezla do postele a popadla ho do náruče. Pak jsem si všimla lístečku na druhém polštáři, tak jsem ho vzala do volné ruky.

,,Všimli jsme si, že nejsi ve své kůži od doby, co ses vrátila domů, tak jsme si řekli, že potřebuješ společnost, když jsme stále v práci a tady Star nám přišla jako nejlepší řešení.  Všechny potřebné věci máš dole v kuchyni a záchod s pískem jsme prozatím dali na chodbu k tvým dveřím. Hezky se o ní starej a krásné sny. S láskou Ava a Tobby.''

Musím přiznat, že mi tím udělali radost. Bylo to od nich pěkně fikané, že mi ji dali s lístečkem a ne osobně. Nicméně, jméno jí taky vybrali dobře. Star. Sama bych lepší nevymyslela a na ní se to hodilo. S veselou náladou jsem ulehla a přikryla se. Star jsem si nechala vedle sebe a schoulila se k ní. Ona okamžitě začala vrnět a lízala mi ruku, kterou jsem jí objímala. A pak jsem konečně usnula. Tentokrát bez žádných dalších nočních můr.

Další den ráno mě vzbudilo lízání oka. Otevřela jsem to druhé a měla tak pohled na Star, která s lízáním přestala. Mávala ocáskem ze strany na stranu a pak mi začala lovit ruku, kterou jsem soukala zpod peřiny. To mě rozesmálo a hned zvedlo i náladu. Vesele jsem vyskočila z postele se Star v náručí a sešla do kuchyně. Vytáhla jsem věci z tašky a pak nandala Star jídlo do mističky. Do druhé jsem jí nalila mlíčko. Okamžitě se k tomu nahrnula a bylo vážně komické, jak běžela trochu do strany, jen aby u toho byla hned. Potom jsem se najedla i já a vykonala všechny potřebné úkony. Nakonec jsem si Star připnula na kšíry a v náručí s ní mířila za Mikaelou. Nechala mi totiž naléhavý vzkaz, abych okamžitě přišla.

,,No to je dost! Já nevím, co mám dělat!'' otevřela mi dveře s hysterickým pláčem, čímž mě dokonale zmátla. Na sobě dokonce měla své svatební šaty a po tvářích jí tekly šmínky. Vypadla strašně.

,,Co se stalo?'' zeptala jsem se zmateně a šla za ní do domu. Mikaela mi začala něco říkat, ale nerozuměla jsem jí ani slovo, jak huhlala. Tak jsem Star pustila na zem a odepnula ji z kšír. Ta hned začala dovádět a pobíhat po obýváku. A já jsem Mikaelu natlačila na gauč a posadila se vedle ní.

,,Prosím tě, uklidni se. Nerozuměla jsem ti ani slovo. A řekni mi, co se stalo, ale v klidu.'' promluvila jsem na ni mile a ona se teda zklidnila. Zadívala se mi do očí a kapesníčkem si utírala nos a posmrkávala.

,,Nick.'' začala pomalu a snažila se dýchat normálně, jenže se pořád stále zalkávala od přemáhání pláče.

,,Ano?'' pobídla jsem ji a držela ji za volnou ruku.

,,On mě podvedl.'' vykoktala ze sebe.

,,Cože?'' tentokrát jsem vypískla já. Tohle bych do Nicka nikdy neřekla. Jak to mohl udělat? A zrovna jí?

,,Jo. Ale bylo to ještě před naším zasnoubením. Dnes jsem byla za ním u jeho rodičů a oni, že je v pracovně s nějakou jejich známou. Neznám ji. Nicméně jsem šla za nimi a slyšela je hádat se ohledně té jejich noci. Nick na ni křičel, že to pro něho nic neznamená a že nic víc nebude, ale ona pořád tvrdila, že to nemůže jen tak nechat, že se jim spolu líbilo.'' vykoktala mi a znovu se naplno rozbrečela. Na to co mi řekla, jsem nemohla najít správná slova, tak jsem ji jednoduše pevně objala.

,,Já jsem pak otevřela dveře a Nick mi začal všechno vysvětlovat. Jenže já to nechtěla slyšet. Slyšela jsem dost. Měla jsem takový vztek, že jsem mu dala pěstí a pak utekla domů. Chtěla jsem ty šaty roztrhat, ale nedokázala jsem to. Místo toho jsem si ji je vzala na sebe. Nevím, co mám teď dělat.'' zoufala si dál a brečela. Snažila jsem se ji uklidnit slovy, že se to vyřeší, ale nebyla jsem ta pravá, abych radila. Nakonec se přece jen uklidnila a dokonce si všimla Star. Začala si totiž hrát s její nařasenou sukní od šatů, tak si ji vzala do náruče.

,,Kde si k ní přišla?'' zeptala se mě se smutným úsměvem a mazlila se s ní.

,,Včera mi ji dala teta s Tobbym. Jmenuje se Star.'' usmála jsem se na ni a všimla si, jak se jí hned vylepšila nálada. Stejně jako mě včera v její přítomnosti. Jo, malé zvířátko dělá zázraky.

Mikaela byla po hodince už v naprostém klidu a společně jsme se smáli. To díky Star, se kterou jsme si hráli. Pak jsme ale šli uklidit svatební šaty. Mikaela si byla dát sprchu a pak jsem ji znovu nalíčila. Vypadala hned lépe, ale přesto mezi námi visela nevyřčená otázka, jestli se vrátit za Nickem a urovnat to. Dalo by se říct, že teď jsme na tom byli s Mikaelou stejně.

,,Mám strach Bell. Bojím se, že když ho uvidím, tak to bude jiné. Co když už se na něho nebudu schopná dívat jako do teď? Nechci v něm vidět nevěrníka a lháře, ale bojím se, že to jinak nebude. Nebudu si ho moci vzít.'' svěřila se mi se svojí obavou a oči se jí trochu leskly. Chápala jsem ji. Takhle jsem se cítila já. Když jsem znovu viděla Logana na prahu jejich dveří, tak jsem v něm viděla jen kluka, který rád láme srdce...čili dostat holku do postele a pak odkopnout. Dříve jsem v něm viděla boha. Ano, brala jsem ho tak. Je to vážně k neuvěření, jak jeden skutek ovlivní pohled na milovanou osobou.

,,Nemůžu ti zaručit, že to tak nebude. Musíš se o tom prostě přesvědčit.'' Mikaela se na mě smutně usmála, ale kývla na souhlas.

,,Půjdeš se mnou?'' zeptala se s roztřeseným hlasem. Měla jsem chuť říct, že ne, protože jsem se obávala, že tam bude Logan, jako jsem já teď s ní. Ale přemohla jsem se.

,,Jistě. Vždycky ti budu oporou.'' ujistila jsem ji a ona mě objala na důkaz poděkování.

Nakonec jsem Star tedy znovu připnula na kšíry a vyrazili jsme. Pro jistotu jsme šli pěšky, abychom se trochu provětrali. Hlavně Mikaela, aby udržela hlavu chladnou. Nechtěla znovu vybuchnout a ne zrovna před ním. Nicméně jsme tam byli stejně celkem rychle. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme před dveřmi od domu jeho rodičů. Mikaela zazvonila. Chvíli jsme čekali a ona na mě házela zoufalé a ztrhané pohledy. Bylo mi jí líto.

,,Ah, Mikaelo. Jsme rádi, že ses vrátila.'' pousmála se na ni jeho matka s velkým pochopení. Jenom jí kývla a šla dovnitř.

,,Isabell, tebe jsme dlouho neviděli. Ráda tě zase vidím.'' objala mě na přivítanou, tak jsem ji taky pozdravila a vešla dovnitř. Mikaela mířila nahoru po schodech do patra. Mě místo toho Nickova mamka vedla do obýváku. Ve dveřích jsem div nezaklela. Byl tam její manžel a s ním tam seděl Logan. Přesně jak jsem si myslela...

,,Bell, tebe jsem dlouho neviděl, jak se ti daří?'' usmál se na mě a ukázal tak řadu svých zubů. Neměl zrovna dokonalý chrup, ale tak měl na to už taky věk.

,,Dobře. Děkuju za optání.'' odpověděla jsem slušně a posadila se do křesla naproti Loganovi.

,,Asi se ještě neznáte, tohle je...'' začal, ale skočila jsem mu do řeči.

,,Já vím. Měla jsem už tu čest.'' řekla jsem s náznakem sarkasmu a radši pohledem uhnula. Logan se netvářil zrovna mile, když jsem to řekla. Pro jistotu jsem se dívala jen na Nickovi rodiče, nebo na Star, která mi hryzala prsty nudou.