Po jednom dni cesty s tím, že jsem přestupovala v Chicagu, jsem konečně stála na prahu svého domova. Bylo už osm večer, jenže jsem se neodvážila vejít hned. Rozmýšlela jsem se, jestli dělám dobře. Ale jo, rozhodla jsem se, tohle je snad moje jediné dobré rozhodnutí. Vrátit se domů! To jsem měla udělat hned, jak jsem ten práh tehdy překročila. Vůbec jsem neměla od tety Avy a Tobbyho odcházet. Oni byli má rodina!

Víc jsem už neváhala. Otevřela jsem dveře a vešla do chodby. Z obývacího pokoje jsem slyšela hrát televizi. Z toho rozrušení, že jsem konečně doma, mi spadly klíče z rukou.

,,Tobby?'' zavolala teta Ava, tak jsem se vydala za jejím hlasem. Seděla na gauči se skrčenýma nohama. Ani jí nenapadlo, že bych to byla já. Nedivím se. Neozvala jsem se jí takovou dobu. Ani nevím, kolik času uběhlo...měsíc? Čtvrt roku? Půl roku? Nemám tušení. Vím jen, že je srpen. Čas jsem nesledovala a už vůbec ne, když mě věznili v tom domě jako kus dobytka. Byla jsem tak ráda, že jsem zpět. Moje srdce bolelo, když jsem si uvědomila, jak moc jsem tetě ublížila.

,,Tobby co ti tak trvá?'' promluvila znovu a otočila se ke dveřím. Trochu jsem se na ni pousmála a po tvářích nechala stékat slzy, které si razily cestu. Teta Ava byla chvilku mimo, ale pak rychle ke mně přistoupila a pevně mě objala. To už jsem se rozbrečela na plno.

,,Vrátila ses. Tolik jsem se o tebe bála. Vůbec si se neozývala, už jsem pomalu přestala doufat, že se vrátíš.'' šeptala mi a já poznala, že taky brečí. Tak moc mě mrzelo, že jsem jí tolik ublížila.

,,Je mi to tak líto. Omlouvám se, neměla jsem odcházet.'' vykoktala jsem ze sebe mezi vzlyky.

,,Jsem tak ráda, že jsi zpět. Ani nevíš jak. A nic si z toho nedělej, hlavní je, že ses vrátila. Všechno bude v pořádku, uvidíš.'' utěšovala mě, tak jsem jen kroutila hlavou na souhlas. Potom jsem si šla dát koupel na její rozkaz a nakonec jsme si společně sedli v mém pokoji na postel. Povídali jsme si o všem, co se doma událo a já jí řekla, co jsem dělala já. Jen jsem vynechala věci, které by ji rozhodily. Asi v jedenáct večer dorazil i Tobby a byl rád, že mě vidí. Já taky. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi v New Yorku chyběli. Ale byla jsem už doma a to bylo v tu chvíli nejdůležitější. Zapomněla jsem na vše ohledně New Yorku a věnovala se jen rodině.

Další den ráno jsem ospalá vylezla z postele a namířila si to do kuchyně, abych se probrala s pořádnou dávkou kávy.

,,Ahoj Bell.'' promluvil na mě známý hlas, tak jsem se snažila rozlepit oči. Chvilku jsem na tu osobu jen zírala, ale pak mi to konečně došlo.

,,Mikaelo!'' vyjekla jsem radostně a běžela k ní. Ona se zvedla od stolu a objali jsme se.

,,No to je dost, že ses vrátila. Mám pro tebe novinku.'' řekla mi káravě, když jsem se odtáhla a posadili se ke stolu.

,,Já vím, měla jsem se ozvat, ale bylo to všechno složité. Všechno ti řeknu, slibuju, ale teď mluv ty. Jak jste se tu s Nickem měli?'' usmála jsem se na ni, jak nejlépe jsem uměla. Mikaela se na mě chvilku dívala nedůvěřivě, ale nakonec se taky usmála.

,,Fajn řekneš mi to za chvilku. Jinak ta moje novinka je, že já a Nick jsme zasnoubení. Za dva týdny se koná svatba a chci, abys mi šla za svědka.''

,,To jako fakt?'' zeptala jsem se překvapeně a ona kývla.

,,Moc ráda. Mikaelo, mám z vás takovou radost. Konečně jste spolu.'' objala jsem ji nadšeně a ona se jen smála. Potom mi při snídani řekla vše, co se tu dělo a nakonec jsme se zavřeli u mě v pokoji. Tam jsem jí zase řekla já svůj příběh a on se nestačila divit. Dívala se na mě jako by mě právě propustili z cvokárny.

,,Děláš si ze mě srandu?? Oni tě vážně unesli, a proto sis změnila vzhled???'' ptala se mě nevěřícně.

,,Jo. To co ti tu říkám je pravda. I to, že Jason zmizel, aniž by mi mě na to připravil a Logan hned po něm. Ale u něj to nechápu. Teď to vypadá, že mu šlo jen o sex a ne o mě.'' svěřila jsem se jí a chtělo se mi brečet. Pořád jsem se snažila přijít na to, proč Logan zmizel, ale na nic jsem nedokázala přijít. A čím víc jsem na to chtěla přijít, tím víc mě to ničilo.

,,Ah Bell, já bych tě ráda utěšila, ale toho tvého Logana neznám. Prostě se budeš muset přes to přenést. Nevím, jak ti s tímhle pomoci, ale tak teď bude hodně chystání ohledně svatby. Jestli chceš, můžeš mi pomáhat, aspoň se odreaguješ.''

,,Jsi skvělá.'' usmála jsem se na ni. Jo, Mikaela byla vždycky ta, která si našla způsob, jak se něčím zabavit.

Logan - den jeho odchodu

Ráno mi začal zvonit budík na mobilu, tak jsem ho rychle vypnul, aby nevzbudil i Bell. Opatrně jsem vylezl z postele a oblékl se. Potom jsem jí nechal vzkaz a odešel. Měl jsem pohovor kvůli práci, kterou jsem si vyhlédl. Měl jsem být něco jako obchodní manažer. Na to jsem taky měl vystudovanou školu. Nicméně jsem se tam ani nedostal. Jen co jsem vyšel na ulici, tak jsem před domem viděl známé tváře. Byli to poskoci mých rodičů, kteří mě už kdysi dotáhli zpět domů. Tohle neznamenalo nic dobrého.

,,Zase vy? Já s vámi ale stejně nepůjdu. Mám svůj vlastní život. Rodičům můžete vzkázat, že se prostě nevrátím.'' oznámil jsem jim klidně, i když to ve mně vřelo, jen při pohledu na ně.

,,Rádi bychom, ale nejsme tu kvůli povídání Logane. Víš moc dobře, že s námi půjdeš buď po dobrém, nebo po zlém.'' promluvil nejstarší z nich, což je taky velmi dobrý přítel mého otce. Pracuje pro něho už spoustu let. Ještě než jsem se vůbec narodil.

,,Jeffe, já nikam nepůjdu. Ne dnes! Mám pohovor a nahoře spí moje přítelkyně. Takže hned teď odjeďte. Domů se vrátím, až budu chtít.''

,,Je mi líto, ale ty s námi půjdeš.'' pokynul hlavou ostatním chlapům a ty šli na mě. Bránil jsem se jim, ale marně. Bylo jich na mě moc.

,,Jeffe, ne! Sakra, nechte mě!! Nemůžu ji tu nechat!'' nadával jsem, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Naložili mě do auta a jeden ten chlap mi dokonce dal pěstí, aby měli ode mě pokoj. Jenže on mi ji zasadil na spánek a upadl jsem do bezvědomí.

Probudil jsem se s menší bolestí hlavy. Rozhlédl jsem se kolem sebe a k mému neštěstí zjistil, že jsem ve svém pokoji. Naštvaně jsem se zvedl z postele a šel za našima. Jak jsem je znal, tak rozhodně byli v obýváku. Nemýlil jsem se. Když jsem sešel do přízemí našeho obrovského přepychového domu, tak jsem je uviděl sedět na gauči. Naproti nim v křeslech seděli nějací jejich známí. Už jen z toho pohledu se mi dělalo zle. Nesnášel jsem své rodiče a jejich život. A ještě víc, když mě do něho chtěli za každou cenu zařadit a ovládat můj život, jak už jsem se jednou zmínil Bell.

,,Ah, Logane, drahoušku. Konečně ses probudil. Chci ti představit své přátele.'' usmála se na mě matka a pokynula mi, abych se taky posadil. Bože, jak já je nesnáším.

,,Prosím tě mami, přestaň s tím!'' urval jsem se na ni rozčílený. Měl jsem toho všeho po krk.

,,Okamžitě se omluv. Nesluší se, aby ses takhle choval před návštěvou.'' promluvil na mě rázně otec, při čemž jsem se naštval ještě víc.

,,Neprosil jsem se o to, abych tu byl. Copak to nechápeš?! Já nikdy nebudu podle tvých představ! I kdyby si mě tu měl držet jako vězně. Rozumíš? Já nikdy nebudu dělat, co vy dva po mě chcete. Udavte se těma penězi, je mi to jedno, ale mě do toho netahejte!'' křičel jsem na ně a všiml si nechápavého výrazu těch lidí.

,,Omluvte nás.'' pronesli naši a táta mě za ruku odtáhl do své pracovny vedle. Tam mě pustil, tak jsem si ruce zkřížil na hrudi a provrtával je dál nenávistným pohledem.

,,Co si o sobě myslíš? Vždycky jsme pro tebe dělali všechno, co pro tebe bylo dobré. A ty si jenom nevděčný mezek!''

,,Drahý, ukli...'' začala matka, ale okřikl ji, aby se do toho nepletla. Díval jsem se na ně a uvědomil si, že už ani jejich manželství není tak dokonalé, jak se zdálo.

,,Ty náš milej zlatej, budeš ode dneška poslouchat. Mám už toho dost. Zřejmě jsme na tebe byli málo přísní, ale tohle se změní. Jeff tě bude hlídat 24 hodin denně a budeš chodit na vysokou.'' poručil mi a pak odešel. Vstřebával jsem všechno, co mi řekl, ale přesto jsem měl jasno. I kdyby se na hlavu stavěl, neposlechnu ho.

,,Logane, vážně jsi musel svého otce tak vytočit? Co tomu řeknou naši přátelé?'' začala matka, ale jen jsem se na ni zhnuseně podíval.

,,Jdi k čertu mami. Nikdy nebudu dělat, co vy dva chcete.'' zavrčel jsem naštvaně a odešel. Zavřel jsem se v knihovně a projížděl pohledem knihy, které jsme tam měli. Odejít jsem hned nemohl, protože mě střežili dokonale. Ten den jsem prostě šanci neměl.

Chtěl jsem si zavolat, ale mobil mi někam schovali a pevnou vypojili. Neměl jsem se jak ozvat Bell. Ale nakonec se mi další den povedlo vypařit z domu. Stavil jsem se u jednoho svého kamaráda a ten mi půjčil své auto. Jel jsem zpátky do New Yorku za Bell. Bál jsem se toho, že jinak o ni přijdu. Už tak to muselo vypadat divně.

Do New Yorku jsem dorazil další den. Zaparkoval jsem před domem a běžel přes ulici do domu. Ale pak jsem si jí všiml. Stála u silnice a mávla na taxík, který k ní přijížděl. Pak jsem si všiml i cestovní tašky.

,,Isabell!'' zakřičel jsem na ni, ale neslyšela mě. Rozeběhl jsem se směrem k ní a volal na ni, ale stále mě neslyšela. Do cesty se mi pletli lidé, kteří mě tím zdržovali.

,,Isabell!'' zakřičel jsem znovu, když už jsem byl skoro u ní, ale ona zabouchla dveře taxíku. Hned na to se rozjel, ale nevzdával jsem se. Utíkal jsem za ním a volal na ni, ale po chvilce se mi ztratili z dohledu. Zastavil jsem se u kraje silnice a snažil se nabrat dech. Opíral jsem se rukama o kolena a zhluboka dýchal. Snažil jsem se tak zahnat slzy, které se draly na povrch. Uvědomil jsem si totiž, že jsem ji ztratil.

Když jsem se dal trochu do klidu a rozdýchal se, vrátil jsem se zpátky k autu. Chvíli jsem přemýšlel, kam asi tak mohla jet. Ale jediné, co mě napadlo, bylo, že se vrátila domů. Bohužel mi nikdy neřekla, kde přesně bydlí. Co si pamatuju, tak jsem ji tehdy nabídl odvoz, když jsem projížděl Memphisem v Tennessee. Nezbývá nic jiného, než začít hledat tam a to s pomocí mého kamaráda, který tam žije.