Dala jsem si koupel a pak se svalila do postele. Ještě nějakou chvíli jsem jen tak přemýšlela a vzpomínala na dětství, kdy rodiče ještě žili. Chyběli mi a moc. Ale čas prostě nejde vrátit a s touhle myšlenkou jsem i usnula.

Ráno jsem se oblékla a podívala se na památky ve městě a pak zrušila rezervaci na další den. Jela jsem zase o kus dál. Chtěla jsem se do New Yorku dostat co nejdříve a zdržet se někde maximálně dva dny. Tak to bylo nejlepší. A moje další zastávka byla Lexington.

Jen co jsem se ubytovala, tak jsem vyrazila do Kentucky Horse Parku. Je to park věnovaný ,,vztahu člověka s koněm'' a je tu přehlídka plemen i z celého světa. Pak jsem se ale vydala do Lexmark International, kde se vyvíjí a vyrábí tiskové a obrazové produkty. Tohle mě vždycky zajímalo, proto jsem tam strávila dost času. A jako poslední jsem navštívila muzea, která se tu nacházela, jako např. Aviation Museum of Kentucky, čili letecké muzeum. J

Na hostel jsem se vrátila úplně vyčerpaná a usnula jako mimino. Taky není divu, celý den jsem si náramně užívala a viděla zajímavé věci a ty koně byly úžasný. Ale dost tlachání, moje cesta nekončí a ještě mě čeká další dobrodružství, pokud to tak můžu nazvat. J

Tentokrát jsem nasedla na autobus do Huntingtnu v západní Virgínii. Slyšela jsem, že tam jsou historické stavby a muzea. Třeba muzeum umění, na které se těším nejvíc.

Pro dnešek jsem se ale neubytovala, protože jsem tu neměla tolik míst, co bych chtěla navštívit. Záleželo mi hlavně na tom muzeu umění, proto jsem se tam hned vydala. Jenže, jen jsem se tam objevila, tak jsem si všimla Logana. Stál u jedné sochy a v ruce držel nějaký leták, který si pročítal a všímal si předmětů, které se tu nacházely, což byly sbírky americké a evropské obrazy, sochy, grafiky, kresby, stejně jako sklo vyráběné v Západní Virginii a Ohio Valley, americké lidové umění, čínské a japonské dekorativní předměty, 18. a na počátku 19. století britské stříbro, haitské umění, zbraně a předměty hmotné kultury z Blízkého východu. Což jsem se samozřejmě dověděla na transparentu, který se nacházel před budovou.

Udivovalo mě, že ten kluk má podobné myšlení jako já. Tedy, až na jisté výjimky. Já nejsem tak domýšlivá, jako on. J

Ale i tak jsem byla celkem ráda, že ho vidím. Líbilo se mi na něm, jak je plný energie. Dokonce se mi on samotný líbil. Přece jen, byl tak podobný Milovi, skoro jako vejce vejci. Fascinovalo mě to.

,,Ahoj, máš rád umění?'' zeptala jsem se, jen co jsem se postavila vedle něj. On se ale docela leknul. Samozřejmě se to snažil zamaskovat. J

,,Hey, co ty tu? Myslel jsem, že mě nebudeš chtít už nikdy vidět. Jinak, umění miluju.'' zazubil se na mě a do hlasu se mu vloudila ta známá namyšlenost.

,,Jak vidíš, jsem tu ze stejného důvodu. Umění.'' usmála jsme se taky a radši si prohlížela sochu.

,,Už si nemyslíš, že tě sleduju?''

,,Ne. To by sis teď mohl myslet ty.'' ušklíbla jsem se a pokračovala k dalšímu exponátu. Logan šel za mnou a nezavřel pusu.

,,To je fakt. Asi myslíme stejně. Budeš tu dnes ubytovaná? Mohl bych tě když tak svést, jestli chceš. A navíc, už jsme se tak hezky seznámili.''

,,Ne nejsem ubytovaná. Ale budu ráda, když mě svezeš. Moje další zastávka je Morgantown.''

,,Fakt? Tam mám taky namířeno. Jsem zvědavý, co tam mají. Ale slyšel jsem, že je tam výborná restaurace, tak bychom to mohli zkusit.'' usmíval se na mě a šel k další soše. Tím mě překvapil. On mě zve do restaurace? To se divím. J

,,Proč ne. Ale nevidíš v tom nic víc, nebo jo?'' zajímala jsem se pro jistotu, abychom se vyhnuli případnému trapasu.

,,A pak kdo je tu domýšlivý. Proč si myslíš, že bych s tebou chtěl něco mít?'' zasmál se a pozornost upoutal na mě. Wow, to jsem si asi naběhla.

,,No, co já vím. Víš co, nech to plavat.'' obrátila jsme se k němu zády a šla se podívat na sbírku obrazů. Už jsem si ho prostě nevšímala a soustředila se jen na exponáty, které mě fascinovaly. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si neuvědomila kolik je hodin a taky nedávala pozor na cestu. Když jsem chtěla přejít k dalšímu obrazu, tak jsem do někoho vrazila.

,,Moc se omlouvám.'' řekla jsem hned a podívala se na dotyčného. Byl to pohledný kluk v mém věku, aspoň myslím. Připomínal mi jednoho mého bývalého přítele z Nashvillu.

,,Isabell? Jsi to vážně ty?'' usmál se na mě překvapeně a já se tak přesvědčila, že je to opravdu on. Byl to můj nejlepší přítel Noah.

,,Noahu, málem jsem tě nepoznala. Tak ráda tě zase vidím.'' skočila jsem mu kolem krku a dusila ho v objetí. Stejně tak on mě.

,,Jsi stále krásnější. Jsi tu na výletě?'' zajímal se a tou první poznámkou mě nepřekvapil. Vždycky mi říkal, jak jsem krásná a lichotil mi tím tak. J

,,No, tak trochu cestuju. Chci se dostat až do New Yorku a nějaký čas tam zůstat. Ještě uvidím. A co ty? Povídej, přeháněj. Chci vědět všechno.'' zajímala jsem se nadšeně a on spustil. Říkal mi, že má teď v práci volno a že je tu na výletě se svojí přítelkyní, která šla se svojí mamkou napřed do jedné restaurace.

,,Bell, už pojedu. Jedeš teda taky?'' ozval se vedle mě najednou Logan a Noah se na mě překvapeně podíval.

,,Ehm, jo. Jen, Logane, tohle je můj kamarád Noah.'' představila jsem je, ale všimla jsem si, jak se Logan divně tvářil, ale rychle nasadil kamennou tvář.

,,Jasně, tak jdeme?'' řekl dost lhostejně, tak jsem se omluvně podívala na Noaha, který to nechápal.

,,Ráda jsem tě viděla. Snad někdy jindy. Ahoj.'' objala jsem ho na rozloučenou a pak odešla s Loganem. Ten měl celkem na spěch, takže jsem musela rychle, aby mi nakonec neujel.

,,Stalo se něco?'' zeptala jsem se ho, když jsem došla k jeho autu, o které se už opíral.

,,Ne. Jsem v pohodě. Jen...to je jedno. Jedem?'' nasadil klidnou masku a dokonce se pousmál. Tak jsem to tedy hodila za hlavu a sedla si do auta. Logan se usadil za volant a vyjeli jsme směrem do Morgantownu.

Logan

Cestou jsem se stavil v Huntingtnu, abych se podíval na muzeum umění. Vždycky jsem měl rád všechno kolem toho. Ale rozhodně jsem nečekal, že tam potkám zase ji. Isabellu. Takové štěstí jsem nikdy neměl, abych při cestování potkal jednoho člověka tolikrát. Jak se ale zdá, tak uvažuje stejně. Líbila se mi její povaha a hlavně to, jak jsem ji dopaloval. Viděli jsme se po třetí a mě to připadalo, že se známe celou věčnost. Stále jsme měli o čem mluvit. A popravdě, byla jiná než holky, které jsem do dnes potkal.

Když mě měla dost, tak si hleděla jen výstavy exponátů, které tu měli. A já měl možnost, si ji prohlédnout pořádně. Všímal jsem si každé maličkosti. Když se jí něco nezdálo v letáku, který měla, tak krčila obočí, až se jí utvořila jemná vlnka na čele. Její pomněnkové oči jí zdobily husté řasy a nos pár světlých pih. Vlasy měla dlouhé po lopatky a tmavě hnědé, což je u modrookých lidí nezvyk. Ale ona byla krásná. Tím, že měla tmavé vlasy, jí více podtrhovalo její oči a lépe vynikaly. Postavu měla normální. Ani tlustou a ani hubenou. Jiní by mohli říct, že je trochu oplácaná, ale k ní to sedělo.

Byl jsem jí tak zaujatý, že jsem zapomněl na všechno kolem sebe. A pak jsem uviděl jeho. Viděl jsem, jak si ji měří zdálky a pak do něj Bella vrazila. Ukázalo se ale, že je to její kamarád. Nevím proč, ale v jednu chvíli jsem se neovládl a žárlil na něho. Rychle jsem ale nasadil masku, aby si toho Isabella nevšimla a vyrazil k autu. Nemínil jsem se s tím klukem nějak spřátelit, protože to bylo stejně k ničemu. Už ho nikdy neuvidím.

Cesta do Morgantownu nám trvala 3 a půl hodiny a jelikož jsme vyrazili až k večeru, tak jsme tam dorazili na devátou večer. A Bella usnula cestou. Nechtěl jsem ji ale budit, tak jsem nejprve zařídil pokoj a pak ji tam donesl. Spala jako mimino. A překvapuje mě, že má tak tvrdý spánek. To mě vzbudí každá maličkost.

,,Logane, přestaň.'' zamumlala Bella, když jsem ji položil na postel a přetočila se na bok. Nad tím jsem se musel pousmát. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil jednu věc...a to, že mi na ní začínalo dost záležet, i když jsem ji vlastně neznal. Proto jsem šel radši spát, než abych ji pozoroval, jak spí. Vzal jsem si deku z komody a uvelebil se na křesle, které bylo u velkého okna, s tmavými závěsy.

Bella

Když jsem se probudila, tak jsem se lekla. Ležela jsem v posteli a netušila, kde se v ní vzala. Pak jsem si ale všimla Logana, jak spí shrbený na křesle. Musel být už tak rozlámaný a z toho křesla to nebude o moc lepší. A já se cítila skvěle a svěží, ale ozval se můj žaludek, proto jsem vykonala potřebnou hygienu a vyrazila do města pro něco k snídani.

Vešla jsem do jedné cukrárny a nakoupila kroasanty a taky dvě kávy. Bylo mi jasné, že Logan bude stejně vyhládlý a kafe mu bodne. Jenže když jsem se s tím vším vracela k motelu, tak jsem neviděla jeho auto. Nevím proč, ale měla jsem takové tušení, že prostě zmizel. A nemýlila jsem se. Pokoj byl prázdný, tedy až na můj bágl, který ležel vedle postele. Byla jsem zklamaná. Myslela jsem, že sem konečně našla přítele, který by sdílel moje záliby. Nikdy jsem si nemyslela, že si s tak cizím klukem budu rozumět a přesto se to stalo.

Na jídlo mě přešla chuť, tak jsem to hodila do popelnice, která byla kousek od pokoje a pak si vzala své věci. Courem jsem se podívala po městě a pak sedla na autobus do Readingu. Tam se nachází Reading Public Museum, které je umění, vědy a historie muzea. Cesta mi ale trvala necelých 5 hodin. Musím uznat, že mě to město dost zaujalo, proto jsem se tam zdržela ještě další den, abych si obešla všechny možné krámky a jejich památky. Pak jsem se ale konečně vydala do New Yorku, do města, které nikdy nespí. Tedy, aspoň mi to říkala vždycky Medison. J

Cesta trvala dvě a půl hodiny. Byla jsem z té cesty vyčerpaná a potřebovala jsem nutně sprchu. Jenže motely tady nejsou zrovna levné a pak jsem narazila na jeden leták. Jedna kavárna hledala číšnici s možností ubytování. Tak jsem tam rovnou zašla. Bylo to jen pár bloků od hlavního nádraží.

A měla jsem štěstí. Vedoucí byla jedna hodně milá paní, která si říkala Chelsey, i když to nebylo její pravé jméno a mě to přišlo vtipné. Ale tvrdila, že to je dlouhá historie, proč má takovou přezdívku. Ale to jsem tolik neřešila. Dala mi hned první směnu, tak jsem si dost mákla. Myslela jsem, že to nebude až tak hrozné, ale sem chodilo tolik lidí, jako by se s nimi roztrhl pytel. Takže jsem byla ráda, když mi předala klíčky od bytu a odvedla mě tam. A to taky byla pecka. Ten byt byl sice malý, ale hrozně útulný a krásně zařízený.

Jenom co Chelsey odešla, tak jsem zaplula do vany a odpočívala. Cítila jsem, jak mám úplně těžké nohy. Tolik hodin na nohou jsem už dlouho nestrávila, tak není divu, že mě teď tolik bolely. Ale to potom ustalo a tak jsem si pustila televizi a vzala si něco dobrého na zub, což jsem si musela koupit cestou, jinak bych tu umřela hlady.

Jenže, přes to všechno, že jsem si splnila sen a byla v New Yorku, jsem měla špatné svědomí vůči tetě Avě. Proto jsem si v chodbě sedla k telefonu, který tu měli a rozhodovala se, jestli jí zavolat. Trvalo mi snad hodinu, než jsem se odhodlala a vytočila její číslo.

,,Bell, jsi to ty?'' řekla hned teta, aniž bych stačila něco říct.

,,Ano teto, jsem to já.'' odpověděla jsem jí klidně a slyšela, jak se jí ulevilo. Musela se o mě hodně bát, když jsem se jí několik dní vůbec neozvala.

,,Co tě to napadlo, takhle odejít? Kde jsi? Jsi v pořádku? Jestli chceš, tak pro tebe hned přijedu.'' chrlila na mě a tak jsem ji musela zarazit.

,,Jsem v pořádku a nechci, abys pro mě přijela. Je to mé rozhodnutí. A domů se vrátím, ale ne teď, potřebuju hodně přemýšlet.''

,,Přemýšlet? A nad čím prosím tě?''

,,To nemůžeš pochopit. Ale je zbytečné mě přemlouvat. Mám tě ráda, ale teď prostě potřebuju volnost. Budu ti občas volat, jak na tom jsem, aby ses nemusela strachovat, ale rozhodně mě nehledej.''

,,Ah, Bell, já ti rozumím. Udělala jsem to samé, když jsem byla v tvém věku. Ale byla jsem ráda, když jsem se vrátila. Nechám tě tedy. Hlavně si dávej pozor.''

,,Neboj se. Budu v pořádku. Pozdravuj Tobbyho, musím končit. Ahoj.'' rychle jsem zavěsila, než stačila říct něco dalšího a celkem si oddychla, že to nakonec vzala celkem v klidu.

Další den jsem vstávala na ranní směnu, takže jsem, jak jinak, nestíhala. Rychle jsem na sebe hodila úzké tmavě modré kalhoty a k tomu černé tílko, jelikož bylo venku snad 40°C a vlasy si dala do drdolu. Ani jsem se nelíčila. Stejnak nemám ve zvyku se moc líčit a bylo mi fuk, co si ostatní myslí. A dost lidí mi také tvrdí, že já se líčit nepotřebuju. Takže tím je všechno vyřešené.

Do práce jsem se ale přiřítila právě včas. Akorát odbíjela sedmá ráno a Corby šel otevřít přední dveře, pro zákazníky.

,,Máš štěstí, Chelsey se nezdá, ale co nesnáší, jsou opozdilci.'' upozornil mě s úsměvem Corby, tak jsem se jen zakřenila a hodila na sebe zástěru a šla dopředu obsluhovat nedočkavé zákazníky.

Den ubíhal rychle, až jsem se dost divila. Takovýhle fofr jsem doma nikdy nezažila. Možná je to tím, že náš stát nemá tolik obyvatel jako New York. J Ale co, vždyť je to jedno. Mám, co jsem chtěla, i když to není podle mých představ, ale platí tady slušně. Takže není co řešit. Dnes se ale jdu s Corbym podívat do jednoho klubu, který je prý vyhlášený. A název? Tak ten si vážně nepamatuju, protože byl zvláštní a těžký na zapamatování. J

,,To je dost. Trvalo ti to.'' postěžoval si Corby, když jsem sešla dolů z bytu. Mimochodem, přehání. Trvalo mi to jen 10 minut. J

,,Jsi škarohlíd. A nechceš už náhodou jít?'' řekla jsem pobaveně, protože on si mě nějak zvlášť prohlížel se zájmem.

,,No jasně. Tak jdeme.'' zazubil se na mě od ucha k uchu a tak jsme vyrazili. Museli jsme jet autobusem ještě pár stanic, dokud jsme se nenacházeli před barem.

,,Bude se ti tam líbit, věř mi.'' ujistil mě a pak mě vtáhl do davu lidí, kteří se snažili dostat dovnitř. On se ale znal s bodyguardem, takže ho jen pozdravil. Vevnitř byla spousta lidí a nezahlídla jsem jediného člověka, který by se tu nudil.

,,Takhle to tu vypadá vždy?'' zeptala jsem se překvapeně, ale on se jen zasmál a táhl mě k baru. Ten Corby je taky dílo. Je jen o dva roky starší jak já, je vysoký zhruba metr osmdesát a krátké hnědé vlasy, které má trošku kudrnaté. Sice není žádný krasavec, ale je v pohodě a plný elánu.

Zatímco mě Corby táhl za sebou, tak jsem se rozhlížela kolem sebe. Našlo se tu i pár známých tváří. Samozřejmě to byla třeba taková Lindsey Lohan, která je proslavená pařbami po barech. Takže mě ani nepřekvapilo, že tu je, ale pak jsem si všimla Logana. Proto jsem se pustila Corbyho se slovy, že budu hned zpátky a šla za ním.

,,Logane?'' zavolala jsem na něj, ale on mě jen přejel pohledem a šel dál. Přišlo mi to divné, ale tak jsem se rychle procpala lidmi a sáhla mu na rameno, aby se zastavil.

,,Logane.'' oslovila jsem ho překvapeně, že mě ignoroval, ale pak mi to došlo.

,,Asi jste si mě s někým spletla.'' řekl mi též překvapeně a já se pro sebe usmála od ucha k uchu. Vážně jsem si ho spletla. Tohle nebyl totiž Logan, ale samotný Milo. A poznala jsem to podle očí. Milo je má hnědé, zatím co Logan je měl zelené. A pak se ještě lišili pusou.

,,Omlouvám se, ale jste si strašně podobný s jedním mým známým. Myslela jsem, že jste on.'' omlouvala jsem se mu a dívala se na jeho rty, jak se mu zvlnily do úsměvu. Doslova jsem tála jako led. Přece jen je to můj idol. A právě stojím naproti němu. Kdo by uvnitř nešílel blahem! J

,,Dobře budu Vám věřit.'' řekl pobaveně a to už jsem se podívala do jeho překrásně hnědých očí, v kterých jsem se hned utápěla. Ten kluk měl ze mě srandu normálně.

,,Věřit? Ale já to neudělala schválně. Vážně jste si podobní.'' začala jsem ho přesvědčovat, ale on se začal smát. Tím mi připomněl Logana. Byli stejně domýšlivý a dobírali si mě a ještě se mi smáli.

,,Fajn.'' řekl pobaveně, ale to už mě vážně dopaloval, proto jsem se na něj zamračila a dala se na odchod. Chtěla jsem se vrátit ke Corbymu, ale zastavila mě něčí ruka. Proto jsem se otočila a byl to pořád on.

,,Nemyslel jsem to zle. Jen, dost často se mi stává, že mě lidi otravují jen proto, že jsem slavný. Mrzí mě, jestli jsem tě urazil.'' omlouval se mi a já se nestačila divit.

,,Omluva přijata, ale musím jít. Támhle na mě čeká kamarád a je už netrpělivý.'' ukázala jsem k baru a on se tam podíval. A hned na to se usmál odzbrojujícím úsměvem, div jsem tam s sebou nesekla. J

,,To tedy je. Má o Vás zájem.'' podíval se na mě a já se taky usmála. Byl vážně fajn, ale pak mi došlo, co mi říkal. Což jsem zrovna ráda nebyla. S Corbym jsem si rozhodně začínat nechtěla...

,,Ehm, no to je špatné. Tak já radši jdu.'' zašklebila jsem se nejistě a brala nohy na ramena. Zatímco Milo se tím bavil. Ten smích se přeslechnout nedal.

Po zbytek večera jsem se s Corbym dobře bavila a dokázala si od něj udržet odstup, takže se o nic naštěstí nepokoušel. To by vážně nedělalo dobrotu, abych s ním něco měla, když spolu pracujeme. Však znáte to přísloví, co je v domě, není pro mě...