Tuto povídku jsem napsala pro svou kamarádku, která je skvělá spisovatelka, i když si to o sobě nemyslí. Miluju její díla a jsem ráda, že jsem dokázala něco takového pro ni vyplodit před dvěma lety.

Snílek. Tak přesně tohle slovo mě vystihuje. Každý kdo mě zná, tak mi neříká nic jiného. Ale co víc můžu dělat? Můj život nikdy nebyl takový, jak jsem si ho představovala.

Moji rodiče mi zemřeli, když mi bylo deset let. Na jejich pohřbu jsem ještě netušila, že to bude velká změna mého života. Došlo mi to ve chvíli, kdy moje teta sbalila všechny moje věci.

Stála jsem přikovaná ve dveřích a sledovala ji, jak se snaží všechno překonat s klidnou maskou. Jenže ji prozrazovaly její oči. Proto jsem se snažila udělat vše proto, abych jí nebyla tolik na obtíž.

Nakonec přece jen čas běžel dál. Já se snažila zapadnout mezi ostatní v Nashvillu v Tennessee a teta mi nahradila matku, kterou jsem v dospívání tolik potřebovala. Stala se mou nejlepší kamarádkou. My dvě jsme tvořili nerozlučnou dvojku. Díky ní jsem žila život na plno a našla si spoustu přátel.

Po té, co jsem oslavila 15. narozeniny, si našla přítele Tobbyho a po roce jsme se stěhovali opět jinam. Tentokrát do Memphisu, hlavního města státu Tennessee. To ale už nebylo tak správné, jak jsem si myslela. Tobbyho jsem měla a mám ráda, ale díky stěhování jsem přišla o své přátele a nové jsem si už nedokázala najít. Tedy až na mé dva nejlepší přátelé Nicka s Mikaelou. Tehdy byli jediní, kteří ze sebe nedělali povýšené sobce a ujali se mě na střední škole, abych to tam vůbec přežila. A za to jsem jim vděčná.

Dnes jsem dostala za úkol hlídat souseda Samiho, kterému je teprve pět let. Tak jsem rovnou vzala i svého psa Rockyho. Je to dobrman a Rocky jsem ho pojmenovala proto, že jeho tělo je mohutné a svalnaté. To díky Tobbymu. Máme ho tři roky a on ho po celou dobu vodil na cvičiště, aby poslouchal na slovo a měl kondičku. A já samozřejmě chodila vždycky s ním.

No nic, vraťme se k dnešnímu dni. Samiho jsem vzala nejprve do centra, kde jsme si koupili zmrzlinový pohár a pak vyšli rovnou do Tom Lee Parku u řeky Arkansas. Tam jsme strávili celý den a náramně si ho užili. Sami je skvělý kluk. Naši sousedi se hned po našem přistěhování spřátelili s tetou a Tobbyho znali už z dřívějška.

,,Bello, mě se ještě nechce domů.'' začal protestovat Sami, ale měl to marné. Teta jasně řekla, že do sedmi nejdéle musíme být doma.

,,Já vím zlato, ale už je na čase jít domů. Musíš jít taky spát.''

,,A půjdeme zase zítra?''

,,Uvidíme. Teď už ale pojď.'' vzala jsem ho za ruku a šli jsme domů. Tam jsme byli během půl hodinky. Samiho jsem dala jeho rodičům a pak šla k nám. Jen co jsem otevřela dveře, tak bylo nezvyklé ticho. Zřejmě asi někam odešli. Proto jsem to nijak neřešila, sundala Rockymu vodítko a šla do obýváku.

,,Překvapení!'' rozkřikli se a přede mnou se objevili snad všichni co znám. Myslela jsem, že mě klepne pepka. Teta moc dobře ví, že nemám ráda, když udělá tajnou oslavu.

,,Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí milá Isabello, hodně štěstí zdraví.'' zpívali a já je v duchu proklínala. Proč mi tohle dělají?

,,Ehm, no, já, moc děkuju.'' vykoktala jsem ze sebe a začala přebírat dárky, které měli nachystané. Potom začala pořádná oslava a já se musela převléct. V pokoji jsem na sebe hodila červené šaty a šla dolů. Zastavila jsem se ale u dveří do obýváku a sledovala lidi, co tu byli. Kupodivu tu byli jen ti nejbližší a Mikaela s Nickem taky nechyběli.

,,Bello, proč se nejdeš bavit?'' objevila se vedle mě teta a vzala mě kolem ramen. Vím, že to myslela dobře, jako vždycky.

,,Neboj Avo, už jdu, ale víš, že jsi nemusela dělat oslavu.'' pousmála jsem se na ni omluvně a ona se ještě víc usmála.

,,Já vím, že nemáš oslavy ráda, ale vždyť slavíš krásných dvacet. A tvoji rodiče by si přáli, aby sis užívala každý rok narozeniny. Znala jsem svoji sestru, až moc dobře. Ona milovala, když ti mohla uspořádat oslavu. Věř mi zlato. Narozeniny stojí za to, je oslavit a strávit čas s blízkými.'' domlouvala mi a když mi připomněla rodiče, tak jsem věděla, že má pravdu. Moje máma se v oslavách doslova vyžívala.

,,Dobře. Děkuju ti.'' líbla jsem ji na tvář a šla k ostatním. Mikaela s Nickem stáli kousek stranou od ostatních a náramně se bavili. Ti dva jsou hrozní. Už tolikrát jsem jim říkala, aby to dali dohromady. Ale ne, oni si melou pořád svou. Nejlepší je, když se kolem nich motá někdo jiný, to div nepuknou žárlivostí a vždycky se pohádají.

,,Ahoj vy dva.'' usmála jsem se na ně a aniž bych mrkla, tak mi viseli kolem krku a já se dusila.

,,Všechno nejlepší. Už jsme mysleli, že si zdrhla.'' říkali mi nadšeně.

,,Kyslík.'' zaskuhrala jsem a tak mě pustili.

,,Ježíš, omlouváme se. Ale teď vážně. Ty si chtěla zdrhnout že? Viděli jsme ten tvůj výraz, když si přišla.''

,,Ale ne, jen jste mě všichni překvapili a o to šlo ne?'' nasadila jsem výraz neviňátka, ale oni mi na to neskočili.

,,Jo zlato, to ti tak budeme věřit.'' řekl pobaveně Nick. Mikaela místo toho dostala záchvat smíchu. Radši jsem jen nad nimi protočila oči a víc to neřešila. Spíš jsem otočila kartu proti nim.

,,A co vy dva? Už jste to dali dohromady?'' rýpla jsem si a všimla si jejich zhnusených výrazů. Dobrá přetvářka, oba dva uvnitř sebe se rozplývali blahem. J

,,Nech si to, vím, jak to myslíš, ale tím nás nerozhodíš. Ale když už si u toho, co ty a Samuel?'' pohodila na mě obočí a zubila se od ucha k uchu. Brr, mám husinu jen slyším jeho jméno.

,,Ani mi nemluv. Je to otrava! Radši smrt, než si začít s ním.'' řekla jsem naprosto vážně a to zase chytil výtlem Nick. Tenhle večer mi byl čert dlužný. A k mé smůle trval až do dvou do rána. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě, když jsem zalezla do postele. V tu chvíli jsem si ale uvědomila jednu věc. Je na čase jít si po svých. Vždycky jsem chtěla cestovat a teď byla vhodná chvíle. A můj cíl? NEW YORK. J

Jen co jsem do své postele zalezla, tak jsem zase vstala. Vytáhla jsem svůj cestovní bágl a naházela do něj všechny potřebné věci a hlavně si rozbila svoje prasátko s úspory. J Tetě Avě jsem nechala dopis, aby si o mě nedělala starosti a za svítání vyrazila do města i s báglem na zádech. Vzala jsem to směrem na Nashvill, kde jsem vyrůstala. A jelikož tak brzy ráno nic nejelo, tak jsem šla pěšky.

,,Hey, kam máš namířeno? Svezu tě.'' zastavilo vedle mě auto a tak jsem nakoukla, kdo ho řídí. Za volantem seděl dost pohledný kluk. A tehdy mi blesklo hlavou, že je strašně podobný herci Milovi Ventimigliovi. Určitě víte, jak vypadá, tak si dokážete představit tohoto kluka. A pak, odvoz se mi hodil, i když stop je riziko. Pro tentokrát jsem to hodlala risknout.

,,Mám namířeno do Nashvillu.'' odpověděla jsem mu a opřela se o otevřené okénko u spolujezdce. Ten kluk se usmál a já tak mohla vidět jeho krásný ďolíček a zářivě bílé zuby.

,,Fajn, tak jestli chceš, svezu tě. Přes Nashvill jedu, takže není problém.'' ujistil mě a tak jsem souhlasila, bágl hodila na zadní sedačku a posadila se na místo spolujezdce.

,,Jinak, já jsem Logan Writner.'' podal mi ruku a tak jsem se jí s úsměvem ujala.

,,Isabella Kurtová.'' potřásla jsem si s ním a všimla si jeho zvláštního výrazu, když jsem řekla své jméno. A nebo se mi to jen zdálo.

,,Takže Bello, proč tak časně ráno utíkáš z domova?'' nahodil téma a rozjel se do Nashvillu. Ale celkem mě překvapil. Jak si může myslet, že utíkám? Vždyť to není pravda!

,,Ale já neutíkám. Vždycky jsem chtěla cestovat, tak to taky dělám a začnu právě tam, kde jsem vyrůstala.'' obhajovala jsem se, ale on se pobaveně zasmál.

,,Každý tomu říká jinak, protože kdybys jen cestovala, tak to předem doma řekneš, ale klidně se vsadím, že ty jsi nechala jen dopis, aby si o tebe nedělali starosti.'' podíval se na mě s úsměvem na tváři a mě tím strašně dopaloval. To je to na mě tak znát?

,,Hele mysli si co chceš. Nic o mě nevíš.'' řekla jsem trochu dotčeně a odvrátila pohled. Sakra, proč mě to tak dopaluje?

,,Oh, no tak to promiň. Ale vím, o čem mluvím. Nacestoval jsem se už dost a holek jako jsi ty viděl spousty a víš, jak to nakonec dopadlo?'' ptal se mě, ale na odpověď ani nečekal.

,,Během prvních 14-ti dní se vrátili domů, protože to nezvládali a hlavně to nezvládali finančně.'' dořekl svůj proslov a zase si hleděl cesty. Za to já se zase podívala na něj. Jsem si jistá, že měl pravdu, ale já jsem jiná. Nikdy se tak lehce nevzdávám a rozhodně nejsem rozmazlená, abych potřebovala kopu peněz. Dokážu se obejít bez některých věcí potřebných k životu.

,,Ok. Ale já se tak lehce nevzdám. A navíc, už ti někdo řekl, že vypadáš jako...'' začala jsem, ale on mi skočil do řeči.

,,Ten herec Milo Ventimiglia? Jo, říká mi to každý, ale nejsem on. Pokud ale chceš autogram, tak ti ho dám.'' zazubil se na mě domýšlivě a já jen protočila oči. Božínku, ten kluk je fakt namyšlený.

,,Fajn a už ti taky někdo řekl, jak si namyšlený a domýšlivý?''

,,Už jsem řekl, to mi říká každý.'' zubil se na mě dál a já věděla až moc dobře, že si ze mě utahuje.

,,A taky jsi otravný.'' odvrátila jsem pohled a dívala se na krajinu. Za to Logan se jen uchechtl a dál si všímal cesty.

Jenom co jsme se blížili k Nashvillu, tak jsem si vzpomněla na vše, co jsem tu prožila. K mé smůle ale začalo pršet. Takže ta krása mých vzpomínek zase opadla. Ale to jsem už neřešila a spíš si plánovala, na jaká svá místa se tady podívám, než se vydám dál.

,,Tak jsme tady a rád jsem tě poznal.'' usmál se na mě Logen, tak jsem kývla, že já taky a vzala si bágl z auta a hodila si ho přes rameno.

,,Snad se ještě někdy uvidíme.'' usmál se na mě a rozjel se pryč. Jenže jak pršelo, tak najel do louže a ta mě ohodila. Fakt skvělý začátek.

,,Doufám, že tě už nepotkám.'' zabručela jsem si pod nos a stírala si vodu z obličeje. Byla jsem celá špinavá, takže jsem musela do hotelu, abych se omyla a převlékla. Pak jsem si ale vzpomněla na svoji dobrou kamarádku Madison. Proto jsem se rozhodla jít za ní. Ona mi určitě pomůže. J

Před jejím domem jsem stála během deseti minut. Voda ze mě stále kapala a ke všemu začalo ještě víc pršet. Prostě zákon schválnosti. Ale přece jen jsem zaklepala a čekala, až mi někdo otevře.

,,Bello.'' vzdychla Madison, když otevřela dveře. Neviděli jsme se pět let a dost se změnila. Myslím vzhledově. Ona vždycky byla krásná na rozdíl ode mě, ale teď jí to slušelo ještě víc.

,,Ahoj Mad. Můžu dál?'' zeptala jsem se s úsměvem a ona vypískla nadšením, až jsem se trochu lekla. J

,,Bože, už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím. Mami, mami! Neuvěříš, kdo tu je!'' začala křičet směrem do domu a mě táhla za ruku dovnitř. Pak se tam objevila i její mamka a ta byla taky štěstím bez sebe. Když jsem je tak viděla, byla jsem ráda, že jsem se rozhodla je navštívit.

Když už jsem byla v jejich spárech, tak jsem byla donucena si dát koupel, převléct se a dát si s nimi večeři, kde se mě vyptávali na všechno možné. Tak jsem jim řekla snad celý svůj život. Ne, to přeháním, jen co se událo během pěti let.

,,Jak dlouho se tu zdržíš? Chtěla bych ti toho tolik říct a ukázat.'' říkala mi vesele Madison, když jsme se uvelebili v jejím pokoji. Ona ležela na posteli a já na zemi hned vedle ní. Takhle jsme to dělali vždycky. Ale neležela jsem podél. Hlavu jsem měla u ní a Mad se na mě dívala shora a ležela na břiše.

,,Jsem tu jen zítra a pak musím zase dál.'' řekla jsem jí a ona se trochu zamračila.

,,Proč tak brzy? Copak utíkáš z domova?''

,,Ne, jen...víš Mad, sama víš, že jsem chtěla cestovat a tak to taky dělám a nechci, aby teta Ava věděla, kde jsem. Přemlouvala by mě, abych se vrátila a já se vrátím, až uznám za vhodné. Teď se chci ale dostat až do New Yorku.'' vysvětlila jsem ji a viděla v jejím obličeji pochopení.

,,Rozumím ti. Ale tak určitě chceš obejít svá místa ne? Co kdybych šla s tebou? Chyběla jsi mi Bell a dlouho tě zase neuvidím.'' posmutněla trochu a tak jsme se na ni usmála.

,,Můžeš jít se mnou. Proto jsem taky tady. Abychom spolu strávili zase nějakou chvilku.'' Madison se hned usmála a pak začala vyprávět, co se všechno přihodilo jí, když jsem tu nebyla. S ní jsem se opět cítila jako doma a za to jsem jí byla vděčná.

Ale čas letěl až moc rychle a já byla na cestě dál. Tentokrát jsem si to namířila do Glasgow v Kentucky. Což jsem musela vzít taky stopem. A tam jsem chtěla proto, že se toto město proslavilo skotskými hrami Highland.

Skotsko mi vždycky připadalo jako zajímavý stát, proto jsem chtěla do Glasgow. Sice to není přímo ve Skotsku, ale má k tomu blízko.

Ubytovala jsem se na tři dny v jednom hostelu a pak vyrazila do města. Procházela jsem se ulicemi a překvapovalo mě, jak jsou tady lidi přívětivý. Kohokoliv jsem se zeptala na nějakou cestu, tak mi s úsměvem vyjmenovali snad všechny ulice a kudy se kam dostanu. Večer jsem to ale vzala do jednoho baru. Zajímalo mě, jestli to tam bude takové, jako u nás.

Jenže, jen co jsem otevřela dveře, tak se všechny oči podívaly na mě. Celkem mě to znervózňovalo, proto jsem radši nahodila úsměv.

,,Dobrý večer. Jednu kolu.'' řekla jsem u baru a ta ženská se na mě divně podívala.

,,Co?'' zeptala jsem se a nechápala její pohled na mě.

,,Tak hele děvče. Je mi jasné, že ti není 21, ale tady, se pije pivo a ne kola. Takže tady máš a hezky se bav.'' vycenila na mě zuby v úsměvu, přede mě postavila pulitr piva a pak odešla dál, kde si zapálila cigaretu a při tom přežvykovala žvýkačku. No pohled to byl děsný, ale přístup? Divím se, že mi to vůbec nalila. Ale radši jsem to moc neřešila a vypila si to pivo. Měli ho vážně dobrý, tak jsem si dala ještě jedno a rozhlížela se kolem. Všimla jsem si ale, že tu mají mapy, proto jsem si jednu vzala a rozložila si ji.

,,Máte prosím Vás propisku?'' zeptala jsem se jí a ona mi hned jednu hodila. Ještě že mám dobrý postřeh.

,,Díky.'' houkla jsem na ni a pustila se do plánování trasy. Kroužkovala jsem si místa, která chci vidět a hledala nejlepší trasy.

,,Zdar krásko.'' ozvalo se vedle mě a já ten hlas poznávala až moc dobře.

,,Bože, co ty tu chceš?'' otočila jsem se na Logena a ten měl úsměv od ucha k uchu.

,,Věděl jsem, že mě ráda uvidíš, tak jsem tu.''

,,Fajn, ale nechci. Sice jsem ti vděčná, že si mě hodil do Nashvillu, ale víc po tobě nechci.'' řekla jsem a nasadila falešný úsměv.

,,Bello, Bello, Bello, ty jsi tak zarputilá. Uvolni se a bav se.''

,,Díky, ale nechci.'' otočila jsem se zase od něj, ale on mě vzal za ruku a strhnul ze židle, div jsem se nepřerazila.

,,Hey, co blbneš!''

,,Naučím tě, jak se správně bavit.'' a táhl mě pryč od baru. Věděla jsem, že protest je zbytečný, tak jsem mlčela. Došli jsme až dozadu, kde měli stoly na kulečník.

,,Kulečník?'' nechápala jsem a on mi vrazil tágo do rukou.

,,Jasně. Naučím tě to podle svého.'' zubil se na mě a já na něj nechápavě zírala.

,,Fajn, nenamítáš, tak se dáme do toho. Vysvětlím ti má pravidla.'' usmíval se a spustil svůj snad hodinový proslov. Jenom jsem ho sledovala a zašla nad jeho energií. Ale musím uznat, že jeho pravidla hry byly fajn. Aspoň si vydělám nějaké peníze, protože zrovna v tomhle jsem celkem dobrá. J

,,Myslím, že jsem tě podcenil.'' pronesl překvapeně Logan, když prohrával.

,,To víš, učil mě to přítel mé tety, se kterou žiju.'' usmála jsem se od ucha k uchu a byla na sebe hrdá, že jsem ho dostala.

,,A proč nejsi s rodiči? Ti by tě toho naučili víc.'' ušklíbl se, ale narazil na špatné téma.

,,Protože s nimi nejsem a ani být nemůžu.''

,,Copak tě odkopli? Nebo jsi z děcáku? Mě to můžeš říct. Zažil jsem si toho dost a pochopím to.''

,,Ne. Moji rodiče mě milovali.''

,,Kdyby tě milovali, tak tě nenechají u tety.''

,,Zemřeli.'' řekla jsem jen a on se zarazil. Chvíli se na mě jen mlčky díval a bylo vidět, že neví co říct.

,,Bylo mi deset. Proto jsem u tety.'' dodala jsem a on se na mě podíval soucitně.

,,To mě mrzí, jsem hlupák. Někdy moc kecám.'' omlouval se mi s lítostí v očích a to mi vadilo. Je to už deset let.

,,Nemusíš mě litovat. Je to deset let. Život je prostě boj a proto chci cestovat. Chci najít svůj pravý smysl života.'' svěřila jsem se a on se pousmál.

,,To jsme na tom podobně. Já sice rodiče mám, ale jsou to zbohatlíci a dávají přednost penězům, než vlastnímu synovi.'' svěřil se pro změnu on a chápala jsem ho. Je škoda, že on rodiče má a přesto nemá.

,,Teď ale zpátky ke hře. Já se jen tak nevzdávám a dostanu tě.'' řekl přesvědčený, ale já se jen smála. Ten kluk to měl marný. Což se ukázalo během další půl hodinky. Prostě to nezvládl a já vyhrála 300 babek. Což je slušné. J

,,To je naposledy co jsem s tebou hrál.'' řekl uraženě a šel dopředu k baru. Za to já se telila jak smyslů zbavená a šla za ním.

,,Tady někdo neumí prohrávat.'' rýpla jsem si a posadila se na své předešlé místo. Logan si sedl vedle mě a kývl na ženskou za barem, že chce pivo.

,,Moc vtipné. Jsi děsně škodolibá, víš to?'' ušklíbl se na mě a já se dál culila.

,,To bych neřekla, jen mě baví to, jak si nafouklej.''

,,Já nejsem nafouklej!'' protestoval a mračil se na mě pohoršeně.

,,Jsi nafouklej!'' zopakovala jsem a on už radši nic neřekl a napil se pořádně piva, aby se shladil. Radši jsem víc nerýpala a taky se napila piva a vzala svou mapu do ruky a hledala další možná místa na shlédnutí. Neuniklo mi ale, že se Logan po chvilce začal dívat na mě.

,,Musíš to dělat?'' zeptala jsem se po nějaké době, protože mi to už lezlo krkem.

,,Nic nedělám. A co to vůbec studuješ?'' naklonil se ke mně, aby se mohl podívat, co to tam mám.

,,Plánuju si trasu a místa, kam se chci podívat. Cíl je New York. Nikdy jsem tam nebyla a zajímá mě, jaké to tam je.''

,,New York? To není tak skvělé místo, jak se říká. Ještě tě tam přepadnou.'' řekl trochu starostlivě, proto jsem se na něj podívala.

,,Co?'' zeptal se udiveně a odtáhl se ode mě.

,,Ty se o mě bojíš?'' zeptala jsem se pobaveně.

,,Jestli se bojím? Tss, vůbec ne. Si mi ukradená, jen jsem myslel, že bys to měla vědět, aby sis dala pozor. Nic víc.''

,,Jo jasně a tady ses taky objevil náhodou co? To mě snad špehuješ?'' začala jsem s výslechem a on se rozesmál. Nechápala jsem proč. To jsem mu byla k smíchu?

,,Vůbec tě nesleduju. Jel jsem kolem a viděl tě tu sedět. Nic víc, ani míň. Ale vím, že by si to brala, kdyby to bylo jinak.''

,,Co prosím?'' řekla jsem udiveně a nechtěla věřit tomu, co mi tu říkal. Jak si to mohl myslet? Nejsem žádná poběhlice a ani holka, co vyžaduje nějakou pozornost! To se šeredně pletl.

,,Copak se ti nezdá moje teorie?'' zazubil se na mě a napil se piva. Už jsem ho měla po krk. To, že má neschopné rodiče, ho asi poznamenalo, že si domýšlí až takovou pozornost vůči jeho osobě. Ani bych se nedivila, kdybych měla v tomhle pravdu.

,,Jsi idiot!'' zabručela jsem a vzala své věci a dala se na odchod.

,,Ale no tak Bell, já to tak nemyslel.'' zavolal na mě, ale já mu jen ve dveřích ukázala fakáče a šla na hostel, kde jsem měla svůj pokoj.