Hi! ^^

Tuto povídku jsem psala do jarní k-pop soutěže a i když už uběhla nějaká doba, rozhodla jsem se ji vydat i na svůj profil.

Všechno v ní je kompletně smyšlené.

Oproti mým ostatním povídkám je tato úplně izolovaná od nějakých psychických poruch. Vím, že v mých příbězích jste na to zvyklí, ale soutěžní povídky nemůžou být tak depresivní (vždycky mě zabíjí limit slov a nemám prostor to pořádně rozepsat, ehm, pomoc) 🧚‍♀️

Každopádně, rozhodně zapomeňte sledovat profil souteze_a_vyzvy protže všechny soutěžní povídky stojí za to a rozhodně doporučuji si je přečíst!

Teď už vám můžu jen popřát příjemné čtení a snad se vám tato odpočinkovější povídka bude líbit 

Vaše anonymní holčena <3

♤♡◇♧

Myslím, že jsem je viděl vždycky. Každý má ten svůj a potají ho vede k milované osobě. Asi. Na tomto světě není nic stoprocentně jasné. Je to děsivé.

Řekl bych, že náš čas je moc krátký na to, abychom tuto záhadu rozluštili. Nebo spíš já.

První se objevil, když mi bylo sedmnáct. Od malíčku k malíčku, tehdy mi to přišlo kouzelné.

Spojoval pár na kilometry daleko, jako krvavé pouto osudu, co je mělo svést na společnou cestu.

Rychle jsem však zjistil, že ony tenké provázky nikdo jiný neviděl. Stačilo se zmínit a byl ze mě blázen a pohádkář, co se snažil být zajímavý. Ale proč já? Proč právě já je vidím? Neměl by každý znát svůj vlastní osud?

Co mě však zaráželo ještě víc, byla má vlastní nitka. Držela se na mém malíčku, pomocí jednoduchého uzlu, jako každá jiná, ale po pár centimetrech ztratila své pokračování. Visela, jako zvadlá květina na suchém stéble.

Copak nejsem s nikým pokrevně spjat? Odpykávám si snad trest z minulého života? Možná se osud rozhodl, že mi nikoho nepřidělí.

Nevím...