Před třemi dny jsem se probral v nemocnici. Byl jsem opravdu zmatený. Kolem byly samé stroje a hadičky.

Přišla ke mě sestřička a doktor, kteří mi řekli, že mi na chvíli selhalo srdce. Dostal jsem se však do nemocnice včas a oni mě zachránili. Nejspíš Hoseok zavolal sanitku.

Celý pobyt mi splýval. Každý večer ke mně přišla sestřička, vždy ta stejná a do kanyly v mém zápěstí vstříkla nějakou tekutinu. Zašeptala dobrou noc a já se propadl do bezesného spánku.

Kam se poděly moje noční můry? Kam se poděl rudý had, co mě rdousil každou noc? Nebylo to však to nejpodivnější.

Hoseok. Za celou mou hospitalizaci v nemocnici se neukázal. Nemohl jsem přemýšlet nad ničím jiným. Nejednou mě přepadly slzy.

Teď mě pustili a já s podivným pocitem v hrudi vycházel z nemocnice na poklidnou dopolední ulici.

Se zmatenými myšlenkami jsem pozoroval svou ruku. Nitka z mého malíčku zbělala, ani se nenatahovala k jinému cíli. Kde je Hoseok? Proč mi zavolal sanitku, ale neukázal se ani jednou?

Nezbylo mi, než dojít k jeho bytu. Zvedl jsem ruku, abych zaklepal na dveře, jenže mě zastavila vlna úzkosti.

Co když mě už nechtěl vidět? Proč jinak by nepřišel ani jednou za celé tři dny?

Nejistě jsem semkl rty, když v tom jsem uslyšel hlasité kroky po schodech. Byl to Jungkook.

Teprve v tu chvíli mi došlo, že se museli dnes vrátit ze svého prodlouženého víkendu.

Na tváři se mi objevil nadšený úsměv. Opravdu mi chyběl.

,,Jungkookie, jak jst—"

Oni se na mě nepodíval, ale stále kráčel mým směrem. Bál jsem se, že do mě narazí, proto křečovitě zavřu oči. K žádnému kontaktu však nedošlo.

Zmateně jsem otevřel oči, ale nikde jsem ho neviděl. Že bych měl halucinace? Působily na mě ještě nějaké léky?

Ozvalo se však zaklepání na dveře, přímo za mými zády. Šokem mi ztuhla krev v žilách, když jsem si uvědomil, že Jungkook stál za mnou a netrpělivě bouchal na dveře.

Chtěl jsem ho oslovit, ale ve chvíli, když jsem mu chtěl zaklepat na rameno, moje ruka ním prošla.

Vyděšením přitáhnu ruku k sobě a chytím ji do té druhé. Co se to děje?

,,Tae, ani u nás nejsou!" vykřikl Kook hystericky, když druhý otevřel dveře.

,,Ale já-já jse—" má slova zazněla úplně do prázdna.

Brunet si ho přitáhl do pevného objetí, zatímco si držel skleslý úsměv. ,,Volal jsem Hoseokově rodině a už vím co se stalo. Pojď dovnitř..."

Dveře se mi začaly zavírat před nosem a já za nimi natáhl ruku, ale zakopl jsem. Normálně bych se svalil na zem a praštil o dveře, ale místo toho mé tělo propadlo skrz dveře a já se ocitl trupem v bytě.

Srdce mi tepalo tak hlasitě, cítil jsem ho až v krku. Přestože se mé ruce třepaly, vyškrabal jsem se na nohy a tiše došel do kuchyně, kde oba seděli.

,,Co se jim stalo?! Mám o ně strach!" vyhrkl Jungkook s prvními slzami v očích.

Vyšší sklesle svěsil ramena a chytil jeho ruku. ,,Ten den, co jsme odjeli spali tady. Asi ve tři ráno Hoseok zavolal záchranku, protože Yoongimu z ničeho nic začalo selhávat srdce."

,,Takže je v nemocnici? Ale on nemá problémy se srdcem!" nechápal černovlásek.

To je pravda, já nemám problémy se srdcem.

Nic nedávalo smysl, ale nechal jsem je pokračovat. To co jsem zaslechl mě však porazilo, jako rána kladivem přímo do hlavy.

,,Jungkookie, on to nepřežil..." špitl.

Rád bych se ozval, ale má slova se zasekla v krku a neprošly dál.

Já přeci nejsem mrtvý. Stojím přímo tady.

Podíval jsem se na své ruce, abych se ujistil o skutečnosti mého těla. Stačilo se krátce zadíval a přes mé dlaně bylo vidět na podlahu.

Zamotala se mi hlava, ale mé tělo necítilo žádnou tíhu.

Nevidí mě. Opravdu jsem mrtvý? Kde je Hoseok? Nic pro mě v tuhle chvíli nebylo důležitější. Potřebuju ho vidět.

Zvedl jsem hlavu a viděl, jak Jungkook plakal svému příteli do hrudi.

,,J-já tomu ne-nerozumím! Jeho srdce bylo přeci v pořádku!" zavzlykal.

,,Já vím..." zamumlal Taehyung, zatímco ho schovával ve své náruči.

,,A co Hobi?"

Zatajil jsem dech a zoufale čekal na odpověď, která dlouho nepřicházela. Každou vteřinou jsem byl blíže k tomu, aby mi napětím popraskala žebra a úlomky probodly mé plíce.

Potřebuju jen jednu odpověď. Musím ho najít, i když mě nikdo nevidí.

Moje naděje se však rozplynuly ve chvíli, kdy brunet otevřel ústa.

,,Spáchal sebevraždu krátce po tom, co Yoongiho prohlásili za mrtvého..."

V tu chvíli se všechno zastavilo. Přísahal bych, že jsem zaslechl zvuk nějakého prasknutí.

Po mých tvářích začaly stékat slzy, jedna po druhé. Slyšel jsem něčí zoufalý křik, ale byl tlumený. I tak se všechny okolní zvuky vypařily. Jungkookův pláč, tikání hodin. Nic, jen onen tlumený křik.

Došlo mi to až později. Měl jsem otevřenou pusu. Ten křik, který se převalil v zoufalý pláč, byl můj.

Padl jsem na kolena, tedy chtěl jsem. Když mé nohy ztratily oporu, místo samovolnému pádu jsem zůstal ve vzduchu, jako nafukovací balónek.

Kolem se zatemnilo, skoro jakoby někdo zatáhl rolety. Nic z toho jsem však pořádně nevnímal.

Proč se to muselo stát? Proč musel Hoseok zemřít? Už nikdy neuvidím jeho okouzlující úsměv? Opravdu zemřel kvůli mně...

,,Už jsem ti to říkal, zlatíčko. Osudu se nedá vzepřít."

Ten hlas. Ten hlas, co mi šeptal výhrůžky ve snech. Kdo je to? Co je to...

,,Neplač."

Šokem jsem otevřel oči. Už jsem nebyl v bytě, ale v prázdnotě. Tak, jako v mých snech. Byl to jen sen?

Něco se mi plazilo kolem pasu. Nebylo to zdaleka tak jemné a hřejivé, jako Hoseokova dlaň.

Krvavě rudý had. To on se po mně sápal.

Já se však nebál. Byl jsem už citově otupělý, čas mě jen mátl. Myslím, že jsem brečel. Zoufale volal jeho jméno. Byly to hodiny, možná dny. Všechno se ze mě za tu dobu vytratilo.

Koukal jsem hadovi přímo do očí a on se začal přibližovat. Až teď jsem si všiml, jak se některé jeho šupiny měnily do bílé barvy.

,,Teď patříš mě."