Znám ho teprve dva měsíce a můj život díky němu nabral bláznivé obrátky.

Chodíme ven téměř každý den, chová se, jako gentleman a každá dívka by si na mém místě připadala, jako princezna.

Je to opravdu kouzelné. Procházíme se po prázdné náplavce, při západu slunce, ruce propojené v jednu.

Pořád si pamatuji moment, kdy se s jemnými růžemi na tvářích zeptal, zda mě může chytit za ruku. Řekl jsem ano, bez váhání.

V tento moment, jakoby se kolem nás čas zastavil. Nedokázal jsem vnímat nic jiného, než teplo, které jsem přebíral z jeho hřejivé dlaně.

Tedy až na jednu věc. Malá, ale důležitá drobnost mi přeci jen kazila náš společný večer.

Tenká, krvavá nitka, která měla spojovat naše malíčky. Nezáleželo, jak blízko u sebe jsme byli. Mohl jsem sedět na jeho klíně, obejmout ho, ale provázek se nikdy nespojil.

Malý prostor mezi námi byl stále neuzavřený, jakoby nás nějaká neznámá síla držela od sebe.

Dokonce mi rudá nitka začala nahánět hrůzu a já začal trpět nočními můrami. Všechny byly stejné.

Viděl jsem Hoseoka a úzký, provázek, který nás spojoval. Ten slizký, rudý had se však obepnul kolem mě, dokud nenašel cestu k mému krku. Vždycky jsem nemohl dýchat a probudil mě až Jungkook, kterého jsem i ve vedlejší místnosti vzbudil svými nářky.

,,Hyungie, neustále pláčeš a křičíš ze spaní, co se to s tebou děje?"

Už mi docházely výmluvy. Nedokázal jsem se s tím nikomu svěřit, ani jemu. Neřekl jsem mu o provázku, který nás neúplně spojoval.

,,Yoongi."

Zvedl jsem hlavu a zadíval se přímo do jeho oříškově hnědých očí. Postavil se naproti mně a pomalu sjel rukama na můj pas.

,,Hm?"

Usmál se tak, jak se na mě nikdo jiný neusmíval. Zamiloval jsem si jeho úsměv. Byl tak čistý a bezchybný. Perfektně doplňoval jeho veselou povahu.

,,Už jsem ti dneska řekl, jak ti to sluší?"

Mé srdce vynechalo pár úderů a tváře se zbarvily do rudé záře, která zapadala za horizont města. Nic jsem neřekl a má hlava si hned našla místo na jeho rameni. Únava si pomalu brala slovo, jelikož jsem toho moc nenaspal minulou noc.

,,Vypadáš unaveně, chceš jít dnes domů?" dýchnul mi do vlasů.

,,Nevím, ti dva mají výročí a slaví ho v našem bytě..."

Chvíli bylo ticho, při kterém jsem jen směřoval svůj pohled na průzračnou řeku a její jemné vlnky.

,,Můžeš přespat u mě, jestli chceš. Jestli spí Tae u vás, mám volnou postel."

Odpověď ode mě nedostal, ale naopak jsem s úsměvem pevněji sevřel jeho dlaň. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nebyl nervózní. Byla to doba od mého posledního přespání u někoho jiného, než mého jediného spolubydlícího.

Zvedl jsem hlavu a provokativně do něj šťouchnul svým bokem. ,,Pojďme dál, jsou tam rozkvetlé šípky."

°•°•°•°•°•°•°

,,Máš hlad?" zeptal se vyšší, když dorazili do jejich skromného bytu.

,,Ani ne, díky."

Ukázal mu cestu do ložnice, kterou sdílel se svým spolubydlícím. Každý měl vlastní postel.

Byla možnost rozdělených ložnic, ale Hoseok se zasadil o vlastní ateliér a Taehyung při vzpomínce na smradlavé barvy, souhlasil, aby byla tato místnost oddělená.

,,Máte to tu hezké," zkonstatoval.

,,Je tu trošku nepořádek, ale jinak to tu mám rád," přiznal a vzal ze své postele spací tričko a pohodlné kraťasy. Díky tomu si uvědomil, že jeho návštěva nejspíš nic na převlečení neměla.

,,Chceš něco půjčit? Ty rifle nevypadají na spaní moc pohodlně," zasmál se.

Yoongi vděčně přikývl a během pár chvil měl v rukou hnědé tričko a černé kraťasy.

Oba se vystřídali ve sprše. Yoongi zaujatě pozoroval svůj odraz v zrcadle. Oblečení mu bylo volné, což se dalo očekávat.

Ucítil jemný dotek na svém rameni, což ho donutilo zvednout hlavu.

,,Moje oblečení ti sluší..." řekl s trošku nesmělým úsměvem.

Chvíli se na sebe dívali skrze zrcadlo a Yoongi jen uznával jeho dokonalé, atraktivní rysy. Výrazné lícní kosti, úzký nos a krásné, hluboké oči. Nedokázal na něm najít snad jedinou chybu.

Sám nevěřil, že někdo takový existoval. Nemluvě o rudém provázku, který je spojoval. Téměř spojoval.

Otočil se čelem k němu a nestydatě obkreslil jeho dolní čelist. ,,Věříš v osud?"

,,V osud?" zopakoval zmateně.

Modrovlásek přikývl. ,,Vždycky jsem věřil, že osud je jasný a předurčený," sklopil hlavu a podíval se na rudý provázek, který měl spojovat jejich malíčky. Oba konce stále nedokázaly překonat centimetrovou mezeru, která by je zcela propojila. ,,Ale někdy mě to nutí o osudu pochybovat."

Hoseok ho chvíli jen zmateně pozoroval, než s úsměvem odpověděl: ,,Já věřím na náhody, ne v osud. Myslím, že život samotný je nejistý a stát se může cokoli. Například naše setkání. Kdo by čekal, že se objevíš na mé úplně první výstavě?" zahihňal se.

,,Možná osud..."

,,Nebo náhoda," opáčil s úsměvem a za bradu mu zvedl hlavu. Jejich rty byly najednou tak blízko, že ho to na chvíli úplně rozptýlilo.

Yoongi zadržel dech, ale neuhnul. Tak moc mu bušilo srdce, že se divil proč ještě nevyskočilo z jeho hrudi.

Ještě k sobě nebyli takto blízko. Znali se měsíce a často se drželi za ruce. Občas se schovali v náruči toho druhého, ale nic víc.

Sám se trošku bál. Opravdu to bylo správně? Byly jejich osudy spojené, nebo bylo vše jinak, než se zdálo?

,,Můžeme to dělat?" špitl nejistě. ,,Co když je osud proti nám?"

Hoseok s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou. ,,Koho zajímá osud? Nedá se na něj spolehnout. Ty žiješ svůj vlastní život, nenech si ho diktovat nesmyslným osudem," řekl a chytil jeho jemnou, bledou dlaň. ,,Co jsem tě začal vídat ve snech, se mi nikdo nelíbil. Nikdo mi nepřišel dost dobrý a já ani nevěřil ve tvou existenci. Ale teď, když tě vidím, stát přede mnou v mém oblečení, jen to dokazuje, že v životě se může stát cokoli. Život nemá pravidla a to je na tom to krásné."

Jeho slova byla krásná, ale chaos na duši mu neuklidnila. Nedokázal jen tak přehlédnout své rudé prokletí.

,,Mám strach..."

,,Z čeho?" nechápal. Najednou začal pochybovat, zda se nebál jeho samotného.

Yoongi hlasitě polkl. ,,Z nejasností osudu. Co když to není správně?" postavil se na špičky, jakoby se k němu snažil dostat blíže.

Vyšší se pobaveně pousmál a jemně chytil jeho nápadně růžovou tvář. ,,Chceš se bát nesmyslného osudu, nebo ti tu pusu můžu dát?"

Překvapeně zamrkal a na nějakou chvíli úplně ztratil slova. Byla to jedna z dalších věcí, kterou na něm tak obdivoval. Jeho přímočarost.

,,Můžeš..." zašeptal téměř neslyšně.

Druhý si ho za tvář přitáhl blíž a spojil jejich rty. Dokonale do sebe zapadaly. Jako dvě části jednoho kusu.

Yoongi se zavřenýma očima dal ruce kolem jeho ramen a dál spolupracoval v pomalém pohybu.

Srdce mu bušilo, div nevyskočilo z hrudi a ve svých tvářích cítil silný žár. Už to byla doba, kdy se naposledy s někým líbal.

Od sedmnácti let, kdy uviděl první rudou nitku, nebyl schopný jakéhokoli citu k jiné osobě. Viděl, že nebyli spjati osudem, proto se držel ve své bublině samoty. Začal věřit, že bude navždy sám, než se objevil tento vysoký a okouzlující mladý muž.

Přestože se jejich provázky nespojily úplně, cítil, jak je k sobě táhlo něco velmi silného. Silnějšího, než osud a on se v tuto intimní chvíli rozhodl, tomu jít naproti.

Rozhodl se tak i přes palčivou bolest na jeho malíčku.

Po chvíli se odtáhli, ale Hoseokova dlaň nepustila jeho tvář. ,,Chutnáš stejně sladce, jako vypadáš."

,,To není pravda..." odsekl stydlivě, ale kvůli jeho jemnému stisku nemohl otočil hlavou, proto jen odvrátil svůj pohled jinam. Nebyl zvyklý na komplimenty.

,,Jo, jasně," zahihňal se a vtiskl mu letmý polibek na čelo. ,,Měli bychom jít spát."