Zmateně jsem otevřel oči a rozhlédl se. Byla tma. Celá mě pohlcovala a já nedokázal pohnout jedinou částí svého těla.

Nic tu nebylo, znervózňovalo mě to. Mohl jsem jen otáčet hlavou.

Nalevo nebylo nic, ale napravo stála osoba pohlcena v mlze. Stačila chvíle a já zahlédl rudý provázek, který se natahoval k tomu mému.

Opět mezi nimi však byla několikacentimetrová mezera. Nitka se jemně houpala ve větru ze strany na stranu, ale ani přes zoufalé pokusy se nemohla spojit se svou druhou půlkou.

Co to znamená?

Měl jsem víc otázek než odpovědí a můj krk začala sužovat úzkost.

Počkat. To nebyla úzkost. To se ten tenký, krvavý provázek pomalu, ale jistě obmotával kolem mého hrdla a zužoval svůj průměr.

Konečně jsem se mohl pohnout a mé ruce hned vystřelily k rudému hadovi, co se mě snažil připravit o poslední zbytky kyslíku. Nemohl jsem s ním však pohnout.

Začal jsem se dusit a u toho zoufale kopal nohama do prázdnoty. Nevyšlo ze mě ani hlásku a mé tělo bylo slabé. Jakoby bylo smířené s dohledným koncem.

Zoufale jsem se otočil na postavu v mlze, ale už tam nikdo nestál. Jen já a provaz, co se zarýval do mé kůže. Možná odsud bral svou krvavou barvu.

Jasný a nevyhnutelný konec. Jen já a nekonečná tma. Opravdu je tohle můj osud?

Yoongi vyděšeně otevřel oči a chytil se za vlastní hrdlo. Cítil, jak mu po čele tekly kapičky potu, ale vidět svou malou útulnou ložnici, která prosvítala ranním světlem, ho uklidnilo.

Zoufale si oddechl a přetáhnul si peřinu přes hlavu.

,,Proč já? Proč právě já vidím ty prohnané rudé hady osudu...?"

°•°•°•°•°

,,Měl jsem opravdu divný sen..." zamumlal Hoseok, zatímco se hrabal ve své skromné snídani v podobě míchaných vajec s kusem chleba.

,,Byl tam ten Yoongi?" zeptal se Tae s hrnkem kávy v ruce a on přikývl. ,,V tom případě není divný, ale normální," ušklíbl se.

,,Ale drž hubu," odsekl s povzdechem. ,,Znovu jsem viděl ty podivné rudé provázky, ale tentokrát ho začaly škrtit, jen tak prostě! Bylo to celkem děsivé, zvlášť když jsem ho včera pozval ven. Já vlastně pořád nevěřím, že existuje!"

,,Si piš, že existuje! Jen tak připomínám, ze jsem měl opravdu," pyšně se zatetelil a posadil se na dřevěný stůl. ,,Takže, dneska rande, příští týden pusa a za rok svatba!"

Hoseok jen zakoulel očima. ,,Humorné... radši mi řekni, o čem se s ním mám bavit! Konverzace typu, vlastně se mi o tobě zdá skoro každou noc, už od sedmnácti let a od té doby se mi nikdo nelíbí, ani mě nepřitahuje, nezní, jako dobré téma na první schůzku..." zamumlal s povzdechem.

,,Zapomínáš, že můj malý králíček je jeho kamarád. Můžu se ho nenápadně zeptat na pár typů."

,,To bys pro mě udělal?"

,,Sice jsi poblázněný snílek a někdy mě hrozně štveš, ale udělal bych pro tebe cokoli, to je snad jasné," zasmál se a šťouchnul ho do ramene. ,,Ale teď mi řekni, jaké z toho máš pocity. Líbí se ti?"

Černovlásek chvíli mlčel. Měl určité myšlenky, ale nepřišlo mu vhodné takto mluvit o někom, koho právě poznal. Na druhou stranu, Taehyung byl jeho nejlepší přítel už od dětství a vždy si říkali všechno. U něj nebylo třeba zábran.

,,Je ještě hezčí, než v mých snech. Když se na mě podíval těma tmavýma očima, úplně jsem zapomněl dýchat. Jeho ruce byly tak jemné a je malý, jako plyšový medvídek, kterého si večer přitáhneš do náruče a víš, že se díky němu krásně vyspíš. Navíc viděl jsi ty stehna? Bože, jestli tohle je to, čemu lidi říkají láska na první pohled, asi jsem prohrál..." frustrovaně si prohrábl vlasy, při vzpomínkách na jejich první a jediné setkání. Byl rudý, jako zralé rajčátko.

Bylo to vůbec zdravé? Cítit se takhle po pár minutové konverzaci. Určitě to nebyla láska, protože takové pouto je složité vybudovat, ale věděl, že stačilo ještě pár setkání, hrstka pohledů a spadl by do toho až po uši.

,,Kookie má lepší stehna..." zapěl druhý spíše sám pro sebe a položil mu ruku na rameno. ,,Hlavně nebuď moc hrr. Vypadal trošku plaše a antisociálně, to mi potvrdil i Kook. Vlastně je zázrak, že s tím randem souhlasil," ušklíbl se.

Hoseok se zhluboka nadechl a podíval se do pootevřených dveří, co vedly do jeho skromného ateliéru.

Viděl z dálky pár svých obrazů a stále přemýšlel nad tím, jak to bylo vůbec možné. Kluk z jeho snů. Kluk, kterého namaloval nespočetněkrát, aniž by věděl o jeho existenci.

,,Jen to nesmím pokazit."

°•°•°•°•°

Černovlásek naposledy zkontroloval čas a poté se rozhlédl po rozlehlém parku. Byl téměř čas jejich setkání. Už chtěl vytáčet jeho číslo, aby si ulehčil hledání, když v tom zahlédl v dálce postavu s nápaditě tyrkysovými vlasy, která klečela u záhonku s tulipány. Nebyl si zcela jistý, ale nejspíš si je fotil.

Téměř se rozběhl jeho směrem, protože se nemohl dočkat, až se znovu dají do řeči. Když byl o něco blíž, uviděl v jeho rukou malý černý foťák. Ten, který měl vždy v jeho snech na krku.

Jen se nad tím pousmál a začal na něj z dálky mávat. ,,Yoongi!"

Menší odpoutal pozornost od překrásných květin a s úsměvem mu jemným gestem mávnul na přivítanou. ,,Ahoj," řekl s úsměvem. Trošku se nad svou odpovědí však pozastavil.

Opravdu se na něj usmál? Na skoro cizího člověka? Všichni jeho známí věděli, že se smál jen v přítomnosti velmi blízkých lidí. Co bylo jinak?

,,Moc rád tě vidím. Byla včera škoda, že jsem musel jít za sponzory. Pak jsem tě nemohl najít."

I když jsem se fakt snažil.

,,Začala mě bolet hlava, takže jsem pak odešel dřív. Taky chápu, že to byla tvá výstava a musel jsi řešit jiné věci."

,,Proto jsem rad, že jsi souhlasil s další schůzkou!" vydechl s úsměvem. ,,Vím, že celá ta situace vypadala zvláštně a možná děsivě, ale moc rád bych tě poznal trošku víc," řekl, tentokrát trošku stydlivěji.

Yoongi pobaveně přikývl. ,,Co kdybychom si šli někam sednout?"

Tak také udělali. Našli příjemně vypadající a hlavně klidnou část prorostlého parku. Posadili se na vyhřátou lavičku a po krátkém, ale dusivém tichu se Hoseok znovu pustil do řeči.

,,Um, asi bych o sobě mohl říct něco víc. Jsem Jung Hoseok a je mi dvacet tři. Studuju umění a kromě toho rád tancuju. Bydlím kousek od galerie spolu s jedním spolubydlícím," shrnul svůj život do velmi jednoduché kostky, aby se necítili tak vzdáleně. Opravdu ho chtěl poznat, ale věděl, že musel začít ze své strany. Přeci jen to on ho pozval ven.

,,Já studuju fotografii a také mám spolubydlícího. Stejně je hezká náhoda, že spolu ti dva chodí."

,,To teda, asi to byl osud," zahihňal se.

Yoongi se nejistě pousmál a sklouzl pohledem na rudý provázek mezi jejich prsty. Stále viděl tu malou mezeru, která je dělila od úplného spojení. Osud to byl, ale ten osud nebyl zdaleka tak jistý, jako si černovlásek myslel.

,,Vlastně jsem se chtěl zeptat na ty obrazy. Proč jsi je namaloval? Viděl jsi někde mou fotku, že jsi zvládl tak detailně zobrazit můj obličej? Dokonce i mou oblíbenou mikinu a můj foťák," zeptal se zaujatě. Byl zvědavý, a přestože celá situace byla velmi na hraně s tím, aby byla děsivá, jeho touha zůstávala silnější.

Naopak Hoseok se stydlivě poškrábal na zátylku. Věděl, že teď byla ta chvíle. Chvíle, kdy mu vše řekne a počká, zda se rozhodne pro udržení kontaktu, nebo ho názve děsivým psychopatem a uteče pryč.

Zhluboka se nadechl a podíval se přímo do těch krásných čokoládových očí. ,,Asi to bude znít divně a děsivě, ale zdává se mi o tobě téměř každou noc. Začalo to, když mi bylo zhruba sedmnáct. Nevěděl jsem, co to znamenalo, protože jsem tě nikdy předtím neviděl. Naopak jsem věřil, že jsi jen výplod mé fantazie. Teď budu vypadat opravdu šíleně, ale tvůj obličej byl vždycky tak jemný a krásný, že jsem se rozhodl ho přenést na papír a plátno. Jak jsem říkal, nikdy mě nenapadlo, že tě potkám a teď se cítím dost hloupě..." povzdechl si frustrovaně. Hned si uvědomil, že řekl víc než měl, proto se neodvážil podívat na jeho reakci.

Oproti všem očekávání na něj Yoongi jen zaujatě koukal. Znělo to, jako nějaká pohádka, které se těžko věří. Když však vzal v potaz tisíce rudých provázků, které viděl denně, něco ho nutilo věřit.

Nepochyboval o tom, že mezi nimi převládalo tiché, ale nápadité spojení. Opravdu to byl osud? Pokud ano, proč nebyl zcela dokončen? Proč mezi jejich malíčky přebývala mezera?

Nemohl také přehlédnout změnu v rytmu jeho srdce, když mluvil o jeho vzhledu. Přísahal, že cítil pár motýlů v břiše.

,,Chápu..."

Strávili spolu celé odpoledne, ani jim to nepřišlo. Opravdu si sedli do noty, přestože se Hoseok chvílemi zamotal do dlouhého monologu. Nic to však nezměnilo na tom, že ho druhý velmi rád poslouchal a se zájmem hltal každé jedno slovo.

Ihned se domluvili na další setkání. Nemohli totiž přehlížet způsob, jakým je něco neustále táhlo dohromady.

Nechtěli však nic uspěchat. Stále vnímali realitu, že se znali dva dny, přestože se za jedno odpoledne sblížili opravdu hodně.