Poslední tah štětcem a dílo bylo hotové.

Černovlásek spokojeně odložil štětec na paletu plnou barev a utřel své ušpiněné ruce do zástěry.

,,Tae!" zakřičel do prázdna, zatímco se natahoval pro plastovou láhev s vodou, co ležela vedle dřevěného stojanu.

Dopřál si několik osvěžujících hltů vody, ale než stihl zašroubovat víčko, ušpiněné od mazanců všech možných barev, dveře malého rozkošného ateliéru se otevřely.

,,Co je, má— Kolikrát jsem říkal, aby sis otevřel okno, když používáš ty smradlavé barvy! Je to silnější, něž čpavek!" rudovlásek nespokojeně nakrčil nos a šel přímo k stropnímu oknu. Pomocí dlouhé páčky ho otevřel a s oddechem se nadechl čerstvého vzduchu.

Pobaveně naklonil hlavu a promnul si tváře, umazané od modré barvy. ,,Promiň, nebyl čas. Chtěl jsem to dokončit, než se vydáme na výstavu," vysvětlil.

,,Jednou se tu v tom chemickém smradu udusíš a přísahám, na svého malého králíčka, že tě resuscitovat nebudu. Nechám tě tu shnít, i s tím obrazem!" vyprskl, jenže zvědavost mu nedala a šel si onen obraz prohlédnout.

Spatřil úžasný portrét bledého chlapce s nápaditými tyrkysovými vlasy. Jeho obličej dokonale zářil na tmavém pozadí mezi hvězdami.

Měl krásné, tmavé oči, které nápadně připomínaly kočičí. Malý, roztomilý nos a v kombinaci s plnými, růžovými rty tvořily ozdoby jeho kulatých tvářiček. Na krku se mu houpal malý, černý foťák a v rukou držel sytě rudé klubko nití. Koukal se na něj, trošku unaveným, možná zmateným pohledem.

,,Proč je vždycky tak zamyšlený? Úsměv by mu slušel víc... A co ty rudé nitě?" zeptal se, ale odpovědi se mu nedostalo, protože talentovaný malíř stál u malého umyvadla v rohu a pokoušel se smýt barvu ze své tváře a dostat ji z vlasů.

,,Hobi!"

,,Odpověděl jsem ti už několikrát!" povzdechl si a skrz zrcadlo se podíval na svůj obraz.

,,Já vím, viděl jsi ho ve snu a bla bla bla... přestávám tomu věřit! Maluješ jeho tvář pořád dokola a dokola s perfektními detaily. Musí to být někdo, koho jsi už viděl, protože na tyhle věci já nevěřím," odfrkl si.

Druhý jen protočil oči v sloup a pověsil zástěru na věšák u dveří. ,,Říkal jsem ti to několikrát, jsem si jistý, že jsem ho nikdy neviděl. Zapřísáhl bych svá plátna," řekl a postavil se vedle něj, přímo před své dílo. ,,V mém snů se nikdy neusmál a ty rudé nitky má vždy kolem sebe," zamumlal a ukázal do rohu ateliéru, kde leželo několik dalších pláten.

Na všech byl tento bledý kluk s nevšední barvou vlasů. Všechny měly stejný motiv. Foťák na krku, zamyšlený, ztracený výraz a rudé nitě všude kolem.

,,A proč myslíš, že neexistuje?"

Hoseok s úsměvem naklonil hlavu a dal ruce v bok.

,,Jeho tvář je moc krásná na to, aby byla reálná..."

°•°•°•°•°

,,Nejdu nikam!"

,,Už jsme tady, takže máš smůlu," uchechtl se, zatímco modrovláska vedl za ruku před bílou budovu galerie moderního umění.

,,Kookie! Nemám rád lidi a ty mě taháš po takových místech," zakňoural, když konečně vymanil své zápěstí z pevného stisku. A že to nebylo jednoduché.

Jeon Jungkook. Černovlasý mladý muž s atraktivně vyrýsovanou postavou. Jeho obličej připomínal roztomilého králíčka, i přes jeho výrazné, svalnaté rysy. Dělal to zejména malý nos s vysokou přepážkou a kulatá očka. Byl o něco vyšší a pohledově starší, než modrovlásek vedle něj. Zdání však klamalo.

,,Brečíš, jako malé dítě, Yoongi," zasmál se.

,,Hej, měj respekt, pořád jsem starší!" odsekl.

,,Aw, podrápeš mě drápky, ty malé nevyspalé kotě? Navíc jsem mladší jen o tři roky," nedokázal si tento vtípek odpustit, přestože věděl, že si zavařil. Během pár vteřin ho Yoongi naštvaně pronásledoval do schodů ke vchodu do budovy.

Dveře se před nimi automaticky otevřely, ale po pár krocích Jungkook narazil do jiného mladého muže.

Překvapeně zvedl hlavu a hned měl na jazyku první omluvu, ale místo toho se mu na tváři objevil nadšený úsměv a skočil mu kolem krku. ,,Taehyungie!"

Rudovlásek překvapeně zalapal po dechu, ale hned ho obejmul nazpět. ,,Zlato, co tu vyvádíš?" vydechl s pobaveným úsměvem.

,,Yoongi mě chce asi zmlátit..." zamumlal a otočil se směrem, kterým přiběhl, ale s údivem zjistil, že za ním nikdo nebyl. Jen ostatní návštěvníci galerie.

,,Yoongi? Ten tvůj kamarád, co krásně fotí?" zeptal se, zatímco si jeho ruka nenápadně našla cestu k úzkém pasu menšího černovláska. Výškový rozdíl nebyl velký, ale postřehnutelný.

,,Přesně ten, ale teď někam zmizel. Doufám, že se neztratí, nemá rád přelidněná místa," povzdechl si.

,,Můžeme ho jít hledat. Galerie je velká," řekl a rozhlédl se po všech možných směrech. ,,Nebo mu zavolej."

Po celou dobu jejich rozhovoru je Yoongi pozoroval zpoza obrovské mramorové sochy, která se tyčila uprostřed velkého předsálí. Viděl na mobilu, že mu Kook volal, ale mobil jen ztišil a schoval do kapsy.

Jediné, na co se soustředil byl sytě rudý provázek, který ty dva spojoval od malíčku k malíčku.

Byl šťastný. Jeho dlouholetý přítel, který byl, jako jeho mladší bratr, našel svou osudovou lásku.

,,Um, prosím vás?" ozval se zdvořilý mužský hlas za ním.

Překvapeně se otočil a spatřil vysokého, hnědovlasého, mladého muže. Mohl být blízko jeho věku. Měl na sobě elegantní tmavý oblek, ve kterém vynikala jeho široká ramena.

,,Jsem jeden z kurátorů této výstavy a všiml jsem si vašeho foťáku. Chtěl jsem vás jen poprosit, abyste ho schoval, zde je zakázáno pořizovat fotografie," řekl s klidným a pokorný úsměvem.

Yoongi zmateně zamrkal a podíval se na malý černý fotoaparát, co se mu houpal na krku. Hned ho vzal a schoval do kapsy své džínové bundy.

,,Omlouvám se, jsem fotograf a je to můj zlozvyk brát ho všude. Samozřejmě vím, že se tu nesmí fotit," zamumlal omluvně.

On se jen spokojeně usmál. ,,V pořádku, jen jsem vás chtěl upozornit. Mimochodem, abych byl upřímný, neviděli jsme se už někde? Jste mi velmi povědomý," řekl a zamyšleně si ho prohlédl od hlavy až k patě.

,,To si nemyslím..." špitl nejistě.

S povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Nevadí, jsem trošku unav–"

,,Jinnie, tady jsi!"

Jejich krátkou konverzaci přerušil další mladý muž v obleku.

Byl vyšší, než hnědovlasý kurátor. Yoongi vedle něj vypadal, jako středoškolák.

Zatímco si je oba prohlížel, oni se pozdravili a začali svou konverzaci ohledně výstavy. Moc je neposlouchal, ale pochopil, že spolu organizovali výstavu.

Co ho však nejvíc zaujalo byla rudá nitka, která byla kolem nich na několikrát obmotaná. Vypadalo to, jakoby to bylo několik provázků zamotaných do sebe, ale bylo jasné, že byl jeden jediný, který je táhnul k sobě.

Přemýšlel, zda byli spolu, nebo teprve kráčeli vstříc svému společnému osudu.

Ony rudé nitky byly velmi nevyzpytatelné a každá se chovala jinak. Některé byly zamotané, jiné tvořily ladné kličky a další byly rovné, jako pravítka.

Donutilo ho to se podívat na svou vlastní, utrženou nitku. Byla jiná, uvědomil si to téměř okamžitě.

Její konec jemně plápolal, jakoby ho unášel slabý větřík. Zároveň nepravidelně blikala.

Díval se na svůj malíček, tak upřeně, že si ani nevšiml, že na něj někdo mluvil.

,,Kdo to je a proč tak kouká na svůj prst?" zamumlal světlovlásek.

,,Jeden z návštěvníků, " zamumlal Seokjin a nahnul se blíž k němu. ,,Nepřipomíná ti někoho, Jonnie?" špitl.

Namjoon zamyšleně naklonil hlavu a prohlédl si mladého fotografa od hlavy až k patě. ,,Určitě jsem ho někde viděl..."

,,Musím jít," řekl Yoongi z ničeho nic a rozešel se pryč.

Jestli věděl kam? Ne.

Galerie byla obrovská a on sám na takové výstavy nebyl. Důvod, proč ho sem Jungkook vzal byl, že kamarád jeho přítele zde vystavoval své obrazy.

Věděl však, že o obrazy vůbec nešlo. Chtěl jen výmluvu, proč se znovu vidět se svým přítelem.

Yoongi se s ním nikdy neviděl a přestože nebyl moc komunikativní a sociální typ, chtěl vědět, s kým jeho spolubydlící trávil tolik času. Někdy si připadal, jako rodič.

Ani si to neuvědomil a stál mezi různými tematickými obrazy. Jediné, co měly společného bylo, že to byly portréty. Okouzlující mladé dívky, dětské obličeje s tvářičkami od barevné křídy, ale také naopak velmi atraktivní muži s ostrými lícními kostmi.

Musel uznat, že tvůrci měli smysl pro detail.

Znovu se podíval na svůj malíček. Provázek vlál v jednom směru, jakoby se mu snažil naznačit, kudy měl jít.

Cítil, jak mu bušilo srdce. Co se to děje? Kam mě to vede?

Bohužel jeho úvahy přerušila mladá slečna, která mu zaklepala na rameno. Opět litoval, že vůbec vkročil na místo, kde se mělo sejít tolik lidí.

,,Promiň, jen jsem se chtěla zeptat, ty jsi byl jeho předloha?" zeptala se nadšeně.

Zmateně pozvedl obočí. ,,P-prosím?" nechápal. Proč mě dneska pořád někdo otravuje, zbytečnými řečmi?

,,JH, ten úžasný student z umělecké fakulty! Má tu svou první výstavu a ty obrazy jsou dechberoucí! Teď se nedivím, když měl tak roztomilou předlohu!"

Vůbec nevěděl, o čem to mluvila. Byl tak zmatený, že zapomněl na zvláštní chování svého rudého provázku.

,,Yoongi, tady jsi!"

Záchrana.

,,Promiň, Kookie, ztratil jsem se," zalhal, čímž úspěšně přešel slečnu, která se s ním snažila dát do řeči.

,,Ještě, že jsem tě našel, chci vás konečně představit!" vydechl Jungkook a podíval se na svého rudovlasého přítele. Nečekal však, že uvidí tak překvapený a zmatený výraz v jeho tváři.

Díval se na Yoongiho, jako na svatý obrázek.

,,Umm, je něco špatně?" nechápal Yoongi, který cítil velký diskomfort z jeho nepřetržitého pohledu.

Černovlásek byl z celé situace zmatený, proto ho jemně chytil za ruku. ,,Taehyungie?"

Vyšší, jakoby se právě probral z transu, nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Ne, teda jo, te-teda ne!" vyhrkl těkavě a začal se zoufale rozhlížet.

To je on! Existuje! Já to věděl, kde je sakra Hoseok!

Yoongi udělal nejistý krok zpět. ,,A-asi vám dám prostor, seznámíme se jindy!" vydechl a rychlou chůzí se rozešel na druhou stranu výstavy, kde ještě nebyl.

Celá ta podivná situace ho rozhodila. Něco mu připadalo zvláštní už od doby, co vešel do budovy.

Zhluboka se nadechl a rozhodl se opět věnovat obrazům. Když už tu byl, doufal, že nasaje nějakou novou inspiraci. Lépe se mu potom fotilo. Prohlížel si jedno dílo po druhém, než se zastavil před zrcadlem.

Počkat. Co?

Nebylo to zrcadlo. Stál tam několik vteřin, než ho uvědomění praštilo, jako silná rána pěstí.

Přímo před ním visel jeho vlastní portrét. Nebyl o tom pochyb.

Každý rys obličeje byl perfektně znázorněn, až měl problém věřit, že to nebyl jen výplod jeho fantazie.

Na obraze byl znázorněn od prsou nahoru, oblečený ve své oblíbené bílé mikině a na krku se mu houpal malý černý foťák. Výraz měl zamyšlený a koukal na svou pravou ruku, konkrétně na malíček, na kterém byl malý rudý suk z krvavé nitě. Byl obklopen mlhou a v pozadí viděl rozostřené rudé provázky.

Vyděšeně udělal dva kroky dozadu. Přísahal, že kdyby něco držel v rukou, hned by to upustil. Nevěděl, zda měl být překvapený, nebo zděšený. Tak, jako tak byl obojí.

Podíval se na obraz vedle a opět spatřil sám sebe. V jiném oblečení, jiné póze, ale foťák a rudé nitě zůstaly.

Teprve v tu chvíli si uvědomil, že celá část této výstavy byla plná jeho obrazů. Na každém z nich se nacházel decentní podpis JH.

Na chvíli se kolem něj zastavil čas a jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdce.

Co to...