Vypadá to jako noc z hororu. Potemnělé ulice, které jsou prozařovány svítícími lampami co každých pět metrů. Všude ticho a nikde ani živáčka. Každý je zalezlý doma a dívá se buď na televizi nebo scrolluje po internetu na svým smartphonu. Ostatně i já teď zevluju u okna a dívám se na noční ulici a na dům naproti, kde je bezedná tma. Mám z ní docela sucho v krku.

„Jede po tobě jako blázen," ozve se do sluchátka moje nejlepší kamarádka Ashley.

Úplně vidím, jak leží na svojí posteli s nohama opřenýma o zeď a zrzavý vlasy rozházený do všech světových stran, zatímco zírá do stropu a mně má na hlasitý odposlech, protože nesnáší držení telefonu u ucha. Volá mi čistě jen z nudy. Což vítám s otevřenou náručí, protože jsem doma sám.

„Jo," odfrknu a zakroutím hlavou. „Jasně. Minulej tejden po mě jel Mark Jude a teď zase Jay Donovan. Kdo to bude příště, prosím tě?"

Ashley má ráda gay shipy, párování dvou mužů. A vzhledem k tomu, že už nějakej ten pátek ví o mojí sexuální oritentaci, si v hlavě přiřazuje každýho spolužáka z našeho ročníku ke mně. Je to takovej její red flag a kdyby nebyla tak skvělá kámoška, asi bych jí za tohle odstřihl, protože můj sociální život už tak visí na vlásku. Nejsem zrovna společenskej typ a nesnáším nucený konverzace, jak mezi dospělýma, tak mezi mýma vrstevníkama.

„S Markem jsem to trochu přepískla, to přiznávám."

Přepískla je slabej odvar toho, co dokazovala. Doslova si vysnila, že já a největší sportovec z Doll Valley budeme mít jednou tři adoptovaný děti a terásku někde uprostřed nějakýho lesa. Nekecám, dokonce o tom začala psát povídku, než jí vlastně došlo, že Mark Jude je šikanátor a kdyby se jen doslechl o tom, že jsem gay, nezůstala by na mě nit suchá. Málokdo to ve škole ví a tohle je právě jeden z těch důvodů, proč nechci, aby to kdokoliv mimo můj okruh věděl.

„Doslova jsi mě dala do páru s možným homofóbem, ale klidně pokračuj. Po Travisovi McCountym už mě nic nepřekvapí."

Travis je hudebník a na naší škole vede sbor. Není to zrovna krasavec k pohledání a moc lidí o něj zájem nemá, nemluvě o tom, jak hrozný šprt a gramatikář to je. Má ale svoje kvality. Na rozdíl od Marka, kterej má hnědý vlasy, hnědý oči a robustní postavu, je Travis menšího vzrůstu, zato s atletickou postavou a dlouhými vlasy v barvě žlutýho uschlýho listí. Ono by se mohlo zdát, že to vypadá špatně, ale naopak. Jeho vlasy jsou fakt kvalitní, na rozdíl od těch Markových, kterýmu začínají rašit lysiny.

„Náhodou," vypískne dívka do sluchátka, „Travis, když se fakt snaží, tak mu to sluší. I ty sám jsi říkal, že kdyby to nebyl takovej zabedněnec, tak by se ti docela líbil."

To jsem sice neřekl, ale hádat se s Ashley je jako křičet do zdi a očekávat nějakou odpověď. Nemíním se s ní nijak hádat. Teda kromě jednoho a prostýho argumentu, kterej prostě nemůžu vynechat.

„Jason Donovan je ten nejhezčí kluk, jakýho kdy Doll Valleyská střední viděla," namítnu. „Vypadá jako Megan Fox v pánským provedení a ty mi tady chceš tvrdit, že očumuje zrovna mě. Seš vedle až to hezký není."

Představa, že nejkrásnější kluk z tohohle celýho zapadákova, kouká na mě je příjemná. Přiznám se, že i já ho občas očumuju při hodinách. Na mou obhajobu – častokrát působí jako mafián z nějakýho erotickýho filmu pro ženský. Jeho černý kadeře jsou věčně sčesaný do nepravidelnýho rozcuhu, z čehož pár pramenů mu padá přímo do pomněnkově modrých očí. Má tak ostrou čelist, že by s ní mohl krájet cokoliv. V kontrastu s jeho sinalou pletí, na který vynikají jemný pihy, působí plný růžový rty a nádhernej zářivej úsměv. A jo, vím, že mám problém.

Do Jasona jsem zakoukanej prakticky už od prváku, kdy ke mně pronesl pozdrav na laborkách. Ale nebavíme se. Tedy ne jako kamarádi.

Je absurdní, že mě Ashley chce spojovat zrovna s ním.

„Říkám jenom to, co jsem viděla."

„Třeba o mě zavadil pohledem, ale to neznamená, že by mě očumoval."

„Jo a u toho si bude skousávat ret," namítne ironicky, čímž mě mírně vytočí. „Prostě si jenom myslím, že je teplej jako radiátor v zimě a teď si začal hledat novou oběť."

„Novou?" zeptám se, protože mi není známý, že by Jason s někým něco měl.

„To jsem řekla blbě," uslyším prásknutí dveří a chvíli si myslím, že je to v telefonu. Až pak mi dojde, že to bylo přímo v mém domě. Otočím se od okna směrem k otevřeným dveřím do mýho pokoje. „Prostě asi chce začít randit. Nebo šukat. Nevím, ale vím co jsem viděla."

„Počkej chvíli, pak ti zavolám."

Típnu hovor a hodím telefon na postel, přičemž poslouchám, jak v dolním patře něco šramotí. Srdce se mi rozbuší na plný obrátky, protože mi dochází, že jsem nezamkl zadní vchod do domu, kterej vede do kuchyně. A právě odtamtud se zlověstně ozývá cinkající nádobí.

Rodiče jsou oba v práci a dřív, než v pět hodin ráno se ani jeden z nich domů nevrátí. Mamka pracuje v nemocnici a dneska má noční. Stejně jako táta, kterej dělá u fízlů. Sourozence nemám a navíc...je jedna ráno. Vyprahlo mi v hrdle.

Rozejdu se směrem ke dveřím a z pokoje až ke schodišti. Čím blíž jsem, tím jsou zvuky vycházející z kuchyně mnohem silnější. Nemluvě o zlověstným vrčení, ze kterýho mi běhá mráz po zádech. Nevím, čemu bych to vrčení přirovnal. Jako nějakýmu fakt zlověstnýmu medvědovi. Což je nesmysl. Nikdy jsem neslyšel, že by se v Doll Valley nebo někde poblíž potuloval nějakej medvěd.

Opatrně scházím schody dolů, pomalu jeden po druhým a slyším zrychlený bušení srdce v ušních bubínkách. Snažím se uklidnit svůj dech, ale to nepomáhá, když po tmě kráčím dolů vstříc neznámýmu tvorovi, o kterým nevím vůbec nic. Může to bejt cokoliv. Nebo kdokoliv.

Ta myšlenka mi nahání takovou hrůzu, že zůstanu chvíli stát neschopnej jakýhokoliv pohybu. Už mi zbejvaj jen dva schody dolů, když se v záři jedné lampy před naším domem, jejíž světlo proudí přes malé okénko nade dveřmi, zaleskne něco vedle botníku. Přemýšlím, co by to mohlo být.

Co ksakru máme vedle botníku?

Koš s golfovýma holema. Táta chodí každý léto se svýma kámošema na golfový dýchánky, jak to sám nazval. Jsou tam hole. Můžu jednu z nich použít jako zbraň. Když si to uvědomím, do mýho těla vrazí adrenalin a nohy mi znovu začnou fungovat, a tak v rychlosti sejdu ty dva zpropadený schody a opatrně vytahuju jednu holi po tmě.

Proklínám se za to, že jsem si nevzal telefon, abych si zapnul svítilnu. Nemůžu teď rozsvítit, protože dotyčnýmu (ať už je to zvíře nebo člověk) by došlo, že tu někdo je. A hned by zaútočil. Takhle ho můžu překvapit zezadu, jen když se potichu a pomalu proplížím do kuchyně.

Držím hůl v ruce a neslyšně vydechnu úlevou v momentě, kdy se v kuchyni rozbije něco skleněnýho. Srdce mi vynechá hned tři údery a já mám znovu problém se hnout z místa. Mohl bych utéct. Mohl bych běžet za tátou na policejní stanici, že máme něco nebo někoho doma a že jsem podělanej strachy. Jenže dveře jsou zamčený, sám jsem se o to postaral, klíče mám navíc nahoře v pokoji a i kdybych je měl u sebe, jak bych si odemkl, aniž bych udělal nějaký rámus?

Něco se mihne přímo naproti mně a pak to zase někam zmizí. Jsem si jistý, že je to minimálně stejně vysoký jako já, ale mnohem rychlejší a mrštnější. Tohle nebude člověk. Ale ani medvěd, protože ti nejsou tak hubení.

Rozejdu se ke kuchyni, abych konečně zjistil, s čím mám tu čest.

Po zádech mi teče ledový pot, všechny chlupy na těle se ježí takovým stylem, jako by měl do mého těla za malou chviličku uhodit blesk. Dech se mi co každou vteřinu zadrhává v hrdle a já potlačuju navalující se paniku, která dotírá všemi směry. V břiše se mi rozlézá nepříjemný pocit a hrdlo mám v jednom ohni z toho, jak moc bych se potřeboval napít. Ale pokračuju ve svý šnečí chůzi.

V domě je hrobový ticho. Jako kdybych měl celou dobu halucinace.

Už jsem na prahu kuchyně, svítící ukazatel na mikrovlnce poskytuje dostatečný světlo na celou plochu. A tím zjišťuju, že v kuchyni nikdo není.

Asi budu zvracet.

Přestávám dýchat, když uslyším někoho hlasitě vydechnout přímo za mnou. Adrenalinem poháněná otočka mi nevychází, když do mě někdo hrubě a silně strčí a já padám na kuchyňský lino, přičemž mi padá hůl z rukou někam na druhou stranu. Dopadám na bok tak silně, že mi do těla vystřelí ochromující bolest a já vykřiknu. Pud sebezáchovy je však větší, než nějaká bolest, a tak se posadím na zadek a začnu šoupat nohama tak, abych se posouval dozadu.

Nevnímám ani slzy, který mi padaj z očí díky strachu. Jsem tak ochromenej a nebýt toho posranýho adrenalinu, asi přestanu fungovat úplně. Zvlášť, když se postava, která mě strčila na zem, pomalu přibližuje ke mně.

Narazím zády na něco tvrdýho. Lednice. Na tomhle místě máme lednici. Bože, kam dál? Hůl je až na druhý straně u trouby. Tohle je můj konec.

Temná postava si přede mně dřepne a světlo z mikrovlnky osvítí její tvář. Dech se mi už poněkolikátý zadrhne v hrdle, ale tentokrát je to i z šoku.

Černý vlasy mu padají do tváře, kterou má celou od krve, jejíž červená barva se táhne i přes rty na krk a dál po jeho oblečení. V očích má nepřítomnej výraz, ale přitom jasně vidím, jak mě propichuje těma studenýma očima. Rty se mu roztáhnou v odporným úšklebku, kterej nevypadá ani trochu vřele.

Často jsem o něm slyšel báchorky, že je upír. Že se v noci živí lidskou krví. Ale báchorky o upírech byly totální hovadina. Teda až doteď, když má hlavu jen nepatrnej metr od tý mojí, dívá se na mě jako na kořist a smrdí kouřem, krví a ještě něčím, co nedokážu specifikovat. Ale navaluje se mi z toho.

„Řekni," promluví syčivým, skoro až nelidským hlasem, z něhož mi vyvstávají i vlasy na hlavě, „máš strach?"

Chci odpovědět nebo aspoň začít křičet, ale on mě předbíhá, když rozevírá svoje ústa a jeho hrdlo se mě snaží zabít neskutečně pronikavým ječákem. Zacpu si uši a zavřu oči. Dlaně si k uším tisknu tak, jako bych si chtěl sám rozdrtit hlavu. I já začínám křičet, protože je ten hluk k nevydržení. Nemluvě o tom, že mě něco zalejvá odpornou tekutinou. Jako by mě někdo polejval tekutým asfaltem.

A pak je klid a slyším jenom svůj vlastní hlas. Otevřu dokořán oči, ale v kuchyni už se mnou nikdo není. Jen já, celý od nějaký mazlavý tekutiny, která se rozprostírá i kolem mě na linoleu.

Děsí mě ale fakt, že ještě před minutou tu byl Jayson Donovan, vypadal jako chodící mrtvola, doslova se na mě vyblil a teď je fuč. A mně přijde, jako bych se zbláznil.

Opravdu se to stalo? Nebo mám jen takhle živej sen?

Nevím. Ale ani to mi nezabrání, abych propukl v hysterický pláč. Zděšený, hysterický pláč.