Zbytek noci jsem strávil nad tím, jak zlomit propojení s démonem, ale jak se dá uhodnout, strýček google není moc spolehlivý kamarád na okultismus. Nakonec jsem usnul frustrovaný z toho, že jsem spojený s démonem a že pro jeho zničení budu muset umřít. Asi s tím, že umřu, nejsem zas tak v pohodě, jak jsem si myslel.

Sen, který se mi však zdál, veškerý myšlenky na umírání zazdil. Zdálo se mi o Jasonovi. O jeho krásném těle na mém. O jeho rtech přilepených na těch mých. Zdálo se mi o tom, jak s ním splývám v jednu osobu, což je vtipné, když vezmu v potaz, že naše duše už spolu vlastně souloží. Laskal moje tělo horoucími polibky a já bych se mohl propadnout i do samotného pekla. Byl to ten nejpříjemnější sen za poslední dva týdny.

Vzbudil jsem se brzy ráno, zpocený, zděšený a vzrušený. Jako by moje tělo se mnou začínalo bojovat, protože část mého já si přála, aby se ten sen vyplnil stejně tak, jako ten o Markově smrti. Druhá část tu první fackovala za to, jak se chová. Jsem jediný člověk v tomhle městě, kdo ví, co se děje a proč už dva kluci umřeli na roztrhání šelmou.

Jenže to vědění mě akorát hnalo do záhuby a pokaždý, když na chodbě potkám Jasona, vidím ho se zakrváceným obličejem, jak v rukách svírá něčí srdce a lahodně se do něj zakousává. Poblil jsem se dneska už dvakrát.

„Tohle už se mi fakt ale nelíbí Jimmy," nadhodí Ashley, když odcházíme z vyučování domů. „Vypadáš čím dál tím hůř, přestáváš se mnou komunikovat a pomalu se mi ztrácíš před očima. Řekni mi do háje co se s tebou děje?!"

I slepý by dokázal poznat, že se se mnou něco děje. Pokud nemusím, tak nepromluvím ani slovo. Do debat mezi Kylem a Ashley nemám co přinýst a většinou jsem myšlenkama někde jinde. Začíná na mě doléhat, že Jason vyhrává na všech frontách. Že si mě pojistil ze všech stran a já s tím nedokážu nic udělat. Jedině si tak probodnout srdce a zemřít s myšlenkou, že mi nelhal a také někde umírá.

Jenže i na tohle jsem slaboch. Nedokážu si sáhnout na život. Jaký by to asi mělo dopad na všechny okolo mě, kteří mi věnují svůj čas? Jak moc bych tím ublížil rodičům? A jak moc jim ublíží, když to neudělám? Jason nepřestane vraždit. Je to jeho podstata a bude si vybírat lidi na základě toho, jak moc se do mě kdysi pouštěli. Schválně, abych měl ještě větší výčitky svědomí.

Možná by mi ale pomohlo, kdybych nebyl jediný v Doll Valley, kdo o Jasonovi a jeho posedlosti bude vědět. Jak moc velkému riziku bych však Ashley vystavil, kdybych jí o tom řekl? Už tak je ve velkém nebezpečí, pokud nesplním Jasonovu část dohody a nezabiju s ním tu kapelu, která tu bude za tři dny.

„Je to nebezpečný Ashley," reaguju na její poznámku, když vycházíme před školu na dvůr. „Mohlo by tě to ohrozit. Vážně ohrozit."

„Panebože, Jime, nehraj si tu se mnou," vyjede po mě. „Je mi u prdele, jestli je to nebezpečný nebo není, chápeš? Chci vědět, co se s tebou děje."

„A já chci vědět, že jsi v bezpečí."

„Dokážu se sama o sebe postarat," odfrkne, když jdeme k parkovišti.

„To si nejspíš Mark s Travisem mysleli taky, než skončili bez srdce," vyletí ze mě podrážděně a hned se za to v hlavě zfackuju. Ashley teď dojde, že se se mnou něco děje právě kvůli jejich smrti. A že o tom vím víc, než jsem ochotný před kýmkoliv přiznat.

„A to myslíš zase jak?" zastaví se v půlce kroku a dívá se do mých zad. Dokážu to říct už jen z toho, jaké mravenčení na tom místě cítím.

„Nijak," odseknu a snažím se jít dál, ale nepovede se mi udělat ani krok dál, když mě její ruka chytá za paži. Proč mají všichni potřebu na mě šahat?

„Co si tím sakra myslel?" podívá se na mě jako přísná matka, která chce po svém dítěti slyšet pravdu o tom, co zase provedlo. „Ty víš, co se děje?"

„Ne," odvrátím od ní pohled právě v momentě, kdy vidím, jak se Jason plahočí ze školy. Přímo naším směrem. „Nevím, co se děje, ale teď už prosím pojď."

„Nehnu se odsud, dokud-"

„Čaute," přeruší jí Jason, který si stoupne vedle mě. „Platí, že mě dneska odvezeš?"

Zkamením, zatímco Ashley mě probodává pohledem.

„Víš, ráno se mi porouchalo auto, tak jsem se domluvil tady s Jimmym, že mě hodí domů," pronáší směrem k Ashley, která mu nevěnuje žádnou pozornost. Nakousl jsem až moc a teď navíc stojí nebezpečí hned vedle mě. Mohl by se jen rozmáchnout a z Ashley by se stala krvavá fontána. Zamrazí mě při tý představě. „Děje se něco?"

„Nic," promluvím dřív, než stačí Ashley něco říct. „Takže Ashley, pak si o tom promluvíme, já teď musím hodit Jasona."

Nečekám, až se se mnou dívka rozloučí, otočím se a mířím ke svému autu. Následovaný démonem z hlubin pekla, který přesně ví, kdy má zasáhnout. Může tenhle příběh být ještě zvrácenější? Já vím, že může. Byla to jen řečnická otázka. Nic, co bych myslel doopravdy.

Dojdeme až k mému autu, které odemknu a nasedám dovnitř. Jason nastupuje na stranu spolujezdce a stále mlčí, což mě znervózňuje ještě víc, než kdyby mi vyhrožoval. Po tom snu se na něj navíc nedokážu dívat jen s nenávistí. Mám z něj strach, ale v ten samý moment chci, aby ze mě ten strach vyšukal. Dost tvrdě. Přesně jako v tom snu.

„Byl to docela hezkej sen, viď?" promluví, když nastartuju auto. „Taky jsem si ho užil, i když by se mi to víc líbilo v realitě."

„Tak už začni," neudržím se, zatímco vjíždím na silnici. „Vyhrožuj mi, že jí zabiješ pokud jí něco z toho řeknu. Dělej."

„To snad nemusím říkat, ne?" položí si ukazováček na ret a předstírá, že přemýšlí. „Já myslel, že je to jasný. Ale pokud tě to potěší – cekni o mě slovo a tvoje kámoška se nedožije rána. Spokojenej?"

„Přestaň o tom vtípkovat!" zakřičím. „Zabíjíš lidi, co mi něco dělaj, ale ty sám mi ubližuješ kurva! Nech mě do hajzlu na pokoji!"

Jason mlčí a jen si mě prohlíží. Já mám pohled přišpendlený na silnici, ale mám co dělat, abych se z toho všeho nezhroutil. Z těch představ. Z toho, že jsem spojený s démonem sedícím na sedadle spolujezdce. Z toho, že všem mým známým a příbuzným hrozí tak strašlivý nebezpečí. Přestávám tohle všechno zvládat. Přestávám zvládat svůj vlastní život.

„Pomůžu ti zabít tu kapelu," vyslovím nakonec, protože mě jiné východisko nenapadá. „Ale ty mi teď a tady musíš slíbit, že odsud vypadneš někam hodně daleko. Někam, odkud o tobě už nikdo z nás neuslyší."

„Nejsi zrovna v pozici, kdy bys mohl pokládat podmínky," promluví hrubším a mnohem více agresivnějším hlasem. Jako by ten hlas ani nepatřil jemu, což je dost možný. „Pomůžeš mi zabít tu kapelu a já ti slibuju, že nikomu z tvých blízkých nikdy nezkřivím ani vlásek."

„Pak se ještě dneska večer zabiju," reaguju rozhodně. Nejsem o tom ani na vteřinu přesvědčený, ale když on může lhát a já to nepoznám, musí to jít i z druhý strany. Přece musím získat alespoň jednu výhodnou kartu, se kterou můžu hrát dál.

„Nikdy by sis na život nesáhl," posměšný tón se nedá v jeho hlase přeslechnout. „Na to seš až moc zbabělej. Navíc, nechci tě opustit. Líbíš se mi."

„Zabiju nás klidně hned teď."

Šlápnu na plyn a začnu předjíždět auto před sebou tím, že vjíždím do protisměru. Nic tam zatím nejede, ale v dálce vidím docela dost aut, do nichž bych to mohl napálit. Jednou rukou držím volant, zatímco tou druhou si uvolním pás, abych dostál svým slovům. Ani teď, tváří v tvář smrti, si nejsem jistý, jestli jsem toho schopný, ale rozhodně nehodlám couvnout, pokud mi on neslíbí, že zmizí.

„Dobře!" zakřičí nelidským hlasem, který mě poleká a já škubnu volantem.

„ŘEKNI TO NAHLAS!"

„Slibuju, že pokud mi pomůžeš zabít tu kapelu, odejdu z města a nechám všechny tvoje blízký na pokoji!"

Ten nelidský hlas má zřejmě větší váhu, než Jasonův normální, protože na mě ten slib opravdu působí. Cítím, jak se něco v mém nitru povoluje, aniž bych za to mohl jakkoliv právě já. Opravdu budeme propojení. A opravdu mi teď slíbil, že odjede.

Stočím volant zpět do pruhu, na který patříme, v momentě, kdy je od nás první auto sotva kilometr. Můj spolujezdec si úlevně vydechne a strach, jenž jsem mu způsobil svým výstupem, se mu promítá v očích, když na mě pobouřeně kouká. Zřejmě opravdu nechce, abych zemřel.

A já mám v ruce přesně tu kartu, kterou jsem potřeboval a o kterou jsem prosil.

„Mám na tebe ale taky prosbu," ozve se po nějaké chvíli, kdy se dostáváme do centra města. Správně už bych touhle dobou byl doma třikrát.

„Myslím, že tys těch proseb měl dost. Víc požadavků a daleko víc proseb. Nic už pro tebe neudělám."

„Tohle je ale prosba jinýho rázu, nejde tu o zabíjení ani o nic s tím spojený," řekne, když zastavím před Doll Valleyskou kavárnou.

Vypnu motor, spustím ruce z volantu a skepticky se na něj podívám. Přece není možný, abych tomuhle klukovi mohl já cokoliv poskytnout. Co by tak ode mě mohl chtít, pokud se nejedná o vraždu či moje vlastní srdce? Nemám nic o co by mohl stát.

„Chci tě pozvat na rande," dodá, když nic neříkám a jen na něj civím. Každopádně, ať už jsem očekával cokoliv, tohle na tom seznamu nebylo.

Jasně, líbali jsme se u jeho bazénu, dívá se na mě tím zvláštním způsobem a navíc mě chrání, čemuž vůbec nerozumím, ale to ještě přece neznamená, že by mě chtěl pozvat na rande. Jenže teď tu je a říká přesně to, co jsem si myslel, že z jeho úst nikdy neuslyším. Kéž by se na něco takového zeptal, když v sobě neměl ďábla.

„Proč?" vyjede ze mě prostě a cítím, jak se mi do tváří hrne horkost.

„Jak už jsem řekl," pohodí rameny a stydlivě se podívá před sebe. Vůbec nepůsobí jako člověk, který by v sobě měl ukrytého démona. V tuhle chvíli vypadá jen jako kluk, kterej se snaží jinýho kluka pozvat na rande a vysvětlit mu proč. „Chtěl jsem tě pozvat na rande ještě před tímhle vším. Ale nejsem zrovna typ, kterej někoho někam zve, vždycky jsem dostával pozvání já, a to i od holek. Pak se semlelo to všechno. Takže bych chtěl, abys se mnou šel na rande, než odjedu pryč."

Nepochybuju o tom, že pozvání na rande dostával on. Stačí se na něj podívat, aby člověku bylo jasný, že v tomhle směru nelže. Celá škola po něm šílela a dokonce i heteráci v našich řadách dokázali uznat, že pokud by si na sex měli vybrat někoho z kluků, byl by to právě on. Jason Donovan s těmi svými modrými kukadly a nebezpečně ostře řezaným obličejem.

„Nerozumím tomu," vydechnu. „Seš posedlej démonem. Jediný, o co by ti mělo jít, je zabíjení. A ne zvát někoho na rande."

„Kromě toho, že musím zabíjet, abych neumřel, se v mým životě prakticky nic nezměnilo," vysvětluje o poznání tišším hlasem. „Pominu teď super schopnosti a tak dále, protože jsem ještě nepřišel na to, co všechno mi může moje vlastní tělo nabídnout. Ale moje tužby, záliby a city zůstaly. Jsem pořád ten stejnej člověk jako před tím."

„Starý Jason by nikdy nikomu nevyhrožoval smrtí, nikoho by nevydíral."

Ucítím na profilu své tváře jeho pohled, vážný pohled a tak se na něj taktéž otočím. Vypadá to, jako by skrz moje oči hleděl na dno mojí duše a znal všechna moje tajemství, všechny zvrácené touhy, zkrátka všechno, po čem kdy moje tělo toužilo. Rozhodně si teď může přečíst i to, jak moc jsem po něm vždycky toužil. Jak moc se mi líbil.

„Jak si můžeš bejt jistej, že jsem nebyl zlej už před tím," sleduju jeho rty, jak se pomalu pohybují, moje uši do sebe vtahují jeho hlas. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co řekl. Znovu se mu podívám do očí. „Neznal jsi mě. Nemůžeš určit to, čeho jsem byl a nebyl schopnej ještě před tím posednutím."

Po tváři mu přejede stín, načež se otočí, otevře dveře a vystupuje dřív, než stačím něco říct. Jenže co bych mu na to řekl? Má pravdu, Jasona Donovana jsem nikdy nepoznal. Nemůžu s jistotou říct, že byl hodný, když jsem donedávna ani nevěděl, že jeho táta s tím mým chodili do školy.

Má pravdu. Byl Jason stejně zvrácený už před tím a ten démon v něm všechny ty vlastnosti jen umocnil? Netuším. Jako obvykle – nevím vůbec nic.