„V Doll Valley došlo k dalšímu neštěstí," hlásá televizní reportérka ve večerních televizních novinách. „Teprve osmnáctiletý chlapec navštěvující zdejší střední školu byl nalezen dnes v ranních hodinách mrtvý poblíž vjezdu do města. Podle očitých svědků na něj zaútočilo obrovské zvíře, které mladíka rozsápalo k nepoznání. Podobný případ Doll Valley zažilo už minulý týden, kde k úhoně přišel stejně starý chlapec Mark Jude."

Sleduju tátu, jak se drží za vlasy a jeho zničená tvář drtí všechny moje vnitřnosti. Není možnost, jak mu pomoct. Dává si za vinu ty vraždy, které má podle očitých svědků na svědomí obrovská šelma. Já mám ale svoje informace a vím, že ta obrovská šelma je jenom osmnáctiletý mladík s vlasy barvy havraního peří a s očima tak uhrančivýma, že by dokázaly přemluvit kohokoliv k čemukoliv.

Proto je nejspíš hudebník Travis McCounty mrtvý a opět mu chybí srdce, které čirou náhodou skončilo v břiše mého démonického vyděrače. Vyděrače, který chce, abych mu pomohl zabít čtveřici lidí, kteří zabili jeho. Neříkám, ti parchanti si to opravdu zaslouží za to, jakou rapidní rychlosti se dostávají po podvědomí všech, ovšem... proč nenechat práci karmě, ta už by se o ně přece postarala.

Jenže Jason není normální kluk. Je posedlý démonem a touží po pomstě. A tu chce vykonat s mojí pomocí a vydírá mě k tomu. Pokud mu nepomůžu, lidi, kteří se mnou momentálně sledují televizní noviny, můžou skončit přesně tak, jako skončili Mark Jude nebo Travis McCounty. Nemluvě o tom, že si na seznam každým dnem může připsat i Ashley s Kylem, o něž bych nerad přišel.

„Co jsme komu proboha provedli," povzdechne si mamka usazena na gauči, se slzama v očích sledující záběry na obrazovce, kde ukazují místo činu. Obraz se zaměřuje i na výrok mého zničeného táty, který za posledních pár dní zestárl minimálně o dvacet let.

Nemůžu se na ně takhle dívat. Proto vstávám ze svého místa a vztekem poháněn odcházím ke dveřím, kde z botníku beru klíče od svého auta a než se vůbec někdo stačí vzpamatovat, nasedám do auta, startuju ho a připravuju si mobil s navigací.

Vím, že Donovanovi bydlí až na kraji města, kousek od místa smrti Travise, ale přece jen nemám jistotu, že se v těch místech, kde naše město lemuje les ještě temnější, než ten táhnoucí se kolem školy, neztratím. Navolím do navigace adresu a upaluju z příjezdové cesty vstříc temným ulicím Doll Valley.

Na ulici není ani živáčka, protože starosta výrazně doporučil, aby se nikdo nepotuloval venku po setmění. Ještě nebyla vydána vyhláška, tudíž mi žádný trest nehrozí. Tedy ne od města, jsem si však jistý, že až se vrátím domů, rodiče mi nějaký trest dají. Teď mě to ale neštve. Potřebuju Jasona seřvat. Potřebuju si ulevit.

A potřebuju mu ukázat, že mě vydírat zmetek nebude. Jo, jsem strašpytel a plačka, ale co se týče mých blízkých... neznám se. Zkřiví vlásek komukoliv a přísahám, že ho zabiju bez mrknutí oka a postarám se, aby u toho trpěl.

Vyjíždím z komfortní části našeho města a zajíždím do míst, kde jsem byl všehovšudy třikrát. Ulice jsou mnohem temnější a koncentrace domů tu není tak obrovská, jako v naší čtvrti. Za to tu jsou honosnější domy pro zbohatlíky. Jeden z domů lemuje nádherně sestříhaný keř, který mi připomene film Střihoruký Edward s Johny Deppem.

Projíždím ulicí dál až dojedu na křižovatku, kde mi navigace ukazuje, že mám otočit doleva. Mířím tedy tím směrem, kde je ulice ještě pochmurnější až mi navigace oznámí, před neskutečně obrovským domem, že jsem na místě.

Vypnu motor a vystoupím před velkou černou bránou, která by splývala s nocí, nebýt malých světýlek. A za tou bránou je osvětlená kruhová příjezdová cesta, na níž stojí jen Jasonovo auto, tudíž usuzuju, že jeho rodiče nejsou doma. Tím líp pro mě, aspoň nebude nikdo doma, až se moje hlasivky rozevřou na toho zmetka.

Zmáčknu jediný tlačítko po straně brány, z něhož se začne ozývat líbezná a uklidňující hudba. Kdybych měl takovou sílu, roztřískám to zařízení na cucky.

„Přejete si?" ozve se nějaký ženský hlas velmi nepříjemným tónem.

„Jdu za Jasonem Donovanem kvůli projektu do školy. Jsem Jim Laughlin."

Brána zabzučí a začne se přede mnou rozevírat. Na nic nečekám a mířím rovnou k osvětlenému vchodu do domu, který se otevře a uvnitř na mě čeká nějaká žena v černých šatech se zástěrou kolem pasu. Nejspíš služebná, protože tihle zazobanci si neumí sami ani utřít prdel.

„Dobrý večer pane."

„Kde je?" zeptám se bez pozdravu. Vím, že jsem hrubý, ale moje nervy se s každou minutou jen stupňují. Tak, že jsem v autě zapomněl řezák na krabice, který sebou vozím od té doby, co jsme s tátou jeli nakupovat nějaké věci domů a potřebovali jsme k tomu řezák. Nikdy jsem mu ho nevrátil a teď by se mi sakra hodil, abych Jasonovi dokázal, že s mými blízkými si zahrávat nebude.

„Je v bazéně, zavedu vás tam," kývne služebná s kamenným výrazem, zavře dveře a vede mě přes prostornou vstupní síň, které vévodí vysoký strop s neskutečně nádherným a obrovským lustrem, který osvětluje točité schodiště. Kdybych tu byl za normálních okolností, pozastavil bych se nad touto nádherou.

Míříme stále rovně a žena otevře posuvné dveře do místnosti s plazmovou televizí zabudovanou do stěny, drahým kobercem, proskleným stolem a koženým gaučem kolem něj. A přesně naproti mně je francouzské okno vedoucí do bazénu, v němž někdo plave. Ty černý vlasy bych poznal úplně všude.

„Dojdu tam sám, děkuji," zastavím ji, když chce jít se mnou. Nejspíš, aby mě ohlásila. Zarazí se však v půlce kroku a pak přikývne, načež mě tu nechá samotného a já na nic nečekám a mířím rovnou k proskleným dveřím, které otevřu.

Překvapí mě, když ho uvidím zcela nahého pod vodou. Polknu. Nesmím se ale nechat rozptýlit. Proto se rozhlédnu kolem sebe a jsem moc rád, že na stolku vedle lehátka leží kuchyňský nůž, který dost dobře poslouží. Leží na špinavém talířku, takže předpokládám, že po tom, co sežral Travisovo srdce si dal ještě dezert. Bože, v jaký zvrácený realitě to žiju.

Rozejdu se směrem k tomu stolku a uchopím nůž přesně v momentě, kdy v bazéně zašplouchá. Rychle se otočím a nůž schovám za zády. Sleduju ho, jak si promne tvář od vody a v očích mu zajiskří, když mě spatří stát u lehátka. S hlavou nad hladinou plave směrem ke mně. A já nemůžu popřít to, že je neskutečně nádherný. Zvlášť v tomhle úsporném světle, které vrhá stíny na jeho ostrou tvář.

„Jaké milé přivítání," chytne se madla a začne stoupat po schůdkách nahoru až přede mnou stojí obnažený v rouše Adamově. Tělo bez jediného chloupku. Přesně tak krásné, jak jsem si ho představoval. Vůbec nevypadá tak špatně, jako před dvěma dny u mě v pokoji. „Co tě za mnou přivádí? Omlouvám se za moji nahotu, i když se vsadím, že ti ani trochu nevadí vidět mě takhle."

Stačí jediná promluva, aby se ve mně rozhořel vztek, a já s nožem za zády udělám tři rychlé kroky, načež nůž vytáhnu a nasměruju ho přímo proti jeho srdci. Dost jsem si totiž četl o zabíjení démonů a tohle je jediný způsob, jak se jich zbavit. Bodná rána přímo do srdce.

Špičkou jemně bodnu do jeho kůže a nechávám ho přesně na místě, přičemž mu pohlédnu s blesky v očích do těch jeho. Není nijak vyvedený z rovnováhy, ale rozhodně ho netěší, že nedovolím té jemné ráně, aby se okamžitě zacelila. Matně vidím, jak mu stéká proužek krve po břiše.

„Ničíš tohle město a ničíš moje rodiče," syknu mu do tváře. „Začal sis hrát se špatným člověkem, Jasone. Zabiju tě, pokud budu muset, rozumíš teď ty mně?"

„Proč to teda neuděláš?" napíchne se na ten nůž ještě víc a já cítím, jak mu ostří zajíždí pod kůži. Nevydá ze sebe ani hlásku. „Stačí, abys ho bodl přesně do srdce a budeš v pohodě ty i tohle tvoje město. I ti, co ti neustále ubližují."

Zarazím se a svráštím obočí. Je pravda, že s Travisem jsem měl jednou hodně ostrou potyčku, při který mě počastoval fakt odpornýma slovama. Matně si vzpomínám, že u toho byla celá naše třída, včetně Jasona. Bylo to na začátku roku. Už ani nevím, kvůli čemu jsme se to hádali. Travisovi jsem se od té doby vyhýbal. Zvlášť z toho důvodu, že mě nazval buzerantem přede všema.

„Bodni, Jimmy," čůrek krve se mění skoro ve vodopád a Jasonova krev mi sviní džíny i boty. Nevím, jak tohle budu vysvětlovat doma. „Neváhej."

Jeho pohled je vážný a plný něčeho, co bych popsal jako bolest. Modré oči jsou tak uhrančivé, že ani nevnímám, jak se stále napichuje na nůž hlouběji a hlouběji. Začnu ustupovat, jenže on dělá kroky dopředu. Jako by z nějakého důvodu chtěl, abych se trefil přímo do srdce.

„Přišel jsi mě snad zabít ne?" zrychluje tempo chůze a já pozadu kráčím až k lehátku, na které spadnu a vezmu sebou i nůž, který se konečně odtrhne od jeho těla. Rychle ho odhodím, zatímco on se nade mě skloní bez jakéhokoliv pobavení. Jeho špička nosu se skoro dotýká toho mého a on přeskakuje pohledem z jednoho oka na to druhé.

Projde mnou lavina vzrušení, jaké jsem ještě nikdy necítil. Z toho pohledu i faktu, že nade mnou stojí obnažený v celé své kráse a vůbec se za to nestydí.

„Nebo sis snad přišel pro tohle?" zeptá se, chytí mě za zátylek a přitiskne svoje teplé a mokré rty na ty moje. Lavina, o níž jsem před malou chviličkou mluvil vybouchne a moje nitro se rozhoří takovým stylem, že se mu hned oddávám.

Líbá mě, jako by neměl nastat zítřek a já mu polibky opětuju stejnou vervou. Ani nevím, jestli to dělám správně, ale nestíhám nad tím uvažovat. Můj mozek okamžitě zkratoval, jakmile se jeho rty dotkly těch mých. Naše jazyky proti sobě vedou tichou válku, zatímco si mezi moje nohy položí koleno a po malých doušcích na mě nalehává.

Chytá mě za vlasy a vzrušení se ještě znásobí, když svoje rty přesune z těch mých na můj krk. Přímo na rychle tepající žílu, po níž přejede jazykem. Jako by ochutnával nějaký dezert.

„Mohl bych ti prostě prokousnout žílu," zašeptá do mýho krku a znovu přejede jazykem po již zmíněné žíle. „Mohl bych tě normálně uškrtit. Lhal jsem. Můžu tě zabít kdykoliv se mi zachce. Jen jsem chtěl vidět, jak budeš reagovat, když ti přiliju trochu odvahy do džbánu."

Takže mě obehrál. Proč se nezlobím? A proč mě to vlastně ani nepřekvapuje? Prožívám tak slastné vzrušení, že je mi to vlastně jedno. Je mi jedno, že jsou Mark s Travisem po smrti, protože na mě byli hnusní. Je mi jedno, že kluk, který laská moje tělo, má v sobě démona, který ho nutí zabíjet puberťáky. Je mi vlastně všechno jedno. Ať mě klidně teď hned zabije. Byla by to ta nejlepší chvíle na smrt.

Objeví se v mém zorném poli. Černé vlasy mu spadají do tváře a kapičky z nich padají na tu mou. Modré oči jsou zastřené stejným vzrušením, jaké cítím já. Rty má pootevřené a já toužím jen po tom, aby mě znovu políbil. Aby mě už nikdy nepřestal líbat.

„A jsi strašně sexy, když se zlobíš," usměje se. „Víc, než normálně."

Tím, že mě nelíbá, se mi však vrací mozek do normálního stavu a mně pomalu dochází k čemu tady dochází. Ovlivnil mě tím, že ví, jaký vliv na mě má. Ví, že po něm toužím, a tak toho využil k tomu, abych ho nezabil. Zahrál na mě divadlo a zbavil mě vzteku, aby mě znovu mohl obehrát. Prohrávám na plný čáře.

Rozšíří se mi oči poznáním a já ho od sebe odstrčím. Kupodivu ze mě opravdu sleze a já složím hlavu do dlaní a několikrát si promnu oči. Musím se z toho silnýho opojení, kterým jsem právě prošel, probrat. Tohle není správné. On je démon. On netouží po ničem jiným, než mě zabít a hodovat na mým mrtvým srdci. Jen si se mnou hraje, nic víc.

Postavím se na nohy a podívám se na něj s novým zápalem vzteku. On se usmívá přesně tak, jako obvykle. Vyzývavě, hravě. Přes pás si naštěstí uvazuje ručník.

„Můžu zabít kohokoliv se mi zlíbí Jimmy," zasměje se a dojde k druhému lehátku, vedle nějž je stolek a na něm lahev s nějakým alkoholem. Přilne si rovnou z ní. Sice nevím, co v ní je, ale vypadá to jako dost drahá značka alkoholu. A s jeho grimasou to nikterak nepohne. „Ale tím řevem jsem nás dva propojil, a tak když umřeš, umřu i já a naopak. Kdybys mi ten nůž zapíchl až do srdce, našla by tady Lucia hned dva mrtvý puberťáky. Jednoho s probodnutým srdcem a toho druhýho nejspíš se zástavou srdce."

Vysvětloval mi to už poprvý, ale já si tu informaci zapomněl uložit. Proto mě vybízel, abych ho probodl. Umřel bych tu taky. Ale možná to za tu cenu stojí. Možná moje smrt stojí za to, abych ochránil ostatní před ním.

„Nedívej se na mě takhle," nakloní hlavu na stranu, což se pro něj stává stejně typickým, jako ty jeho úsměvy. „Sám jsi chtěl, abych tě políbil. Chtěl jsi to už delší dobu. A nebudeš mi věřit, ale i já tě chtěl už nějakou dobu před tím líbat. A nejenom to."

„Nevěřím ti ani slovo," odseknu a vydám se ke dveřím. Nechci tu s ním být už ani minutu. Nevím sice, jak vysvětlím tu krev na džínech a botách, ale je mi to jedno. Teď je důležitý se od něj dostat co nejdál.

„Nemusíš," křikne za mnou, když jsem u dveří. „Ale tvojí výhrůžku beru na vědomí. Jen ty vem na vědomí, že když mě zabiješ, umřeš taky."

Zastavím se v půlce kroku a rozhodně se na něj otočím. On stojí před bazénem, probodává mě pohledem a nechává ručník ladně sklouznout ze svých boků dolů. Stojí v louži krve, za kterou můžu já. Ránu na hrudi však žádnou nemá.

„Klidně umřu s pocitem, že ty půjdeš se mnou."