„Civíš na mě, jako bych to měl fakt udělat," opře si ruce za zády o mojí postel a sjede mě pohledem od hlavy až k patě. V očích se mu nebezpečně zablýskne a on, jak už je to u něj zvykem, natočí hlavu do strany a vyčkává. „Kdybych to opravdu chtěl udělat, už seš tejden mrtvej. Copak ti to ještě nedošlo?"

„Co mi jako mělo dojít?" svráštím obočí. Přece jen na tom tvrzení, že kdyby chtěl, už by to udělal, něco je. Sedí na mojí posteli a dívá se na mě, místo aby mě rozdrásal přesně tak, jako to udělal s Markem. V něčem je háček, ale ani za boha nemůžu přijít na to v čem. Kde mi něco uniká? Kde je nějaká trhlina?

„Že jsem Marka zabil, protože ti ublížil?" ucedí, jako by to byla ta nejzřetelnější věc v tomhle bizarním příběhu. Bavím se tu s Jasonem Donovanem, který je posedlý nějakou divnou a zvrácenou spirituální entitou. Chová se, jako by bylo úplně normální, že zabil někoho, protože na mě byl hnusnej.

„Můžu tě poslat do horoucích pekel tam, kam patříš," zalžu a on to podle toho svého úsměvu ví. Ví, že lžu. Vidí mi snad do hlavy? Jaké má vlastně schopnosti? Je to démon, nějaké musí mít.

„Ještě nevíš, jak to udělat, ale nepochybuju o tom, že na to brzo přijdeš," přikývne. Zdá se, jako by v to doufal. „A až se tak stane, budu připravenej."

„Připravenej k čemu?"

„Stáhnout tě do pekla se mnou," vycení zuby v úsměvu, který by se mi jindy zdál tak krásný. A on je krásný, opravdu ano, ale nepatří jenom Jasonovi. Tenhle úsměv je výhružný. Slibuje dostát každému slovu, které právě pronesl. „Pořád ti nedochází jedna zásadní věc, můj milý Jimmy. Tím křikem jsem nás dva nějakým způsobem spojil. Měl jsi ohluchnout, měl jsi umřít. Ale nestalo se tak."

Ten řev. Mám ho v uších skoro pořád, pokud zrovna nemyslím na ty katastrofy, co se tu dějí. Nejděsivější řev, co jsem v životě slyšel. A to do výpočtu přidávám i ten Markův, jenž je stejně tak nesnesitelný.

„Sám ještě nevím, jak tohle funguje," narovná se a s vážnou tváří do mě znovu zabodne svůj pohled. „Jen vím, že to co cítíš ty, cítím i já. A to co cítím já, cítíš i ty. Nemám pravdu? Nejsi poslední tejden unavenej? Nemáš třeba dneska hlad?"

Pravdou je, že si těchto potřeb posledních pár dní vůbec nevšímám. Cítím jen hroznou frustraci, strach a podivnou směs emocí, kterou nedokážu rozklíčovat. Ale o té únavě má pravdu. Připisuju to však faktu, že jsem se za poslední tejden nevyspal ani jednou dobře. Pořád se mi něco zdá, pořád vidím krev, slyším křik. Představuju si plameny olizující moje tělo. Koukám zpoza skel nějakýho auta, jak Doupě olizujou plameny.

„Já z tebe cítím frustraci a strach," postaví se Jason a udělá několik kroků ke mně. Nevzdaluju se, protože nemám kam. Za mnou je stůl, na kterej bych spadl. „Bojíš se mně a já se bojím tebe. Ten strach je vzájemnej. Máš něco, co už já nemám."

„A co to je?" zeptám se, když opět naruší můj intimní prostor a hledí mi do očí. Cítím na svojí hrudi, jak bije jeho srdce v pravidelných intervalech. To moje si z hrudního koše udělalo bubny.

„Panictví," usměje se. „Nemůžu zabít panice, ale panic je jedinej tvor, kterej dokáže zabít mě. A ty jsi jedinej kluk v mým věku, co si ještě nevrznul. Chápeš?"

Přemýšlím nad těmi slovy, převaluju je v hlavě. A ničemu nerozumím. Potřebuju znát všechno pěkně od začátku. Potřebuju se nějak orientovat.

„Jak to vlastně bylo s tou kapelou?"

Jason se odtáhne a podívá se z okna na protější dům. Docela to působí, jako by o tom vůbec nechtěl mluvit. Jako by se bál o tom mluvit. Teď vypadá tak nejistě a tak ztraceně, že mi je ho docela i líto. Nic to ale nemění na faktu, že zabil člověka. Zabil našeho spolužáka. A snaží se to hodit na mě. Jakože to udělal pro mě. Nechápu pointu.

„Nebudu o tom mluvit," otočí hlavu zpět na mě. Místo mluvení natáhne ruku a naznačí mi, abych se ho chytil. A já váhám. Co se stane, až se ho dotknu? Zatáhne mě k sobě a prostě mě sežere? Vytáhne mi srdce z hrudníku a já ho budu pozorovat, jak ho požírá, než umřu? Mozek totiž bez srdce dokáže ještě pár minut fungovat.

Nahlas vydechnu a podám mu svojí ruku. Ať tak či onak, jsem smířenej s tím, že umřu. Vlastně už od toho osudnýho večera. Jen jsem si to doteď nepřipustil.

Stěny mýho pokoje i celý okolí se mění na Doupě. Menší bar v rohu, kolem něhož stojí několik lidí. Já stojím pod pódiem, na němž jsou čtyři muži. Tři z nich připravují hudební pomůcky, ten čtvrtý dřepí přede mnou a zářivě se na mě usmívá.

„Je hezký slyšet od někoho takovýho, že by chtěl taky hrát," mluví na mě sotva o čtyři roky starší kluk a zvedá se, aby si převzal kytaru. „Snad tě od toho neodradíme a třeba po tomhle koncertu s náma někam zajdeš. Zvu tě. Akorát nám budeš muset pomoct s holkama, moc zkušeností nemáme."

„To ani já ne," odfrknu pobaveně.

„Takže seš panic?" podívá se na mě vážně a já ztuhnu. Co z toho, když zalžu? Stejně jsem na kluky.

Ta myšlenka ale nepatří mě. Patřila Jasonovi v ten osudný den.

„Jo," odpovídají moje ústa a kluci z kapely se po sobě podívají.

„Měl jsem říct, že jsem ve čtrnácti opíchal jednu holku," objeví se vedle mě průhlednej Jason. „Ale chtěl jsem se k nim dostat blíž. Ten frontman byl hezkej a já se chtěl hlavně dozvědět něco víc o hudbě. Možná se k nim i přidat. Netušil jsem, že ty pohledy, co na sebe hodili, znamenaj, že mě obětujou."

Kapela se rozehraje, publikum ožije a já stojím pod pódiem a dívám se na ně. Na tváři mám úsměv, i když mě samotnýmu do úsměvu vůbec není. A jakmile dohrajou první písničku, někdo zakřičí, že hoří a nastává panika. Rozhlížím se kolem sebe jako divej. Plameny jsou rychlejší, než by se mohlo zdát a několik lidí doslova hoří, zatímco všichni utíkají k východu.

Rozejdu se v momentě, kdy spadne ze stropu silný hořící poleno a srazí nějakou holku. Se silně bušícím srdcem běžím na opačnou stranu na záchody, kde není nikdo. Nejsem tu poprvé a zřejmě tu nebyl ani Jason poprvý, takže si stoupá na jednu ze záchodových mís a rozbíjí okno, kterým se protlačím ven.

Trošku se tenhle viditelnej úkaz rozchází s tím, co mi ta holka Clara dneska v parku řekla, ale to nic nemění na tom, že mi po tváři neteče jenom pot, ale i krev. Padám na zem a okamžitě se zvedám i přes tu bolest v nohou a běžím dopředu před budovu.

Ta už je v plamenech a zevnitř se ozývají nelidské výkřiky. Celá atmosféra působí jako z hororu. Klesnu na kolena a dívám se zlomeně do plamenů.

„HEJ!" zařve někdo z docela dostatečný vzdálenosti od plamenů, ale dost blízko na to, abych ho slyšel. Otočím tedy hlavu za tím zvukem a spatřím ty kluky z kapely, bez jakýkoliv úhony, jak na mě mávají, abych vlezl k nim do dodávky. Frontman ukazuje na otevřený dveře a ať dělám.

Zvedám se na nohy a s vypětím všech sil běžím k nim. Doupě nechávám za sebou hořet, když nastoupím dovnitř a oni za mnou zavřou dveře. Cítím se v bezpečí, když se dodávka houpe ze strany na stranu, jak uháníme od toho ohnivého pekla pryč.

„Kam – kam jedeme?" zeptám se. Nikdo mi ale neodpovídá a já si začnu prohlížet vnitřek dodávky. Jsou tu provazy, svíčky, nějaký knížky o okultismu a příručka s názvem JAK SE STÁT SLAVNÝM. Jasonovi to došlo takřka ihned, co s ním mají v plánu udělat.

Jakou mám šanci, že odtud vyváznu? Jsou tu se mnou tři velcí hudebníci. Ten čtvrtej hajzl sedí za volantem. Vyšvihnu se na nohy a snažím se otevřít dveře toho zpropadenýho auta, když mě někdo něčím praští a já ztrácím vědomí a propadám se do černý tmy, kde se objeví Jasonova silueta.

„Teď se připrav, bude to docela bolet," upozorní mě a v tu chvíli se probouzím přivázanej u stromu hned několika silnýma lanama.

Přede mnou stojí svíčky a ti čtyři šmejdi s nějakým papírem v ruce. Lukas, vzpomenu si na jméno, drží v ruce ostrej nůž připomínající spíš dýku. A dívá se přímo na mě. Šílenej strach mě obejme ze všech stran svýma silnýma pažema a já se rozbrečím.

„Konečně seš vzhůru," pronese Lukas zákeřně. „Podívej, není to nic osobního. Chceme bejt slavný a vzhledem k tomu, že jinak, než takhle to nejde a věř, že my se snažili, tě prostě musíme obětovat. Měl bys bejt poctěnej, tvoje krev nás udělá slavnýma."

„Jo," přitaká bubeník. „Vlastně budeš pořád s náma."

„Prosím!" žadoním, ale je mi to hovno platný. „Udělám cokoliv."

„Prostě jen drž hubu a smiř se s tím, že zdechneš jako pes."

Rozbrečím se ještě víc. Nemůžu udělat nic víc, než jen sledovat, jak rozkládaj nějakej velkej papír a začínaj z něj číst nějaký nesmyslný slova, zatímco ten zmetek se ke mně s nožem přibližuje a ve tváři má vražedný sklony. Užívá si, že se bojím. Užívá si, že brečím a pod vousama stále prosím. Ten zasranej bastard se v tom vyžívá.

Plameny ve svíčkách se rozhoří naplno a najednou cítím, jak mi zasadil první ránu nožem a hned po ní druhou. Z břicha mi začíná prýštit krev a bolest zesiluje moje výkřiky, který se rozléhají přes celý okolí. On ale bodá dál a mně dochází síly.

Hroutím se do sebe, víčka mi těžknou a dech se mi zadrhává v hrdle, když z něj vykašlávám krev. A nakonec mě pohltí tma tak temná, že se mi z ní zježí všechny chlupy na těle.

Jason pouští mojí ruku a já se ocitám zpátky ve svým pokoji, tváře plný slz a rukama si okamžitě šmátrám po břiše, kde se žádná bodná rána nevyjímá. Vychází ze mě zvuky připomínající člověka, kterej se topí. Se zaslzenýma očima se podívám na Jasona, který si sedá na postel, jako by se nic nestalo.

„Obětovali mně, jak už jsi sám viděl," vysětlí. „Ale vzhledem k tomu, že nejsem panic, se ten rituál nepovedl naplno a já se znova probudil. Hladovej. Žíznivej. A zdevastovanej. Hořela mi každičká část těla. Ale po bodných ranách ani stopa."

Opřu se o stůl, abych se aspoň trochu uklidnil a mohl vstřebávat jeho slova. Nic to však nemění na tom, že jsem totálně otřesenej.

„Ty lana jsem přetrhl jako nic a po cestě silnicí jsem potkal Markova bráchu," pokračuje ve vyprávění. „Teď už si asi dokážeš představit, co se stalo. Nikdo netušil, že je naživu a já měl hlad. Zabil jsem ho a zapálil, aby ho nikdo nikdy nenašel. No a pak to znáš."

Mělo by mě asi víc překvapovat, že Markova bráchu nezabil požár, ale člověk sedící na mojí posteli. Ale nepřekvapuje. Tak nějak v podvědomí jsem si to myslel. Ačkoliv netuším, jak je to možný.

„Takže jsi mě přišel v tu noc zabít?"

„Ne," zakroutí hlavou. „Byl jsem plnej jídla, nepotřeboval jsem nikoho dalšího zabíjet. Slyšel jsem svoje jméno tvým hlasem. A vzhledem k tomu, že seš syn šerifa, tak vím, kde bydlíš. Každej ví, kde bydlí šerif Laughlin. Ani nevíš, jak jsem byl šťastnej, když jsem zjistil, že jsi sám doma."

„Tak cos po mě kurva chtěl?" zvýším znovu hlas.

„Vystrašit tě," usměje se zákeřně. „Nějak jsem tušil, že seš jedinej, kdo mě může zabít, takže jsem si potřeboval pojistit, že se budeš bát."

„A proč mi tohle všechno říkáš?

„Z jednoho prostýho důvodu," podívá se z okna a já přísahám, že se jeho oči na malou chvíli zablýskly jasně červenou barvou. „ Chci bejt k tobě upřímnej se vším všudy. Na tý charitativní akci bude ta skupina. Chci, abys mi je pomohl zabít."

Celý koloběh času se kolem mě zastaví a já na něj jenom konsternovaně zírám. Myšlenky mám doslova zmrzlý stejně jako tělo, který není schopný se pohnout.

„Tuším, co mi řekneš, až se probereš z toho tvýho tranzu," zasměje se. „Proč bych to měl sakra dělat?" napodobí můj hysterickej hlas. „Protože Jimmy," vstane a přejde až ke mně s milým avšak zákeřným úsměvem, pohladí mě po tváři, „jestli to neuděláš, je mi totálně u prdele, že tě nemůžu zabít. Zabiju každýho na kom ti záleží. Je ti to jasný?"