Netrvá mi ani deset minut, než to místo najdu. Ne, že bych byl tak skvělý v orientování se někde venku, ale spíš jde o ten úhel. Na tom plácku, kde jsem měl Marka připravit o život, svítilo světlo z měsíce. Teď korunami prostupuje sluneční svit. A míří přímo na onen strom.

Není to tu uzavřený a mně padá kámen ze srdce. Obrovskej balvan. A já se rozesměju, protože nejsem vrah. Nezabil jsem ho, když jsem spal. Snad nikdy jsem nebyl šťastnější, než právě teď.

Pro jistotu se ještě jednou obhlídnu. Ale nic neodpovídá tomu, že bych tu byl já nebo Mark. Pořád se usmívám od ucha k uchu. V tuhle chvíli to musí působit fakt nemístně, ale je mi to sakra jedno. Byl to jen sen, nic jinýho. Jen pouhej sen, žádná skutečnost.

A pak můj zrak padne na dva klacky, které jsou na polovic svázaný nějakou tkaničkou. Připomínají kříž. Úsměv mi okamžitě klesá z tváře a krev mi tuhne v žilách. V tom snu jsme přece s Markem šli vybírat místečko pro prozatimní odpočinek jeho bratra, než bude mít opravdový hrobeček. V rukách i nohách mi znovu začne brnět.

Rozejdu se směrem ke klacíkům a skloním se k nim, abych posoudil, jestli to není jen náhoda. Jenže kapičky krve na tkaničce svazující ty dva klacky jsou jasným důkazem, že se tu včera večer něco odehrálo. Že se tu odehrála vražda. Tak proč to tu není uzavřené policií?

Podívám se na zeminu kolem a na strom, na nějž jsem měl Marka namáčknout. Na zemině se opravdu nachází krev. Ne v takovém množství, v jakém by tu správně měla být, pokud bych ho tady fakticky zabil, nicméně je to další zpropadený důkaz toho, že se tu něco odehrálo.

Jak to v tom snu sakra bylo? Chytl jsem Marka za krk, něco jsem mu řekl tím divným hlasem a pak jsem se do něj zakousl. Jen přemýšlet nad tím je nechutný, ale musím si vybavit detaily. Teď to potřebuju vidět tak, jak to bylo. Jinak nedojdu toho klidu, o kterým mluvila sestra.

Odtrhl jsem mu obrovskej kus masa. Krev tekla proudem, ale vůbec to tak nevypadá. Ne teď, když jsou tu jen nepatrný kapičky. Tak stalo se to nebo ne do hajzlu?

Rukou si hrábnu do vlasů a v nitru cítím, jak na mě leze panika. Asi jsem se vážně zbláznil. Co je do háje realita a co jen výmysl? Co se mnou ten zasranej Jason Donovan provedl? Zpochybňuju momentálně všechno, co se od pátka stalo. Byl Jason opravdu u mě doma?

Ano, byl, protože se přišel omluvit.

Ale co když si moje mysl jen dokrášlila to jeho démonicky vzezření? Jak vysvětlím to, že jsem vytíral ty blitky či co to je? Vytíral jsem to vůbec nebo se mi to fakt jenom zdálo? Chce se mi brečet. Vážně moc hodně. Složit se tady a začít křičet.

Náhle mi dochází, že je tady až moc velkej klid. Žádný zvuky, zkrátka nic, co by bylo pro les příhodný. Kde teda vůbec je místo činu? Třídní říkala, že kousek za školními pozemky, což je tenhle zpropadenej les. Obepíná celou školu. A za lesem je pak jezero. Velký jezero, kam se většinou přesouvaj veškerý studentský pařby v létě. Párkrát jsem tam byl.

„Hledáš něco?" ozve se zpoza mých zad a já úlekem vyjeknu a nadskočím.

Ten hlas mi způsobí husí kůži a já se rychle otočím se zděšením vepsaným v každý buňce mýho zrádnýho těla. Jak se sem dostal, když jsem nic neslyšel? Žádný prásknutí větve ani kroky?

Stojí opřený o strom, ruce založený na objemný hrudi a svýma modrýma korálama na svět si mě prohlíží odshora dolů. Kdybych nebyl tak vystrašený a panika na mě nedotírala všemi směry, povzdechl bych si nad jeho krásou. Je vážně nádherný, ale to nemění nic na faktu, že teď vypadá nebezpečně. A mně dochází jedna věc.

Ten hlas, jímž jsem promlouval ve snu k Markovi... patřil jemu. Jasonu Donovanovi.

Nakloní hlavu na stranu a vyzdvihne obočí. Čeká na mou odpověď, ale to já bych se ho měl ptát, co tady dělá. Navíc, když mi došlo, že jsem promlouval jeho hlasem.

„Mohl bych se ptát na to samý," odvětím a narovnám se. Nesmím pořád působit jako poseroutka, i když z něj mám nahnáno. „Co děláš v lese, sám, na místě, kde jsem já?"

Usměje se. Tím nádherným úsměvem s vybělenými a rovnými zuby. Jeho oči zajiskří. Má v nich něco vepsaný, ale nemůžu ani za boha přečíst, o co kráčí.

„Šel jsem se podívat, kde zabili našeho spolužáka."

Ten nevinný hlas naprosto kontrastuje s tím pohledem, jímž mě obdarovává. Je znovu jako lovec jdoucí po své kořisti, kterou si zrovna vyhlídl. Vypadá tak nebezpečně, ale jiným způsobem, než u mě doma. Je nebezpečný tím, jak je přitažlivý. A také tím, jak málo toho o něm vím.

„A byl jsi úspěšnej?" přimhouřím oči.

„Ne," spustí ruce podél těla a napřímí se. Hlavu stále nakloněnou. Koutky úst prohnuté do úsměvu. „Dovedlo mě to sem. Na místo, kde seš ty."

„Naznačuješ tím snad něco?" probodnu ho ještě podezřívavějším pohledem.

„Vůbec ne," zvedne dlaně a zakroutí hlavou. Udělá krok ke mně a všechno se se mnou roztočí. „Naopak, jsem rád, že jsem tě tu potkal. Samotnýho."

Další krok. Ustoupím dozadu.

„Snad by ses mě nebál, Jimmy," usměje se ještě zákeřněji, než doposud. V hlavě mám pusto a prázdno. Nemůžu racionálně uvažovat. „Nechci ti nijak ublížit. Už jsem se ti i omluvil."

Přibližuje se a já zády narazím na strom, kde jsem Jasonovýma rukama škrtil Marka. Tohle bude můj osud. Neměl jsem umřít u nás v kuchyni, ale tady. Protože tady se dají zahladit stopy. Ostatně přesně tak, jako v Markově případě.

„Zabil jsi ho ty, že jo?"

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha zeptat se ho. Nepřekvapuje ho to, to je první věc, který si všímám. Nic to s ním nedělá, protože se dál přibližuje a ničí vzdálenost mezi mým a jeho tělem. Jeho oči kmitají odshora dolů, jak si mě dychtivě prohlíží. Loví mě. Chce mi ukrást srdce tak, jako to udělal s Markem.

„Proč si něco takovýho myslíš?"

„Zdálo se mi o tom."

Ani to ho nepřekvapuje, když si stoupne do mojí blízkosti. Až nebezpečně zničil můj intimní prostor a těma modrýma očima hypnotizuje moje hnědý. Něco se mi hne v hlavě. Nebo je to jen pocit? Nevím, ale prostě cítím, že se tam něco děje.

„Myslíš, že někdo uvěří tvýmu snu?" zašeptá, když se nahne k mému uchu. Srdce vynechá několik úderů. „Myslíš, že mu věřím já, Jimmy?"

Nezmůžu se na nic, než jen na vytřeštěný civění, když rukou přejede po mém boku, na nějž jsem spadl. Měl bych cítit bolest, protože ani já sám se toho citlivýho místa nedotýkám. Jenže necítím nic. Jen jeho hřejivý dotek. Uklidňující.

Odtáhne se a mírně si skousne spodní ret. Očima mě vybízí k něčemu, čemu nerozumím. Vzbuzuje ve mně strach. Hrozný strach. Ale v ten samej okamžik cítím i touhu. Nenaplněnou, silnou a spalující. Ten jeho dotek, jako by něco změnil. Něco na mém těle i uvnitř.

„Co jsi zač?" zašeptám, protože na hlasité mluvení jsem až moc vyčerpaný a vyprahlý.

Jason se usměje od ucha k uchu.

„Jsem Jason Donovan," odpoví prostě. „Tvůj spolužák, po kterým toužíš už od dlouho. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak mě očumuješ?"

Takže si mě všímal. Věděl o tom, že jsem z něho hotovej. Ale o to tady ksakru nejde. Odvrací téma. Neptal jsem se, jak se jmenuje. Ale co za démona to v sobě uchovává!

„Odvracíš téma."

„Nevím, co sis to v tý svojí hlavince vytvořil za scenérie, ale já Marka nezabil," odvětí vážně. Úsměv zcela mizí. „Viděl jsem tě sem jít, tak jsem šel za tebou. Nehledal jsem to místo, kde Marka zabili, protože mi to je u prdele. Chtěl jsem si s tebou promluvit o tom večeru a o tom cos viděl."

„Chceš ze mě udělat blázna a daří se ti to!" vyjedu po něm. Zvednou se ve mně vlny zloby, který úplně zapomínaj na strach. Jsem jako kolovrátek. „Ale víš ty co?" přejdu až k němu a zabodnu mu prst do prsního svalu. „Já přijdu na to, co seš zač. A až se tak stane, měj se na pozoru."

Nasupeně do něj strčím, i když to s ním nic neudělá a odebírám se zpět do školy. Slyším za sebou smích.

„Hodně štěstí, Jimmy."

Otočím se, abych mu ještě něco řekl nebo ho aspoň poslal do prdele, ale on už tam není. Jako by se propadl do země. Což mě jen utvrzuje v přesvědčení, že není člověk. Nemůže být. A nějak se propojil se mnou.

Musím tomu přijít na kloub. Přece nejsem blázen!

***

„Tati," oslovím tátu, když ho najdu sedět v obývaku nad štosem papírů, které si přinesl z práce. Zpráva o smrti Marka Judea ho zasáhla tak moc, že si vzal do konce týdne dovolenou. Chápu to, s Markovým otcem jsou staří známí, chodili spolu do třídy stejně jako já s jejich synem a to, že právě tátův kamarád v řádu několika dní přišel o oba syny, je zdrcující.

„Ano?" otočí se i s brýlemi na mě. Stojím ve vstupu a nevím, jestli ho můžu rušit či nikoliv. Každopádně teď, když se na mě zpoza brýlí dívá utrápenýma očima, je mi blbé se ho vůbec na cokoliv ptát. Jenže musím, pokud tomuhle všemu chci přijít na kloub.

Modřina z mého boku úplně zmizela. Nezůstal po ní ani šrám. To je důvod, proč jsem necítil žádnou bolest, když na to místo Jason sáhl. A tak se nabízely dvě možnosti. Jedna z nich hlásala, že mi to zranění zmizelo ještě před tím, než jsem Jasona vůbec potkal. Druhá, ke které jsem se přikláněl blíže, naskýtala pohled na Jasonovy nadpřirozené schopnosti. On mi to místo uzdravil. Nechal tu modřinu nějakým záhadným způsobem zmizet.

Přišel jsem na to, když jsem se sprchoval. Po tom, co jsem vypadl z lesa, jsem si ani nevzpomněl, že jsem na tom místě vlastně nic necítil, protože mě dočista dopaloval ten jeho přístup. Dělal ze mě blázna a dařilo se mu to. Lovil mě. Měl jsem být jeho další potrava.

Proč mě tedy nezabil v tu noc, když měl možnost? Nad touhle otázkou prozatím visí největší otazník.

„Je mi to moc líto," začnu a přejdu až k němu, kde usednu na gauč vedle něj. Stůl je plný spisů a fotografií. Nejvíc je tu fotek z Doupěte, nebo spíš z toho, co z Doupěte zbylo. „Mark sice nebyl můj nejoblíbenější článek ve škole, ale tohle si nezasloužil."

„Nikdy před tím jsem nic podobného neviděl," sundá si brýle a promne si unavené oči. Stejně jako dnes ráno slečna Carringtonová. „Jako by ho rozsápala divá zvěř a pak ho hodila do jezera za školou."

Zarazím se.

„Našli jste ho ve vodě?"

„Našel ho tam školník," odpovídá táta, aniž by se vůbec zajímal o to, proč se zajímám já. Už si zvykl, že se dost často vyptávám na věci, na které bych správně neměl. „Odklízel odtamtud odpadky, když viděl jeho tělo na hladině. Okamžitě zavolal nás. Když jsme ho vytáhli, zůstal nám všem rozum stát."

Ten pohled musel být strašný. Už jen když si vzpomenu na ten sen, dělá se mi zle.

„Měl díru v žaludku, zpřelámaný žebra, a vnitřnosti neměly žádnej řád," vysvětluje táta a já potlačuju nutkání ho zastavit. „Nejhorší bylo, když se při pitvě ukázalo, že mu chybí srdce. V hrudníku díru neměl, ale srdce mu přesto chybělo. Jako by ho někdo vytáhl tou dírou v břiše."

Polknu všechny žaludeční šťávy, který se draly na povrch. Znovu už blejt nebudu. A znovu už nedovolím strachu, aby mi ztěžoval život. Musím se tomu postavit čelem a rozluštit tuhle záhadu. Můj vnitřní pocit ví, že ho zabil Jason. Vždyť jsem to viděl.

„Byl jsem dneska v tom lese a nepochopil jsem, proč jste ho neuzavřeli," sdělím mu svojí námitku. „Musel ho přece někdo zabít tam a ne ve vodě."

„Synku," zamračí se táta, „proč říkáš někdo? S velkou pravděpodobností to vypadá, jako by ho vykuchalo docela agresivní zvíře. Myslíš si snad, že by tohle dokázal někdo z Doll Valley."

„Zvířata přece nejsou tak chytrý, aby někomu vytáhli dírou srdce ven."

Za to Jason Donovan ano. Jason je na to všechno chytrý až moc.

„Ale jaký zvrácený člověk by tohle udělal?" položí tu hlavní otázku víc, než zhnuseně.

Mám sto chutí mu říct svoje podezření, ale nemůžu. Pokud bych mu teď odvyprávěl celou historii s Jasonem, dostal bych seřváno, že jsem mu o tom neřekl. Jenže co víc, Jason by si pak dával pozor a já bych neměl možnost ho dostat. A chci to být já, kdo ho dostane. Za to, že ze mě skoro celý týden dělá blázna. Za to, že si se mnou hraje jako kočka s myší.

„Třeba se mýlím," myknu s tím největším sebezapřením rameny. Nesmím vzbudit podezření. „Spíš jsem se chtěl zeptat na rodinu jednoho mýho spolužáka."

„O koho jde?"

„O Donovanovi," odvětím ihned. Ještě, že mám s tátou nastavený vztah právě takhle. Táta ví, že mi může důvěřovat s čímkoliv. Stejně jako vím, že já můžu důvěřovat jemu. S mámou to tak jednoduchý není. „Říkal jsem si, jak málo toho o Jasonovi Donovanovi vím"

„Podezříváš je snad z toho zločinu?"

Chytrý jako hodinky na jeho zápěstí.

„Ne," zakroutím spěšně hlavou. „Spíš jsem si procházel tváře ve třídě a ke každýmu z nich jsem mohl přiřadit alespoň něco, co je definuje. Jason je ale jako zamčená skříň, od který neexistuje klíč."

„S jeho tátou jsem chodil do třídy a byl stejně takovej, jak popisuješ Jasona," nostalgický pohled prozrazuje, jak vzpomíná na svoje středoškolské časy. „Ale byl to v pohodě chlápek, jen měl přísnějšího tátu. Proto moc s nikým nemluvil. Šlo o domácí násilí. Jeho tátu po pár letech zavřeli a on zůstal se svou mámou o samotě. Nešel na vejšku, ale začal podnikat na dálku. Pak se oženil a narodil se jim syn. Jsou to spořádaná rodina, trochu bohatší a trochu tajemnější, ale lidi jsou to super. Přispěli největší částku a navíc poskytnou i svůj dům na tu charitativní akci, co se bude konat na počest zemřelých."

Svitne mi. Tam bych se mohl dostat do Jasonova pokoje a zjistit, co je vlastně zač. Navíc, když je někdo tajemnej, může to působit super cool, ale já mám rád věci, o nichž aspoň něco vím. Nespokojím se jen s tvrzením, že jsou to super lidi. Pokud se ta tajemnost dědí už druhou generací, něco skrývají. Nepochybně.

„A kdy že ta charitativní akce je?"

„Příští týden v pátek," nasadí si táta brýle a začne skládat papíry na hromádku. „Připrav si nějaké hezké oblečení, přijde skoro celé město."

O tom nepochybuju. Takže plán na příští pátek je jasný. Zjistit, co jsou Donovanovi, zejména jeden z nich, zač.

***

Všem vám přeju pohodový večer. Jak už jste jistě poznali, tento příběh nebude jen čistě o lásce, ale i o hororu, který se v Doll Valley odehrává. A především pak o noci, kdy shořelo Doupě a kdy se Jason "zastavil" u Jimmyho doma.

Co zatím na příběh říkáte? A jací se vám zdají Jimmy a Jason?

Snažila jsem se co nejstručněji nastolit atmosféru - to je taky důvod, proč tenhle příběh nebude tak dlouhý, jako moje předchozí. Čítá totiž jen patnáct částí, včetně prologu a epilogu.

Taky vás jen upozorním - ne každá indicie, kterou v příběhu zmíním, musí něco znamenat.

Budu ráda za každou vaši odezvu a velmi vám děkuju za veškerou podporu.

Void