„Jimmy," osloví mě Ashley, když unaveně dosedám do naší společný lavice. Celý tělo mě zase bolí, nemluvě o tý modřině na boku, která je velká jako nejdozrálejší jablko v sadu. „Vypadáš posledních pár dní fakt mizerně. Děje se něco?"

Samozřejmě, že děje. Od páteční noci uběhl už skoro týden a já se za celej tejden pořádně nevyspal. Pokaždý, když usnu, mám před očima Jasona Donovana a jeho démonickej pohled na mojí osobu. Nemluvě pak o tom včerejším snu, ve kterým jsem doslova rozsápal největšího sporťáka na škole. A když k tomu připočtu ten věčnej strach, kterej se mě ne a ne pustit...je toho na mě posledních pár dní fakt moc. Jako by se mi pod nohama rozpadala země.

„Ne," odpovídám ztěžka, protože i mluvení mi dělá potíže. „Jen se mi od tý nehody špatně spí."

Tou nehodou myslím zkázu Doupěte. Smutné a bezcitné na tom všem je, že nemám prakticky ani čas truchlit za všechny ty lidi, co tam zemřeli, když se toho v mým vlastním životě děje tolik. A zároveň vlastně vůbec nic. Nevím, co se to děje. Jako by to, že Doupě skončilo v plamenech změnilo moje myšlení na maximum.

„Znám tě už nějakej ten pátek," podívá se Ashley zpříma do mého sinalého obličeje. „Poznám, když mi lžeš, takže to laskavě vyklop."

Za co mě bude mít, když jí řeknu, že jsem včera v noci ve svých snech rozsápal Marka Judea? Vysměje se mi a poví mi, že jsem blázen, což si o sobě začínám myslet taky. Muselo mi tu páteční noc/sobotní ráno dočista přeskočit. Jakoby Jason Donovan otočil nějakým kolečkem v mým mozku a prostě se v něm začaly dít nějaký chemický reakce. Špatný chemický reakce.

„Prostě nemám nejlepší týden, jasný?" zamračím se na ní a u toho si prohrábnu světle hnědý kadeře, protože mi ofina spadla do očí. „Zdaj se mi noční můry a ještě k tomu všemu se děje všechno tohle. Nějak to přestávám zvládat."

„Měl by ses trochu vyklidnit," pohladí mě po rameni.

Proč mi vždycky všichni šahají na rameno, když se jim s něčím svěřím? To má bejt jako nějaký uklidňující gesto?

„To se lehce řekne, ale těžko se to dělá," odseknu a položím si hlavu na dřevěnou desku stolu. Zavřu oči. Krev, Judeův křik. Ihned je zase otevřu a frustrovaně vydechnu přebytečnej vzduch v plicích. A přesně v ten moment se ve dveřích objeví Jason Donovan, celý v černém, s perfektně vypadající pletí, z níž stačily zmizet všechny jeho pihy. Kdy se to sakra stalo?

Dívá se těma svýma očima zase přímo na mě a to i tehdy, když usedá do první lavice, ve který sedí právě s Markem, který ve škole ještě není. Podle mě ho jeho rodiče omluvili minimálně na dva týdny, aby se mohl dát psychicky do pořádku.

Jak se ale člověk může dát dohromady, když přijde o mladšího brášku?

Neumím si představit, co za bolest musí celá jejich rodina prožívat. Já sourozence nemám, takže se nedokážu tak přesvědčivě vžít do jejich situace, nicméně i tak uvnitř cítím ten sžíravý pocit lítosti vůči Judeově rodině. Chápu, proč do mě strčil. Prostě si na někom potřeboval vybít frustraci.

A já jemu i jeho rodině stál v cestě. Sic ho to neomlouvá, protože pro fyzický napadení není omluva, ale i tak to chápu. Možná bych se v jeho situaci choval stejně.

„Mám ještě jednu otázku," upozorní na sebe znovu Ashley. Nedokážu se na ni podívat. Ne, když se na mě co každou chvíli Jason otáčí a vypadá zase tak nějak jinak. Je mnohem objemnější, jeho vlasy jsou snad ještě černější a jeho pleť je bez jediné chybičky. Tedy, to byla i před tím, ale teď je tak nějak...barevnější. Má mnohem víc barvy, než kdy dřív. Možná proto zmizely i všechny ty pihy.

„Ptej se," zamumlám a snažím se potlačit zívnutí.

Bože, jak rád bych se pořádně vyspal. Klidně teď a tady. Ale je mi jasný, co se stane, když usnu. Nějakej další sen. Noční můra.

„Co po tobě chtěl Jason?"

Ta otázka mě probere takovým stylem, že zvednu hlavu a narovnám celý tělo, načež se na svou nejlepší kamarádku podívám, jako by spadla z višně. Co jí mám sakra teď říct? Že se mi přišel omluvit za to, že mě napadl u mě doma a vypadal u toho jako posedlej? Nebo snad, že si se mnou přišel jen tak random povídat, když se mnou neudržoval žádnej kontakt po skoro celý čtyři roky našeho společnýho působení v tomhle institutu?

Ashley je šťouralka a pokud bude chtít, pravdu se dřív či později dozví sama. Jenže já jí zkrátka nechci říct, co se mezi mnou a Jasonem odehrálo. A o čem si se mnou chtěl povídat. Nastaly by totiž dva nejpravděpodobnější scénáře jejího chování.

Ten první je takový, že by se mi vysmála a snažila se mi namluvit, že jsem prostě jen spal a všechno to byla noční můra. Neuvěřila by zkrátka tomu, že Jason byl celej od krve a díval se, jako by mě chtěl sežrat.

Druhý scénář je takový, že by sice neuvěřila jeho démonickýmu vzezření, ale za to by uvěřila, že mě napadl u mě doma. Vyhlásila by ho před celou třídou a nejspíš by mu i sama nabančila, protože co se týče fyzickýho násilí, nenávidí ho stejně jako já. Narozdíl ode mě totiž šikanu opravdu zažila a na základce jí několik holek zmlátilo. A ne jednou. Takže by nejspíš Jasona zmlátila do kuličky a vypadala by ona jako někdo, kdo ho chce sežrat i s botama.

„Moc dlouho přemýšlíš, takže jestli mi chceš lhát, už ti to neuvěřím," znovu na sebe upozorní a já se vrátím do reality z přemítání o tom, jaké scénáře by mohly nastat, kdyby věděla pravdu. „Ale vidím na tobě, že se něco mezi váma stalo. Červenáš se."

Sáhnu si na tváře a uvědomuju si, jak celý hořím.

„Jime, že vy jste šukali?"

„Seš pitomá nebo co?" ochable do ní strčím a zamračím se. Sex s Jasonem je to poslední, co by mě v tuhle chvíli napadlo. Ale Ashley je pěkně zvrácená duše, takže se nedivím, že ji něco takového napadlo.

„No tak," vrátí mi úder a i když je to jen slabší strkanec, trhnu sebou. Jak už jsem řekl, tělo mě bolí tak, jako by mě někdo natahoval na skřipci. „Vždyť vidím, jak se na tebe co každou chvíli otáčí. Proč se stydíš mi říct, že ti Jason provětral otvor?"

„Seš fakt nechutná."

Do třídy vstoupí Kyle uřícený od hlavy až k patě. Vypadá, jako by ho někdo vystrašil stejným způsobem, jako mě. Zmocní se mě neblahý pocit, že něco viděl. A nejsem jediný, protože celá třída se na něj dívá, jako by ho sežvejkala kráva a pak ho vyplivla, protože jí nechutnal.

Vyhledá mě a Ashley pohledem a rozejde se rovnou k nám v momentě, kdy začne zvonit na hodinu. Už chce něco začít říkat, když do třídy s mučednickým výrazem vstoupí i naše třídní učitelka, slečna Carringtonová.

Něco se děje, teď si tím jsem naprosto jistý. Carringtonová nikdy nechodí se zvoněním.

Kyle dosedne do lavice za nás a snaží se na sebe upozornit tím, že začne syčet. Všichni se chceme postavit, ale třídní jen posunkem naznačí, ať sedíme, když za sebou zavírá dveře. Opět mi neujde, že se na mě Jason znovu otočil. S podivným úšklebkem.

„Moc ráda bych s vámi momentálně něco probrala, než se pustíme do výuky," pronese třídní, když si promne unavené oči a nasadí si na ně brýle. Dojde až ke katedře, na kterou usedne a smutně vydechne, přičemž pohled upře někam na zeď naproti sobě.

Co se tu sakra děje?!

Znovu se ozve syčení zpoza mých zad. Ashley se otočí, ale já nedočkavě civím na třídní a čekám, co z ní vypadne. Vnitřnosti mám znovu zmáčknuté tak silně, že bych sebou nejradši fláknul o podlahu a prostě jen ležel dokud by mě někdo nezašlápl.

„Nevím, co se to v našem městečku poslední dobou děje," načne učitelka a všichni pozorně poslouchají. Nikdo si teď nedovolí ani pípnout. „Každopádně vedení školy chtělo počkat s nějakým vyjádřením, ovšem já si řekla, že máte právo vědět, co se děje."

Jason se znovu otočí. Ignoruju ho.

„Mark Jude byl dnes ráno nalezen mrtvý kousek za školními pozemky," vysvětlí svou pochmurnou náladu a já strnu a jako už poněkolikáté za poslední dny se nedokážu ani pohnout. Vytřeštím oči a ruce se mi samovolně začínají klepat. „Příčinou je nejspíš nějaké zatoulané zvíře, protože Mark...zkrátka nebyl v celku."

„Jak vcelku?" ozve se zděšeně nějaká dívka, nevím která, protože civím před sebe a oči mi zahaluje opar včerejšího snu. Snu, ve kterém jsem Marka zavraždil já. Snu, v němž jsem se do něj zakousl, jako by byl nějaká potrava. Rozklepu se celý.

„Nebudu vám vyprávět, v jakém stavu ho našli. Nebyl to zrovna příjemný pohled. Markovi však chybělo srdce. Někdo mu ho vytrhl z hrudního koše."

Na sucho polknu a všimnu si Jasonova pohledu. Pokud cítí nějaký smutek nad dalším ztraceným spolužákem, nedává to nijak najevo. Jen na mě kouká a přísahal bych, že koutky jeho úst zacukaly v úsměvu. Byla to jen vteřinka, ale přísahám, že jsem to viděl.

„Jsi v pohodě?" zašeptá Ashley vedle mě, ovšem přijde mi, jako by na mě mluvila z dálky. Rozostřuje se mi pohled, srdce mi buší na plné obrátky a já nestíhám nasávat vzduch do plic tak, jak se správně má. Lapám po dechu.

Slyším nějaké kašlání, ale nejsem si jistý, jestli nekašle někdo jiný nebo jsem to vlastně já. A než se vůbec naděju, končím na zemi a propadám se do hlubin temnoty, kde vraždím Marka stále dokola tím, že mu vytrhávám srdce z těla.

***

Mark Jude je po smrti. Opravdu je po smrti a zemřel přesně tak, jak jsem o tom včera večer snil. Nebo...to jsem podal asi špatně. Spíš se mi o tom zdálo. Přesně tak, jak se to stalo. Je možný, že jsem ho zabil já? Jak bych ale mohl? Vždyť jsem se probudil na gauči v obýváku a šel jsem vyzvracet všechno, co jsem za poslední týden snědl. Je nesmysl, abych do toho byl nějak zapletený. A přece jen se mi zdálo o tom, jak jsem Marka rozsápal.

„Vypadáte v pořádku, jen jste ve větším stresu, což není nic neobvyklého," mluví na mě školní sestra, zatímco sedím na lehátku a přemítám o tom samém pořád dokola. Jak sakra? „Tenhle týden je náročný pro nás pro všechny, takže bych vám doporučovala přes víkend dodržovat klidný režim a ničím se moc nezatěžovat. Nechodila bych ani na sociální sítě. Vím, jak dokážou být škodlivé."

O čemž nepochybuju, protože sestra vypadá, jako by za chvíli měla hodit šavli přímo na mě. Je děsně bledá, snad ještě bledší, než já. Černé kruhy pod očima jen promítají celou atmosféru tohoto týdne. Sedmnáct mrtvých, včetně Marka, je slušný počet na město, kde se doteď nic neodehrávalo.

„Můžu už jít?" zeptám se slabším hlasem. Necítím se nijak dobře. A není to z toho, že by se na mě lepila nějaká počínající nemoc. Je to z koloběhu, jenž mi neustále rotuje v hlavě. Mark Jude je sakra po smrti. Pár hodin po tom, co se mi o tom zdálo.

„Samozřejmě, opatrujte se Jimmy," přikývne a já slezu z lehátka a v cuku letu vcházím na rušnou chodbu, kde se to hemží spoustou hlasů. Před ošetřovnou stojí Ashley i Kyle a oba mě probodávají starostlivými pohledy.

„Myslela jsem, že jsi umřel, do háje," přiběhne nakonec jako první Ashley a pevně mě sevře v medvědím objetí. Ne, že bych se nějak bránil, ovšem tělo mi hoří, a tak ji třikrát poplácám po zádech, ale snažím se nenápadně vymanit. Modřina na pravém boku pulzuje s takovou intenzitou, jako by mi za chvíli měla prasknout kyčel.

„Jsem v pohodě, je to prej jenom ze stresu," odpovídám, když mě pouští.

„Něco se s tebou děje, Jimmysone," zamračí se na mě Kyle. „Vypadáš, jako bys viděl mrtvolu."

S Ashley ho probodneme tak nemístným pohledem, že on ten svůj raději sklopí. Je nemístný, aby něco takovýho pronášel zrovna teď.

„Asi bych něco takovýho neměl říkat zrovna teď. Jen mě prostě zaráží, že tě to takhle sejmulo, když zrovna Mark nebyl jeden z oblíbenců."

„Kyle proboha!" vypískne dívka stojící vedle mě pobouřeně. „To, že se nechoval dobře, ještě neznamená, že si zasloužil umřít. Je to hrůza."

„Já ale nic takovýho neříkám," vyjede i on. „Neříkám, že si Mark zasloužil umřít. Jen mě zaráží, že to Jimmyho tak vzalo."

„Je toho na mě prostě moc, jasný?" nezdržuju se. „Jdu na vzduch."

„Nemáme jít s tebou?"

„Ne," rozejdu se směrem k východu. „Chci bejt prostě jen chvíli sám."

Což není tak úplně lež. Nepotřebuju, aby se mnou Kyle s Ashley chodili na místo, kde jsem Marka ve svém snu zabil. Ptali by se, co tam vlastně děláme a navíc je možný, že jestli je moje teorie správná, pak to místo stejně bude uzavřené policií, než ohledají místo činu.

Vycházím z budovy a celou ji obcházím až k hřišti, které taktéž obcházím. V duchu se modlím, aby to nebylo tak, jak si opravdu myslím. Prosím všechny svaté, aby ten kousek lesa, v němž jsem zabil Marka, nebyl uzavřený. Aby Mark nezemřel tak, jak se mi o tom včera zdálo.

Čím víc se k tomu místu blížím, tím víc je mi špatně. Zase. Nohy i ruce mě brní nervozitou a strachem. Srdce se zas a znovu pokouší probít se na světlo světa. Dech se mi zadrhává v hrdle, když se dostávám na hranici školních pozemků s lesíkem. Jedná se o dlouhou pláň jehličnatých stromů, které všechny vypadají naprosto stejně. Proto bych měl nejspíš najít tu díru v plotu, abych přesně věděl, kudy se vydat.

Jdu podél plotu a odříkává pod vousy modlitbu ke všem svatým. Nejsem nijak věřící, nevyrůstám v rodině, kde každou neděli jezdí do kostela, aby se omluvili za všechny své hříchy, ale momentálně se budu modlit k čemukoliv, jen aby si se mnou moje mysl jen zahrávala a nic z toho, co jsem včera ve snu viděl, nebyla pravda.

Díru v plotě však nacházím o pět minut později. Přesně pod tribunami, na kterých jsem ve snu seděl s Markem. Je dostatečně velká, aby se jí tak vysoký a ohromný sportovec, jako byl mladej Jude, protáhl a nic se mu nestalo. Otočím se čelem k lesu. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči.

Krev, křik, bušící srdce v mojí dlani. Rychle proto oči znova otevřu a dřív, než si to stačím rozmyslet, se vydám vstříc lesu.