„Nechci tady bejt sám," přiznám rodičům dalšího večera, když oba znovu míří na noční směnu. Nerad to přiznávám, ale mám znovu strach. „Po tom všem se tady prostě bojím."

Rodiče se na mě láskyplně podívají, nicméně nic nemění fakt, že stejně oba odejdou a já tu budu přes noc sám. Stejně jako v noci z pátka na sobotu, kdy se tu objevil Jason. Jen na to pomyslím a mám zimnici.

„Zlato, já chápu, že je toho na tebe moc," pohladí mě máma po rameni a následně si zapíná bundu přes svůj nemocniční plášť. „Prostě si něco pusť a snaž se bejt v klidu a nemyslet na to. Navíc víš, že Mark Jude po tobě vyjel, protože přišel o bratra. Což ho sice neomlouvá, ale musíme teď být empatičtí."

V ten den, co do mě Mark strčil, jsem utekl ze školy. Jen, co jsem nabral sebejistý krok, jsem se prostě vydal s pláčem pryč. Bylo mi jedno, že mě viděla celá škola brečet, stejně tak, jako mi bylo jedno, že ten, kdo mi pomohl na nohy, byl Jason. Potřeboval jsem z toho místa prostě vypadnout. A když jsem se objevil mezi dveřma, už tam na mě oba rodiče čekali.

Nebyli naštvaní, pochopili to. Ředitelka školy jim stačila dát včas vědět, že jsem prostě zdrhnul po tom, co mě Mark ne moc jemným způsobem odstrčil z cesty. Ani netuším, jak se to vlastně dozvěděla ona, ale je mi to jedno. Nechci tam minimálně do konce týdne vpáchnout. Jenže to je rodičům jedno, omluvili mě jen z toho dne a z dneška, zítra už tam zase budu muset jít.

Nesnažím se ani nic namítat na to, co řekla máma, protože je mi jasný, že nijak neuspěju.

„Zavolej třeba Ashley, aby tady s tebou přespala," navrhne táta, jenže to zamítám. Ptala by se mě, co se mi stalo, že se tady sám bojím, když jsem vždycky právě naopak byl rád, když rodiče měli noční. Musel bych jí všechno vysvětlit, včetně toho, proč se mnou Jason chtěl bejt o samotě. A nemám na to sílu. Navíc si stejně myslím, že by mi nevěřila. Tý části, že se sem Jason vloupal možná jo, ale tomu zbytku ne. Ačkoliv podle těch fleků na koberci je to čirá a ničím nepřikrášlená pravda.

„Nějak to vydržím," vydechnu poraženecky a už zase cejtím ten svíravej pocit na hrudníku. Budu tady znova úplně sám. Celou noc.

„Dobře, chlapáku, ty to zvládneš," poplácá mě táta s úsměvem, i když i na něm vidím, jak je ze všeho totálně v hajzlu. „Kdyby cokoliv, jsme oba na přijmu."

A s tím otevírají dveře a každý kráčí ke svému autu. Okamžitě zavírám a zamykám dveře na oba západy, načež rozsvítím v chodbičce a kráčím do kuchyně, kde taky zapnu světla a zamykám dveře i tam. Začínám se klepat, což je vždycky špatný znamení.

Vyběhnu po schodech nahoru a zkontroluju všude, jestli jsou zavřená okna napevno, poté slezu znovu dolů a stejnou proceduru vykonám i tam. Z paranoiy to všechno zopakuju ještě dvakrát a pak se usadím v obýváku, nehledě na to, že se všude svítí. Nezhasnu dokud si nebudu jistej, že mi nic nehrozí. Což bude až se venku rozední.

Přepínám kanály jeden po druhým, ale myslí jsem pořád někde jinde.

Hodně lidí by si asi řeklo, že jsem poseroutka. A nebudu to vyvracovat, protože jsem. Bojím se občas i vlastního stínu, ale do páteční noci jsem se to snažil potlačovat. Dařilo se. Jenže když se vám někdo vloupe do baráku, napadne vás a vypadá jako z hororovýho filmu z devadesátek, váš strach se promění doslova v hrůzu. A tu já prožívám už čtyři dny. Čirou, ničím nefalšovanou hrůzu.

Televizi nechám na stanici o zvířatech a vezmu do ruky mobil. Třeba, když budu projíždět vtipná videa na sockách, odvedu tím myšlenky někam jinam. Někam, kde nebude Jason v roli upíra ani Mark v roli totálního bouchače.

Nejdřív sjíždím vtipná videa s kočkami a psi, následně se přesunu k videím s miminkami, která mě opravdu rozesmějí a já přicházím na jiné myšlenky. A pak mi prst sjede na živé vysílání s ASMR kanálem a než se vůbec naděju, mám zavřený oči.

Nespím. Jsem na školním hřišti a kousek ode mě sedí Mark Jude na tribune a dívá se do prázdna. Pomalu se rozejdu směrem k němu a cítím neukojitelný hlad. Tak strašný hlad, že bych klidně snědl i syrový maso.

Jdu po schodech a pohání mě touha zabíjet. Čirá touha po násilí, hlad a žár v srdci, kterej jsem nikdy necejtil. Vyjdu až do pátý řady, kde sedí Mark sám a pořád kouká do blba. V hlavě mám pusto, řídím se jen vnitřkem těla, kterej doslova hoří. Jako by se moje vnitřnosti roztahovaly a zase smrskávaly. A pořád dokola.

Rozhodným krokem docházím až k němu, jenže on si mě vůbec nevšímá. Což je nejspíš dobrý znamení. Aspoň nemá ty svoje násilnický sklony. Posadím se přímo vedle něj a nedočkavě se podívám tam, kam se dívá on. Nevidím nic, jen potemnělý trávník. Protočím panenky.

„Tady měl brácha hrát svůj první zápas příští měsíc," vzlykne Mark tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Nic to se mnou ale nedělá. Nebo...spíš mě tohle jeho vzlykání rozčiluje. Srdce jako by se mi proměnilo v kámen, kterej nic necejtí. „Řekni mi proč?"

Mark se otočí na mě a mým prvním instinktem je uhnout, jenže moje tělo pořád sedí nehybně na lavici a dívá se před sebe. Jako by se můj mozek dočista odpojil od normálního fungování a tělo řídilo něco jinýho. Ten nepříjemnej hlad zžírající mě do morku kosti. Hučí mi z něj v uších. Sice jen slabě, ale slyším to.

„Třeba bysme mu mohli jít vzdát poctu," vyslovím, ale můj hlas to není. A jak říkám, můj mozek nepracuje na plný obrátky, takže vím, že ten hlas odněkud znám, ale... nevybavuju si zkrátka odkud. Jen vím, že ho znám. „Mohli bysme mu udělat pomníček v lese, kam tak rád chodil."

Necítím žádnou empatii, žádnej smutek nad ztrátou. Což by bylo pochopitelný, protože jsem Markova bráchu nijak neznal. Ale moje tělo mladšího z Judeů znalo. Nevím jak, ale znalo. A nemám důvod se ptát, jak je to možný, protože to, co chci, sedí přímo vedle mě a já mám plán. Vnitřek mýho těla ten plán má.

„Jo, měl to v lese rád," uchechtne se nostalgicky Mark a po líci mu steče slza. Obrátím svoje oči k němu. Jsou zamlžený oparem smrti. „A přijde mi to jako docela dobrej nápad. Než ho pohřbíme, mohl bych chodit tam a všechno mu říkat."

Radost je první emoce, která se mnou prožene jako lavina. Jako nějaký nektar, který se mi rozproudil žilami, když to Mark vyslovil. Můj plán vychází dokonale. Dneska večer se znovu najím.

Mark do mě bouchne docela velkou silou, ale se mnou to ani nehne. Což by za jiných okolností bylo divný, ale teď je to přesně tak, jak to bejt má. Oba vstáváme a scházíme z tribuny dolů, načež ji podlezeme a dírou v plotě vyjdeme na volný prostranství, kde je hranice mezi školou a lesíkem. Mark jde přede mnou a hučení v uších pořád zesiluje tím, jak mám kořist snadno v dosahu. Stačí jen zajít do toho posranýho lesa.

Měsíční svit se ztrácí za korunami stromů a Mark vytahuje mobil a prozrařuje nám cestu svítilnou. Po kůži mě pohladí jemný říjnový vánek, který by se někomu, třeba Markovi, kterej si přisune bundu blíž k tělu, mohl zdát nepříjemný. Vzhledem však k tomu, že mám tělo v jednom ohni z toho, jak se mi žaludek stahuje a zase roztahuje, je to příjemný pohlazení. Jako by mě i sám vítr pobízel k tomu, abych to udělal.

Což o to, i kdyby mě nepobízel, tak bych to udělal. Mám hlad a navíc to dlužím jednomu klukovi. Nevybavuju si jeho jméno ani to, jak vypadá, ale vzpomenu si. Jen co se pořádně najím.

„Tady by mohlo bejt pěkný místečko," ukáže kousek od stromu, kam padá kousek měsíčního svitu. „Brácha měl rád, když na něho svítil aspoň měsíc."

Jo. Zachechtám se v duchu. Tvýmu bráchovi by se jistě líbilo, že tady chcípneš zrovna ty. Rty se mi prohnou v úsměv, kterej se dá vyložit jakkoliv. Proto se Mark na nic neptá a jen mi úsměv docela milým způsobem oplatí.

„Nevíš náhodou," načne Mark, když se shýbne pro dva větší klacky, aby je nějak postavil do kříže, „co je s tím klukem, co jsem do něj strčil? Chtěl jsem se mu omluvit. Hodně lidí říkalo, že odešel s brekem domů."

Něco se ve mně na malou chviličku hne. Jedná se ale jen o vteřinu znejistění. Pak jen myknu rameny se slovy: „Hele nevím. Taky jsem ho neviděl."

Neviděl a to je docela kámen úrazu, protože mu potřebuju něco vynahradit. Zčásti tohle dělám i pro něj a ne jen pro sebe. Nikdo mu nemůže ubližovat. Nevím proč to tak je, ale prostě je a já nepotřebuju momentálně vědět proč.

„Asi se zeptám jeho táty, jestli je doma a jestli se tam můžu zastavit s omluvou."

„Tím bych si nebyl tak jistej," odpovím sebejistě, ačkoliv už bych po něm nejradši skočil. Musím ho ale nějak vystrašit, protože jsem zjistil, že když maj strach, je z toho mnohem větší požitek.

„Proč?" zamračí se na mě a ustrne v práci. Nakloním hlavu s úsměvem na stranu.

„Já nevím," začínám ho obcházet dokola, „třeba by se ti tady mohlo něco stát. A to bys přece nechtěl, že ne?"

„Kámo," zasměje se, ale moje slova zapůsobí, protože jeho hlasem prostupuje strach. Stupňující se strach, kterej je tak vzrušující. Doslova mi bublá v uších. „Děsíš mě."

Strčím do něj vší silou, což ho odhodí na strom a následně padá na zem jako hruška. Vytřeštěně se snaží pobrat, co se to vlastně děje a to je sakra tak uspokojující, že se zachechtám jak malá holka.

„Taky jsi měl takovej pocit, když jsi do něj strčil?" skloním se k němu a za bundu ho postavím na nohy, načež ho začnu oprašovat. Hraju si s ním, jako by byl nějaká moje hračka. Což on vlastně je. Moje dnešní večeře.

„Vole, co to do tebe vjelo?" odstrčí mě a začne se oprašovat sám. „Snad jsem ti řekl, že se mu chci omluvit. Už nechci šikanovat. Nechci bejt ten zlej. Brácha mi-"

„Bla, bla, bla," přeruším ho s posměšným tónem. Celá tahle scéna mě naplňuje neskonalým pocitem moci a já si to užívám všemi doušky. „Brácha tohle, brácha tamto, brácha tohleto. Zavřeš už tu svojí držku o tvým debilním bratříčkovi. Stejně ho nikdo neměl rád."

Na tváři mi přistane silná rána, která by se mnou jindy zacloumala jako s kusem hadru. Tentokrát se mi jen hlava trochu pohne a navíc mě ani nebolí čelist. Správně bych ji měl mít zlomenou, protože Mark Jude není žádný tintítko. Jenže pro mě je krátkej. V dnešní večer mě pohání jeho krev, jeho srdce. Dnes večer se stane obyčejnou potravou. Takovou, jakou si dělal z prváků celý dva roky.

„Tohle odvoláš!" zařve na mě.

Stočím k němu pohled s pobaveným úšklebkem. Nelidským úšklebkem. Moje vlastní krev se vaří a bublá. Žaludek nedočkavě čeká.

„Donuť mě," šeptnu nelidsky hlubokým hlasem, což Marka vyděsí natolik, že o krok ustoupí.

A právě v tenhle moment nastává čas.

Spěšně se k němu rozejdu, chytám ho za krk a zahledím se zhluboka do jeho strachem naplněného pohledu.

„Tohle bude krásnej hrobeček pro tebe, ne pro tvýho bráchu."

Rozevřu ústa tak, že to není fyzicky možný a zubama ostrýma jako jehly se zakousnu přímo do jeho břicha. Krev se mi okamžitě kutálí po jazyku do hrdla a já zavyju samou slastí, načež vyflusnu to odporné maso. Markovo ječení připomíná malinké holčičky, které se bojí spát samy v pokoji.

Druhou rukou si prokleštím cestu až k jeho srdci, přičemž slyším několikero zakřupání kostí. Nejspíš jsem mu zpřelámal žebra.

A pak se probouzím s křikem v obývacím pokoji v momentě, kdy mi jeho srdce několikrát zatepalo v dlani. Po tvářích mi kanou slzy a já vystřelím ze sedačky, jako by hořela.

„Co to do prdele bylo za sen!" zakřičím přes celej dům, ačkoliv v něm nikdo není. „Musel jsem se zbláznit. Prostě musel."

Protřu si tváře a běžím na záchod, než zasviním další koberec. Tohle můj žaludek rozhodně nezvládá.