Zapomínám na veškerý plán a se šíleným výkřikem vyběhnu ze stínu, zatímco kapela konsternovaně zírá na mrtvolu uvězněnou mezi zemí a dveřmi, které se stále snaží dopadnout až úplně dolů. Lámají mu kosti a já to praskání slyším až sem. Nemůžu nic udělat a tak vysíleně padám na kolena a pouštím se do zběsilého naříkání, které jistě přitáhne pozornost všech hlídek.

Co tam sakra Kyle dělal?! Měl kurva sedět na svém místě!

Kapela se otáčí na mě a pak periferně vidím, jak z dodávky vylejzá Jason s nelidským pohledem, dlouhými drápy a černými žilami ve tvářích, které prostupují po odhalených rukách. Ti čtyři se ani nepohnou.

"Měl jsem s váma docela jiný plány," pronese neskutečně hlubokým hlasem, ještě hlubším, než při mojí zběsilý jízdě v autě. Sálá z něj nepopsatelná moc, která nahání hrůzu i mně. Pokud svou oběť potřebuje vystrašenou, bohatě stačí jeho vzhled. "Ale vzhledem k okolnostem to vezmu rychle."

Jason se rozebíhá k prvnímu z nich a s neuvěřitelným rozpětím rozevírá svoji tlamu plnou smrtících tesáků. Nemůžu se ani zvednout, když dotyčnýmu jediným kousnutím oddělí hlavu od těla. Sprška krve se okamžitě rozstříká všude kolem a má takový dosah, že i na mojí tváři končí hned několik kapek.

Chci křičet a řvát hrůzou, ale hlas vypověděl službu, stejně jako všechny moje končetiny, které ani necítím. Ať už jsem si představoval cokoliv, tohle rozhodně ne.

Zbývající tři kapelníci, včetně Lucase, se rozeběhnou všemi směry s hrdelním řevem a s prosbou o záchranu. Jason však ukončuje život dalšího, který se rozhodl, že se svými pěstmi probije přes kovové dveře, které rozmašírovali mého kamaráda.

Jason jedinou pěstí provrtal hudebníkovu hruď. A teď v ruce drží jeho srdce, do něhož se bez očekávání zakousává. Všechny žaludeční šťávy v mém těle se vzbouří a já vydám dávivý zvuk doprovázený odpornou břečkou končící na trávníku přímo přede mnou.

Z lesa se ozvou první výstřely.

Jason se přesouvá ke třetímu. Odtrhuje mu nejdřív jednu ruku, jako by byla z papíru a pak druhou. U toho se směje jako smyslů zbavený, když trhá a škube kusy masa. Další nával blití ma mě přichází v okamžení a v uších mi zní jen tyráda odporných výkřiků doprovázená Jasonovým smíchem a výstřely z lesa.

Lucas dobíhá až ke mně a prosí mě o záchranu. Jenže já mu nemůžu pomoct, když si přijdu, jako bych ochrnul. Nedokážu vůbec nic, než jen na něj se slzama v očích zírat a v duchu se modlit, aby už nastal konec. A on opravdu přichází.

Přímo před mýma očima.

Jason chytí Lucasovo tělo a nějakým způsobem oddělí pas od nohou. Vyprskne na mě neskutečný množství krve zaslepující moje oči. Poprvé za celou dobu vykřiknu, když vyflusávám tu železitou tekutinu ze svojí pusy.

Padám na bok a rozzvlykám se tak, že mi ani nestačí hlasivky. Krev stéká z mých očí díky slzám a já vidím spoušť, kterou po sobě Jason zanechal. A teď kráčí ke mně, v ruce svírá srdce, které silně mačká.

Rozpomenu se, jak se vlastně mluví.

"NEPŘIBLIŽUJ SE!" zakřičím z plna hrdla. Hlas mi poskočí a já zhluboka vydýchávám. Zvedám se opět do sedu. "STŮJ TAM, KDE JSI!"

Protřu si oči, abych lépe viděl. Jason stojí pár kroků ode mě celý od krve, ovšem jeho tvář už nevypadá tak démonicky a na jeho prstech nejsou žádné drápy.

"Neublížím ti, Jimmy," klekne si i on a zahodí srdce, které svíral. "Nikdy bych ti nic neudělal. Ale teď musíš jít se mnou, než nás tu najdou! Svedou to všechno na tebe, pokud se mnou neutečeš! Prosím."

"Táhni do pekel ty stvůro!"

Snažím se po zemi najít něco, co bych po něm hodil. Nacházím ten zpropadenej ovladač, kterým jsem zabil svýho kamaráda. Jenže moje končetiny jsou tak unavený, že se ani zdaleka nezmůžu na to ho hodit.

"Jimmy, no tak, poslouchej mě!" posune se blíž a já se odtáhnu a kroutím hlavou. Nezvládám to. Všechny ty vjemy, který jsem viděl. Pomohl jsem mu zmasakrovat čtyři lidi. A obětoval u toho svýho nejlepšího kamaráda!

Proboha!

"Obviněj tě z toho, tohle jsem nechtěl!" natáhne ke mně ruku. "Pojď se mnou prosím!" obrátí se za sebe a já vidím, jak se z lesa začínají vynořovat obrovské postavy s baterkami a pistolemi. "Sakra. Vrátím se pro tebe, slibuju!"

Znovu hledám něco, co bych po něm hodil a když to nacházím, vypaří se jako pára nad hrncem. V ruce držím tu zbraň, se kterou jsem ho chtěl zprovodit ze světa, ale on už tu není.

Přesto se ozývá další křik, tentokrát od těch železných dveří, které zabily Kylea. Obrátím tam tedy unaveně pohled a vidím několik lidí tlačících se dopředu, aby viděli tu spoušť. Jeden výkřik za druhým se rozléhá zahradou, zatímco ke mně přibíhá hned několik hlídačů.

Vydechnu úlevou, jenže pak mi to dojde. Všechna ta Jasonova slova. A ti hlídači mě nejdou zachránit. Ne, když na mě míří zbraněmi a něco křičí.

Podívám se do svých rukou. V jedné z nich držím ovladač od dveří. A v té druhé... srdce, které Jason zahodil, když mě přemlouval.

Pak už to nevydržím a dřív, než komukoliv stačím cokoliv vysvětlit, upadám do černočerný tmy provázený nelidskými výkřiky bolesti a utrpení.

***

Snažil jsem. Víc, než to. Přesvědčoval jsem každýho, kdo byl ochotnej poslouchat. Jenže nikdo nevěří. Vůbec nikdo a já ztrácím veškerou sílu k tomu, abych komukoliv cokoliv znovu vyprávěl. Vlastně momentálně nemám nikoho, s kým bych mohl mluvit, když jsem zavřený ve čtvercový cele s mohutnýma železnýma dveřma. Vysokej strop nese každej můj hlasitej nádech i výdech do neznámých končin a jediný světlo představuje okno, na který nedosáhnu.

Jen díky tomu oknu se dokážu orientovat v čase. Jsem tu zavřený už dva týdny, pokud správně počítám. Jako zvíře čekající na porážku. Jako masový vrah, který krade srdce a čeká na konečný verdikt. Já ho ale znám. Nemusím ho slyšet z úst soudce, kterej prozatím posuzuje všechny moje domělý prohřešky. Vím, že tu zůstanu do konce života. Mezi těmihle čtyřmi stěnami, dokud se úplně nezblázním.

Jsem totiž nebezpečný vrah, který musí být oddělen od jakýkoliv normálnosti běžnýho života. Tak to řekl můj vlastní táta.

Je to jako včera, když jsem se probudil na stanici se silně utáhnutými pouty na rukách. Jako bych ho viděl pořád stát před těmi mřížemi se zhnuseným pohledem, zatímco na mě mířil pistolí.

"Nikdy by mě nenapadlo, že seš toho schopný."

Zprvu mi vůbec nedocházelo, co se děje. Zmateně jsem se díval střídavě na hlaveň jeho pistole a svoje ruce uvězněný v poutech. Až Jasonův hlas mě probral a já si uvědomil, jak to asi muselo vypadat.

"Tati, to není moje práce. Jason-"

"Je mrtvej," skočil mi do řeči s odporem vepsaným v každý slabice. "Nevím, co jsi udělal s tělem, ale našli jsme jeho krev všude po zahradě. Nemluvě o několika vybitých zubech. Jsi tu jen proto, abys mi řekl, kde je."

"Tati-"

"Neříkej mi tak!" zakřičel, až se mi z toho hlasu zježily vlasy. Táta na mě nikdy v životě nezvýšil hlas. A to ani tehdy, když jsem si to opravdu zasloužil. "Můj syn je mrtvej. Zbyla z něj jen tahle prolhaná zrůda."

I teď, když na to vzpomínám, se mi derou slzy do očí. Přesně jako v moment, kdy mi jeho slova pronikla do srdce jako smrtelný jed. Můj vlastní táta mě měl za monstrum. Myslel si, že jsem Jasona zabil, i když to byl právě on, kdo mohl za tu odpornou, krvavou spoušť.

"Jason Donovan byl posedlej. Ta skupina ho obětovala v den, kdy padlo Doupě. Nemám to, jak dokázat, ale je to tak. Sakra tati, vždyť když umřel Travis, byl jsem s tebou i mámou doma!"

Nebyl jsem si jistý přesným časem, kdy Travis umřel. A to byla zásadní chyba.

"Travis zemřel v době, kdy jsem byl ve službě. Stejně jako moje manželka."

Řekl moje manželka. Ne tvoje matka.

"Každý slovo, co vypustíš z úst, je lež. Jasonovo tělo najdu, i kdybych měl tohle město obrátit od základů. Ty už se ale z vězení nedostaneš. A už nikdy neříkej, že já jsem tvůj otec a moje manželka tvoje matka."

Doufal jsem v ten moment, že stiskne spoušť a prostě mě zastřelí. Doufal jsem v to víc, než v naději na to, že bude moje jméno očištěný. Jenže to se nemělo nikdy stát.

Byl jsem na tý zahradě jedinej živej člověk. Držel jsem v ruce ovladač od dveří, který zabily Kylea. Svíral jsem posraný srdce Lucase ze skupiny Devil's Sin. A neměl jsem jak dokázat, že se jednalo jen o debilní shodu náhod. Důkazy mluvily jasně proti mně. A Jason jedinej věděl, že to přesně takhle dopadne.

Všichni potřebovali viníka. A já byl nejlepším kandidátem. Celý město se otočilo proti mně. Moje vlastní rodina. I moje nejlepší kamarádka.

"Řekni mi prostě důvod toho všeho," mluvila se mnou přes tlusté sklo asi před týdnem. Normálně by jí za mnou nepustili, ale bylo mi jasný, že to zařídil táta. Ashley chtěla vědět důvod a on doufal, že ho ze mě moje nejlepší kamarádka vymámí. "Věděla jsem, že se něco děje. I Kyle to věděl. Proč si s náma o ničem nemluvil? Proč jsi mi prostě neřekl, že v tobě ta katastrofa probudila tyhle vraždený sklony?"

Stál jsem u zdi, ačkoliv jsem se mohl hýbat. Nohy mi sice svazovala pouta, k nimž přidělali velmi těžkou kouli, nicméně hýbat jsem se mohl. To sklo bylo ohromně tlusté a já bych se k Ashley ani za nic neprobil. Slyšel jsem jí jen díky mikrofonům zabudovaným do zdí.

"Neudělal jsem to," vypadlo ze mě poraženecky. Po všech výsleších i sezeních s terapeuty z psychiatrie, jsem byl vyčerpaný. Nikdo mi nevěřil. V Doll Valley nebyla jediná duše, která by mi věřila. Jason to věděl. Věděl, že mi nikdo neuvěří. A byl jedinej, kdo byl v ten večer ochotnej mi pomoct. Chtěl, abych šel s ním a já ho odehnal. "Nemá cenu ti to nějak vysvětlovat. Kylea jsem zabil, to přiznávám. Zmáčkl jsem to posraný tlačítko v momentě, kdy se v těch dveřích objevil. Netušil jsem, že se tam objeví. A ty máš jeho krev na rukou stejně jako já. Kdybys mě poslechla a nevrtala se do toho, mohl bejt naživu."

"Nezkoušej to svádět na mě!" přešla až k tomu sklu s úporným vztekem v každé končetině. "Já nerozsápala tu skupinu. Já nekradla srdce spolužákům! Tys to udělal!"

"Jak myslíš, Ashley," nehádal jsem se. "Mysli si, co jen chceš. Svojí vinu na tom všem si poneseš až do konce života. Stejně jako já. Nikoho, kromě Kylea jsem nezabil. A teď bych byl rád," otočil jsem se ke kamerám a zvýšil hlas, "kdybyste mě odvedli pryč! Nechci tady bejt ani minutu navíc."

To byl můj poslední rozhovor s Ashley. Nenáviděl jsem jí. Bezpochyby vymyslela plán a namočila do toho Kylea. Ten by se tam neukázal, kdyby mu neřekla. Kyle by udělal cokoliv, co mu Ashley řekla, protože do ní byl už delší dobu blázen. Kdyby se ta mrcha nenimrala v tom, po čem jí hovno bylo, Kyle by byl naživu. Jenže není. Zabil jsem ho. Kvůli Jasonovi. Kvůli Ashley.

Nejsmutnější je, že si začínám říkat, zda jsem to opravdu spáchal všechno já. Je mi do hlavy vtloukáno, co všechno jsem provedl, že si prostě nejsem tak jistý, že jsem nevinný. Třeba jsem se po tý noci, kdy byl u mě Jason poprvé, zbláznil. Přeskočilo mi a opravdu jsem to udělal. Vytipoval si spolužáky, kteří se ke mně nechovali zrovna dobře, a vykuchal je. Plánoval pomstu proti kapele, která mohla za to, že tolik lidí umřelo. Kdyby tam ten den nebyli, nebylo by tam narváno. A Jasona jsem použil jako štít, kterej mě chránil před zžírající vinou.

Možná mi vážně přeskočilo.

Opřu si hlavu o studenou betonovou zeď a zavírám oči. Člověk by řekl, že za víčky uvidím ten masakr zas a znova. Ale ne. Vidím jen Jasona a jeho poslední slova ke mně, než se vypařil.

Upozorňoval mě na tenhle scénář. Prokoukl občany Doll Valley skrz na skrz. Přesně věděl, jak se zachovají. Přece jen jsou to lidé a lidé potřebují viníky. Lidé, kteří se mezi sebou zabíjí a chovají se k sobě odporně. Lidé, kteří zabili Jasona Donovana v den, kdy ho nechali zemřít rukou kapely, kterou teď uctívají jako svatou.

Měl jsem s ním utéct. Měl jsem se chytit tý ruky a prostě zdrhnout. Ostatně byl jedinej, kdo se o mě pořádně zajímal a chránil mě.

Moji vlastní rodiče přehlíželi, že se se mnou něco děje. Nechávali mě o samotě doma přes noc, i když jsem je prosil, aby zůstali, protože se tam bojím.

Mojí nejlepší kamarádku zajímalo jen to, kterej z kluků mě ošuká, aby z toho mohla vytvořit svojí romanci. A když se začala zajímat, stalo se to pro ní obsesí. Víc, než aby se zajímala o mě, se starala o to, aby přišla na to, co se děje.

Nikdy jsem nikoho nezajímal. Až na něj. On se staral. Možná proto řekl, že je povraždí. Možná viděl to, co já celou dobu přehlížel. Dnes bych ho nechal, aby je zabil.

Všichni do jednoho si to zaslouží.

Venku zahřmí a já otevřu oči do potemnělé cely. Vždy, když byla bouřka, jsem se choulil pod peřinou a přál si, aby skončila. Když se na to zpětně podívám, nemůžu uvěřit tomu, jakej poseroutka jsem byl. Kdybych si představil, co mě všechno potká, umřel bych strachy.

Teď tu jen sedím, pohled upírám do toho vysoko položenýho okna a užívám si, že venku prší. Představuju si ten pocit, když dešťový kapky dopadají na můj obličej. Snažím se co nejbytostněji vybavit, jaký to je pocit, cítit přirozenej chlad z deště a větru proudícího všude kolem. Teď bych dal cokoliv za to, abych to mohl znovu prožít.

Celu prořízne ostré světlo a následuje další hrom a já se usměju. Aspoň, že bouřka mi dělá společníka.

Další hrom se ozve neskutečně blízko, jako bych ho snad přitáhl svýma představama dovnitř budovy na kraji města. Následuje ho hned další a až pak mi dojde, že ho doprovází i výkřiky. Nejdříve jsou tlumené a špatně rozeznatelné, nicméně je slyším.

V týhle tichý hrobce je slyšet úplně všechno.

Další rána je tak blízko, že mě postaví na zdřevěnělý nohy a já se zahledím na dveře svojí hrobky. Křik je čím dál tím silnější a nedoprovázejí ho hromy, nýbrž výstřely. Jeden pěkně za druhým.

Jako by někdo zmáčkl spoušť a držel ji, naprosto ignorujíc, do čeho vlastně vypaluje náboje. A já tu stojím, se silně bušícím srdcem, plným očekávání a usmívám se. Vím co, to znamená.

Další řev se ozve přímo před mojí celou a já odstoupím do pozadí. Za oknem se znovu objeví záře a já jí připisuju naději. Hrom, ochromující celé město, si spojuju se svobodou.

A když železný dveře vyletí někam pryč a v oblaku dýmu se objeví postava, poznávám ho. Celý tělo se mi rozechvěje nedočkavostí.

Vstoupí dovnitř, opět celý od krve, ale tentokrát nemám strach. Myslím totiž na slova, která ke mně pronesl, než utekl. A ta rozhodně neslibovala mojí zkázu.

"Říkal jsem, že se pro tebe vrátím," usměje se na mě a jiskřičky v jeho očích nabírají na intenzitě, "Jimmy."

***
Jen menší info - jedná se o poslední kapitolu. Už nás čeká jen epilog.