Jakmile se dostaneš ze sálu, půjdeš tím směrem, jakým tě vedla Lucia při tvojí první návštěvě. Do obýváku nesmíš vkročit, protože tam budou hlídat taky. Pod schodama, těsně před dveřma do obýváku, jsou další dveře po pravý straně. Je to kumbál pro uklízečky. Budeš tam mít připravenou vysílačku, kterou přetočíš kolečkem na číslo dvě. To je souřadnice stráží na zahradě a kolem ní. Řekneš jim, že seš z jednotky číslo tři, a že jsi viděl nějakej stín rychle se mihnout mezi stromama. Schováš se do kumbálu a budeš bedlivě poslouchat, jestli se něco děje. Měli by se totiž sejít ve vstupní síni a odtamtud se vydat ven. Rozumíš?

"Potřebuju si dojít na záchod," oznámím mámě, která jen přikývne. Sjedu pohledem celý sál, zatímco kapela, mírně vyvedená z rovnováhy, začíná hrát první song. Všimnu si Jasona, jak se nepatrně ohlídl na mě.

Co nejnápadněji vstanu a dojdu až k velkým bílým dveřím, u nichž si mě všimne jeden z hlídačů. Okamžitě se na mě zamračí. Srdce mám až v kalhotách.

"Potřebuju si dojít na záchod," řeknu to samý, co mámě. A dostane se mi stejné, jen trochu víc strohé, reakce, načež mi na škvíru pootevře dveře a já se dostávám do chodbičky před sálem. V živý paměti mám uloženej každej krok, takže se vydám k dalším dveřím, u nichž by neměl stát nikdo jak zevnitř, tak zvenku. Dojdu tedy k nim a otevřu. Jasonovy informace jsou z první ruky, ale i tak mě překvapí, že tam opravdu nikdo nehlídá.

Dostávám se do vstupní síně a rozejdu se přesně tam, kam mě Jason dnes ráno po první hodině navigoval. Pod schodištěm, vedle vstupu do obývacího pokoje, který je mírně pootevřený, nacházím méně honosnější a mnohem menší dveře. Potichu je otevírám, protože i každý můj krok se tu rozléhá jako hromobití.

Úklidové náčiní je srovnané tak, že by se mohly školní uklízečky něčemu přiučit. To je ale vedlejší, protože hned na první polici s košťátky a lopatkami vidím černý přístroj s anténou. Je vypnutý, poznávám to podle zhasnuté kontrolky. Uchopím přístroj a několikrát rychle vydechnu a zase se nadechnu. Šíleně se potím a motá se mi hlava.

Musím se dát sakra dokupy, jinak to celý zpackám.

Tak jo, jdu na to!

Přetočím kolečko na malinkou číslici dva a z vysílačky se hlasitě ozve praskání statické elektřiny. Málem mě trefí šlak. Mám chuť ten stroj odhodit a vrátit se zpátky. Ale to bych porušil plán. A Jason by zabil moje blízké. Raději nepochybuju o tom, že by to udělal, protože ačkoliv jsem do něj zaláskovanej, nedá se v něm číst. Je nevyzpatatelný.

"Jednotka číslo tři hlásí, že se v lese kolem domu mihlo nějaké rychlé stvoření!" řeknu to hrubým hlasem naprosto neutrálně. Přesně tak, jak mě nabádal. Ti chlapi jsou gorily a jsou zběhlí v tom, co dělají. Musí to znít opravdu přesvědčivě. A já si nejsem jistý, zda jsem něco takového dokázal.

"Rozumím, přesuneme se k vám," ozve se z vysílačky a já nadskočím. Rychle se zavřu v kumbále a kolečko na vysílačce přetáčím zpátky na nulu.

Chce se mi sakra řvát. Mám knedlík v krku a přísahám, že za chvíli hodím šavli. Do čeho jsem se to ksakru nechal uvrtat?!

Na chodbě se ozvou kroky a následně hlasy. Pozorně poslouchám.

"Hlídka číslo tři něco viděla," uslyším matně hrubý mužský hlas tak hluboký, že mi způsobuje zástavu srdce. "Míříme jim na pomoc. Podle všeho to vypadá, že je ten tvor poblíž domu v lese."

Ozve se otevírání vchodových dveří a následné zabouchnutí. Vzduch by měl bejt čistej. Přesto ještě radši čekám, jestli něco nezaslechnu.

Jakmile si budeš jistej, že jsou pryč, vylezeš a vydáš se na opačnou stranu od dveří, ze kterých jsi vylezl, když jsi vyšel ze sálu. Dveře tam jsou věčně otevřený a ty tím pokojem jen projdeš rovně do úzký chodbičky. Ta vede přímo na zahradu. Je bez oken a působí stísňujícím dojmem, jen jí projdi až k proskleným dveřím. Až tam budeš, pořádně přes ty dveře zkontroluj terén. Jsem si totiž jistej, že minimálně jeden z těch hlídačů tam zůstane. Jestli tam fakt někdo bude, po straně jsou další dveře. Je tam schovaný náčiní na zahradu. Schovej se tam. Dej mi telefon, naťukám tam svoje číslo. Až tam budeš, napíšeš mi. Dokud se ti neozvu, nevycházej ven. Za žádnou cenu se nikde nepotuluj.

Vyjdu z kumbálu ven a potichu za sebou zavírám dveře. Přeběhnu přes vstupní sál do oné místnosti, o níž mi říkal v momentě, kdy z protějších dveří někdo vyjde. Samou panikou málem vyjeknu, protože světlo z lustru ve vstupní síni na mě pořád dosáhne. Skočím do místa, kam světlo nesvítí a schovám se za roh.

Nikdo z hlídačů to nebyl. Byla to žena a měla na sobě černozlaté šaty. Kdo v tom sálu měl na sobě zlatou? Přemýšlej Jime, no tak. Koho jsem sakra viděl v černo-zlatých šatech?

Ashley. Ta se blyštila ve zlatých šatech s černou podšívkou. Jasně, kdo taky jinej by mohl mařit tenhle plán!

Uslyším šoupavé kroky, které prozrazují, že kráčí schodama nahoru. Nejspíš se mě vydala hledat, když s Kylem zjistili, že nejsem v sálu. Možná se i zeptala mojí mámy, kam jsem to šel. Kdo ví? Ani v Ashley se člověk nedokáže pořádně vyznat. Každopádně teď vím, že mi nestojí v cestě jen ti zpropadení hlídači, ale taky moje nejlepší kamarádka.

Bezva!

Zvuky kroků utichají a já usuzuju, že se dostala na koberec a tak se vydávám přesně tam, odkud vychází skomírající světlo. Musím to všechno stihnout, než se Ashley vrátí dolů a bude se pídit dál.

Rozejdu se tou odporně úzkou chodbou z betonu a na konci vidím ty prosklené dveře vedoucí na světlem ozářenou zahradu. Lapám po dechu, ale to je teď vedlejší. Musím to sakra stihnout, protože ze vstupní síně je do chodby vidět díky těm skomírajícím světlům na každé stěně.

U prosklených dveří se však objeví záda nějaké postavy a já mám chuť skočit rovnou do pekla. Teď se otočí a je se mnou amen. Zůstanu strnule stát na místě a čekám na svou vlastní smrt, která zatím ne a ne přijít. Dvakrát hlasitě polknu.

Otočím hlavu do vstupní síně, když se mi zdá, že slyším klapání podpatků. Mám teď dvě možnosti a obě jsou riskantní jako blázen.

Buď se můžu vrátit do stínu potemnělé místnosti a počkat, až se Ashley rozhodne to tam prozkoumat. A nebo se rozeběhnout dopředu a riskovat, že moje kroky uslyší hlídač. Ani jedna možnost není bezpečná a já přísahám, že jestli dnešní noc přežiju, budu děkovat všem svatým až do konce svýho života.

Nakonec volím druhou variantu, protože nemám času nazbyt. Rozebíhám se k proskleným dveřím a doufám, že nejsem tak hlasitý. Muž před dveřmi stojí stále zády ke mně. Teď je jen otázka, jestli Ashley už nesešla schody a nevidí mě.

Jen tak tak zastavím svou rychlost a rozevřu první dveře u těch prosklených, načež je za sebou zavřu. Dám si ruku před pusu a potlačuju adrenalinem poháněný vzlyk. Ani zdaleka nevím, jestli jsem v suchu. Stírám si slzy z tváří a nakonec vytahuju telefon a vyhledám nově uložený kontakt pod Jasonovým jménem.

Jsem tu. Nevím kolik hlídačů tu zůstalo, protože mi jeden zastoupil celej výhled. Dávej ale pozor, na chodbě se někdo potuluje. Myslím, že je to Ashley, která mě hledá.

Stisknu tlačítko pro odeslání a zprávu si ještě jednou přečtu. Až pak mi dojde, že jí může ublížit. Pokud Ashley bude slídit až moc, Jason se jí zbaví. Čímž poruší naší dohodu. A já to budu muset skoncovat. Sám se sebou a tím pádem i s ním.

Bože, co je tohle za zvrácenej večer?!

Kurva, kurva, kurva!!

"Co tady děláš?!" rozehřmí se hlas přede dveřmi a já ustrnu. Oči se mi rozšíří zděšením a já si oběma rukama zacpu pusu, aby nemohla vydat ani jednu jedinou hlásku.

"Měla jsem pocit-"

"Mě tvůj pocit nezajímá paničko!" nenechá to tu osobu doříct. Podle toho dívčího hlasu mi je víc, než jasný, že je to ta zpropadená Ashley.  "Okamžitě se vrať tam, odkud jsi přišla nebo tě tam osobně doprovodím a postarám se, abys tu svojí prdel ze židle už nezvedla."

"Hledala jsem jenom toalety, vy hulvátská gorilo!"

Chodbičkou se rozezní nasupené klapavé kroky, které se mi vzdalují, což znamená, že Ashley odešla. Musím doufat v to nejlepší. Že se nevrátí zpátky. Že během cesty nenarazí na Jasona. A že v sále nevyvolá rozruch kvůli tomu, že jsem se ztratil. Přesně teď a tady se ukazují ty skuliny, které tenhle plán má.

"Kráva debilní," uleví si muž a za jeho hlasem zaklapne západka, což značí, že odešel zpět na zahradu. Konečně si můžu uvolnit pusu a zhluboka se nadechnout.

Leknutím mi málem praskne srdce, když mi zavibruje telefon, který jsem si položil na stehno.

Dvě minuty vydrž. Pak ti napíšu.

Po půl minutě mi dorazí další zpráva, není však od Jasona. Je od mojí mámy.

Kde jsi tak dlouho?

Začíná se strachovat, což je pochopitelný. Proč mi nedošlo dřív, že čas bude náš největší nepřítel? Copak jsme oba tak blbý, aby nám to ani jednomu nedošlo?

Musel jsem něco špatnýho sníst. Omlouvám se.

Snad ta lež zabere. Další zavibrování.

V pořádku. Ptala se po tobě Ashley. Už se vrátila, tak jsem jí to řekla.

Pokud se jí povedlo prohledat všechny toalety v domě za tak krátký čas, což je pro její povahu dost možný, pak ví, že lžu. A vyvolá to u ní červený poplach.

Momentálně ale nemůžu dělat nic. Nemůžu se vrátit, nemůžu odsud ani vyjít. Musím jen čekat. Čekat na Jasona, až dokončí svou část plánu, o níž mi řekl jen pramálo.

Sekundy se táhnou jako slimáci v přespolním běhu a já si začnu kousat nehty. Je mi do breku, jsem zpocenej snad úplně všude a srdce mi pořád bubnuje do hrudi neskutečnou silou. Pokud tu budu ještě dlouho, je možný, že mi nakonec proskočí tělem samo. A tím to celý skončí.

Ticho přeruší nějaké rány ozývající se zdálky. Není to přímo zvuk výstřelu. Spíš, jako by někdo s něčím mlátil o nějaký tvrdý předmět. Při každém tom zvuku se celý moje nitro stahuje víc a víc. Nesmírná hrůza začíná stahovat svoje odporný pracky kolem mýho těla.

A pak mi zavibruje telefon.

Vylez. Vzduch je čistej.

Narovnám se pomalu otevřu dveře a zkoumám okolí. Vyjdu do chodbičky a zavírám za sebou, když si všimnu, že prosklené dveře rozevírají svou tlamu dokořán a zvou mě ven. Jak to, že jsem neslyšel, že se otevírají, když jejich zavření bylo slyšitelné?

Vyjdu ven na obrovské travnaté prostranství, v jehož prostředku se vyjímá majestátní skleník. A hned vedle něj stojí černá dodávka, která se sem musela dostat bránou, která lemuje celou zahradu. U brány se pak tísní vysoké lampy, takové, jaké jsou v ulicích, akorát lépe vypadající a o pár stovek dolarů dražší.

A pak to zahlédnu. Bezvládné tělo ležící ve stínu domu a nad ním sklánějící se postavu, jejíž hlava je namířena mým směrem. Zhluboka se nadechnu a snažím se ze všech sil potlačit výkřik, když Jason vychází na světlo a jeho ústa zakrývá rudá krev.

Zabil toho hlídače, který mi blokoval výhled.

Jason se blíží ke mně, ale já ustoupím do pozadí. Když říkal, že se o zbývající hlídače postará, nedošlo mi, že takhle. Ale co jsem sakra čekal? Pořád je to démon pasoucí se na srdcích. Mělo mi to bejt kurva jasný!

Zastaví se uprostřed kroku a nakloní hlavu na stranu. Jeho oči se jiskří a tvář nabírá svou přirozenou barvu. Vypadá stejně tak děsivě, jako v tu noc před dvěma týdny.

"Snad by ses mě zrovna teď, po tom všem, nebál," procedí skrz dlouhý tesáky, který mu zajíždí zpět do dásní. Hrůzou nemůžu ani dejchat. "Jinak to nešlo Jimmy."

"Šlo," odvětím se skřípavým hlasem. Může za to moje vyprahlý hrdlo. "Jen tys nechtěl hledat způsoby. A tak jsi mu radši sežral srdce."

"Nesežral," udělá sebejistý krok dopředu. "Prostě jsem se z něj jenom napil. Nemusím nutně žrát srdce. Samozřejmě je to lepší pro moje normální a dlouhodobý fungování, ale i krev pomáhá."

Věděl jsem přece do čeho jdu. Neublíží mi, pokud budu dělat to, co chce. A tím, že ho tady budu obviňovat a ukazovat prstem, ničeho nedosáhnu. Musím se sakra vzpamatovat, protože tohle je jenom začátek.

"Další postup znáš," kývne k dodávce. "Počkám na ně vevnitř. Tady máš ovladač od dveří. Schovej se a jakmile projdou všichni čtyři sem, zmáčkni zelený tlačítko."

Hodí mi malý dálkový ovladač pouze se dvěma tlačítky. Podívám se nad prosklené dveře, kde se nachází železná konstrukce bez kliky vytažená nahoru. Jakmile zmáčknu zelené tlačítko, železná konstrukce se spustí dolů a nebude cesty zpět. Plot je dost vysoký na to, aby se ani jeden z nich nedostal mimo zahradu.

A pak už je jenom na Jasonovi, jak přesně to provede.

Moje silácký řeči ale berou za svý. Nechci to vidět. Nebudu se na to dívat.

"Musíme odsud vypadnout!" zaslechnu z domu a proto se podívám na Jasona, který se usměje a nelidskou rychlostí se přesune k dodávce, jejíž dveře hravě otevře a vleze dovnitř.

Já přeběhnu do stínu pod jediným stromem a vyčkávám. Netrvá to ale ani minutu, když se jako první objeví vyplašený Lucas a po něm další tři kluci. Okamžitě mačkám zelené tlačítko a železná konstrukce nad prosklenými dveřmi vydá skřípavý zvuk. Všichni čtyři se podívají tím směrem, když se v prosklených dveřích objevuje ještě někdo pátý.

A srdce se mi zastaví, když sleduju, jak se kovová konstrukce rychle spustí a zabije tak mýho nejlepšího kamaráda.

Právě jsem zabil Kylea...