Udělal jsem špatnou věc. Hodně špatnou. Tak proč se necítím špatně? Proč mi není zle z toho, že moje poprvý patřilo Jasonovi? Proč mi ksakru není zle z toho, že jsem se vyspal s démonem? Mělo by mi bejt blivno. Měl bych si trhat vlasy a cítit se jako něco zkaženýho, co je potřeba zahubit. Ale necítím se tak a vlastně... cítím se líp, než za posledních pár dní. Moje srdce doslova ožilo v moment, kdy jsem s Jasonem splynul v jedno tělo.

Ráno byla postel prázdná. Ležel jsem v ní sám, nahý, odpaněný a plný života. Ani mi nevadilo, že tam se mnou není, protože uvnitř jsem ho cítil. Netuším, jak to vysvětlit, ale cítil jsem jeho srdce bít přesně tak naplno, jako bylo to moje. Jason Donovan se mě zmocnil a já tak nějak vím, že to nebylo způsobený žádným nadpřirozenem. Chtěl jsem to. On to chtěl. A tím to končilo. Démon v jeho těle s tím neměl nic společnýho. Přesne tak, jak řekl.

"Už se mnou budeš mluvit?" zastaví se Ashley u mojí skříňky se založenýma rukama na prsou. Z její tváře se dá snadno poznat, že se mnou není spokojená. A že chce odpovědi.

Odpovědi, který jí dát nemůžu.

"Volala jsem ti tak pětkrát minulou noc," pokračuje, když se vyhýbám jejímu pohledu. Nejhorší na tom všem je, že mi je tak dobře a ani její nadávky to nemůžou změnit. "Všechno to spadlo do hlasový schránky. Začínám si myslet, že s těma vraždama máš něco společnýho. Od naší poslední konverzace se mi vyhýbáš, jako bych byla nějaká přítěž."

Prakticky jsem se vyspal s vrahem. Vím o jeho počínání a nikomu jsem to nenahlásil, takže... jsem vlastně komplicem. Pomáhám mu tím, že držím jazyk za zuby. Nemluvě pak o tom, že mu dneska večer pomůžu zabít hned čtyři kluky najednou. Budu komplicem po všech směrech. A v případě tý kapely komplicem chci bejt. Chci je vidět umírat za to, co mu provedli.

"Je lepší, když nic nevíš, Ash," zavřu skříňku a rozejdu se směrem ke třídě, před níž stojí Kyle a čeká na nás. Ani jeho pohled na mě není vůbec spokojený. Oba se zlobí. Jak Ashley, tak on, protože s nimi nemluvím.

Musí však pochopit, že to všechno dělám pro jejich dobro.

"Takže v tom seš zapletenej," ukáže na mě s vytřeštenýma očima. Rozčiluje mě. Nechci si dnešní den ničím kazit. Je to naposledy, co ho uvidím ve městě.

"Jak bych mohl?" zeptám se a otočím se na ní s vážným výrazem. "Něco se zkrátka děje a já vím víc, než bych měl vědět. Nemůžu ti nic říct, protože by tě to mohlo stát krk, stejně jako Kyla. Rozumíš mi? Chápu, že se zlobíš, ale prostě nech věci na mě, ať se s nima vypořádám. A za žádnou cenu se do ničeho nepleť."

"Co víš?" přejde naprosto všechno, co jsem doposud řekl a můj kalich přeteče.

"Jsi úplně vypatlaná nebo co je to kurva s tebou?" zvýším hlas. "Teď jsem ti do hajzlu řekl, že čím míň toho víš, tím je to pro tebe lepší! Tak sakra zavři tu hubu a prostě to nech na mě. Jasný?"

Lidi se za námi otáčejí, ale je mi to jedno. Na Ashley platí jen její taktika a dokud člověk nezvýší hlas, nebere jeho rady na vědomí. Je mi líto, že se k ní chovám takhle, ale jak jinak jí to mám říct? Jak jinak jí říct, ať se od toho všeho zkrátka drží dál? Tohle je hra mezi mnou a Jasonem a pokud já dodržím všechna pravidla, pak on dodrží ta moje.

Až bude pryč, budu Ashley moct všechno říct, ale do tý doby zkrátka nemůžu. Nevezmu si její smrt na svědomí.

Dívá se na mě, jako bych jí zapíchl nůž přímo do zad. Jako bych jí zradil. Což je možný, protože už prakticky od školky si říkáme všechno a tohle je první velký tajemství, který před ní držím pod pokličkou. Musí to tak bejt, není jinýho východiska.

"Nevím, co to s tebou je, Jime," pronese zklamaně, "ale s tímhle člověkem, co stojí přede mnou už nechci mít nic společnýho. Chováš se jako někdo, koho neznám. A možná ani nechci znát."

"Fajn," ucedím. "Pokud to cítíš takhle, pak už se spolu nemusíme bavit."

Možná to pro ni bude lepší. Čím dál se ode mě bude držet, tím to pro ni i pro Kyla bude bezpečnější. Až Jason odjede, všechno jí vysvětlím. Do tý doby je tenhle scénář, kde se nebavíme, nejlepší. A tak nechávám svojí nejlepší kamarádku nasupeně odkráčet do třídy přede mnou, zatímco cítím, jak se moje dobrá nálada mění a nabírá barvu šedi. Kéž bych nic nevěděl a mohl tápat jako ona.

Kéž by se mi Jason nepřipletl do života a vybral si někoho jinýho

***

"Jak jistě všichni víme, dneska se koná charitativní akce za všechny zesnulé," připomíná slečna Carringtonová. Sedím v první lavici, ale i tak dokážu říct, jak se třídou táhne depresivní a pochmurná nálada. Nemluvě o tom napětí, které prostupuje celou třídu. "Nezapomínejme však na to, že se po městě pohybuje nebezpečný tvor, takže se nikde sami po setmění nepotulujte a pokud možno dorazte v doprovodu dospělého člověka."

Kdyby jen tak všichni věděli, že míří přímo do domu toho nebezpečného tvora. Že s ním budou v jedné místnosti. Budou obdivovat jeho krásu a vzdávat hold zesnulým, z nichž někteří zemřeli jeho přičiněním. Poprvé se mi od rána udělá špatně.

Nedorazil do školy. Ale s tím jsem ani nepočítal. Podle toho, jak vypadal včera, se dalo předpokládat, že nedorazí. Měl hlad. Neskutečný hlad a všechen si ho vybil při sexu se mnou. Nicméně ho to muselo stát spoustu sil, tudíž mu žádná další nezbyla.

Otočím se dozadu k lavici, kde sedí Kyle s Ashley. Oba se na mě dívají s obrovským podezřením v očích. Prozradil jsem jim až až tím, že vím, o co tu jde. Neměl jsem raději říkat nic.

"Apeluji na vá-" přeruší učitelčina další slova hrubé zaklepání na dveře. Pohled tedy přesunu tam.

"Omlouvám se slečno Carringtonová," objeví se ve dveřích on, úplně bledý s neskutečně černými kruhy pod očima. Vypadá hodně nemocně. Takhle to tedy vypadá, když hladoví. "Pomáhal jsem ráno ještě s přípravami na dnešní akci a trošku jsem ztratil ponětí o čase."

Zavře za sebou dveře a očima sjede učitelku od hlavy až k patě. Každý si ten pohled může vyložit jakkoliv, jenže já vím svoje. Je mu mizerně a teď by nejraději zavraždil naší třídní učitelku. Je riskantní, že je vůbec ve škole.

"Neměl sis dělat hlavu. Jayi," osloví ho Carringtonová se starostí. "Nevypadáš vůbec dobře. Nechceš zajít na ošetřovnu?"

Jason vyhledá mě a je mi jasný, na co myslí. Na to, jak by kohokoliv v téhle třídě nejraději rozpáral na kaši. Opět mě obejme strach ze všech stran. Je to však jiný druh hrůzy.

"To je v pořádku," přikývne a usměje se. "Nespalo se mi moc dobře. Večer už to bude lepší."

Tenhle strach není o lidi ve třídě, ani o naší učitelku. Ne, mám strach o něj a o to, že by ho někdo mohl spatřit. Že by ho mohli nachytat při činu. A já bych o něj přišel. Což je vtipný, když mi je jasný, že dnešek je poslední den, kdy ho vidím.

Neuniká mi taky jeho narážka na večer. Na večer, kdy bude hodovat na čtyřech parchantech, kteří ho zabili. A nějaká moje zvrácená část se nemůže dočkat, až tu podívanou uvidí. Bude to jistě děsivý. Ale já se na to milerád podívám. Už jen kvůli tomu, že jsem jeho bolest z tý noci viděl na vlastní oči a cítil na vlastní kůži.

"Sedni si, ať můžeme začít s výukou," vybídne ho a Jason se rozejde mým směrem. Sklopím hlavu a snažím se potlačit úsměv. Co to se mnou sakra je? Měl bych bejt na trní z toho, co se chystá a místo toho se chovám jako nějaká puberťačka!

Carringtonová se pouští do výuky, když si Jason sedá vedle mě s mírným úsměvem. Ze svého batohu vytáhne pomůcky, které umístí na stůl. Z jeho blízkosti jsem zase na trní. Tentokrát však ne ze špatného důvodu. Před očima mi probíhají všechny věci, co jsme spolu v noci dělali a pocítím horkost ve tváři.

"Stalo se něco mezi tebou a tvýma kámošema?" zeptá se zcela nečekaně a pohodí hlavou do zadních lavic. Takhle zblízka je skoro průhledný. Prostupující červené žilky v jeho bělmu jsou doslova k nepřehlédnutí, rty má zase popraskané a celkově vypadá ještě hůř, než by si člověk mohl říct, když ho vidí z dálky.

Úsměv mi sklesne.

"Vyptávali se na věci, na který jim kvůli tobě nemůžu dát odpověď," odpovím s kamennou tváří. Ani teď ho nedokážu nesnášet, i když právě on je důvod mého rozkolu s přáteli.

"Jsem rád, že držíš slovo," přikývne taktéž vážně. "Nemusíš se bát. Po tom, co se vypořádám s tou kapelou, zmizím. Už mě tu nikdo neuvidí."

Bodne mě přímo uprostřed hrudi, ačkoliv mi je jasný, že tohle bude scénář pro dnešní večer. Zabijeme kapelu a on zmizí. Nikdo nebude vědět kam. Přesto mě jen ta myšlenka zraňuje. Ale přinutil jsem ho já sám, je to moje práce a já si za ní musím stát. Prosil jsem o výhodnou kartu a dostal jsem ji. Neměl bych cítit nic víc, než jen úlevu.

"Vymyslel jsem plán, podle kterýho musíme večer postupovat," vykládá dál potichu tak, abych ho slyšel jen já. "Tady ti ho pro jistotu říkat nebudu, ale dozvíš se ho hned po týhle hodině. Počkej na mě ve třetím patře v učebně laborek. Mělo by tam bejt volno."

"Dobře," přitakám a dál už se nebavíme.

Otočím se znovu dozadu a pohlédnu do poslední lavice na Ashley. Její oči jsou přimhouřený ještě mnohem víc. Tentokrát se však nedívá na mě.

Kouká na Jasona, který se vyčerpaně drží za hlavu. Nabírám neblahý tušení, že večer to nebude tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ashley jistě bude chtít vědět, co se děje.

A nedá si pokoj, dokud to nezjistí.

***

Hnědé oči na mě zírají ze zrcadla, jako bych se chystal na popravu. Mám na sobě černý přiléhavý oblek s černou košilí pod sakem. Všechno doplňuje bílá kravatu s černými puntíky, která vypadá směšně. Jinou ale nemám a navíc jí se mnou tenkrát vybírala máma.

Nepřijdu si nijak slavnostně, ale spíš napjatě. Tak napjatě, jak jen můžu být. Za pár hodin se ze mě stane vrah a to doslova. Povedu čtyři kluky, kteří si to zaslouží, na řeznickou show. Jason nebude mít slitování, na to mě upozornil rovnou. A já se nedivím. I já bych se chtěl vyřádit na někom, kdo mě obral o život a budoucnost.

"Jsi připravený?" uvidím stát mámu ve dveřích, a tak se k ní otočím čelem. Můj výraz musí mluvit za vše. "Já vím, že se ti tam nechce. Dlouho se nezdržíme, musíme ale vzdát hold všem zemřelým. Sluší se to, Jimmy."

"Spíš se bojím tý atmosféry," namítám a máma přejde až ke mně, aby mi doladila detaily outfitu. "Už tak se tímhle městem nese pochmurnost. Tohle tomu jen přidá."

Mamka mi uhladí sako na ramenou a pak mi dlaně položí na tváře. Dívá se přímo do mých očí a je to nejspíš naposledy, co s ní mluvím jako nevinný člověk. Musím si ale opakovat, že dělám správnou věc. Ti kluci si to zaslouží. A jakmile bude po všem, celá katastrofa nesoucí tohle město do záhuby skončí.

Už se nikdo nebude muset bát, že jej napadne neznámý netvor. Jason už bude pryč. A vezme si sebou i moje srdce. Samozřejmě ne doslova.

Jsem zvrácený. Opravdu zvrácený. Propadl jsem démonovi. Hlouběji už snad klesnout nemůžu.

"Všechno bude časem dobrý, Jimmy," usměje se. "Musíme se jen vzpamatovat a začít něco dělat. Ten netvor to bude mít dříve či později spočítaný."

"Víš snad o něčem?" zvědavost v mém hlase je nepřeslechnutelná.

"Po městě jsou nalíčený pasti. Když se do jedný z nich chytí, táta o tom díky nějakýmu udělátku bude vědět," vysvětlí mi máma a krev v žilách zledovatí. "Proto táta nebyl celou noc doma. Nebyl u prarodičů, ale s několika lidmi rozmístil snad sto pastí na různá místa. Je nemožné, aby se do ní ten tvor nechytil."

Což znamená, že na Jasona číhá nebezpečí úplně všude. Musím ho varovat, aby nevycházel z domu. Snad je natolik zesláblý, že ho to nenapadne.

"Půjdeme," vybídne mě a vezme mě za rámě.

Show začíná.