„Ok, takže jsme tu sami?" ptal se Kristián, když odhazoval svůj batoh do rohu pokoje. Zastavil se až o nohu stolu a málem převrhl skleničku, co na něm stála.

„Jo, a ocenil bych, kdyby to nikdo nevěděl."

„Dobře. Můžu vědět proč?"

„Protože by mohli žárlit, že jsme jim o tom neřekli," odpověděl Jindřich a ztěžka se posadil na postel. Tak to bylo tady. Nesnil o tomhle někdy před dvěma lety? Ale ty časy už byly pryč. Teď šlo o něco jiného.

„Prosím tě, vědí, že se občas sejdeme bez nich. Není jim třináct."

„To je jedno. Říkat jim to nemusíš, děkuju."

„Fajn," zasmál se Kristián a sedl si vedle něj. „Tak co tu budeme dělat?"

Jindra se trochu zavrtěl. Přišlo to nějak rychle, myslel, že budou nezávazně kecat o trochu déle, aby měl čas se psychicky připravit na následující rozhovor. Ale ne, to by nebyl Kristián, aby všechno nechtěl hned vědět.

„Povídat si. Respektive, já budu povídat a ty mlčet."

Blonďák si lehl a znovu se zasmál. „Víš o tom, že na tohle existuje tužka a papír? Myslím, že holky tomu říkaj deníček. Ten by ti byl víc platnej jak já."

„Napsat jsem to zkoušel," ostře se nadechl a v duchu se modlil, aby nezněl jako úplný idiot, „ale nepomohlo to. Spíš mi bylo ještě hůř. Potřebuju mluvit."

„No, hádám, že to nejlepší kamarádi dělaj. Tak mluv, přeháněj, co se děje."

„Takhle to nefunguje," pousmál se Jindra a postavil se. „Nejdřív se musíme najíst, vybalit a pak teprve začneme něco řešit. S prázdným žaludkem se mi blbě přemýšlí."

„Vybalit? Máme s sebou každej jen pitomej batoh!"

„Ty máš batoh. Já tady bydlím."

Kristián si odfrkl a natáhl se pro polštář. „Tak ty udělej jídlo a já se mezitím prospím."

„Jestli si myslíš, že budu vařit, tak jsi hodně naivní. Objednáš pizzu," opravil ho Jindřich.

Prohlédl si kluka, co se mu právě válel v posteli, a povzdechl si. Kde byly ty časy, kdy si myslel, že jeho největší starostí je, že ho nemá rád? Řešit lásku od někoho jiného bylo o tolik jednodušší. Proč musel pokaždé, co se zamiloval, řešit problémy se sebou? Jako by se vynořily jen ve chvíli, kdy se to nejvíc nehodilo. Ale vlastně věděl, proč se ozývaly zrovna v takových momentech. Protože byl nejzranitelnější. A protože jen tehdy mu došlo, jak moc je tohle všechno špatně.

„Proč ji neobjednáš ty?"

„Víš, že já a telefonování nejdeme dohromady. Tak to udělej a já mezitím obepíšu všechny, že jsme na místě."

Zatímco Kristián se snažil dovolat do nejbližší pizzerie, zalezl si do koupelny. Potřeboval si všechno utřídit, jinak, až dojde na věc, začne vykládat blbosti. Co mu vlastně řeknu? Vážně to chci udělat? Mluvit o svých pocitech mu nijak extra nešlo, a tohle znělo jako pěkně hnusná zkouška ohněm. Pravda, už z něj vypadlo, že se do něj zabouchnul, ale tohle bylo jiné. Tohle bylo neskutečně osobní. Takové, že o tom snad nikomu neříkal. Jediný, kdo to věděl, byl on a Bůh.

Když tam stál před umyvadlem a viděl se v zrcadle, musel se ušklíbnout. Jak to dopracoval až sem? Přivezl si nejlepšího kamaráda na byt, aby mu pověděl o tom, jak moc se nesnáší? Jak moc nenávidí, kdo je, a přesto si říká, že nedělá nic zle? Jak moc mu vadí, že do toho spadl znova? Jak některé večery brečí s křížkem v ruce a omlouvá se za něco, za co nemůže? Co si od toho sliboval? Přinejmenším si o něm pomyslí, že je blázen a měl by se uklidnit, že to přehání.

Možná to nakonec nebyl až tak dobrý nápad. Ale on tak moc potřeboval to někomu říct. A Kristián se zdál jako ideální varianta. Sice nevěděl všechno, ale věděl toho dost, možná až příliš.

Tak jako tak mu řekne aspoň část. Co se může stát? V nejhorším odsud hned ráno odjede a už se nikdy nebudou bavit. To nějak přežije, i když to bude zatraceně bolet.

„Hej, tak jsem nám objednal dvě sýrový. Snad nevadí," ozvalo se zpoza dveří.

„V pohodě, skvělá volba, díky."

Musí mu to říct. Klidně pak můžou dělat, že se to nikdy nestalo, a myslet si svoje, ale teď to musel ze sebe dostat, a tenhle kluk byl nejlepší kandidát, protože to nejhorší mu už řekl, a stejně ho nezavrhl. Bavili se spolu jako předtím. Proč by nemohli i tentokrát? Zvlášť, když ani nešlo o ně dva.

„Dopadne to dobře," šeptl si pro sebe a hned jak napsal všem důležitým, že dorazili na byt, vyšel z koupelny.

Kristiána našel v obývacím pokoji se svým notebookem na klíně. Nelíbilo se mu, že evidentně znal jeho heslo, protože vesele prohlížel nějakou stránku na internetu.

„Ty znáš moje heslo?"

Blonďák se uculil. Už mu chyběla jenom ta pitomá svatozář. „Tipoval jsem. Máš ho stejný, jako jsi ho měl dřív na mobilu."

„Překvapuje mě, že si to pořád pamatuješ."

„Na krávoviny mám paměť jak slon. Jo a pizza je tu za pár minut, asi jsme jediný zákazníci tenhle večer."

„Tím líp, umírám hlady. Mimochodem, co sakra děláš na mým noťasu?"

„Nic, jen stahuju film."

„A není slušnost se zeptat, než začneš někomu do počítače stahovat film? Jak mám vědět, že to není porno?"

Tentokrát ho Kristián obdařil velmi otráveným pohledem. „Zaprvý nejsem debil a zadruhý stahuju Zelenou míli. Slíbil jsi mi, že se na ni podíváme!"

„Jenže to jsem ti slíbil tak dva roky zpátky, takže už to nemusí platit," mumlal, když si sedal vedle něj.

„Pozdě, půlka už je v tvým počítači, nemáš zač."

Jindra se plácl do čela a položil si nohy na stůl. „Připomeň mi, proč se s tebou vlastně bavím."

„Protože beze mě by ses moc nudil."

„Nemyslím si."

Bytem se rozezněl zvonek. V tu nejlepší chvíli, pomyslel si Jindřich, když se Kristián zvedl a šel převzít jejich večeři. Potřeboval by mít takový vztah s vícero lidmi. Tak otevřený a upřímný. Občas měl pocit, že se před ostatními kamarády přetvařuje, aby si o něm nemysleli něco špatného. Nedělal to snad jen před Láďou. A přítelem. Tyhle tři výjimky jako jediné mohly prohlásit, že si před nimi na nic nehrál. Nebo se o to alespoň snažil.

„Tak tady je naše večeře. Dobrou chuť, jez rychle, ať mi to můžeš povědět a pak jdeme koukat na film."

„Jestli doufáš, že můj monolog shrneme během dvaceti minut, tak se šeredně pleteš."

Druhý kluk vykulil oči a natáhl se pro jeden kousek pizzy. „Až tak vážný to je? No tak fajn, když chceš."

Jídlo do sebe naházeli během několika málo minut. Jindřich se snažil si namlouvat, že je to kvůli hladu, ale tušil, že už to prostě jen chtějí mít oba za sebou. Ani jeden se nijak extra netěšil. Ale nutné věci nebývají snad nikdy příjemné, no ne? Alespoň měl takový pocit.

Když dojedli, krabice odnesl do kuchyně. Musel si napustit vodu do sklenice a ještě třikrát si zopakovat, že se nemůže nic stát. Sakra, dokázal mu poslat tu esemesku, zvládne i tohle. Nějak to ze sebe vysouká, pak půjdou spát a ráno můžou dělat jakoby nic. Hlavní je, aby mu to aspoň trochu pomohlo.

Kristián ležel na gauči a prohlížel si plyšáka, kterého měl předtím Jindra vystavěného na poličce. Oceňoval, že se mu nesmál. Ještě jednou si ho prohlédl. Dřív by dal cokoliv za to, aby ho měl u sebe v bytě. Teď si tiše ve skrytu duše přál, aby tam místo něj ležel někdo jiný. Měl Kristiána pořád rád, to ano. Jen už ne tolik a rozhodně ne tak romanticky. Nechápal, co všichni pořád měli s tím stará láska nerezaví, protože tahle zrezla, a hodně. Když se dotkli, necítil to zvláštní mrazení ani příjemné pocity, co se draly na povrch, jako dřív. Nemyslel na něj při práci, na přednáškách, při cestě vlakem. Jeho místo zaujala jiná osoba. Taková, která mu dokázala opětovat, co on dával jí. A taky jeden z důvodů, proč musel začít mluvit, jinak byla celá tahle výprava zbytečná.

„Ehm, můžu začít?" prolomil ticho a podrbal se na zátylku.

Blonďák se hbitě posadil a plyšáka položil na stůl. „Jo, jasný, povídej. Jen jsem obdivoval tuhle ovci."

„To je Popel," pousmál se Jindra a sedl si vedle něj. Byl nervózní, tak strašně moc. Bolelo ho břicho. Takhle se pěkně dlouho necítil.

„Jak nečekané. Tak mluv."

Položil mu hlavu na rameno a doufal, že si to nevyloží špatně. To by mu ještě scházelo. Ale trochu se mu při tom ulevilo.

„Nikdy jsem o tom nikomu neříkal, takže když to bude trochu, nebo spíš hodně, zmatený, tak se omlouvám. Každopádně... jsem věřící, to víš."

„Vím, ale nikdy jsi o tom moc nemluvil. Jakože, ani jsi neřekl, jak ses k tomu dostal."

„Pšt, teď mluvím já," utnul ho Jindřich. „Taky víš, že jsem teď ve vztahu. Už pár měsíců."

„Samozřejmě, k němu jsem ti už asi dvakrát gratuloval."

„No, výborně. Teď to nejdůležitější. Ještě před tímhle vztahem a i tím minulým, jsem... měl jistej problém. Ty to asi těžko pochopíš, ale pokusím se ti to co nejlíp vysvětlit. Takže, jsem teda věřící. A ve vztahu se stejným pohlavím. Což se... řekněme, trochu dost vylučuje s tím, co říká bible."

Slyšel, jak se Kristián nadechuje k nějaké poznámce, ale zarazil ho.

„Teď prosím poslouchej, mluv až za chvíli. Vím, že bible není nějakej zákon, kterým se člověk musí plně řídit a dodržovat ho do písmene, ale můj mozek to tak nebere. Ačkoliv vím, že ji nejde brát jako nejsvatější věc na světě, podvědomě se jí řídím. A dělím podle ní věci na dobrý a špatný. No, a jak ti asi došlo, zrovna láska ke stejnýmu pohlaví a bible se moc... neslučují."

Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Přicházela jedna z nejtěžších částí. Stačí jen začít. První věta, a zbytek už půjde sám.

„Bible tohle konkrétně odsuzuje. Jako fakt hodně. Když jsem teda zjistil, že jsem na kluky, hrozně mě to vzalo. A to hlavně z hlediska víry a správnosti. Samozřejmě mi to připadalo celý špatně. Vyčítal jsem si to a chtěl to změnit. To bylo v době, kdy jsem byl u vás. Byly to jedny z nejhorších dnů v mým životě," ušklíbl se a promnul si ruce.

„To mě mrzí. Ale tohle fakt není něco, kvůli čemu by ses neměl mít rád. Je to úplně normální."

„Ještě jsem neskončil, ale díky. A já vím, že je to normální. Nevadí mi to. U ostatních. Každopádně jsem se v tu dobu fakt nesnášel. Ale překonal jsem to. Hlavně díky tobě. Myslím, že jsem tam u vás celkem dospěl, i když se to tak asi nezdá. Došlo mi, že láska prostě nemůže být špatná. Stejně jako víra v Boha. Proč by ji trestal, když jde o to samý? Takže jsem se z toho dostal. Žil jsem si docela spokojeně, nic mě nějak moc netrápilo, když teda vynechám nás dva."

„Mám říct, že mě mrzí i tohle?"

„Opovaž se. Ale pokračuju. Všechno bylo v pohodě. Jenže teď... se to zase vrátilo. Jsem zpátky na začátku. I když se snažím ze všech sil, nemůžu se toho zbavit."

„A tobě to teda vadí jen u tebe, u ostatních ne?" ujišťoval se Kristián tiše.

„Přesně tak. U ostatních jsem s tím v pohodě. Zaprvé je to jejich věc a zadruhé oni neudělali nic špatnýho. Nijak se neprovinili, žijou normálně a tohle je jejich součástí."

„A ty ses jako provinil?"

„Já na to prostě koukám jinak," přiznal Jindra zahanbeně. „Neumím to úplně vysvětlit. Ale jde o to, že špatný je to jenom u mě. Nesnáším se za to. Strašně moc. A horší je, že vím, že tohle našemu vztahu ubližuje. Jsem zamilovanej, ale nenávidím sám sebe za to, že mi tak je, a to hrozně škodí. Můj mozek si nemyslí, že je to správně. Ale zároveň o to nechci přijít, protože je mi strašně hezky a konečně mám pocit, že se to vyvíjí slibně. Jenže to by nebyla moje hlava, aby všechno nezkazila."

„Určitě se to nějak vyřeší..."

Narovnal se a potom se postavil. Potřeboval se rozptýlit u toho, co bude právě říkat, a tak začal přecházet po pokoji.

„To je právě ono, Kristiáne. Tohle se jen tak nevyřeší. Miluju toho kluka, fakt moc. Ale nesnáším sám sebe. Neumíš si představit, jak je to těžký. Jak náročný je si některý dny nepřipadat provinile za každou naši pusu, za cokoliv, co jsme spolu dělali. Jak těžký je podívat se ráno do zrcadla a uvědomit si, že nenávidím toho, koho vidím. A nemám se rád tím víc, že vím, že to ubližuje i jemu. Je to jako nějaký podělaný lepidlo, protože se toho nedá zbavit a tahá to k sobě další věci."

Frustrovaně vydechl a prohrábl si vlasy. Šlo to z něj rychle, to bylo dobře. Jen pořád nepřicházelo to uvolnění.

„Mám pocit, jako bych žil se samotným Ďáblem. Vím, že ty to těžko pochopíš, promiň, líp to asi nevysvětlím, ale jsou dny, kdy mám fakt pocit, že ten parchant chodí všude za mnou a opakuje mi, že je špatně jen to, že dýchám. Žere mě to zevnitř. A bolí to. Fakt hodně. Jsou dny, kdy bych se nejradši vymazal, protože mám pocit, že jsem chodící hřích, co by neměl existovat. Ale pak jsou dny, kdy jsme spolu, a já si říkám, že pro tohle to přetrpím. Kvůli tomuhle se budu snažit se toho zbavit. Jenže horší je, že čím víc chci, aby tyhle pocity odešly, tím silnější jsou."

„Tohle všechno je mi hrozně líto, Jindro..."

Nevnímal ho. Teď bylo důležité se vypovídat. Pomoct si.

„Nechci tenhle vztah pokazit, fakt ne. Tak moc se snažím. Čtu si takový ty motivační blbosti, co maj člověku zvednout sebevědomí. Připomínám si, že Bůh má rád všechny a že jsem se ničím neprovinil, že se chovám dobře a láska není hřích. A funguje to. Chvíli. Dokud nepřijde jeden z těch dní, kdy sedím v posteli a opakuju si, že nechci skončit v pekle za to, co dělám. Nejhorší je, že teď vím, že nedělám nic zlýho. Ale uplyne den, možná pár hodin, a tohle přesvědčení se promění v jehlu plnou jedu, co se mi zabodne do prstu a infikuje mě."

„A seš si jistej, že víra je v tom případě dobrej nápad? Když ti takhle ubližuje."

„Rozhodně. Pomáhá mi v jiných případech. A tohle zase přejde, stejně jako předtím, jsem si tím jistej. Jen teď je to nějaký silný a mě unavuje s tím pořád bojovat. Připadám si hrozně za to, jak mi je. Chci, aby mě Bůh měl rád. A zároveň chci vydržet v tomhle vztahu. Jenže mám pocit, že ty dvě skutečnosti se navzájem vylučujou, a to není dobře."

„A co konkrétně ti pomohlo minule si to uvědomit?"

„Já nevím. Asi to, že jsem měl čas přemýšlet a dojít k tomu, že jsem nikdy neudělal nic špatně."

„Tak k tomu dojdi zase. Sakra, vždyť seš jenom ve vztahu s klukem. Nezabil jsi člověka, nevykradl jsi banku ani jsi nezmlátil stařenku na ulici."

„Jenže ono to z nějakýho důvodu prostě nejde. Respektive si tohle myslím, tak polovinu času. Druhou si to vymlouvám."

Kristián se taky postavil. Došel k němu a položil mu ruku na rameno. „Hele, nevím, co se vám věřícím honí v hlavě. A jestli to mají i ostatní stejný jak ty, tak potěš koště. Bibli jsem sice nečetl, ale někde jsem slyšel, že Bůh je ztělesnění lásky. Tak proč by měl nějakou považovat za špatnou, když jí sám je?"

„Ze stejnýho důvodu, jako stvořil vrahy, zloděje a násilníky?"

„A já myslel, že nejdřív vytvořil člověka k obrazu svému, a když je vyhnal z ráje, tak se teprve zkazili."

„Myslel jsem to tak, že někdo přece musí do pekla."

„Jindro, prosím tě. Zamysli se nad tím, co říkáš. Tvrdíš, jak všechny miluje, protože jsou jeho děti, a pak řekneš, že jim přeje věčný utrpení? To je docela nanic otec, ne?"

Jindřich krapet znejistěl a uhnul pohledem. „Musí potrestat ty zlobivý. Kdyby bylo Nebe pro všechny, nebylo by tak pěkný."

„Tak mi řekni, co jsi udělal špatně."

„Mám rád kluky."

„To je prostej fakt, ne špatná věc. S tím ses narodil a nijak to neovlivníš."

„Ale já to beru jako špatnou věc."

„Takže je špatně i to, že mám rád holky?" zeptal se pobaveně blonďák a posadil se na opěradlo gauče.

„Tak to přece – uh, s tebou se nedá o tomhle bavit."

„No co, vždyť je to to samý."

Jindřich si naštvaně povzdechl. Tahle debata se mu nějak vymknula z rukou. Na to, že původně Kristián ani neměl mluvit, se nějak moc zapojoval. Tak to být nemělo, původní plán byl dlouhý monolog.

„Kristiáne, celou dobu ti tu říkám, že pro mě to stejný není. Je mi to jedno u ostatních, tam to platí, jak říkáš, ale když jde o mě, je to jiný."

„Proč? Čím jsi tak speciální, že si zasloužíš zvláštní měřítko?"

„Já –" zarazil se a svěsil ramena, „já nevím. Prostě to tak není."

„Víš, co bys měl udělat? Hodit pěkně dlouhou řeč s Bohem o tom, jestli si myslí, že to je zle. Mohlo by ti to pomoct."

„Bůh si ale nepovídá, jen poslouchá modlitby."

„To je pěkně nanic," protočil druhý kluk oči. Pak se na Jindru podíval. „Modlil ses někdy, abys byl hetero?"

„Dřív hodně často."

„A teď?"

Nervózně si odkašlal. „Teď ani jednou."

„No vidíš, to je super. A víš, čím to je?"

„Tentokrát mám něco, o co nechci ani za nic přijít."

„Nebo třeba někde uvnitř víš, že to špatný není."

Zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne."

„Tak jiná otázka. Potrestal tě za to někdy ten tvůj Bůh?"

„Hm, nemyslím si. Asi ne."

„Tím pádem si nemyslí, že je to špatně! Jinak by ti pořád neposílal do cesty potenciální kluky."

„Tak oni jsou pokušení, kterýmu mám odolat," odpověděl Jindřich tiše a zhluboka se nadechl.

„Nebo spíš odměna za to, že se tak moc snažíš chovat se podle pravidel, a ničíš se tím."

Ta slova se mu zabodla do srdce. Takový účinek to mít nemělo. Kristiánova slova si přece už nesměl takhle brát, už na něj neměla mít takový dopad. Tak to nefungovalo. Jen si povídali, nepronášeli moudra, která ovlivňovala životy. Jenže tentokrát se to zase stalo. Pomalu mu do mozku dotékalo vyznění celé téhle konverzace. Třeba má pravdu.
Jenže to nešlo. Jeho mysl tvrdila něco jiného. Tak proč ho ta slova tak nalomila? Vážně by to mohl být takový Boží záměr?

Ostatně, opravdu nedělal nic zlého. Však sám Bůh říkal, že se všichni mají milovat. Tak jako je miluje on. Jenže posledních pár měsíců žil v přesvědčení, že se nechová správně. Nešlo to všechno jen tak smést ze stolu jedním souvětím a myslet si, že krize je zažehnána. Nejdůležitější ale bylo, že ten rozhovor zasel semínko pochyb.

„Jsi v pohodě?"

„Jo, jen jsem se zamyslel," omluvil se Jindřich.

Nakonec mu ta debata vážně pomohla. Dostal ze sebe všechno pryč, utřídil si myšlenky a pohrával si s nápadem, že se zkusí před spaním pomodlit za odpuštění a nápovědu. Možná se konečně zbaví toho proradného Ďábla, co mu v nejhorších momentech šeptal do ucha. Nebude to hned, ale časem to zvládne. A bude moct konečně zase žít normálně, tak jako dřív.

„Pustíme si ten film? Rád bych na chvíli vypnul."

***

Ano, velice pozitivní povídka na Vánoce, já vím. A tady je kakao pro všechny, co ho potřebujou: ☕
Tohle můžete brát jako definitivní tečku za Hledáním. Vím, že není tak pozitivní jako epilog, a omlouvám se za to. Ale konce holt občas šťastný nebývají.
Pokud máte cokoliv na srdci, nebojte se to napsat.

A ještě jednou veselý Vánoce a krásný svátky.
Quentin