Kapitola osmá:
MUŽI V LYŽAŘSKÝCH BRÝLÍCH

Čtvrtek 8. prosince

Brynn

Potom co další den vyjdu ven z vchodových dveří s lopatou na sníh v rukou, abych očistila příjezdovou cestu od nově napadaného sněhu, najdu před domem další perník. Stojí na něm Odpustíš mi? To tak.

Teď už je mi víc než jasné, že sem tyhle vzkazy nosí Elliot. Ale není mi jasné, proč si s nimi dává tak záležet. Předtím jsem mu nestála ani za rozloučení a teď se peče s perníčky. Uznávám, že mě to trochu obměkčilo, ale ne natolik, abych mu už stihla odpustit ty dva roky utrpení způsobené jeho náhlým odjezdem z města. A kde teď vlastně bydlí?

Zakousnu se do perníku, a pak si ho strčím do kapsy. Mezitímco odklízím sníh si ani nevšimnu, že se přede mnou objevil Nolan. Jakmile ho spatřím, leknutím sebou cuknu a on se pobaveně usměje. „Proboha! Co tady děláš? A proč jsi nic neřekl?" zeptám se a sáhnu si na místo, kde mám srdce, abych se ujistila, že tam pořád ještě je.

„Ještě jsem tě neviděl odklízet sníh, tak jsem si ten pohled vychutnával," řekne a já se podepřu lopatou.

„Takže ty ses na mě díval místo toho, abys mi jako správný gentleman podal pomocnou ruku? Měla jsem o tobě jiné mínění, Nolane," poškádlím ho a on se zasměje.

„Přišel jsem, protože ti chci něco říct. Jak víš, tátův bratr pracuje u policie, a jelikož jsem jedním z důležitých svědků v tom případu ledové jeskyně, strejda George poskytl mému tátovi nějaké ne příliš dostupné informace," vysvětlí a jeho výraz mírně zvážní.

„O co jde?" podivím se a přejdu k němu blíž.

„Jde o to, že policie to chce ututlat. Už mezi veřejnost nechtějí vypustit žádné další informace. Ne že bychom to nečekali, ale teď s jistotou víme, že je s tím místem něco špatně..."

„Jo. Ale proč zničehonic učinili tak drastické rozhodnutí?" položím řečnickou otázku a zabodnu lopatu do sněhu nahromaděného podél příjezdové cesty.

„Toť otázka. Já jsem to místo od pátku neviděl a ty jsi tam byla naposledy v pondělí. Což sice není dávno vzhledem k tomu, že je dnes čtvrtek, ale sama víš, že se to tam mění ze dne na den," vysloví se zamyšleným výrazem.

„Máš pravdu. Měla bych tam zajet," řeknu rozhodně, ale Nolan očividně nesouhlasí, protože začne kroutit hlavou.

„Ne."

„Proč ne?"

„Tak pojedu s tebou," nabídne se, načež pro změnu začnu kroutit hlavou já.

„Nolane..." začnu, ale on mě co nevidět přeruší.

„Co? Nechceš, abych jel, protože bych pro tebe byl přítěž? Jen to řekni, Brynn, jestli si to myslíš, a já nepojedu." Z Nolanova hlasu a z pohledu, jakým se na mě dívá, vycítím, že se trápí. A nejen tím, že je zraněný, ale teď už i tím, že ho kvůli tomu odsouvám stranou. Nedělám to, protože bych ho považovala za přítěž, ale proto, že se o něj jednoduše jen bojím. Je jedním z mých nejlepších přátel a nechci, aby se mu stalo ještě něco dalšího. Nechci ho znovu táhnout na místo, na nějž má špatné vzpomínky. Ale nedává mi na výběr.

„Dobře, tak pojedeš se mnou. Ale ať tě ani nenapadne, že bych tě nechala řídit," svolím nakonec, načež se setkám s jeho překvapeným výrazem.

„To šlo snadněji, než jsem čekal," přizná a já se na něj na malý moment zamračím. Jeho slova mě v podstatě přinutila ho ohrozit. Jestli to dopadne špatně, bude to moje chyba, protože jsem příliš měkká. A protože radši budu chránit naše přátelství než jeho zdraví. Jsem tak sobecká. „Nechcete s Calebem hodit do školy, když už jsem tu?" zeptá se Nolan.

„To šlo snadněji, než jsem čekala. Ani jsem se nemusela ptát," řeknu úsměvem, přestože mi v hlavě víří myšlenky, které rozhodně nejsou úsměvné.

* * *

„Jedna věc mi vrtá hlavou," řeknu hlasitě, aby mě Nolan za jízdy slyšel.

„Jaká?"

„Proč jsi nechtěl říct Eastonovi a Ravi to, co jsi mi řekl ráno před naším domem?" zeptám se a uberu trochu na rychlosti, aby byl odpor větru o něco menší a já tak lépe slyšela jeho odpověď. Stejně kolem nás není ani živáčka.

„Se vší úctou k Ravi, myslím si, že nám neříká úplně všechno. Proto jsem jí to neřekl. A Eastonovi jsem to neřekl, protože se mi příčí ho do toho tahat. Přijde mi, že se celá tahle záležitost s ledovou jeskyní nehodí do jeho sluncem zalitého života. Prostě ho tím nechci zatěžovat. Navíc jsem to neměl nikomu říkat."

„Mně jsi to řekl," namítnu.

„Protože se o to místo skutečně zajímáš. Sice nevím proč, ale jak už jsem jednou řekl, nebudu ti házet klacky pod nohy."

„Díky," řeknu mu, jakmile vypnu motor, protože jsme dorazili na místo. Nolan se mě pustí a sesedne ze skútru.

„Nemáš zač," vysloví po tom, co si sundá přilbu. Též sesednu ze skútru, ale když si chci sundat přilbu, Nolan mi v tom zabrání a udělá to sám. „Možná jsem taky chtěl, abychom měli něco společného. Jen my dva."

„Však máme. Resident Evil," namítnu s rádoby vážným výrazem,

„Ale tu hru jsme nehráli už roky, Brynn!" rozohní se, načež se vzápětí začne smát a já s ním.

„Pojď, měli bychom jít," přikážu mu a on neprotestuje.

Mlčky se vydáme na místo, kde se nachází padací dveře z ledu tvořící vstupní bránu ledové jeskyně. Podle stromů poznám, že jsme došli na místo, ale když se začnu hrabat ve sněhu, začnu být zoufalá. Dveře se ne a ne objevit.

„Měly by být někde tady," zamumlám. Nolan mi zdravou rukou pomáhá hrabat, ale ani s jeho pomocí se mi dveře nepodaří najít.

„Počkej," vyhrkne po několika dlouhých minutách. Kalhoty už mám na kolenou i lýtkách promočené, stejně tak i rukavice, a navzdory spoustě vrstev oblečení je mi zima. „Něco cítím. Pojď mi prosím pomoct."

S Nolanem začneme opět rozhrabávat sníh a já vyjeknu, protože se udeřím do něčeho tvrdého. „Co se děje?" zeptá se vystrašeně.

„Jenom jsem se udeřila do..." Začnu opatrně rozhrabávat sníh na místě, kde jsem se udeřila, a objevím příčinu své bolesti. „Do kusu ledu."

Začnu zběsile hrabat v místě, kde na mě vykoukl zmrzlý útvar, a zůstanu v šoku, když nenajdu žádné padací dveře, ale jen obyčejný kus ledu. „Měly tu být. Možná jsou zase někde jinde. Musíme... Musíme hrabat dál," řeknu zadýchaně.

„Ne, Brynn. Podívej, kolik jsme rozhrabali sněhu. Ty dveře tu nejsou. Vidíš ten kus ledu? Někdo nebo něco ty dveře znepřístupnilo. Ale to nevadí. To je totiž určitě ten důvod, proč se policie rozhodla tak, jak se rozhodla. Ta jeskyně zmizela," řekne Nolan, čímž zkrotí moji touhu zběsile hrabat dál.

„To dává smysl," připustím.

„To bych řekl," zasměje se. „Pojď, pojedeme domů, jsi celá promočená."

„Nolane, buď ticho," přikážu mu tiše, když uslyším něčí kroky. „Myslím, že tu nejsme sami." Pomalu se za sebe otočím, a jakmile v dálce spatřím dva muže s lyžařskými brýlemi na očích schovávajícími se za stromy, ztuhnu.

„Co se děje?" zeptá se Nolan, čímž mě vysvobodí z jakéhosi transu, do kterého jsem se dostala.

„Někdo nás sleduje. Musíme zmizet." Nolan se za sebe ohlédne a když oba muže spatří, zvedne se a společně se mnou se rozběhne ke skútru.

Neznámí muži nás pronásledují, ale jsou příliš pomalí na to, aby nás dohnali. A doufám, že jejich mobilní telefony byly taky příliš pomalé na to, aby nás stihly vyfotit.

* * *

„Škoda, že na sobě měli ty brýle. Vadí mi, že nevím, jak vypadali," postěžuji si, když s Nolanem dorazíme k němu domů.

„Co když to byl účel?" nadhodí a já se nad tím zamyslím. „Mohli je mít z jakéhokoliv důvodu. Třeba stejně jako my přijeli na skútru... Ale proč si je potom nesundali? Co když to bylo proto, abychom je nepoznali? Co když je známe?"

„Neblázní, Nolane. Proč by nás někdo, koho známe, chtěl fotit a pronásledovat?" řeknu pochybovačně, protože mi to nedává příliš velký smysl.

„Co když ano?"

„O nikom takovém nevím."

„Nedáš si horkou čokoládu?" zeptá se poté, co mu pomůžu se dostat z bundy a sama si tu svou svléknu.

„Hmm, to není špatný nápad." Nolan se zářivě usměje a odběhne do kuchyně. Asi se raduje z toho, že mě konečně dostal k sobě domů.

Jakmile si zuji mokré boty, vydám se do kuchyně za Nolanem. Možná si to nebude chtít přiznat, ale určitě bude potřebovat pomoc.