Kapitola třetí:
RADOST STŘÍDÁ ZKLAMÁNÍ

Neděle 3. prosince

Brynn

„Kam jdeš, Brynn?" zeptá se mě Caleb. Zastihne mě na chodbě zrovna, když si kolem krku obmotávám černou šálu. Jako vždy s tím trochu bojuji, čehož si Caleb ihned všimne. „Ukaž, já ti s tím pomůžu," řekne. „Ale musíš se sklonit, jsi moc vysoká."

„Já že jsem moc vysoká? A nejsi náhodou ty moc malý?" zasměji se a dřepnu si, aby na mě Caleb dosáhl. Začne mi upravovat šálu a nezapomene mi ani spravit kapuci u bundy, kterou jsem si zvládla obrátit naruby.

„Brzy tě doženu. Ne, budu ještě vyšší. Jako byl Elliot." Při zmínce Elliotova jména sebou lehce trhnu. Už je to dlouho od doby, co to jméno u nás doma někdo vyslovil nahlas. Nepředpokládala jsem, že by si mojí reakce Caleb všiml, ale k mému překvapení ano. Zatváří se provinile a omluví se: „Promiň. Vím, že se na něj pořád zlobíš."

„To je v pohodě, Calebe." Nejen že se zlobím. Taky mě za ty dva roky stále ještě neopustil smutek.

„Vážně? Myslel jsem, že je to u nás doma zakázaný slovo," vysloví trochu úzkostlivě. Nechci, aby se takhle cítil. Přenášet svoje negativní emoce na ostatní členy rodiny je to poslední, co bych si přála.

„Vážně, Calebe. Nemusíš se za to omlouvat." Lžu mu? Samozřejmě. Je to nutné? Víc než to.

„Dobře. Uhm, a nezapomněla jsi mi náhodou odpovědět na otázku? Kam se to chystáš?" ptá se zvědavě.

A teď je řada na další lež.

„Zapomněla jsem si u Ravi ve srubu sluchátka, takže se pro ně teď chci vrátit. Víš, že bez nich nemůžu přežít ani den," vysvětlím a čekám na jeho reakci.

„To je pravda," zasměje se. Vypadá to, že mi uvěřil. Mise splněna.

„Fajn. Máma se vrátí z práce za deset minut. Zvládneš to tu chvíli sám?" zeptám se a on začne nadšeně kývat. „Netrop žádné hlouposti, jasné?"

„Jasné." Zasalutuje a já se postavím na nohy.

„Díky za tu kapuci." Mrknu na něj, popadnu svůj hnědý batoh a hodím si ho na záda. Pak se s Calebem rozloučíme a já se vydám ven, do mrazivé prosincové zimy.

Cesta k Nolanovi domů by mi pěšky trvala celou věčnost, tudíž jsem se místo chůze rozhodla jet autobusem. Jakmile autobus zastaví na předposlední zastávce, vystoupím a vydám se po svých.

Netrvá to dlouho a v dálce zahlédnu obrovský dům Nolanovy rodiny. Když k němu konečně dorazím, zazvoním na zvonek a vyčkávám. Nolan se během chvilky objeví ve dveřích a v pravé ruce svírá klíčky. „Takže... Jestli se tomu skútru něco stane, zaručuju ti, že se stane něco i tobě," varuje mě s naprosto vážným výrazem.

„O tom nepochybuju. S tou zlomenou rukou totiž vypadáš skutečně nebezpečně," podotknu pobaveně. Nolan si ale frustrovaně povzdechne.

„Myslím to vážně, Brynn," vysloví varovným tónem hlasu a moje pobavení je rázem pryč. „Jsem za to, že se to místo musí prozkoumat, ale ne za každou cenu. Děje se tam něco fakticky divnýho. Takže musíš být opatrná, jo? Na sebe i na skútr. Žádný hlouposti. Slíbíš mi to?" zeptá se a já začnu zběsile kývat. „Chci to od tebe slyšet. Slibuješ?" naléhá, takže mi nezbude nic jiného, než se upsat k dalšímu z mnoha slibů, jehož dodržení bude obtížné.

„Jo, slibuju, budu si dávat pozor a nebudu dělat hlouposti."

„Dobře, tu máš." Nolan mi hodí klíčky od svého sněžného skútru a jakmile je chytím, na rtech se mi rozlije široký úsměv.

„Díky, Nolane. Máš to u mě."

„To teda mám. Ehm, přilbu jsem ti nachystal pod plachtu. A až přijedeš, můžeš jít klidně dovnitř, můžeme dát horkou čokoládu a ty mi řekneš, co jsi zjistila. Co ty na to?" zeptá se a poškrábe se při tom na zátylku.

„To zní jako plán," řeknu rozhodně. „Tak fajn. Drž mi pěsti, abych na něco přišla."

„Když dovolíš, tak budu držet jen jednu," upozorní na svoji sádru a konečně se usměje.

„Lepší jedna než žádná."

Krátce po tom, co se s Nolanem rozloučíme a on zmizí za domovními dveřmi, zbavím sněžný skútr šedé plachty a usměji se, když znovu spatřím krásu onoho černo-rudého stroje. Na hlavu si nasadím ladící černou přilbu a konečně nasednu. Po zastrčení klíčků do zapalování a nastartování motoru se sněžný stroj probere k životu a já i v tlustých rukavicích cítím, jak se chvěje.

Stačí jen pár chvil k tomu, abych se dokázala dostat z příjezdové cesty Weaverovic pozemku a najela na hlavní silnici. Přidám na rychlosti a konečně ucítím svobodu, jakou už dlouho ne.

* * *

Projedu kolem srubu Raviných rodičů a jedu dál. Když minu úplně poslední z řady domků a nechám jej daleko za sebou, zmocní se mě mírná nervozita. Venku už je šero. Se začátkem zimy totiž přichází i jedna z mých nejméně oblíbených skutečností, a tím je právě brzké stmívání. Nejen, že je v temnotě těžké důvěřovat vlastnímu zraku, ale úplně nelze důvěřovat ani vlastnímu rozumu. Obzvlášť v temnotě lesa není snadné věřit, že svět je takový, jaký si myslíme, a ne takový, jaký ho známe z nadpřirozených příběhů.

Skútr bez problémů trhá na kusy vysoký sníh, jež se mu statečně, ale neúspěšně staví do cesty, a já tak můžu bez větších potíží projet i lidmi netknutou krajinou.

Čím dále jsem od civilizace a čím blíže jsem místu, na které mířím, tím nervóznější a vystrašenější jsem. Ale oba pocity se v sobě snažím potlačit a nechávám na zvědavosti, aby mě ovládla a dodala mi sílu pokračovat dál.

Pokračuji lesem a když dorazím k předělu, vypnu motor a sesednu ze skútru. Tohle je místo, kde se běžný les střetává s jeho hustší, temnější verzí, k níž chová většina obyvatel Anchorage značný respekt. Právě v temnotě tohoto lesa se včera ztratili moji dva přátelé, Nolan a Easton. Vydali se tam za podivným, bledě modrým světlem, které jsem později spatřila i já sama, a které, jak se později ukázalo, není světlem, ale čirým ledem.

Z batohu vytasím svítilnu a ihned ji probudím k životu. Díky ní se mi před očima začne rozplývat šero, a tak se sebejistě vydám vpřed. Nevím, kudy přesně jít, proto systematicky procházím les v naději, že někde narazím na jasně žluté policejní pásky upozorňující na místo činu.

Třebaže po půl hodině hledání začínám být zoufalá a promrzlá, moje vytrvalost se vyplatí. Když v dálce konečně zahlédnu policejní pásky, na nic nečekám a rozběhnu se za nimi radostně jako malé dítě.

Radost ale brzy vystřídá zklamání po tom, co se dostanu na místo, kde ještě včera byly padací dveře utvořené z ledové kry. Po odhrabání tenké vrstvy prašanu místo nich totiž objevím jednolitý kus ledu, který nemám jak rozbít. Chodím kolem dokola a snažím se najít jiný vchod, ale marně. A tak se poražená a se sklopenou hlavou vydám zpátky do města bez jediné nové informace.

* * *

„Jsi zpátky dřív, než jsem čekal. Stalo se něco?" zeptá se Nolan po tom, co vyjde ze vchodových dveří v tenkém hnědém svetru

„Ne. Právě že se nestalo vůbec nic," řeknu podrážděně během toho, co jeho skútr schovávám pod plachtu. Pak vezmu do rukou přilbu a přinesu mu ji.

„Jak to myslíš?" zeptá se znovu, když ode mě přilbu přebírá, a hlavu u toho nakloní trochu na stranu.

„Myslím to tak, že ten vchod, kterým jste se tam včera dostali, je teď nepřístupný."

„Nepřístupný," zopakuje po mně zamyšleně.

„Jo. Někdo, anebo možná něco, ten vchod úplně zamrazil," vysvětlím a on na mě vytřeští oči.

Po krátké odmlce ale dodá: „No, je pravda, že s tím, co ten někdo, popřípadě něco, vytvořil vevnitř, by pro něj byla naprostá hračka ten vchod zamrazit, aby se tam nikdo nedostal. Ale jsem si jistý, že vyšetřovatelé toho případu najdou způsob, jak tam vniknout. A to celkem rychle. Nenechají to jen tak. Pochybuju, že se už někdy něco takového v dějinách lidstva stalo."

„Máš pravdu. Média o tom zatím mlčí. Myslíš, že dostali zákaz?"

„To je přesně to, co si myslím. Buď se to celé ututlá, anebo budou napovrch vycházet jen samé polopravdy. Necháme se překvapit. Ehm, nechceš jít dovnitř?" zeptá se Nolan, přičemž se mírně zatřese. Očividně už mu venku – na prahu vyhřátého domova – začíná být zima.

„Promiň, Nolane, ale ne. Jestli můžu být upřímná, nemám moc dobrou náladu a jsem unavená. Radši půjdu domů. Nebude ti to vadit?"

„Ne! Ne, vůbec mi to nebude vadit. Samozřejmě to chápu."

„Dobře. Uvidíme se zítra ve škole."

„Jasně. Dobrou noc, Brynn," řekne s mírným úsměvem, ale je mi jasné, že se musí přemáhat, aby se mu takový úsměv na rtech objevil. Očividně je zklamaný, že nechci jít dovnitř, ale je příliš dobře vychovaný na to, aby mě nutil.

„Dobrou noc, Nolane," rozloučím se a odkráčím na autobusovou zastávku.

Na cestě domů trávím čas vyhledáváním fotek ledovcových jeskyní na internetu. Ale žádný z těch obrázků na obrazovce mého telefonu se tomu v mé hlavě příliš nepodobá. Všechny ty jeskyně z fotek jsou totiž jasně stvořené přírodou, ale to, co se ukrývá v lesích za městem, rozhodně přírodou stvořeno nebylo.