Kapitola dvacátá třetí:
JAKO Z LEDU

Brynn

Ihned po otevření dveří U Waltera s Nolanem zamíříme k barmanovi. „Zdravím. Neviděl jste tady tak před půl hodinou pana Owense? Bydlí tady už skoro měsíc. Je hubený, vysoký a nemá moc vlasů."

„Teď jste popsala asi drtivou většinu našich hostů. Lituji slečno, ale nevím, o koho jde," řekne barman. V rukou drží skleničku na rum a bílým hadrem ji leští k dokonalosti. Zdá se, že ho moje přítomnost příliš nezajímá, ale i tak to s ním nevzdám. Vzpomenu si totiž na něco, díky čemu se barman pravděpodobně rozpomene.

„Nosí na hlavě lyžařské brýle, ale vsadím se, že s lyžemi jste ho nikdy neviděl. A stoprocentně tu byl s nějakým jiným mužem, který měl ty samé lyžařské brýle. Ale opět žádné lyže. Už víte?" zeptám se. Dychtím po odpovědi a jsem si skoro jistá, že jestli mi znovu odpoví, že neví, o koho jde, vytrhnu mu z rukou ten hadr, aby mi konečně začal věnovat dostatečnou pozornost.

„Oh. Ty dva jsem tu viděl," řekne a já si oddechnu. „Ale ten první muž, o kterém jste mluvila... Nebyl tu. Už několik hodin."

„A žádného malého kluka jste tu asi taky neviděl, předpokládám?" zeptám se. Caleb neví, že tu náš otec přebývá, ale musela jsem se zeptat, abych měla jistotu. Barman záporně zakroutí hlavou. Ani jsem nepostřehla, že už Nolan nestojí těsně vedle mě, ale když se otočím směrem k východu, málem do něj narazím. Kupodivu tam nestojí sám.

„Podívej, koho jsem našel," řekne Nolan pobaveně a ukáže na Elliota, jako kdybych si ho nevšimla.

„Ahoj," vydechnu. Při pohledu na něj se cítím jako bez dechu. Neviděla jsem ho sice jen dva dny, ale připadá mi to, jako by uběhl celý týden, možná dva. Srdce se mi rozbuší a přestože odešel bůhví kam a vůbec nic mi neřekl, chtěla bych ho obejmout a políbit. „Kde jsi byl?" zeptám se.

„V horách. Vysvětlím ti to později," řekne jen. Vypadá zarmouceně a unaveně. Zjevně se mu něco stalo, ale nechce o tom teď mluvit. „Volal mi Caleb."

„Vážně? A co říkal?"

„Kvůli tomu zemětřesení zůstal uvězněný ve výtahu se svým otcem. V práci vaší mámy. Volal teprve před chvílí a chtěl jsem tam hned jít, ale bez auta by mi to trvalo věčnost, takže jsem zavolal Ravi. Měla by tu být každou chvílí."

Jak Elliot řekne, tak se i stane. Během chvilky se Ravi objeví ve dveřích Walterova hostince a popožene nás. Nolan nechá svůj skútr na parkovišti a všichni čtyři se naskládáme do kamarádčina malého šedého auta.

Ravi řídí jako pirát silnic. Nevím, jestli je to tím, že se snaží rychle dostat ke Calebovi i za cenu života nás všech, anebo proto, že svůj řidičák dostala teprve nedávno. Na pohodlnější jízdě nám nepřidává ani vítr házející autem do všech stran společně se sněhem, který stěrače nestíhají shrabávat z předního skla.

* * *

Pátek 23. prosince

Když živí a zdraví krátce po půlnoci konečně dorazíme do města, zůstaneme trčet v dopravní zácpě. „To snad ne," vydechnu.

„Jestli chcete, můžete to dojít pěšky. Pokud vás teda neodvane vítr," řekne Ravi.

„Dobrý nápad, Ravi," Elliot si odepne pás a odepne ho i mně. „Jdeme?" zeptá se a já kývnu.

„Nolane, jdeš taky?"

„Jo, ale jenom kousek. Rodiče mi neodepisují na zprávy, ale naštěstí vím, že jsou v jedné restauraci kousek od centra. Půjdu je zkontrolovat."

I když Ravi nechávám samotnou jen nerada, vím, že se o sebe postará. Jakmile se s Elliotem rozloučíme i s Nolanem, zůstaneme jen sami dva.

„Je ti zima?" zeptá se Elliot.

„Že se ptáš," zasměji se. Můj smích však zní zoufale, víc jako nářek než smích.

„Pojď sem." Na chvíli se zastavíme a Elliot si sundá kabát. Přestože protestuji, přiměje mě si ho obléct. „Stejně mi není zima. Jsem jako z ledu. Však víš."

„Nejsi." Položím mu ruku na tvář a palcem ho pohladím. „Musíme jít, ano? Na tohle budeme mít spoustu času potom." Elliot kývne a společně přidáme do kroku.

Jakmile dorazíme do výškové budovy plné kanceláří, kde kromě ostatních pracuje i moje máma, po tmě se vydáme najít výtah, ve kterém zůstal uvíznutý Caleb. Vůbec mě netěší, že je tam i náš otec, ale to neznamená, že ho nechci zachránit.

Než ale stihneme výtah najít, přijde další zemětřesení, tentokrát o dost silnější. S Elliotem se přikrčíme u jedné ze stěn a kolem nás začnou pobíhat lidé. Mají na sobě společenské šaty, takže se musí jednat o hosty firemního večírku, na kterém je i moje máma.

Zdá se mi to jako věčnost, než třes přejde, ale Elliot mě schová do své náruče, a i přesto, co se kolem nás děje, se cítím být v bezpečí. „Bude to dobré," zašeptá mi do vlasů. Lidé křičí a v budově se ozývají znepokojující zvuky, jak se rozbíjejí nejrůznější věci. Ze stropu začnou padat kusy omítky a na několika místech se začne sypat prach. Začínám mít strach, klepou se mi ruce a moje srdce buší rychle, jako by soutěžilo s ostatními o to, které bude rychlejší.

Po několika dlouhých minutách se situace konečně trochu uklidní a my se rozběhneme najít onen výtah. Chvíli nám to trvá, ale Caleb naštěstí odpovídá na naše volaní, a tak ho nakonec najdeme. Jeho odpovědi nezní zoufale, je to statečný kluk. Ale i tak mám strach. Snad není zraněný.

„Calebe, jsi v pořádku?" zavolám na něj.

„Ano," zavolá na mě zpátky.

„V telefonu mi Caleb vzkazoval, že nejspíš uvízli v mezipatře. Mezi dvanáctým a třináctým patrem. Ale mám nápad, jak je dostat ven," řekne Elliot. Kolem nás začnou probíhat další lidé. Jeden z mužů v černém saku se u nás zastaví a v jeho očích je neskrývané zděšení.

„Děti, co tady děláte? Musíte jít pryč. Tahle budova se jistě rozpadne, jestli přijde další otřes," oznámí nám hlasitě. Muž mě vezme za rukáv Elliotova kabátu a chce mě odtáhnout pryč.

„Co to děláte? Pusťte mě!" zakřičím na něj.

„V tom případě budeme doufat, že nepřijde." Elliot dá muži pěstí a ten se zapotácí. Než odběhne pryč, věnuje Elliotovi nechápavý, ale zlostný výraz. Zjevně si myslí, že jsme se zbláznili, když tu chceme zůstat. Ale já svého bratra ve štychu nenechám. A i když bych byla radši, kdyby tu teď můj otec nebyl, jeho taky ne.

„Půjdu dolů do sklepa a pomocí ledu se pokusím ten výtah vytlačit do třináctého patra, aby-"

„Ravi? Jak ses sem dostala?" zeptám se a běžím ji obejmout.

„Musela jsem zmizet. Když začalo to zemětřesení, auta do sebe začala narážet, a já jsem se vážně nechtěla nechat slisovat. Navíc, donesla jsem to páčidlo, který jste tak ochotně zapomněli," řekne s úsměvem a ukáže nám páčidlo, kterým se nám snad snadněji budou otvírat dveře výtahu.

„Co bychom bez tebe dělali, Ravi, že?" vysloví s úsměvem Elliot.

„Byli byste ztracení," zasměje se.

„Tak dobře, jdeme na to," řekne rozhodně Elliot, ale ještě než odejde, na sekundu ho zdržím.

„Buď opatrný, prosím." Stisknu mu ruku a on mi stisk velice jemně oplatí. Ačkoliv nic neřekne, věnuje mi pohled, ze kterého snadno vyčtu, že se bude snažit. Pak mě pohladí po čepici na mé hlavě a odběhne pryč. S Ravi zůstaneme samy a čekáme, co se bude dít.

Během čekání se u nás znenadání objeví máma. „Brynn? Copak tu děláš, proč nejsi doma?"

„Je to dlouhý příběh, ale Caleb uvízl v tomhle výtahu," řeknu spěšně, protože uslyším, jak se výtah začne hýbat. S Ravi pomocí páčidla otevřeme dveře strážící výtahovou šachtu s lany držícími kabinu výtahu, která je jen pár metrů od nás. Začne se posouvat směrem k nám a já uslyším, jak Elliot zakřičí. Ačkoliv má kouzelnou moc, snažit se pohnout s těžkým výtahem zřejmě nebude žádný med.

Když se výtah konečně dostane až k nám, zavolám na Elliota, aby ho už dál netlačil, jen ho držel na místě. Dveře výtahu jdou otevřít těžko, když však použijeme sílu všechny tři, nakonec dveře povolí a začnou se otevírat. První vyběhne Caleb. Okamžitě spatří mámu a vpadne jí do náruče, kterou mu ona laskavě nabídne. Můj otec však zůstane stát uvnitř.

„Už jsou venku?" uslyším, jak na mě zde zdola zavolá Elliot. Jeho hlas jde slyšet jen tiše, ale přeci jen. „Ten výtah už dlouho neudržím!"

„Musíš jít pryč, nebo tě tu necháme," řeknu svému otci. To s ním naštěstí pohne. „Můžeš ho pustit, jsou venku!" zavolám na Elliota. V ten moment se výtah opět sveze dolů a zůstane stát v mezipatře jako předtím.

„To jsi ty..." zasyčí táta na Ravi. „Další ďábelská bytost."

Ravi se na mě podívá, jako kdyby žádala o svolení. A já to pochopím. Kývnu na ni a ona otci věnuje velmi zvláštní pohled. Mimořádně soustředěný. Asi mu takhle dokáže vidět do hlavy, ale nedivila bych se, kdyby i do duše. Je to fascinující a nechápu to. Ale nezdá se mi, že by to byla moc ďábla. „Pojďte prosím na chvíli se mnou, pane Owensi," řekne mu Ravi sladkým hlasem a on vůbec neprotestuje. Vypadá jakoby omámený. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. „Počkejte na nás před budovou," řekne Ravi a společně s mým otcem se vydá pryč, zřejmě do nějaké z kanceláří, které se tu nachází. Doufám, že mu Ravi pomůže. Doufám, že nejsem špatný člověk, třebaže jsem učinila tak drastické rozhodnutí. Doufám, že jednou budu vědět, co je správné a co špatné.

„Měli bychom jít," řeknu. Máma se zdá být v šoku z toho, že tátu viděla, a tak ji lehce vezmu za ruku. „Bude to dobré, věř mi." Pomaličku kývne, a pak se všichni tři vydáme do přízemi. Sejít všechny ty schody se zdá být jako věčnost, ale jakmile spatřím Elliota, zapomenu na to. Zapomenu na všechno.

„Jsou v pořádku?" zeptá se. Je celý od sněhu, a tak ho trochu opráším. Tváře má červené a je celý ledový, ale je to hrdina. Můj hrdina.

„Ano. Jenom díky tobě. Děkuju," řeknu. Můj hlas však přeruší pohyby budovy, které už zbývá jen málo, aby se rozpadla na prach. „Musíme pryč," zašeptám.

Všichni čtyři vyběhneme ze dveří ven a minutu po nás dokonce i Ravi s mým tátou. Ten vypadá dost zmateně. Jako by vůbec netušil, proč tady je a co se děje.

„Brynn!" zavolá na mě někdo. Nebyl to však nikdo z rodiny a tak se otočím a spatřím Nolana, běžícího směrem k nám. Běh mu ale ztěžují hory sněhu, ve kterých se naše nohy topí až po kolena.

„Nolane? Co se děje?" zeptám se, když je jen pár metrů od nás.

„Moji..." Je zadýchaný, a tak chvíli počkám, než popadne dech. „Moji rodiče uvízli v budově, ve které je restaurace, kam šli na večeři. Ta budova doslova mrzne, koukej." Nolan ukáže na jednu z vyšších budov v severní části města.

„Panebože," vydechnu.

„A není jediná. Když se pořádně podíváš, zamrzá jich víc. Ti lidé tam umrznou." Má pravdu. Ve tmě jsem si toho nevšimla, ale budovy skutečně začínají zamrzat. Led zjevně zmrazil taky všechny dráty a kabely, což zapříčinilo výpadek proudu, který celé město zahalil do černočerné tmy.

„Elliote, musíš něco udělat," naléhá Ravi na Elliota.

„Ale jak? Víš, že ten led nedokážu rozpustit!"

„O čem se to ti dva baví?" zeptá se mě Nolan tak, aby ho Elliot s Ravi neslyšeli.

„Ehm, Nolane, asi to bude znít bláznivě, ale Elliot jaksi dokáže ovládat led. Narodil se s tím," vysvětlím mu. Nolan na mě chvíli kouká, jako by čekal, že to vezmu zpátky, ale pak pochopí, že si srandu nedělám. V takové chvíli bych to rozhodně ani nedokázala.

„Ty to myslíš vážně," poznamená.

„Jo," řeknu a on se chytí za hlavu, jako by mu to mohlo pomoct novou informaci rychleji vstřebat.

„No dobře. Dejme tomu, že to nezní vůbec tak šíleně, jak to zní, a ty mi říkáš pravdu. Led je přece z vody. Nedokáže v tom případě proměnit led zpátky na vodu nebo na páru?"

„Možná ano."

Hlasy Ravi a Elliota najednou utichnou a slovo si vezme moje máma. „Děkuji, že jsi zachránil mého chlapečka, Elliote. Byla jsem hloupá. To, co jsem zapříčinila je neomluvitelné, ale přesto se omluvám a doufám, že bychom možná mohli začít znovu."

„To bych moc rád, paní Owensová, ale to nemění nic na tom, že jsem pořád nebezpečný. Ty budovy zamrzají kvůli mně."

„Jakto?" zeptám se.

Nastane krátké ticho, ve kterém můžu vidět, že Elliotovi odpověď dělá problémy. „Rodiče dnes umřeli. A moje tělo se s tím vypořádává po svém. Jenže nevím, jak to zastavit. Asi jsem jen monstrum, které všechno ničí." Tahle informace je pro mě velikou ránou. Smrt rodičů je to poslední, co si Elliot mohl zasloužit.

Elliotovi se po tváři sveze slza, takže na nic nečekám a ihned ho vezmu do náruče. „Ne, Brynn, vidíš, co dělám. Nezasloužím si tě. Jsem nebezpečný," protestuje a nechce mi objetí oplatit.

„Nebezpečné je jen to, že nechceš přijmout lásku, kterou ti dáváme. Přestože chceš žít normální život, pořád se mu trochu straníš. A to proto, že se nedokážeš smířit s tím, kdo jsi. Ale nemusíš se bát to udělat. My nechceme, abys byl někdo jiný. Máme tě rádi takového, jaký jsi. A ten, kdo ne, tak jen ještě neviděl, jak čisté máš srdce. Ale dnešek byl důkazem toho, že přestože ty sám trpíš, udělal bys cokoliv pro to, aby ostatní nemuseli. Jsi dobrý člověk, smiř se s tím. A led, který v sobě máš, na tom vůbec nic nemění. Tvé srdce ledové není." Elliot se konečně uvolní a objetí mi oplatí.

„Elliote, láska zahřívá! Pamatuješ?" řekne Ravi nadšeně a přiběhne k nám, aby nás oba objala.

„Co tím chceš říct?" zamumlá mi Elliot do ramene.

„Že když přijmeš lásku, led se rozpustí! Pojďte všichni sem! Skupinové objetí!"

„Kdo je vůbec ten kluk?" zeptá se táta.

„Na tom nezáleží, pane Owensi, je to hrdina, tak sem pojďte, nebo vás přinutím!" pohrozí mu Ravi.

Vítr, který nás celou dobu šlehal do tváří, společně se sněhovými vločkami, jež nás nechávaly mrznout, se znenadání zastaví. Připadá mi, jako by se najednou zastavil čas. A nakonec vločky spadnou. I sníh se začne rozpouštět stejně jako led, který ve svém sevření drží některé z budov.

Po několika minutách je město zcela bez ledu, bez sněhu, bez větru i bez zemětřesení. Na ulicích se válí kousky skla, omítek a rozbité vánoční ozdoby. Ale znovu se rozsvítí světla.

„Dokázal jsi to," řeknu Elliotovi. Rozhlédne se kolem a vypadá to, že nedokáže uvěřit svým očím. Náš malý objímací kroužek se rozpustí, a tak Elliota políbím. Slyším sice, jak Caleb udělá nějaký znechucený zvuk, ale nevadí mi to. Elliot potřebuje vědět, že není sám. Některým lidem prostě musíme dokazovat lásku o něco častěji než jiným. Ale to není žádný nadlidský úkol.

„Mohl by mi už někdo říct, kdo je ten kluk, se kterým se líbá moje dcera?" povzdechne si táta.

„Tati, tohle je Elliot. Elliote, tohle je můj táta."