Kapitola dvacátá druhá:
NĚCO HORŠÍHO

Brynn

Caleb si ve svém pokoji čte nějakou knihu a já jsem osaměla. Sedím u okna pozorujíc husté sněžení venku. Vítr je tak rychlý, až vydává znepokojující zvuky možné zaslechnout po celém domě. Bojím se a bojím se o mámu. Bouře je nepochybně tady a ona není doma. Dokud se nevrátí a já nebudu vědět, že je v pořádku, nepůjdu spát.

Překvapí mě, když v osm hodin večer někdo zazvoní na domovní zvonek. Zavolám na Caleba, že tam jdu, a on na to jen zamručí. Zřejmě je do děje knihy ponořený tak hluboko, že je mu jedno, co se kolem něj děje.

Otevřu dveře a zaleknu se. Na prahu našeho domu stojí můj otec. Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku, ale on naštěstí ano, takže mezi námi nevznikne trapné ticho. „Nesu něco tvojí mámě. Mohla bys mě pustit dovnitř?" Vítr se ulicí prohání, jako by běžel závod. Hučí a rozfoukává novou vrstvu sněhu. Otec je celý bílý, a tak se ho alespoň na chvíli rozhodnu pustit dovnitř. Venku šíleně mrzne a nejsem barbar, abych ho během vyslýchání v té zimě nechala stát.

„Pojď," řeknu mu. Opráší ze sebe sníh a vejde dovnitř. Odejdeme spolu do kuchyně, kde si z batohu vytáhne nějakou složku s papíry, kterou položí na jídelní stůl.

„Co to je?" zeptám se, když papíry spatřím.

„Nic pro tebe. Mohla bys mi zavolat svoji matku?"

„Není tu." Zarazí se a strčí si papíry zpátky do batohu. To naopak zarazí mě.

„A kde je?" Lhát, či nelhat?

Obejdu stůl, abych od něj byla o něco dál a mezitím se rozmýšlím, jak odpovím. Nakonec zvolím pravdu.

„Je na firemním vánočním večírku. Nevím, kdy se vrátí, takže jsi tu asi zbytečně."

„Tak dobře," řekne jen.

Hodí si batoh na záda a nachystá se k odchodu. „Počkej. Co je to za papíry? Už jsem skoro dospělá, takže mi to můžeš říct."

Nadechne se a zase vydechne. Vypadá, jako by se obával, že mě jeho odpověď zraní. Ale nechápu, že se najednou zdráhá mi něco takového říct. Když šlo o Elliota, nebál se mi ublížit. Možná v sobě má ještě trochu citu, možná ještě není úplně zkažený. Ale pokud brzy něco neuděláme, stane se to. Už ho nezachráníme. Nezachráníme vůbec nic.

„Přinesl jsem tvojí mámě k podpisu rozvodové papíry." Jako by mě udeřil přímo do srdce. Čekala jsem, že tahle chvíle přijde, ale ne teď. Nemohl si to odpustit, když se blíží Vánoce?

„Co?" vydechne za ním Caleb. Vůbec jsem si ho nevšimla a teď lituji toho, že jsem se ptala, co za papíry s sebou můj otec přinesl.

„Calebe... Nevěděla jsem, že tu jsi." Chytnu se za čelo. Všechno se rozpadá jako domeček z karet.

„Myslel jsem, že se táta vrátil," řekne. Jeho oči jsou zalité slzami a potrvá jen chvilku, než se mu spustí po tvářích. „Ty nás chceš navždy odpustit?" zeptá se našeho otce a otře si slzy.

„Calebe... Kdyby to šlo jinak..." začne, ale myšlenku nedokončí.

„Běž pryč," nařídím mu. „Už jsi napáchal dost škody. Myslím, že je načase, abys zase šel." Otec kývne, obejde Caleba stojícího na prahu kuchyně a opustí dům, který kdysi býval jeho domovem.

„Proč jsi ho vyhodila, Brynn? Mohli jsme ho přesvědčit, aby zůstal!" řekne Caleb plačtivě. Pohled na něj mě zevnitř spaluje, ale vím, že jsem udělala správně.

„Nemohli, Calebe."

„Ty si vždycky myslíš, že víš všechno nejlíp a že máš vždycky pravdu. Nesnáším tě, Brynn!" zakřičí na mě, čímž mi do srdce zabodne hodně ostrou dýku. Mám na krajíčku, ale se slzami úspěšně bojuji.

„Až budeš starší, tak to možná pochopíš," řeknu a odejdu do svého pokoje. Nevím, co jiného bych měla dělat. Nedokážu Calebovi říct celou pravdu, protože ho chci ušetřit stejné bolesti, kterou cítím. Nechci, aby věděl, co chce provést Elliotovi. Mám naději, že se mi s Raviinou pomocí podaří otce změnit, tudíž si nepřeji, aby Caleb poznal jeho nejkrutější stránku, když možná za chvíli ani nebude existovat. Možná mě bude chvíli nenávidět, ale stojí mi to za to, jestliže pak jeho utrpění bude o něco menší.

* * *

Chvíli mi trvá, než zvednu telefon, protože jsem zapomněla, kam jsem ho dala. Prohledám celou postel, a nakonec ho najdu schovaný pod polštářem. Letmo se podívám na jméno volající osoby a telefon zvednu. I když bych chtěla, aby se mi ozvala máma nebo Elliot se zprávou, že jsou v pořádku, ráda uslyším i Nolanův hlas. Díky vší té laskavosti, kterou v sobě má a rozdává všem okolo, bych pro něj udělal cokoliv. Mrzí mě, že si až teď uvědomuji, jak dobrý je kamarád, a ještě víc, jak dobrý je člověk. Vždy jsme byli dobří přátelé, ale tak trochu jsem to brala jako samozřejmost. Nedokázala jsem ho dostatečně ocenit. To se teď ale změnilo a doufám, že jednou potká někoho, kdo ho ocení hned, jak ho uvidí, a ještě víc než já, protože si to zaslouží.

„Nolane?" vyslovím ihned po přijetí hovoru.

„Brynn? Něco se děje. Musíš si pustit zprávy. Hned!" vychrlí na mě. Když mi Nolan naposledy volal s Eastonem, že si mám pustit zprávy, bylo to důležité. A tak se na nic neptám a ihned se vydám do obývacího pokoje. Nolana mám pořád na drátě, což mu umožní slyšet moji reakci.

Na obrazovce se objeví Alan Barlow, jenž se, zdá se, vyžívá v reportážích, při kterých musí nesmí chybět mráz ani led. Divím se, že nemoderuje radši počasí. „Do Anchorage právě dorazila silná sněhová bouře a způsobila absolutní kolaps dopravy. Během uplynulých dvou hodin zde nasněžilo půl metru sněhu a teplota aktuálně klesla na mínus patnáct stupňů Celsia. Vítr by mohl dosáhnout rychlosti až třinácti kilometrů za hodinu a občanům se doporučuje nevycházet ze svých domovů, pokud to není nezbytně nutné. Situace venku by mohla být nebezpečná a podle dostupných informací by se neměla během několika dalších hodin výrazně zlepšit." řekne těžce reportér, sám třesoucí se zimou. Stojí někde u silnice na okraji města a je celý od sněhu, který ho společně s větrem bičuje do tváře. Kapuce tlusté bundy, jež má na hlavě, mu nikterak nepomáhá.

Sotva však dořekne svá poslední slova reportáže v živém vysílání, propadne se do země a já vyjeknu. Cítím, jak se země zachvěje, jako kdyby náš dům byl jen domečkem pro panenky, se kterým dítě může manipulovat, jak se mu zlíbí. „Panebože," vydechne Nolan.

Oběma nám dojde, že přichází něco daleko horšího než sněhová bouře. Zemětřesení.

Lustr na stropě se začne s poblikáváním houpat a všechny věci, které nejsou pevně připevněny na svém místě, se o pár milimetrů posunou. Uslyším, jak v kuchyni spadne nějaká sklenička na zem a roztříští se na kousky. Zaryju se do pohovky a schovám si hlavu pro případ, že na ni mělo náhodou něco spadnout.

Po chvíli otřesy přestanou a já se rozhlédnu kolem sebe. Vypadá to, že kromě jednoho kousku nádobí se nic jiného nerozbilo.

„Calebe?" zavolám na svého bratra. Když se dlouhou dobu neozve, vydám se za ním do pokoje. Jenže nenajdu nic než prázdnou místnost. Zajdu se podívat do koupelny, ale tam je taky prázdno.

„Brynn, co se děje?" zeptá se Nolan. Hovor s ním jsem pořád neukončila a v tenhle moment to ani udělat nedokážu.

„Nemůžu najít Caleba." Podívám se i do máminy ložnice a nakonec projdu celý dům, ale svého malého bratra nikde nenajdu. Jsem v domě úplně sama. Kdyby tu se mnou nebyl na telefonu Nolan, bála bych se. „Nikde tu není. Musel odejít."

„A nevíš kam?"

„Netuším. Byl na mě naštvaný, protože k nám domů přišel náš otec a já jsem ho vyhodila. Přinesl mámě totiž rozvodový papíry..."

„Oh, jsi v pohodě?" zeptá se Nolan.

„Nevím. Čekala jsem to."

„Počkat. Caleb se naštval, protože jsi vašeho otce vyhodila? On chtěl, aby zůstal?"

„Jo, proč?"

„Možná šel za ním. Kde teď bydlí?"

„Zůstává teď ve Walterově hostinci."

„Zeptal bych se, jestli tam pojedeme, ale asi to není úplně nejlepší nápad, když jsme právě zažili zemětřesení," řekne Nolan.

„Za ten risk mi to stojí. Co když se teď Caleb toulá někde venku? Co když se mu něco stalo? Musím ho najít. Nebudu tě přemlouvat, abys šel se mnou. Je to nebezpečné."

„Nemusíš mě nutit. Jedu s tebou."