Kapitola dvacátá první:
KLID PŘED BOUŘÍ

Čtvrtek 22. prosince

Brynn

Po Elliotovi se slehla zem. Opět.

Vydala jsem se tedy do domu jeho rodičů a doufám, že ho tu najdu jen zarytého v peřině se strachem, že jsem na něj naštvaná za to, že do té pavučiny lží zamotal i Ravi.

Když se ale dveře z tmavého dřeva otevřou, objeví se v nich značně unavená paní Wellsová a mně dojde, že půjde o něco mnohem vážnějšího.

„Dobrý den, můžu se zeptat, co je s Elliotem? Poslední zpráva mi od něj přišla včera ráno a od té doby už se neozval. Jeho telefon je vypnutý a dostala jsem strach, takže jsem přišla sem."

Elliotova máma chvíli mlčí, čímž se mezi námi vytvoří nepříjemné napětí. Vypadá, jako kdyby jí únava nedovolovala ani mluvit. Pak si ale zastrčí tenký pramen vlasů za ucho a z jejích úst konečně vyjde pár vět.

„Utekl a nevíme kam. John celou noc jezdil autem po okolí a hledal ho, ale nenašel. Přišel se vyspat, a pak to zkusí znovu."

„Neměli bychom zavolat policii?" vyslovím podrážděně. Copak to není to první, co v takové situaci uděláte?

„Neztratil se, jen utekl. Věřím, že se vrátí. Vždycky se vrátil." Nedokážu uvěřit, že to opravdu říká. Elliotovi se klidně mohlo něco stát.

„Když myslíte... Zatím nashle." S těmito slovy se vydám pryč. Vím, že Elliot není obyčejný člověk jako my ostatní, ale pořád je stejně zranitelný... Může nachladnout, může být smutný a může se zranit. Občas mi připadá, že se k němu rodiče chovají jako ke kusu ledu. Ale on je mnohem, mnohem víc.

Moje kroky zamíří zpátky k Walterovi, odkud pojedu autobusem zpátky do Anchorage. Cestou přemýšlím, jak dál postupovat. Do očí mi začnou nalétávat velké sněhové vločky, a tak musím oči mhouřit. V naději, že stihnu na zastávku dojít dřív, než mě celou promočí vydatná sněhová přeháňka, přidám do kroku.

* * *

Když dorazím před Nolanův dům, zastihnu ho stojícího u černého Roveru jeho rodičů. „Kohopak to sem čerti nesou?" řekne s úsměvem, který se však brzy vytratí. Můj ustaraný výraz ho zřejmě vrátil do reality dnešních dní. Do reality plné lží, msty a strachu. A taky bouře, která se sem po malých krůčcích blíží. „Tváříš se, jako kdyby někdo umřel. Co se děje, Brynn?" zeptá se, jen k němu přistoupím.

„Něco se stalo, Nolane. Elliot utekl a cestou sem mě napadlo, kam by mohl jít. Jde o jedno místo v lesích. Vím, že po tobě žádám příliš, ale myslíš, že bys mi mohl půjčit svůj skútr? Moc tě prosím, udělám pro tebe cokoliv." Neřeším, že zním zoufale. Už jsem si na to zvykla.

„Ty ho miluješ, nemám pravdu?" zeptá se najednou. Naprosto mě tím odrovná. Nikdy by mě nenapadlo, že by to jeden z nás nahlas vyslovil před tím druhým, a přitom se to teď děje. Kývnu, načež jeho výraz posmutní, ale vzápětí se zase mírně usměje. „Jedu teď s rodiči do nemocnice. Konečně mi tam sundají tu sádru." Zamává nemohoucí rukou a já se radostně usměji. „Vezmi si ten skútr."

„Díky, Nolane, jsi nejlepší." Stisknu ho v objetí a on mi do vlasů zašeptá tiché „Ne, to ty."

Jakmile Nolana opustím, skútr mě žene na místo, kde se mi snad podaří najít Elliota. Vítr pohrávající si s konečky mých hnědých vlasů je ledově krutý. Teplota od rána nepřestává klesat a tmavě šedé mraky snášející se nad Anchorage předvídají, že situace se ještě nějakou dobu nezlepší. Podle předpovědi nás měla sněhová bouře čekat až dvacátého třetího prosince, podle momentálního počasí to však vypadá, že by to mohlo být i dříve.

Poté, co dorazím na vyhlídku, se zděsím. Město, které tu mám jako na dlani, je ukryté pod rouškou mračen a vypadá temněji než kdy dřív. Těžko se věří tomu, že je to realita, a ne jen pouhý filtr na fotce. Z pohledu na Anchorage a z vědomí, že se v tomhle počasí toulá někde člověk, jenž je mému srdci jedním z nejbližších, mě zamrazí. A ještě více z pocitu bezradnosti. Nevím, co bych měla udělat, a možná nemůžu udělat vůbec nic. Jen čekat. Klid před bouří se zdá být více stresující než samotná bouře. Jestli tomu tak skutečně je, se brzy dozvím.

Po návratu domů mě máma zavolá do své ložnice, kterou ještě před několika měsíci sdílela s mým tátou, a tak vyběhnu schody do patra a zamířím za ní. „Ahoj. Kde jsi byla?" zeptá se. Stojí před zrcadlem a má na sobě jednoduché společenské šaty v barvě smrkového jehličí se zipem na zádech, stále ještě nedopnutým. Rozhodnu se k ní přistoupit a zip jí opatrně zapnout.

„Venku. S Nolanem. Sundali mu sádru," vysvětlím. „A mimochodem ty šaty ti sluší." Doufám, že tento drobný, avšak upřímný kompliment, zastíní moji neplnohodnotnou výpověď. Nechci zabrousit do detailů, jelikož by se mámě určitě nelíbilo zjištění, že v tomhle počasí jezdím po okolí na vypůjčením sněžném skútru jen proto, abych našla v lesích se toulajícího Elliota.

„Děkuju. Nerozmyslela sis to? Nechceš jít se mnou?" zeptá se a otočí se ke mně čelem.

„Myslím, že vánoční večírky nebudou nic pro mě. Sama víš, že dotáhnout mě i na školní plesy je nesnadný úkol. Navíc věřím, že si to s kolegy užiješ i beze mě."

„Dobře. Stejně už není dost času, abych sehnala Calebovi hlídání." Obuje si kozačky vysoké do půli stehen a naposledy si upraví vlasy. To mě přiměje ji varovat.

„Dávej na sebe pozor. Venku to vypadá na pěknou sněhovou bouři."

„Myslíš? Nemá náhodou dorazit až zítra?" zeptá se podiveně.

„To ano..."

„Tak vidíš, Brynn. Ale neboj, budu opatrná. Jako vždy," řekne a políbí mě na čelo. Vypadá to, že je na mě den ode dne méně naštvaná. Možná, že jí vyhlídka příležitosti pěkně se namalovat, obléknout a trochu se pobavit, zlepšila náladu. A jsem za to ráda, neboť je vyčerpávající být neustále na tu druhou naštvaná.

Sejdeme společně do přízemí, kde nás Caleb brzy dožene. „Kdyby něco, tak mi zavolejte," řekne máma a rukou schovanou v kožené rukavici pohladí Caleba po tváři.

„Užij si to," řeknu s úsměvem, načež se rozloučíme. Dívám se za ní a když s autem odjede z příjezdové cesty, zavřu dveře a otočím se na Caleba. „Tak. Co teď? Dáme videohry?" zeptám se a jeho oči se vmžiku rozzáří jako dvě hvězdy. Hádám, že to znamená souhlas.

* * *

Elliot

Hustě sněží, teplota je několik stupňů bod bodem mrazu a vítr nepřestává zrychlovat. Ani já se v takovém počasí necítím komfortně, a tak jsem se rozhodl vrátit se domů.

Teď ale stojím v obývacím pokoji, zatímco dům je prázdný, a nevím, co mám dělat. Ani jeden z rodičů mi nezvedá telefon a jejich auto je pryč. Napadá mě, že jeli do města, aby na poslední chvíli nakoupili nějaké dárky nebo zásoby potravin, to však nemůžu vědět jistě.

Posadím se do křesla a zadívám se do krbu, ve kterém není žádný oheň ani žádná zbylá polena dřeva. Připadám si tu tak malý. S rodiči je tu vždycky plno. Občas mi sice vadí, že jsme pořád spolu, ale když tu teď nejsou, připadá mi to zvláštní. Dům je bez nich jen dům. Není to domov.

Začnu pochodovat po místnosti a neustále zkouším volat na jejich čísla. Pořád nic.

Domem se rozezní zvonek a s hlasitým zvukem přichází i mírná úleva. Určitě to jsou rodiče. Svižným krokem se rozejdu ke dveřím. Nejspíš mají plné ruce věcí a potřebují, abych jim s nimi pomohl.

Když ale otevřu dveře, rodiče za nimi neobjevím. Místo nich tam stojí policajt. „Dobrý den, jste Elliot Wells, syn Emmy a Johna Wellsových?" Přes vítr ho sotva slyším a vydatné sněžení mu během chvilky zabílilo čepici s uniformou.

„Ano, proč? Kde jsou?" ptám se.

Muž stojící přede mnou pár chvilek nic neříká. Připadá mi, že se mi snaží něco naznačit svým vytrvalým pohledem do mých očí, ale já z toho odmítám činit jakékoliv závěry. Dokud mi neřekne, co se děje, nebudu věřit žádným konspiračním teoriím, jež se tvoří v mé ledové hlavě.

„Měli autonehodu," řekne nakonec.

Nevěřím mu. Tohle přeci nemůže být pravda, tohle se nemohlo stát. Ne jim, ne dnes!

„Ne. Ne... To musí být nějaký omyl. Moji rodiče by se nikdy nenabourali."

„Bohužel se nejedná o omyl. Dnes dopoledne jeli do hor a setkali se s přetíženým kamionem převážejícím dřevo z lesa. Upínací pásy ale dřevo neudržely, což zapříčinilo jeho sesouvání, a vaši rodiče jeli přímo za ním..."

„Stalo se jim něco?" skočím mu do řeči.

Přestože se velice snaží zachovat profesionálně, v očích se mu zračí lítost. To jsem vidět nechtěl. „Je mi to moc líto, ale jejich zranění nebyla slučitelná se životem."

„To nemůže být pravda," vydechnu. Nedokážu se smířit s tím, že se tohle děje. Musí to být jen příšerná noční můra. Určitě se brzy probudím, policajt se rozplyne a ta divoká sněhová bouřka s ním. Probudím se ve vyhřáté posteli, s čajem od mámy na nočním stolku. Sejdu dolů na snídani a setkám se s tátou, který si bude číst zprávy na svém tabletu stejně jako každé jiné ráno. Všechno bude tak, jak má být. Tohle se neděje. Není možné, aby se to dělo.

„Vím, že je toho teď na vás moc, ale potřebuji, abyste se mnou jel na stanici. Jste stále nezletilý a musíme se ujistit, že se o vás někdo postará. Prozatím."

Jako bych ho neslyšel. Moje moc přehlušuje úplně všechno. Probouzí se a cítím, že až se probere úplně, bude si dělat, co sama bude chtít. Po rukou se mi začnou plazit ledoví hadi tvořící vzory sněhových vloček a můj tep je stále rychlejší. Začínají mi brnět konečky prstů, bolí mě hlava a připadá mi, jako kdyby se se mnou roztočil celý svět. Musím odsud zmizet.

Rozběhnu se směrem k lesu, na policajta se ani neotočím. Něco za mnou zavolá, ale slova nepoznávám a jediné co slyším, jsou tlumené zvuky. Celý svět se ponořil do hluboké vody tlumící jakýkoliv okolní kontakt.

Ledová magie naprosto ignoruje moje pokusy o ovládání a daří se jí zmrazit každou stopu, kterou za sebou zanechám.