Kapitola dvacátá:
ÚTĚK

Úterý 20. prosince

Elliot

Sanderse jsem nikdy neměl v lásce, takže mi ani trochu nevadí, že už tu druhým dnem není. Na jeho obličeji se permanentně vyjímal nehezký úšklebek a vypadalo to, jako kdyby byl otrávený životem. Učení se s ním bylo tedy dvakrát tak hrozné.

A přestože teď můj zločinecký učitel běhá někde po lese v naději, že se mu společně s otcem mojí přítelkyně povede mě chytit a postavit před krutý soud dnešní společnosti, rodiče si přejí, abych se nadále vzdělával. Snažím se, ale při pohledu do stránek učebnice biologie mé myšlenky neustále utíkají někam jinam. A nebudu lhát, nejčastěji utíkají k Brynn.

Její opětovaná láska mi dává jistou sílu. Cítím, že teď nejsem na všechno sám. Že jsem našel svou druhou polovinu, která mě bude jistit a která tu pro mě bude, i když se mi zrovna nebude dařit. Minimálně v to doufám. Ale z toho, že se ke mně Brynn i po všech lžích a tajnostech vrátila, usuzuji, že to tak bude. A já jsem pro ni ochotný dělat to samé.

Jelikož u samostudia nedokážu vydržet už ani minutu, rozhodnu se zajít za tátou. Domnívám se, že můj strach z něj je už zcela zbytečný. V několika posledních měsících a obzvlášť v posledních týdnech se ke mně chová velice benevolentně.

Strach, který jsem z něj měl, vyplýval z pravidel, která pro mě nastavil po tom, co jsem Brynn zasáhl svou mocí, a ze zákazů, které zcela změnily můj dosavadní život. Jeho přístup se viditelně změnil. Už se mě neptal, jestli se něco nestalo mně, ale otázka vždy byla pokládána tak, jestli jsem někomu neublížil já. Cítil jsem se mizerně. Jako kdyby mě už neměl tolik rád a bál se mě. Nikdy mi neublížil, nikdy na mě nekřičel tak, že by mi z toho třeštila hlava. Měl jsem jen strach z dalších zákazů, které by mohly přijít, kdybych provedl nějakou další ledovou patálii. Možná jsem se vlastně ani nebál jeho, ale samoty. Ta mě vždycky ničila, užírala mě zevnitř jako červ jablko.

Najdu tátu sedět za počítačem ve své pracovně jako každý jiný pracovní den. Podle zvuku klávesnice si dokážu představit, jak všech jeho deset prstů běhá po klávesách jako pianistovi po klaviatuře. Zdá se, že je plně ponořen do své programátorské činnosti, a tak si říkám, že bych ho možná neměl rušit, abych nepřerušil tok jeho složitých myšlenek plných různých kódů.

Táta si mě ale všimne a v ten moment se jeho prsty zastaví. Už není cesty zpět.

„Copak, Elliote?"

„Mohl bych s tebou mluvit, tati?" zeptám se. Táta kývne, takže se posadím do křesla blízko jeho pracovního stolu a naposledy si promyslím, jak začnu. „Chtěl bych se tě zeptat, jestli je tu nějaká možnost, že bych dokončil středoškolské vzdělání na své staré škole. A než odpovíš, chtěl bych jen upozornit na to, že momentálně nemám žádného učitele a sehnat nějakého by mohlo trvat déle než mě znovu přihlásit do školy. A taky si myslím, že kdyby se mi podařilo získat zpět ty mrazuvzdorné rukavice, už by mi moje moc nemusela překážet vůbec v ničem. V chození do kina, v hraní hokeje, zkrátka v ničem. Myslím, že je čas na změnu. Většinu svého času jsem zavřený doma a nedokážu takhle žít navěky. Zblázním se z toho. Takže... co si o tom myslíš?"

„Elliote, dokážu si představit, že půjdeš na vysokou, ale..."

„Ale nedokážeš si představit, že se vrátím na střední, chápu. Nevěříš mi?"

„Proč mi kladeš takovou otázku?"

„Copak je tak těžké na ni odpovědět? Tati, řekni mi jediný důvod, proč nechceš, abych se vrátil do školy." Moje tváře hoří, můj hlas ztrácí jistotu a ledoví pavouci schovaní pod mojí bledou kůží se začínají probouzet.

„Protože vím, že na to nejsi připravený! Myslíš si, že to bude jednoduché? Vrátit se mezi svoje vrstevníky, kteří budou dennodenně rozebírat tvoje zmizení a tvůj návrat? Seš si jistý, že už dokážeš ustát nátlak okolí, které tě bude podezírat z toho, že nejsi běžný člen konzumní společnosti? Po tom, co se nedávno stalo v kuchyni, kdy náš dřez málem skončil ve stropní omítce, jsem začal mít pochybnosti. Takže jak už jsem řekl, myslím, že na návrat do běžného života ještě nejsi připravený. Je mi to líto, Elliote. Ale je to pro tvoje dobro. Možná bychom měli ještě rok nebo dva počkat. Až se tvoje hormony ustálí."

„Bože, tati, nemluv mi tu o hormonech. Připadám si, jako kdybych byl vadný. Vlastně možná jsem. Ale vím, že s Brynn bych to mohl překonat. Má na mě dobrý vliv a třeba se s ní naučím svoji moc zkrotit."

„To možná ano, ale ohrožuješ ji a víš to."

„Takže co? Mám zapomenout na vzdělání a na vztahy? Vždyť tohle jsou pro teenagery jako jsem já v podstatě priority, který vyplývají z jejich přirozených pocitů. A já nejsem jiný. Taky po tomhle toužím. To, že dokážu ovládat led, ještě neznamená, že nejsem lidská bytost. Jsem. A už jsem si tím jistý. Všechny tyhle pocity, které v sobě mám, jako touha po lásce, to dokazují. A každá lidská bytost by měla mít svoje soukromí a svobodu. A mohl bys o mně říct, že těmihle dvěma věcmi disponuji? Neřekl bych. Omezujete moje základní lidský práva. Zkus se nad tím alespoň jednou jedinkrát zamyslet!"

„Přeháníš, Elliote."

„Jestli přeháním, tak už se nemáme o čem bavit," řeknu a s prásknutím dveří opustím místnost.

Tento rozhovor v žádném případě nešel podle mých očekávání. Ve skutečnosti jsem takovouto verzi vůbec nepředpokládal. Znám jediný způsob, jak s tímto naložit, a tím je útěk.

* * *

Středa 21. prosince

Brynn

Ve zprávě, která mi ráno přišla od Elliota, byla dvě sdělení. Zaprvé, dnes mě nehledej, a zadruhé, v pět k tobě dorazí osoba, která ti vymazala vzpomínky. Nemusíš se bát, ale kdyby přeci jen, než otevřeš dveře, nahlédni z okna. Uvidíš, že se nebylo čeho obávat.

Nejdříve jsem se obávala setkání s osobou, jež mi vzala vzpomínky na Elliotovu moc, protože nemám nejmenší ponětí, o koho se jedná, ale teď mám o něco horší problém. Po tom, co mi Elliot napsal tuhle zprávu, jsem se mu snažila dovolat, abych se dozvěděla víc, ale bylo to marné. Jeho telefon byl a stále je vypnutý. A včera jsem ho neviděla.

Nezbývá mi tedy nic jiného než doufat, že je v pořádku a nelétá v nějakých problémech. Možná se jen bál mojí reakce na zloděje vzpomínek, a tak se někde zaryl a počká, jak se situace vyvrbí. To by mu bylo podobné.

O čtvrt na šest se domem rozezní zvonek. Neváhám a svižným krokem jdu přímo ke dveřím. Jakmile otevřu dveře, podivím se tomu, že za nimi stojí Ravi. Ráda bych ji pozvala dovnitř, ale momentálně čekám na úplně jinou návštěvu.

„Co tady děláš, Ravi?" zeptám se jí a ona si sundá černou čepici, čímž způsobí, že její blond vlasy zelektrizují.

„Musím ti něco říct."

„Mohla jsi zavolat. Někoho čekám," vysvětlím.

„Mě."

„Ne, někoho... to si děláš srandu." Pár sekund obě jen stojíme a koukáme se té druhé do očí. Cítím, jak mi začne hořet celý obličej, moje ruce se roztřesou a tep zrychlí. Připadám si jako ve zlém snu. Myslela jsem, že nic horšího než pravda o Elliotovi a mém otci už nepřijde, ale ono přece. Měla jsem sice dojem, že se Ravi chová divně a věděla jsem, že mi v něčem lže, ale že by měla s Elliotem společné nějaké magické síly, to by mě nikdy nenapadlo. Zvlášť proto, že Elliot a Ravi nebyli velcí přátelé a někdy mi připadalo, že vzájemné přátelství jen předstírají kvůli mně. Aby mě to nemrzelo.

Ustoupím jí a pokynu rukou, aby šla dovnitř. Mezitímco ji vedu do svého pokoje, neřeknu ani slovo, jelikož je ze mě naprosto všechna vyrazila.

Nechám ji, aby se posadila na moji ledabyle ustlanou postel, za kterou by mě Caleb určitě pokáral, a sama se posadím na otočnou židli stojící u mého pracovního stolu. Nejradši bych se posadila ještě dál, ale nejde to. Ledaže bych chtěla sedět v chladu a sněhu na balkóně.

„Chtěla bych tě požádat, abys něco řekla, ale chápu, že musíš být v šoku. Pokud ti teda Elliot nedal dost jasné nápovědy. No, podle tvého výrazu asi nedal. Brynn, omlouvám se ti za to, co jsem udělala, ale ať už si o tom myslíš cokoliv, chci, abys věděla, že jsem to neudělala se záměrem ti ublížit. Nikdy, nikdy, nikdy bych něco takového neudělala. Neublížila bych ti. Musíš mi věřit, že to bylo pro tvoje dobro."

„Všichni říkají, že to bylo pro moje dobro. Ale já to tak nevidím. Nic z toho, co jste udělali, k dobru nevedlo. Já jsem byla nešťastná, Elliot taky a všichni ostatní jste trpěli pod tíhou tajemství, o kterém jste věděli, že ustrážit ho navěky bude víc než těžké. Řekni mi, Ravi, co si myslíš? K čemu všemu tohle bylo?"

„Ptáš se nesprávné osoby. Já jsem jen udělala, co se po mně chtělo. Byla jsem ještě dítě, nechala jsem se snadno ovlivnit. Musíš se na to dívat takhle. Ovšem co se týče ostatních, a hlavně těch dospělých... Myslím, že to, jak se zachovali, nebylo fér. Využili toho, že jsme děti, a ovlivnili naše chování a naše pocity. Udělali nesprávnou věc. Ale věřím tomu, že toho teď litují. A navždy budou žít s tím, že nám pokazili jedno z nejhezčích období našich životů, které už nám nikdo nevrátí. Chápu, že chceš, aby všichni pochopili, jak moc jsi trpěla, a tak je chceš potrestat tím, že se na ně budeš zlobit. Taky chápu, že se chceš zlobit i na mě. Ale nejsou doživotní výčitky nás všech dostatečným trestem? Na druhou stranu jsme mladí, Brynn. Proč si neodpustit a pokračovat v životě bez zahořknutí?"

„Já se snažím nezlobit se a odpouštět, ale pochop, že se to dělá těžko. Všichni kromě Caleba, který o ničem neví, mi lhali. Můj pohár důvěry není bezedný. Jakmile si z něj všichni trošku upijou, začne mizet."

„Máš pravdu. Všechno asi nebude jako dřív, ale můžeme se snažit."

„To bychom se ale museli snažit všichni a já vím, že tomu tak nebude."

„Proč myslíš? Jde o tvého otce?" Po tvářích mi sklouznou slzy, které okamžitě Ravi donutí přidřepnout si přede mě a vzít mé ruce do svých. „Jestli si to budeš přát, zařídím, aby nedělal problémy."

„Bude ho to bolet?" zeptám se.

„Nebude. Přišla jsem na způsob, jak to udělat tak, aby to nebolelo nikoho z nás. Bude v pořádku a bude jako dřív. Možná dokonce lepší."

„Je to vůbec morální? Už se ztrácím v tom, co je správné a co ne."

„Myslíš, že v dnešním světě ještě záleží na tom, co je morální a co ne? Copak tvůj otec nechtěl Elliotovi zničit život?"

„Ale měli bychom být lepší než on... Byla jsem tak přesvědčená, že to chci, ale teď jsem na vážkách. Připadám si tak neschopně."

„Jen proto, že jsi nerozhodná? To tě nedělá neschopnou. Tohle je těžké rozhodnutí. Jestli chceš, přenech ho mně. Ponesu za to všechnu zodpovědnost. A než se zeptáš, nevadí mi to."

„Dobře."

Předat břemeno někomu jinému je jako vytvořit si další. Ale myslím, že existuje jen málo lidí, kteří žijí bez břemena. A tak koneckonců, i když nás každého něco tíží, nejsme v tom sami.