Kapitola druhá:
DOKONALE LEDOVÝ POŽÁR

Sobota 2. prosince

Elliot

Domů doběhnu těsně po půlnoci.

Pod kůží na rukou mi ještě prosvítají sněhové vločky a kolem zápěstí se mi omotávají větvící se ledové čáry, jejichž nejtenčí větve vedou až ke konečkům mých prstů.

V malém dekorativním zrcadle zahlédnu svůj odraz a všimnu si, že se mi ve světlých vlasech třpytí bílý sníh. Nepochybně z toho, jak jsem uklouzl na svém vlastním ledu a následně spadl obličejem do sněhu.

Není na mně vůbec nic ohnivého, jsem jen samý led, a přesto uvnitř cítím, jak hořím. Cítím, jak mi hoří plíce, a jak mě můj vztek z dnešní noci spaluje zaživa. Jsem dokonale ledový požár. A ať už led nebo oheň, jedno z toho mě jednou zničí, tím jsem si jistý.

Na chodbě z nohou skopnu těžké zimní boty, které jsou celé od sněhu, sundám ze sebe kabát a z úst a nosu si sundám šátek.

Když jsem přišel, na chodbě se svítilo. To znamená, že rodiče ještě nespí. Nemám ponětí, jak jim vysvětlím, co se právě stalo.

„Elliote!"

Máma se svižným krokem dostane ze svojí pracovny na chodbu a jakmile mě spatří, věnuje mi ustaraný pohled.

„Mami, proč jsi ještě vzhůru? Měla bys spát."

Jsem si vědom toho, že ten, kdo by teď měl být káraný, jsem já, ale nemůžu si pomoct. Tíží mě, že kvůli mým nočním výpravám do neznáma nemůže spát. Už tolikrát jsem jí řekl, že se o mě nemusí bát, protože se dokážu ubránit. Zdá se ale, že mi pořád ještě nevěří natolik, aby dokázala klidně usnout.

„Víš, že nedokážu usnout, když vím, že nejsi doma v teple a bezpečí," řekne jemným hlasem a pohladí mě po rameni.

„A ty zase víš, že mi není zima. Nikdy," snažím se použít podobně jemný hlas a věnuji jí úsměv, jenž mi oplatí. Pár sekund na to se však nepatrně zamračí a sáhne mi při tom do mokrých vlasů.

„Měl jsi čepici? Zima ti sice není, ale i tak se můžeš nachladit."

Čepici jsem rozhodně měl, ale nemám páru, kde je teď.

„Musel jsem ji ztratit..."

„Ztratit?" ptá se máma podiveně.

„Ano." Zhluboka se nadechnu a pokračuji: „Opět po mně někdo šel."

Máma zalapá po dechu.

„Nestalo se to už měsíce. Nechápu, jak se o mně dozvěděli, nebo co je ke mně dovedlo. Vážně, opravdu vážně, se snažím dávat si pozor."

„Nestalo se ti nic? Fotili si tě?" zeptá se.

„Ne, nestalo. A jasně, že si mě fotili. Jako vždycky. Ale postaral jsem se o to, aby neměli žádné důkazy." Mrknu na ni, ale ona nad tím zavrtí hlavou. „Co je? Měl jsem je nechat, aby mě fotili a prodali do novin? Myslel jsem, že jsme se všichni v téhle domácnosti shodli na tom, že by ze mě nebyl celosvětově obdivovaný fenomén, ale lidi by mě měli za zrůdu. Což je přesně to, co jsem. Bez důkazů jim nikdo neuvěří. Všechno bude v pořádku. Budu si dávat ještě větší pozor než doteď, aby jim nezbylo nic jiného, než to vzdát."

„Elliote!" okřikne mě. Překvapeně na ni pohlédnu, ale nic neříkám. Očividně jsem překročil hranice. „Jak můžeš něco takového říct? Dostal jsi dar. Jen se ho musíš naučit ovládat. Kdyby ses pořád neuzavíral do sebe a nechal mě a tátu, abychom byli součástí tvého života, tak bychom ti s tím pomohli. Ale ty se nás snažíš odstřihnout. Ani nevíš, jak těžké to pro mě je. Jsem tvoje máma a ty jsi mé jediné dítě. Zkus mít trochu pochopení. A přestaň se litovat. Přestaň litovat jen sám sebe. Miluju tě, ale tohle musíš vědět." Je vidět, že zadržuje slzy. Jestli bude brečet, budu muset odejít, třebaže touha tu pro ni být je obrovská. Ale nedokážu vidět slzy, jejichž příčinou jsem já.

„Dobře. Když dovolíš, půjdu do svého pokoje a budu zpytovat svědomí."

„Dobrou noc, Elliote," řekne jen, když já už stojím na začátku schodiště vedoucího do prvního patra, kde se nachází můj pokoj.

„Dobrou noc, mami," rozloučím se a pak se svižným krokem vydám po schodech nahoru.

Máma tvrdí, že jsem dostal dar. Ale i kdyby měla pravdu, nemění to nic na tom, že já jsem o tenhle dar nestál. A nikdy ani stát nebudu. Kdybych byl normální kluk, život by byl daleko jednodušší. Mohl bych chodit do školy a trávit čas se svými přáteli, aniž bych se musel bát toho, že jim můžu, i když nechtěně, ublížit. Tohle přece nemůže být dar. Tohle je prokletí. Můj život nikdy nebude normální.

Jakmile si vlezu do sprchy, nechám po svém těle několik minut stékat ledovou vodu. Netřesu se, není mi zima, necítím chlad. Chlad je mou součástí. Děsí mě, jak klidným mě to nechává. A tak změním teplotu. Nejdříve je voda jen teplá, pak horká, a nakonec skoro vařící. Snažím se pod jejím proudem vydržet co nejdéle, ale zvládnu to sotva pár sekund. Nedokážu přijímat teplo. A to v žádné možné podobě.

* * *

U snídaně se konečně střetnu se svým tátou. Čte si u jídelního stolu zprávy na iPadu, zatímco máma připravuje míchaná vejce, jako to dělá téměř každou sobotu. Když mě oba spatří, přestanou se věnovat tomu, čemu se doposud věnovali, a všechna jejich pozornost se přesune na mě.

„Dobré ráno," pozdraví mě máma a táta je její ozvěnou.

„Dobré," vydám ze sebe trochu přiškrceně. Jsem nervózní. Je mi nad slunce jasné, že se táta ještě včera v noci od mámy dozvěděl tu novinu o fotografech, a bude se o tom ode mě chtít dozvědět víc. A nejen to. Nepochybně bude chtít znát všechny detaily, takže si budu připadat jako u policejního výslechu.

U jídelního stolu se posadím na své obvyklé místo a během chvilky přede mnou přistane talíř s vejci, slaninou a opečenými toasty. Poděkuji mámě za snídani a rychle si do úst vložím první sousto, abych nemusel nic říkat.

Když se ke stolu posadí i máma, táta ke mně promluví: „Nechci, aby sis myslel, že ti nedůvěřujeme." Nechápavě na něj pohlédnu, tak jen pokračuje. „Víme, že to máš těžké, Elliote. A jako tvoji rodiče o tebe máme strach. A vždycky mít budeme. Dokonce i když ti bude dvacet, třicet a možná i potom. Každý rodič se o své dítě bojí, takhle to prostě funguje. Bojíme se, jestli se naše dítě dostane na vysokou, jestli dostane svoji vysněnou práci, jestli si najde životní lásku. Zkrátka si děláme starosti, aby v ničem nestrádalo. Bojíme se o tebe, a to ve více věcech, než si asi myslíš. Záleží nám především na tvé obyčejné, lidské budoucnosti. Nebojíme se o tebe jen kvůli tvojí neobyčejné moci."

Nevím, co na to říct, tak jen se sklopenou hlavou a pohledem upřeným na svou snídani mlčím.

„Momentálně je však naše největší starost právě tvoje moc. Ale nebude to tak vždycky. Věřím, že se ti ji podaří dostat pod kontrolu. Abys ty ovládal ji, a ne ona tebe. Každopádně teď potřebuju vědět, co se stalo."

„Dobře."

„Nechte to na potom. Nechcete přece, aby vám vystydla snídaně, ne?" řekne máma a já jsem rád, že mi tím ještě na malou chvíli oddálila vysvětlování včerejší noci. Přestože je mi jasné, že to nebyl její záměr.

Mezitímco jíme, přemýšlím nad tím, co budu dnes dělat, když mám volno. Nejradši bych strávil celé dopoledne ve své tajné schovce v lese a cvičil svoje sebeovládání. Ale nejsem si jistý, zdali mě rodiče po tom, co se včera stalo, pustí ven.

Jakmile dojíme, sám od sebe pokračuji v rozebírání přerušeného tématu. „Byl jsem v temné části lesa a trénoval. Objevili se tam dva muži, možná mě tam sledovali, netuším. Schovávali se za stromy, o čemž jsem do poslední chvíle nevěděl, ale jeden z nich si zapomněl vypnout blesk svého foťáku, díky čemuž jsem si jich všiml. Zřejmě chtěli pořídit co nejvíce fotek, takže když jsem jim začal utíkat, vydali se za mnou. Zlobil jsem se a nevěděl jsem, jak se jich mám zbavit, protože byli velmi rychlí. A tak jsem..."

„Neútočil si na ně, že ne?" zeptá se táta téměř zděšeně.

„Samozřejmě, že ne. Víš, že bych nikdy nikomu vědomě neublížil. Jenom jsem je varoval. Tím, že jsem vyslal pár ledových proudů kolem nich. A pak jsem taky zničil jejich foťáky... Ale věř mi, těm mužům jsem neublížil. Mířil jsem velice přesně," vysvětluji a doufám, že mě pochopí.

„Dobře, dobře, věřím ti. Jednal jsi, jak nejlíp jsi mohl. Ale dávej si teď ještě větší pozor a moc se nepotloukej venku. Kdyby se náhodou nechtěli vzdát."

„Budu se snažit," řeknu.

„Díky, že ses nám svěřil," řekne táta nakonec. Odvětím, že není zač, a odeberu do svého pokoje.

Budu se snažit dávat si pozor. Ale doma zůstat nedokážu.

Ve svém pokoji otevřu okno a nechám dovnitř vniknout ledový vzduch z venku. Zhluboka se nadechnu. Už abych byl pryč.

Obléknu se, načež vylezu oknem ven a sklouznu se po střeše dolů. Dopadnu do čerstvě nasněženého sněhu a rozběhnu se směrem pryč od domu. Běžím hluboko do lesa. Nohy mě už téměř automaticky vedou na místo, kde se nachází má tajná skrýš. Průběžně se za sebou otáčím, kdyby se v lese náhodou potloukali ti dva muži ze včerejší noci.

Když se ale dostanu do těsné blízkosti místa, kde se nachází vchod do mojí ledové schovky, v údivu zůstanu stát jako přikovaný. Všude kolem je přítomno plno lidí. Policie, záchranná služba, horská služba. A všichni z těchto složek se shlukují kolem čtyř teenagerů, dvou kluků a dvou dívek. Jedna z nich je Brynn.